ikoktejl

  • Vychází Koktejl Special Léto

    Na stáncích od 28. června.

Jak vznikaly Alpy

Jak vznikaly Alpy

Co se ve škole neprobíralo

Chceme-li hovořit o vývoji v západní části Tethydy a tím i o vzniku Alp, nevyhneme se alespoň zjednodušeně zmínce o deskové tektonice a projevech kolem ní. Pevninu tvoří asi 40 až 100 km silná slupka litosféry (ta představuje asi 1,5 procenta objemu Země – vzdálenost od povrchu ke středu Země je 6371 km, pevnina je tedy něco jako skořápka na vajíčku). Tuhle pevnou slupku najdeme na všech základních tzv. litosférických deskách – americké, eurasijské, africké, indoaustralské a antarktické, přičemž ty obsahují ještě řadu menších podružných litosférických desek. Ještě tu máme i oceánskou kůru, kde převládají čediče, ale víc si to již nebudeme komplikovat. Tyto všechny desky plují na svém plastickém podloží – astenosféře. Ano, doslova plují. Jedním z důvodů je i to, že hmota, která litosférické desky tvoří, je lehčí než hmota astenosféry, jež je plastická proto, že vysoký tlak i teploty (mezi 800 až 1000 °C), které panují v hloubkách kolem 100 km, kam zhruba litosféra zasahuje, ji dělají téměř tekutou, nebo možná spíše těstovitou.


Vezeme se na kře,

i když ne ledové

To, že se kontinenty pohybují, vezměte jako fakt. Jednou z příčin je i rozpínání mořského dna, jež je protkáno celou sítí oceánských hřbetů, ale i příkopy a zlomy, které omezují jednotlivé kontinentální i oceánské desky. A tam, kde se desky od sebe oddalují, je hmota doplňována výrony čedičové hmoty ze spodní části zemského pláště. A tak podmořské hřbety rostou a odtlačují oceánské i litosférické desky dál a dál od sebe. Patří k nim i proslulý Středoatlantský hřbet, obrovské podmořské pohoří, v jehož středu neustále vytéká čedičová láva a rozpíná tak oceánské dno. Proto se například vzdálenost mezi Evropou a Amerikou neustále zvětšuje, zhruba o 2 cm ročně.


Na počátku bylo moře

Ale vraťme se na začátek vzniku Alp. Nemůžeme začít nikde jinde než v oceánu. Ve kterém? V tom, který již neexistuje. Geologové jej nazývají Tethys podle řecké bohyně moře. Byl to teplý a široký oceán – jeho šířku od severu k jihu odhadují na 1000 až 1500 km a zasahoval od jižní Evropy po Indonésii. Na jihu jej ohraničovala prapevnina Gondwana, na severu Laurasie.

Vznik a zánik oceánů je nepřetržitý proces, a tak i z ohromného praoceánu Tethys, se asi před 200 miliony let začalo vytvářet nové moře. Vznikalo uzavíráním oceánu Tethys, když se část prapevniny Gondwana začala posouvat k severu. Tam ale stála jako pevná hráz Laurasie, a došlo ke strkanici. Působily přitom obrovské tlaky. Jen si představte, jak se Gondwana, složená v té době z Afriky a Jižní Ameriky (Austrálie a Antarktida, které tvořily jižní část Gondwany, se vydaly k jihu na své současné umístění), tlačí na Laurasii, tvořenou Asií, Evropou, Severní Amerikou a Grónskem. A takovému kolosu, jakým Laurasie byla, se nechtělo ustupovat, a tak na jejím jižním okraji začalo docházet k vyvrásňování pásmových pohoří – od Pyrenejí a Alp na západě přes Karpaty a Kavkaz až po Himálaj.

Ale vraťme se opět k Alpám. O mechanismu, který stojí za jejich vznikem, již něco víme, ale je to trochu komplikovanější a zahrnuje to mnohem více než jen pouhou kolizi afrického kontinentu s částmi Evropy. Rozhodujícím okamžikem bylo, když se vlivem pohybu kontinentálních desek počal obrovský oceán Tethys měnit a jeho dno i okraje se začaly pohybovat. A protože oceán byl plný života, tvořil tak i obrovský sedimentační prostor. Na jeho dně se ukládaly převážně vápnité schránky mořských živočichů. Z nich vznikaly mohutné vrstvy vápnitých sedimentů, ale našly se i nějaké pískovce nebo břidlice – to zase tehdejší řeky přinášely do oceánu materiály splavené z pevniny.


