ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Indiáni s českou krví

indianisceskoukrviObčanské sdružení Checomacoco vzniklo před dvěma lety. Co se z původních záměrů do dnešní doby zrealizovalo?

Mám radost, že se hlavně podařilo dát smysluplný obsah tomu trochu podivnému názvu Checomacoco. Vymysleli ho sami indiáni Chamacoco. Jsme po dědečkovi taky tak trochu Checo, řekl mi s úsměvem bratranec Rodolfo a jeho ostře řezané fričovské rysy to jenom potvrzují. Našemu českému vkladu říkáme asistenční pomoc. Nechceme do Paraguaye exportovat naše vlastní projekty a nevyžádané rady, chceme stát vedle našich indiánských přátel jako opora a pomáhat jim realizovat jen to, o co oni sami usilují a co sami vymysleli. To je podle mě cesta k dlouhodobému fungování mezinárodních rozvojových projektů.

Považovali jsme třeba za téma číslo jedna absenci pitné vody... Ale oni jmenovali na prvním místě potřebu začít s chovem dobytka a mít tak perspektivu, že se tím i bez dalších dotací uživí. My jsme pak slyšeli v Paraguayi od mnoha lidí: Budou jen stát a natahovat ruce. Kdo to kdy viděl, že by indiáni chovali krávy! Snědí je nebo prodají... Když jsme však přijeli do vesnice, užasli jsme. Za čtyři měsíce, kdy se indiáni dozvěděli, že peníze z Česka na krávy opravdu budou, oplotili kilometry pastvin, vybudovali dokonalé ohrady, včetně palisád, které mají chránit telata před nočními útoky jaguárů. Dřina, perfektní technologie, bytelná práce, jak z nějakého kovbojského katalogu! Darcio, který skončil se strženými zády v nemocnici v hlavním městě, mi přes bolest řekl: To je přeci náš vklad do společného projektu. Nemáme peníze, ale práce se nebojíme. Všechno muselo být hotovo do vašeho příjezdu. Jak bychom se vám jinak mohli podívat do očí?

Takže se vám podařilo na nákup skotu nashromáždit dostatek peněz?

Přivezli jsme do Paraguaye dvě hromádky peněz – jednu věnoval český stát, druhou jsme dali za poslední rok dohromady my, naši přátelé i neznámí lidé, které oslovil náš přímočarý cíl. Koupili jsme za ně sto čtyřicet mladých krav, tři šlechtěné býky z dobrých ras a jednoho koně pro pastevce. Indiáni ho pojmenovali Jana, podle dcery naší doktorky. Měla s sebou totiž její fotku s koněm. Iana znamená v jazyce chamacoco Ta, která se směje... Pořídili jsme třicet pět kilometrů drátu, ale ještě další materiál skoro za osmdesát tisíc korun chybí, je potřeba oplotit vzdálenou pastvinu, kam se krávy zahánějí v případě povodně. Zaplatili jsme očkování stáda, registraci cejchu a spoustu dalšího, co je potřeba v dobytkářské zemi udělat, aby se z vás stal řádný ganadero. Ve westernech to tak nevypadá, ale ta zdánlivě bezcílně se potulující stáda jsou pod kontrolou a zloději dobytka to mají v dnešní satelitové době dost ztížené.

Naším úkolem bylo asistovat u koupě krav a jejich dopravy do vesnice. Také jsem vezla seznam jmen, kterými si přáli „svoje“ krávy pojmenovat sponzoři. Snažila jsem se indiánům vysvětlit, kdo dárci jsou a co ta jména jako Žižka, Anežka Česká, Ludmila, Cyril, Sametová (pořadové číslo 89 – pozn. red.) nebo Brno znamenají. Snad největší problém mi způsobilo sdružení Jóga v denním životě a Gaai, což značí nepálsky kráva. Kde je Ču-mu-lang-ma, proč si lidi z Třebíče dávají nohu za krk, se špatně vysvětlovalo.

 

Kdo a s jakým úkolem se výpravy do Puerto Esperanza zúčastnil?

