ikoktejl

  • Vychází Koktejl Special Léto

    Na stáncích od 28. června.

Brist je prostě Brist...

Brist

Maličká vesnička pod masivem Biokovo je vždy místem mého prvního setkání s kouzelným dalmatským krajem. Ráda se sem vracím, protože se na rozdíl od mnoha jiných dalmatských vesnic za dvacet let příliš nezměnil. Přibyl jen jeden menší hotel a poněkud rozbujelá zástavba moderních přímořských vil, naštěstí až vysoko ve stráních nad mořem. U pobřeží už prostě na ně není místo.


Nové domky stojí na dřívějších políčkách, odkud se už dávno přestali ozývat osli. Mnohé jsou však nedostavěné – plány byly velké, finance nestačily a na brdo, jak se tu říká kopcům, se turistům moc nechce. Už ta představa plahočit se domů od moře v parném odpoledni... Ano, domů, rychle se tu zabydlíte.

První, co mne ve vesnici po příjezdu zaujalo, byla neobvyklá mozaika na zdi místní školy. Byl na ní stylizovaný hajduk v tradiční uniformě a pod ním nápis Život životu. Mozaika zůstávala, oprýskávala a já se více či méně pravidelně vracela. S vůní rozmarýny a prázdné skořápky ježovky, které nějaké děcko tehdy zapomnělo na zídce vinohradu. Možná to bylo gesto pozvání na další cesty, stejně jako k tomu vybízí svatojakubská mušle.


historie Bristu

Brist je vzdálen od centra Makarské čtyřicet kilometrů jižně ve směru na Dubrovník a leží po obou stranách Jadranské magistrály v úzkém pásu mezi pobřežím a úpatím masivu Biokovo. Původní starý Brist ležel vysoko v kopcích nad mořem, kde jsou dosud patrné zbytky zbořených staveb, dokonce i kostelíka. Několik stezek tam vede dodnes, všechny však končí více či méně ve ztracenu. Ještě před lety tu žil jediný mnich, ale i toho si země vzala. Kopce naposled ožily jen archeology, kteří tu našli hroby z doby bronzové a železné a také gomile – navršené hromady kamení, v nichž můžete vidět třeba pohanské svatyně. Sloužily však mnohem prozaičtějšímu účelu. Stavba podobná kamennému iglú poskytovala pastevcům útočiště za špatného počasí.

Název dostala vesnice podle jilmu, což se chorvatsky řekne brijest, který tu prý kdysi rostl v hojném množství. Požáry a v roce 1962 i zemětřesení zničily, co mohly, takže z vesnice málem zbyl jen název. Naštěstí je zdejší příroda nezmar – po několika měsících vyroste na spáleništi tráva, po ní keříky makchie a mladé stromky. A i dnes tu mladí kráčejí ve stopách dědů a obnovují zbylá políčka v kopcích, vysazují vinnou révu a olivovníky.

Poprvé se ze spisů uložených ve františkánském klášteře v nedalekém Zaostrogu dovídáme o osadě Brist v roce 1571. Pravděpodobně zde existovala už dříve, o čemž svědčí dávný náhrobní kámen nalezený v ruinách starého Bristu, kterému místní říkají turecký. V dnešním Bristu se nachází kostel svaté Markéty z patnáctého století, okolo kterého vyrostla staronová zástavba. Pramen výborné pitné vody ozdobený nezbytným obrazem Bohorodičky tryská ze skály přímo na ulici a ve večerním osvětlení malých lampiček vypadají domy i procházející lidé docela přízračně.


Dalmatská fešta

Je teplý večer, na molu v Bristu už hoří v hliněných nádobách svíce s tlustými knoty. Vše vypadá divoce jako za dávných časů. Draga Vojvodić přišla s oběma dcerami. Ale kdo pozná, kdo je dcera a kdo matka, když vypadají všechny stejně mladě a vesele. Ohníčky jim hrají v očích, celý týden se těšily. Začíná totiž ribarska fešta, kdy teče víno proudem a nikdo nemá pomyšlení na odpočinek. Průvod v maskách je barevný, hlučný, polonahý. Vnímáte radost čišící z lidí – je tak čistá, jako oranžové slunce na obzoru. Hoří odpadkový koš, gril se sardinkami se tedy s klidem stěhuje kousek dál – k sudu s vínem, který se (přesto že je tu hlava na hlavě) zdá bezedný.