A kry se hnuly…

Nejprve se africká kontinentální deska vydala směrem k jihovýchodu. Samozřejmě pomalu, nesmírně pomalu, a přitom se uzavíralo moře na východě. Za nějakých osmdesát milionů let si to kontinentální desky nějak rozmyslely a v průběhu křídy, tedy asi před 100 miliony let, se africký kontinent namísto vzdalování začal k Evropě přibližovat. Jeho pohyb, který byl nejprve směrem k severovýchodu s rychlostí asi tak 20 až 30 milimetrů ročně, se změnil na směr k severozápadu.


Vznik a zánik oceánů je nepřetržitý

proces

Jak se starý obrovský oceán Tethys uzavíral, vznikal někdy od období třetihor (asi před 30 miliony let) v jeho severní části oceán nový, který geologové nazvali Paratethys. Bylo to moře mnohem mělčí a užší, ale také žádný drobeček. Jeho šířka od severu k jihu sice o mnoho nepřekračovala 200 km, ale i tak se rozkládalo od dnešního Atlantiku po Černé moře a zasahovalo až do Střední Asie a možná ještě někam dál. Ale procesy a síly, které uváděly do pohybu mohutné kontinentální desky na povrchu zemského tělesa, nepřestávaly působit.

Tím se i oceán Paratethys začal uzavírat a africký kontinent přibližovat k Evropě. Ztratil trochu na rychlosti – ta poklesla na 10 milimetrů za rok – a narazil na evropskou kontinentální desku, kterou zpevňovalo její pevné jádro z krystalických hornin.


Konečně přišel čas pro Alpy

Dopadlo to tak, jak muselo, když se srazí dvě litosférické kontinentální desky. Nahoru to nějak nešlo, a tak se africký kontinent začal podsouvat do plastické astenosféry pod evropskou kontinentální desku. Ale protože obě desky měly pevnou slupku v podobě litosférické desky, neobešlo se to samozřejmě bez nějakého toho strkání, přetlačování, lámání i ohýbání. Čeho? Asi nejvíc to odnesly právě ty sedimenty, které se předtím usazovaly na dně obrovského praoceánu Tethys, ale i Paratethydy. Obrovská síla tlaku africké kontinentální desky stlačovala zdánlivě pevné vrstvy hornin, a za chvíli to v Evropě vypadalo, jako by si tu nějaký obr pohrával s velikým ubrusem. Shrnoval jej a jeho faldy se skládaly a překládaly jeden přes druhý, ty trochu více zpevněné se i lámaly a uvolněné v podobě obrovských desek se posouvaly z místa na místo. Přitom se i vztyčovaly a znovu lámaly a ohýbaly, a tak kdysi ohromná šíře převážně druhohorních jurských sedimentů se zkracovala a z ploché, více než 300 kilometrů široké desky se vytvářel poměrně úzký, zato vysoký pás horských hřebenů. To už se psala geologická éra třetihor, asi tak před 20 miliony let.

Horniny, které bývaly kdysi pobřežím afrického kontinentu, se ocitly až nahoře a dostávaly se někam do středu nynější Evropy. A to, co bývalo jižním pobřežím Evropy, skončilo hluboko překryté jinými horninami. Dokonce i tak pevné vyvřeliny, jakými beze sporu jsou žuly, které zde vznikaly již před stovkami milionů let, procházely určitými proměnami, a tak v některých částech Alp nacházíme i širokou plejádu částečně přeměněných žulových těles. Ani těm však nebylo dopřáno klidu. Mohutné horotvorné tlaky toto pevné jádro jižní části evropského kontinentu vyzdvihly na velehorskou úroveň, takže západní část alpských hřebenů je dnes tvořena převážně právě krystalickými horninami, které byly vytlačeny ze svých pozic až do nebetyčných výšek. Opravdu nebetyčných, neboť teprve později byly odkryty erozí. Existují dokonce místa, kde najdeme i části původní oceánské kůry vytlačené z hlubin Země k povrchu. A většinou jsou také přeměněné.