V Paraguayi jsme strávili září v pěti lidech. Kromě mě a mého manžela – fotografa Pavla Friče a náčelníka českého občanského sdružení Checomacoco – tu byla také lékařka Pavla Hrdličková, Lenka Zajícová (překladatelka a znalkyně paraguayského národního jazyka guaraní i paraguayských poměrů, učitelka z olomoucké univerzity) a Martin Dvořák, student Institutu tropického a subtropického zemědělství v Praze, který se zajímá o půdu, vodu a klima v extrémních podmínkách Gran Chaka. Jedním ze zájmů indiánů, kteří byli nuceni v průběhu dvacátého století změnit svůj nomádský způsob života a usadit se v pobřežních osadách, je totiž možnost zásobit rodiny vlastnoručně vypěstovanými produkty – maniokem, zeleninou, ovocem, cukrovou třtinou. Mají s tím jen minimální zkušenosti, těžce nabyté během posledních dvaceti let, a nemají se to ani moc od koho naučit. Krajina je řídce osídlená a zemědělství tam nikdy nikdo neprovozoval.

Nekonečná nížina horního toku řeky Paraguay je zátopovou oblastí, kde se pole a zahrádky každoročně ocitají pod vodou. Když voda opadne, je zas úmornou sisyfovskou dřinou vodu na zalévání donášet z řeky... Když přijde velká voda, dobytek se dá zahnat do vnitrozemí, ale sazenice stromů podemele divoký proud. Voda je pro vesnici doslova otázkou života a smrti.

Ve vyprahlém zářijovém Chaku se mi stále vracely dva obrazy z Fričových deníků: Jak při svých toulkách se zdejšími indiány (1903–1912 – pozn. red.) často čekali celou noc, až ráno padne rosa, aby mohli olizovat lístky a krůpěje vody z kalichů bromélií, a na druhou stranu jeho zážitky z povodně, kdy strávil dva týdny na plovácích z rákosí, nedotkl se nohou pevné země a ve vodě mu uhnily nehty a koni kopyta. Letos už šest měsíců ve vnitrozemí nepršelo. O to prý horší přijde povodeň...

 

Jeden z vašich dalších projektů má pracovní název Voda. Je jasné, čeho se týká...

Hodně jsme o vodě mluvili s lidmi z vesnice, ale i s různými technickými odborníky a znalci místních poměrů. Vesnice je u řeky, na břehu stojí jednoduché čerpadlo na větrný pohon, voda se jímá do vyvýšené nádrže a odtud vede gumová hadice asi tři sta metrů mezi domky k veřejnému kohoutku. Je to pozůstatek jakéhosi mezinárodního projektu. Nějací lidé před dvěma lety přijeli, postavili zařízení, vztyčili ceduli o původu peněz a odjeli. Když foukal vítr, tedy jen v některých obdobích roku, čerpadlo fungovalo, nádrž se pomalu naplnila, ale během chvíle byla prázdná. Lidé vodou plýtvali. Natočili si třikrát víc, než kdyby ji nosili od řeky. Děti pořádně nezavřely kohoutek. Voda byla všech a nikoho,“ řekl nám Saul, který dostal od paraguayských inženýrů školení a úkol o čerpadlo pečovat. Dál vysvětlil, že nakonec se píst zadřel, a už rok čerpadlo nefunguje. Kohoutky někdo ukradl. Indiáni vymontovali pokaženou součástku a když jel někdo do Asunciónu, zkoušel ji sehnat. Už koupil za vlastní peníze něco, o čem tvrdili, že je to ono, ale nebylo.

Vesnice se není s to domluvit, co s čerpadlem dál. Někteří lidé ale nemají zájem – vždyť žena nebo děti skočí s kýblem k řece... Ženy to pochopitelně vidí jinak: Já bych vodu k domu brala všema deseti ještě dnes, řekla mi třeba Febe, která má dětí jako smetí a nejlépe ví, kolik vody se každý den v domácnosti spotřebuje. Ještě navíc čištěnou, tedy pitnou, vodu považuje za zbytečný luxus většina vesnice. Průjmy, kožní plísně, parazity nafouklá břicha a velká kojenecká úmrtnost jako důsledek pití říční vody tady přece byly od nepaměti...