Kam se na Dragu hrabou její dcerky, panímáma se vlní jako šamanka a v tu chvíli je sama sebou. Dalmatské rytmy zvedají ruce nad její hlavu a rozvlní jí boky. Proč nebýt na chvíli ohněm a mořem?

Dívky i chlapci tančí po pás ve vodě. Babičky se drží za ruce a zpívají neškoleně krásným hlasem. Skrz dým z grilovaných sardinek zatím padla noc, která dnes bude pro všechny nekonečným dnem.


Básník a myslitel

Kdysi se nad políčky s vinnou révou, cibulí, olivovníky a mandloněmi pásli oslíci a v poloopuštěné poustevně, skryté v trnitých a do krve drásajících keřích, žil stařičký mnich Grgur. Odnesl si na nebe nádherný výhled na poloostrov Pelješac, který vypadá v ranním oparu jako hřbet ospalého ještěra, klidně si hovícího na hladině.

Fotografie, kterými se probírám, jsou už historií. Místní písmák Vedran Miošić má všechno zaznamenáno ve své kronice. Ví také, co se kde ve vsi šustne, dohlíží na chod každé slavnosti a v kostele je jako doma. Navíc mu ještě zbývá čas na početnou, ale opravdu početnou rodinu, jak je tady zvykem. A jako všichni „-ćové“ v Bristu je hrdý na své příjmení.

Miošićů tu je opravdu jak naseto, svědčí o tom i stejnojmenný název jedné zdejší ulice. Každý z nich je přesvědčen, že i on je potomkem básníka Andriji Kačiće Miošiće. Stejně jako Vedranova sestřenice, paní Nada Miošić, která nás přivítala, jako bychom se loučili před hodinkou.

Františkán, básník, historik, sběratel lidové slovesnosti a kosmopolitní intelektuál Andrija Kačić Miošić se narodil v Bristu v roce 1704. Jeho Rozhovor příjemný národa slovanského je nejčtenější dílo chorvatské literatury a dočkalo se už šedesáti vydání.

Starost o bližní mu nakonec přivodila smrt. Dva rybáři z nedaleké vsi Podaca si vyprosili obilí v ústí Neretvy, při bouři ztroskotali a o vše přišli. Miošić jim dodal odvahy k další cestě, jel s nimi, aby vše na statku vysvětlil a vesničané dostali znovu nezbytné potraviny. Na zpáteční cestě je na stejném místě potkala bouře. Obilí v bouři sice zachránili, ale protože v mnišských celách se netopilo a nebyly léky, skončilo vše tragicky. „Největší je láska, když někdo položí život za přátele své,“ citoval Miošić z Písma dva dny předtím, než zemřel na zápal plic.


Malíř a romantik


Kam se poděla rozsochatá mandarinka paní Nadi a děda Orašac, jak mu říkali, protože vyráběl ze zelených ořechů zvláštní likér? Ten, který naléval dezertní víno Prošek jednoduše do láhve od piva a podal mi ji se slovy: „To máte na cestu“? Dědova duše se třepotá nad mořem, z Nadiných dětí jsou matky a otcové početných rodin a jen její šedivé skráně dávají tušit, kolik let prošlo. Mezitím byla v zemi válka, chyběli turisté, ale místní stále doufali v návrat lepších časů.

Dosud žijící legendou je akademický malíř Mladen Veža, autor zmíněné mozaiky na školní zdi v Bristu. Umělec mladý nejen jménem, ale i myslí se tu narodil v roce 1916. Od roku 1928 žije a pracuje v chorvatské metropoli Záhřebu. Častým motivem v jeho tvorbě a celoživotní inspirací je rodná ves, její zahrádky, kamenné domky a rybářské loďky kotvící u mola. Jeho pamětní galerii mohou zájemci navštívit v zaostrožském klášteře.