Pojďme si „zalézt“

po mořském dně

Jinde, především ve východní části alpských hřebenů, se obrovské desky hornin usazených kdysi na mořském dně převracely, vztyčovaly a překlápěly, ale protože zůstávaly více méně blízko povrchu, nedošlo u nich k žádným velkým přeměnám a uchovaly tak ve svých vrstvách téměř neporušené pozůstatky živočichů obývajících kdysi vody oceánu Tethys. A tak v Alpách vedle převážně metamorfovaných krystalických hornin, které tvoří nejen jádro, ale i jejich nejvyšší štíty, například v oblasti Mont Blancu nebo Monte Rosy, máme i nádherné, bělostné vápencové, divoce modelované vrcholky Dolomit nebo rakouských vápencových Alp či Dinarid. Samozřejmě vápencové horniny nejsou tak odolné jako krystalické, a tak jen ojediněle překračují jejich hřebeny výšku 3000 metrů. Výjimkou jsou zmíněné Dolomity (Marmolada, skupina Ortler nebo Adamello).


Ledová omlazující maska

Přeskočme nějaký čas a pokročme dále. Nástup doby ledové přišel asi před 2,5 miliony let a s přestávkami, během nichž se částečně oteplovalo, přetrvalo chladné období do doby asi před 12 až 10 tisíci lety. Mohutný ledový štít pokrýval větší část severní Evropy a některými svými splazy opakovaně zasahoval až na naše území. Kontinentální ledovec během tohoto chladného období sice několikrát ustoupil, ale opět se vrátil, podle toho, jak se měnilo klima. Takových ledových období bylo během těchto asi dvou a půl milionu let přibližně pět. To poslední končilo teprve před nějakými 10 000 lety. Zaledněna byla nejen severní část Evropy, ale i všechny vysoké hory. To platilo nejen o Alpách a Pyrenejích, ale pod ledem zmizely i vrcholky středomořských korsických velehor. A právě horské ledovce byly tím, co dramaticky utvářelo dnešní tvář Alp.


Měkká sněhová peřina

Jak se klima ochlazovalo, měnily se dešťové srážky ve sníh, především ve vysokých horských polohách. Jak narůstala mocnost sněhové pokrývky, vytvářela se místa, kde i přes teplejší období sníh zůstával ležet. Střídání mrazu a teplých slunečních paprsků mechanicky rozrušovalo pevné skály a uvolněný materiál odnášela voda i vítr. Vznikaly tak nejprve mělké nivační deprese. Ty se postupně prohlubovaly, až vznikl kar – takový mrazový kotel, kterému se někdy říká i cirk. Tady vše postupovalo ještě rychleji a stejně tak tu přibývalo sněhu. Ten se hromadil, vlastní vahou se měnil na pevnější firn a posléze v led. A když jej bylo tolik, že se již na prudkém svahu neudržel, vydal se na cestu do údolí. Led není zdánlivě příliš tvrdý materiál, který by mohl ohrozit pevné horniny, ale opak je pravdou. Jeho abrazivní (obrušovací) síla je obrovská, ostatně podívejte se, co udělal kontinentální ledovec s pevnými horninami na severu Evropy, třeba ve Švédsku, Finsku, severním Německu nebo Polsku. Po jeho putování k jihu zůstala plochá, jen málo zvlněná krajina se spoustou jezer.

Horské ledovce sice nepokrývají vysokohorskou krajinu celistvou plochou ledu, ale stékají jako ledové říčky dolů po svahu, aby se nakonec spojily v mohutnou ledovou řeku, a v podobě údolního ledovce splývají zvolna do údolí. Cestou, podobně jako předtím v karu, chladem rozrušují okolní horniny, ale tady je navíc i odlamují a ledovcový splaz uvolněnou horninu odnáší do údolí. Ledovcům vděčí za svůj vznik i takové monumenty, jakým je třeba Matterhorn. Jeho název je vlastně synonymem pro všechny štíty, které mají nejen podobný tvar, ale i původ vzniku. Štít tohoto typu a tvaru se vytvoří tam, kde se ve vrcholové partii hřebenu setkají tři kary. Tam se odlamuje a uvolňuje horninový materiál ze tří stran tak dlouho, až se vytvoří typický trojboký jehlan typu Matterhornu.