Je to tedy otevřená otázka. Musejí se rozhodnout sami, nechceme být v pozici těch, kdo všechno vědí líp. Osvěty ve vesnici se místo nás ujalo hned několik lidí z místní „fričovské“ rodiny (příbuzenstvo Fričovy dcery, stoleté doni Hermíny, tvoří asi třetinu obyvatelstva Puerto Esperanzy – pozn. red.). Snad to způsobily geny, ale právě tito lidé usilují opravdu intenzivně o zlepšení svých životních podmínek a obdivuhodnou rychlostí vstřebávají všechny novinky a informace.

A co další plánované projekty, týkající se třeba zdravotnictví?

Už podruhé s námi v Puerto Esperanza byla lékařka Pavla. Když svým pacientům v Praze-Řeporyjích koncem léta oznamovala, že ji měsíc bude zastupovat kolega, přáli jí hezkou dovolenou a ať si pěkně odpočine. Nemohl to být větší paradox! V Puerto Esperanza nám dovolili ubytovat se v místním „zdravotním středisku“, podivném domečku na nožkách z drátů do betonu, zcela prázdném, s porcelánovým záchodem, ale bez vody a potrubí, se zářivkami, ale bez kabelů. Ve vesnici totiž jen dva či tři lidé vyrábějí pár hodin denně proud pomocí burácejícího naftového motoru. Je to další z pozůstatků velkolepě zamýšleného dlouhodobého projektu Evropské unie, realizovaného prostřednictvím paraguayských úřadů v letech 1995–2004, který ale vyzněl jaksi do ztracena.

Místní tisk nedávno informoval o skandálním způsobu nakládání s celkem osmnácti miliony vynaložených eur. Indiánské komunity programu od počátku vytýkaly protektorský přístup, podceňování jejich schopností, neochotu ke komunikaci a spolupráci s jejich představiteli a organizacemi. V pusté ordinaci nyní obvykle sedá místní dobrovolný zdravotník, nejstarší syn doni Hermíny Rodolfo, a sepisuje v závětří na moji prosbu svoje paměti a „čamakokské mýty“. Ačkoli má nárok na dodávky léků ze státního rozpočtu, málokdy k němu nějaké dorazí. Profesionální zdravotník se ve vesnici objeví, jen když probíhá povinné očkování dětí.

„Jsi první doktorka, která se na mě neštítila sáhnout,“ pochválila lékařku jedna starší paní. Pavla ordinovala od úsvitu, když se začali trousit první pacienti, až do tmy, kdy je zahnali rojící se komáři. Ale v případě vážnější nemoci nebo úrazu, když nepomůže hlazení, silná vůle, bylinky nebo šamanův zpěv, se rodina složí na lodní lístek a vypraví pacienta v doprovodu manželky a nejoblíbenějších dětí do „civilizace“. V nejlepším případě až do tisíc dvě stě kilometrů vzdáleného hlavního města. Indiáni mají nárok na bezplatnou zdravotní péči, ale v málokteré nemocnici jsou ochotni je akutně přijmout, natož je nechat na pozorování nebo doléčení. Léky si každý musí koupit za své. Lidé v rekonvalescenci častou uvíznou v pasti – nemají prostředky na cestu zpátky domů a rychle se stanou nejobtížnějším sociálním problémem.

 

Předpokládám, že jste si léky přivezli vlastní...

Vezli jsme opět léky z České republiky, mnoho jsme jich koupili také v Asunciónu, ale uvědomujeme si, že tím spíš než indiány podporujeme liknavost paraguayských úřadů. Podobné je to s učebnicemi a pomůckami pro venkovské školy. Mají na ně nárok, ale...

 

Jak se na vaše aktivity dívají české úřady a instituce?