Umělec se chtěl původně věnovat sochařství. Začal jako kluk, kamarádům vyřezával různé figurky z olivového dřeva. Protože v zimě neměla děcka co číst, jediným zdrojem se mu stali hrdinové právě z Kačićova sborníku, z něhož se za dlouhých zimních večerů v rodinách u krbu předčítalo. A chlapec pak o všem snil, ve škole i na pastvě. Neměl tužky ani papír, a tak tesal obrázky do skal. Po letech se vydal po stopách svých výtvorů, a nenašel vůbec nic. Dešťová voda za ta léta smyla dětské sny.

Nejsi ani velký, ani moc silný na zvedání kamenů, z tebe sochař nebude,“ usoudil jeho otec. A tak začal Veža v Záhřebu studovat malířství. Během studií i celého dalšího života se často vracel na makarské pobřeží a chodil se stojanem po stráních na úpatí masivu Biokovo. A všude, kde byl ve světě, se nevyhnul srovnávání s Bristem.

Také jsem navštívila spoustu míst na Jadranu, známých i zastrčených, a vždy je mimoděk srovnávala s Bristem. Vždy jsem přitom měla před očima cestičku lemovanou starými agávemi, Kačićovu sochu v tiché kostelní zahradě nebo maličké oblázkové plážičky a pohled na ně chvilku z ptačí, chvilku z lidské perspektivy tak, jak přímořská ulička podél břehu příkře šplhá do kopce a zase rychle klesá na úroveň moře. Jinde v Dalmácii jsem viděla hodně podobných scenerií, ale všem scházelo to něco, co zažijete poprvé a hluboko si to v sobě uchováte.


TIP KOKTEJLU


Výlet lodí kolem Bristu stojí za to.

Má členité pobřeží a je pověstný krásnými drobnými zátokami.

Ujít si nenechte také návštěvu jeho kostela. Jsou tu pohřbeni

četní členové starého šlechtického roku Kačićů.



MĚSTO PRO DVACET OBYVATEL

Jako nejmenší městečko na světě proslul Hum na Istrii, ve kterém žije jen dvacet obyvatel. Je opásán hradbami a jeho velmi zachovalé historické jádro se skládá pouze ze dvou malých uliček s několika domy. Nachází se tu farní kostel z roku 1802, románský kostel sv. Jeronýma z 12. století i typické istrijské hospůdky a muzea.


JAKO V ORLÍM HNÍZDĚ

Městečko vytesané z kamene lze navštívit nedaleko letoviska Cres na skalní stěně vysoké 378 metrů, s výhledem na moře. Starobylá osada se jmenuje Lubenice (Melouny) a každé léto se zde konají atraktivní hudební večery a zajímavé kreativní dílny. Žije tu už jen několik starých lidí, hlavně žen.


DIOKLECIÁNŮV PALÁC

Obyvatelé Splitu letos oslavují 1700 výročí existence nejznámějšího symbolu města, Diokleciánova paláce. Tato památka pod ochranou UNESCO byla postavena v letech 295 až 305 a je jednou z nejlépe zachovalých památek římského stavitelství na světě.


OSTROV RYBÁŘEK

Nejmenším, nejnižším a také nejhustěji osídleným ostrovem ve Středomoří je ostrov Krapanj v šibenickém souostroví. Rozkládá se na pouhých 0,36 km2. Ostrovní osada Krapanj s charakteristickými kamennými domy a uličkami leží v nadmořské výšce 1,5 metru nad mořem. Známou se stala výlovem a zpracováním mořských hub a také neobvyklým povoláním ostrovanek – rybářstvím.