A rostou dál…

Co neskončilo, je růst Alp, neboť alpínské vrásnění stále pokračuje. Ne, nedivte se, africká deska stále pokračuje ve své cestě k severu a současně s tím rostou i Alpy. A rostou již celých 200 milionů let. Posledních 1,5 milionu let je svědkem tohoto dramatického děje i člověk. A jak budou Alpy vypadat za dalších 200 milionů let? Těžko říci, ale člověk u toho asi již nebude. Proč? Inu žádný suchozemský tvor tak dlouho nežil, snad s výjimkou hmyzu. A tak svědky mohou být snad jen žraloci, jedni z nejstarších živočichů světa. Jejich životní prostředí se zase tolik nemění, neboť oceán je, jak vidno, věčný. Snad jenom mění tvar. Čtyři fáze rozpadu prakontinentu Pangea

Na prvním obrázku je vidět prakontinent Pangea ještě před začátkem svého rozpadu na jednotlivé kontinenty. Tak to vypadalo zhruba před 200 a ještě více miliony let. Druhý obrázek ukazuje pozice kontinentů v druhohorách, v období spodní křídy asi před 135 miliony let. Uprostřed je dobře viditelný praocán Tethys, probíhající od východní části Asie až k západnímu okraji Evropy. Jeho severní hranici tvoří mohutná Laurasie, i když Severní Amerika se již vydala na svoji cestu k západu. I Austrálie a Antarktida již míří ke svému současnému umístění, zatímco Indický subkontinent se vydává na cestu k severu. Třetí obrázek – před 65 miliony let, na začátku třetihor, se již praoceán Tethys uzavírá a na okrajích kontinentů dnešní Asie a především Evropy se vytváří pás vysokých hor, který můžeme sledovat od západního okraje Evropy přes jižní okraj Asie až k celkem nepatrnému Novému Zélandu. Čtvrtý obrázek – tak to vypadalo před 50 miliony let. Indický subkontinent již narazil na Asijský kontinent, a do výše rychle rostou hřebeny Himálaje. Ještě není zcela vytvořen oceán Paratethys, zasahující později od západní Evropy až do Střední Asie. Ale jeho životnost nebyla dlouhá – po několika desítkách milionů let se opět uzavírá. A právě těch posledních 30 milionů let bylo rozhodujících pro vytvoření mohutného pohoří Alp.


Alpy jsou nejvyšším a největším horským systémem Evropy, rozkládají se od Ligurského moře až po údolí Dunaje.


Zmínky o psech sv. Bernarda pocházejí z roku 1708, kdy došlo ke zkřížení mastifa, dogy a novofoundlandského psa. Se soudkem na krku se stali symbolem švýcarských hor.


Obrovský praoceán Tethys představoval i obrovský sedimentační prostor, na jehož dně se začaly ukládat usazeniny, především z pevných skořápek a koster mořských živočichů, ale i z materiálu, který přinášely do oceánu z pevniny tehdejší řeky.

K největšímu nárůstu usazování sedimentů na dně oceánu docházelo během druhohor. Bylo to svým způsobem klidné období Země, v němž neprobíhala žádná rozhodující horotvorná činnost. Život v teplém moři byl proto nesmírně bohatý a i jednotlivé druhy, především některé druhy amonitů, dorůstaly často až obrovských rozměrů.

Změna nastala, když se začalo oceánské dno pohybovat a měnit. Při tom docházelo ke stlačování často již velmi zpevněných sedimentů, jejich vrásnění a současně i vyzdvihování dřívějšího oceánského dna do výše. Tak se z více než 300 km široké, více méně ploché desky oceánských sedimentů vytvořil jen asi 100–120 km široký pás Alp, zato dosahující velehorských výšek. Při stlačování docházelo i k pronikání lávy z hlubin zemského pláště, které se vedle vysokých tlaků podílely i na metamorfóze – přeměně hornin, a to i těch, které zde jako stabilizovaná tělesa byly již před stovkami milionů let jakožto součást pevninského štítu.


Ledová Evropa


Tak vypadala Evropa i část severní polokoule v době poslední doby ledové. V různých fázích trvala asi 2 až 2,5 milionu let a končila před deseti tisíci lety. Konci tohoto chladného období

již přihlížel i člověk.


TIP KOKTEJLU


Nejnavštěvovanějším místem Národního parku Berchtesgaden je nejvýše položené jezero v Německu Königssee, které se rozprostírá na úpatí hory Watzmann a svým tvarem připomíná spíše norský fjord. Na severním břehu jezera se nachází plno kaváren, restaurací a barů (vyhnout davům se lze trasou vedoucí k letohrádku Malerwinkel, odkud je krásný výhled po okolí).

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group