Na rozdíl od paraguayských úřadů nám poskytli rychlou a efektivní pomoc. Naši Checomacokové se totiž trochu liší od ostatních Chamacoků – už na první pohled, fyziognomií. Důvodem, proč naši činnost v takzvané „neprioritní zemi“, jakou je Paraguay pro Českou republiku, podporuje ministerstvo zahraničních věcí, konkrétně odbor krajanských vztahů, je český předek. Mnoho Čechů odjelo v 19. a 20. století začít v Novém světě nový život, oženili se s místními kráskami... Jejich příběh možná nebyl tak romantický jako setkání mladičkého Friče s oddanou náčelnickou dcerou Černou kachnou, ale jejich potomci, všichni ti Maškové, Trachtové a Kubíkové, i když třeba nikdy nebyli v původní vlasti prarodičů, k ní mají vztah, zajímají se o ni. A český stát se zajímá o ně. V Latinské Americe žije podle oficiálního odhadu na pět tisíc českých usedlíků. Dnes je do tohoto počtu nutno zahrnout také sto šedesát českých indiánů v Gran Chaku...

 

Neuvažovala jste o tom pozvat některého z obyvatel Puerto Esperanza do Prahy? Možná by to pomohlo zviditelnit celý projekt...

Vydala jsem před několika lety půvabný autentický Fričův příběh s názvem „Čerwuiš aneb indiánský lovec objevuje Evropu“. Je to příběh indiána Chamacoco, kterého vzal Frič v roce 1908 do Prahy, aby našli lék na podivnou nemoc, decimující jeho kmen. Povedlo se a po roce se oba do Paraguaye vrátili. Naivní, ale konvencemi nezkreslený pohled přírodního člověka, nazývání věcí a dějů pravými jmény a vynikající pozorovací talent lovce způsobily Fričovi nejednu horkou chvilku, ale také bezpočet komických situací. Vyprávění se odvíjí v lehkém tónu, s vtipnými pointami. Čerwuiš nadchl pražskou bohému v čele s Jaroslavem Haškem, o českých „děvuškách“ nemluvě, novináři měli sólokapra. Pravou pointou je ale Čerwuišova existenciální katastrofa, kulturní šok, nemožnost žít jako dřív, nespokojenost, nepochopení jeho soukmenovců a jeho vyobcování z komunity. Dnes už by to asi nebylo tak vyostřené, ale jsme si vědomi například toho, že málokterý student z takzvané rozvojové země, který u nás dostane stipendium, se pak do své země, natož do své vesnice, vrátí. Nemáme zájem vesnici připravit o nejšikovnější a podnikavé lidi. Ale třeba rozhodne jejich asociace, že je potřeba vyslat do Česka zvěda – jak to děláme, že se nám tak dobře vede...

 

Nic, o čem se bavíme, by nebylo, nebýt A. V. Friče. Vaše rodina vlastní archiv dokumentů a fotografií. Je už o tomto významném cestovateli všechno známé a zveřejněné? Může nás ještě něco překvapit?

Alberto Vojtěch Frič byl výjimečná osobnost. V jeho pozůstalosti je spousta dosud nepublikovaných věcí a jeho knížky týkající se indiánů nebyly bohužel nikdy přeloženy do španělštiny nebo angličtiny. Svět o něm neví a u nás se na něj zapomnělo. Byl také na svou dobu docela dobrý fotograf. Snad jen pro kaktusáře zůstává jakýmsi guru, ale mají mu za zlé neochotu podřídit se oficiálním vědeckým pravidlům. Uskutečnil osm cest do Jižní Ameriky, přivezl fantastické etnografické i botanické sbírky, strávil cestováním čtvrtinu života. To, co ale mě osobně na něm nejvíc zajímá, je všechno ostatní než výčet jeho dobrodružství a vydaných článků. Jeho snílkovství a odvaha sny realizovat. Jeho černobílé vidění světa, které mu dělalo nepřátele i oddané obdivovatele. Jeho mužská ješitnost i schopnost nejněžnějších citů k jeho milovaným. Jeho nadhled a velkorysost, a zároveň neuvěřitelná systematičnost a fanatická pracovitost. Jeho humor i přísnost, se kterou není radno žertovat. Dva úhly, ze kterých je možno pohlížet na jeho život, monáda, která se snadno překlopí z kladné do záporné hodnoty a zas naopak...

Po jeho třináctých komnatách ale nepátrám. Hlavně doufám, že se k nám nezačnou hlásit příslušníci z celkem šestatřiceti indiánských kmenů, které na počátku dvacátého století kontaktoval!

Více informací na www.checomacoco.cz

 

Indiánský "Přístav naděje"

l Puerto Esperanza (Přístav Naděje) je osada indiánů kmene Chamacoco na horním toku řeky Paraguay.

l Třetinu obyvatelstva tvoří rod dnes stoleté paní Hermíny Ferreirové. Ke jménu si ovšem podle španělského zvyku přidává i jméno po otci: Frič. Také v Praze žijí potomci cestovatele Friče (1882–1944). Rodiny se o sobě dozvěděly shodou náhod teprve v roce 2000.

l V roce 2004 vzniklo v ČR občanské sdružení Checomacoco a v roce 2005 stejnojmenná asociace v Paraguayi. Mají za cíl spolupracovat a propagovat navzájem svou kulturu, tradice a historii, ale zejména získávat prostředky pro ekonomický a sociální rozvoj komunity v Puerto Esperanza.

 

Gran Chaco

l Jsou to tisíce čtverečních kilometrů monotónní roviny na západ od řek Paraguay a Paraná až k Andám (o průměrné šířce 700 km).

l V jazyce indiánů Kečua znamená chacu loviště. Běloši používají název Zelené peklo.

l Extrémní sucha s teplotami nad 40 °C a divoké větrné bouře střídají období prudkých lijáků, vytrvalých dešťů a povodní.

l Hustota obyvatelstva je asi 0,2 na kilometr čtvereční. Po staletí zde žili pouze indiáni – lovci a sběrači. Během dvacátého století běloši vytěžili lesy; zůstaly jen neprostupné křovinaté porosty a savany zvané campo.

l Půdu tvoří sprašové vrstvy, až 100 metrů silné, odkrývají ji umělé požáry a těžká technika, která se používá k odlesňování.

l Pro zemědělství se využívá 3,6 procenta území.

 

Legenda o kmeni Chamacoco

Počátkem 20. století vyvedl náčelník jednoho z klanů kmene Chamacoco svůj lid z lesů Gran Chaka na břeh řeky Paraguay. Místo nazvali Dihypytyk ele – Ejhle, cizinec. Nikdy předtím se tam neodvážili ze strachu z nepřátelských brazilských indiánů Kaduvejovů. Ti se však začali před pronikající bílou civilizací stahovat do vnitrozemí na opačném břehu. Mohutný vodní tok, dlouhý 2200 km, je jedinou dopravní komunikací v oblasti Alto Paraguay, jediným možným zdrojem užitkové i pitné vody. Skýtá čím dál tím menší množství ryb, přičemž zdravotní rizika se stále zvyšují. Zůstaly pravidelné záplavy, ale vlivem globálních klimatických změn mění své staleté zvyky i řeka a počasí. Málokterý indián z pobřeží umí plavat. Řeka je plná krokodýlů a piraň. Přináší lidem obživu i zkázu (smrtelná průjmová onemocnění, povodně)... Spojení se světem obstarává jednou týdně nákladní parník, do hlavního města Asunciónu je to 1200 km.

„V roce 1985 paraguayský stát propůjčil kmeni Chamacoco 180 km2 vlastní půdy. Zasloužil se o to můj nejmladší bratr Lorenzo, ale nedočkal se toho, zemřel. Zůstala po něm žena a osm sirotků. Byli jsme zdrceni žalem.

Když se naše matka dostala z nejhoršího, rozhodla, že se usadíme v Puerto Esperanza, aby jednou mohla spočinout vedle svého milovaného syna v půdě, kterou pro nás vydobyl. Vymýtili jsme les a z palmových klád jsme postavili domy pro sedmdesát rodin. Začali jsme chovat slepice a včely. Misionáři nám zařídili školu a koloniál. Vysvětlili nám, že musíme opustit své pohanské tradice, abychom se měli jako vy, bílí. Během let se způsob našeho života docela změnil a máme se dobře. Přeju si, aby také vás Bůh na nebesích zahrnul hojností, požehnáním a nejvyšší moudrostí.“

Rodolfo Ferreira Frič
listopad 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group