Nové domky stojí na dřívějších políčkách, odkud se už dávno přestali ozývat osli. Mnohé jsou však nedostavěné – plány byly velké, finance nestačily a na brdo, jak se tu říká kopcům, se turistům moc nechce. Už ta představa plahočit se domů od moře v parném odpoledni... Ano, domů, rychle se tu zabydlíte.

První, co mne ve vesnici po příjezdu zaujalo, byla neobvyklá mozaika na zdi místní školy. Byl na ní stylizovaný hajduk v tradiční uniformě a pod ním nápis Život životu. Mozaika zůstávala, oprýskávala a já se více či méně pravidelně vracela. S vůní rozmarýny a prázdné skořápky ježovky, které nějaké děcko tehdy zapomnělo na zídce vinohradu. Možná to bylo gesto pozvání na další cesty, stejně jako k tomu vybízí svatojakubská mušle.


historie Bristu

Brist je vzdálen od centra Makarské čtyřicet kilometrů jižně ve směru na Dubrovník a leží po obou stranách Jadranské magistrály v úzkém pásu mezi pobřežím a úpatím masivu Biokovo. Původní starý Brist ležel vysoko v kopcích nad mořem, kde jsou dosud patrné zbytky zbořených staveb, dokonce i kostelíka. Několik stezek tam vede dodnes, všechny však končí více či méně ve ztracenu. Ještě před lety tu žil jediný mnich, ale i toho si země vzala. Kopce naposled ožily jen archeology, kteří tu našli hroby z doby bronzové a železné a také gomile – navršené hromady kamení, v nichž můžete vidět třeba pohanské svatyně. Sloužily však mnohem prozaičtějšímu účelu. Stavba podobná kamennému iglú poskytovala pastevcům útočiště za špatného počasí.

Název dostala vesnice podle jilmu, což se chorvatsky řekne brijest, který tu prý kdysi rostl v hojném množství. Požáry a v roce 1962 i zemětřesení zničily, co mohly, takže z vesnice málem zbyl jen název. Naštěstí je zdejší příroda nezmar – po několika měsících vyroste na spáleništi tráva, po ní keříky makchie a mladé stromky. A i dnes tu mladí kráčejí ve stopách dědů a obnovují zbylá políčka v kopcích, vysazují vinnou révu a olivovníky.

Poprvé se ze spisů uložených ve františkánském klášteře v nedalekém Zaostrogu dovídáme o osadě Brist v roce 1571. Pravděpodobně zde existovala už dříve, o čemž svědčí dávný náhrobní kámen nalezený v ruinách starého Bristu, kterému místní říkají turecký. V dnešním Bristu se nachází kostel svaté Markéty z patnáctého století, okolo kterého vyrostla staronová zástavba. Pramen výborné pitné vody ozdobený nezbytným obrazem Bohorodičky tryská ze skály přímo na ulici a ve večerním osvětlení malých lampiček vypadají domy i procházející lidé docela přízračně.


Dalmatská fešta

Je teplý večer, na molu v Bristu už hoří v hliněných nádobách svíce s tlustými knoty. Vše vypadá divoce jako za dávných časů. Draga Vojvodić přišla s oběma dcerami. Ale kdo pozná, kdo je dcera a kdo matka, když vypadají všechny stejně mladě a vesele. Ohníčky jim hrají v očích, celý týden se těšily. Začíná totiž ribarska fešta, kdy teče víno proudem a nikdo nemá pomyšlení na odpočinek. Průvod v maskách je barevný, hlučný, polonahý. Vnímáte radost čišící z lidí – je tak čistá, jako oranžové slunce na obzoru. Hoří odpadkový koš, gril se sardinkami se tedy s klidem stěhuje kousek dál – k sudu s vínem, který se (přesto že je tu hlava na hlavě) zdá bezedný.

Kam se na Dragu hrabou její dcerky, panímáma se vlní jako šamanka a v tu chvíli je sama sebou. Dalmatské rytmy zvedají ruce nad její hlavu a rozvlní jí boky. Proč nebýt na chvíli ohněm a mořem?

Dívky i chlapci tančí po pás ve vodě. Babičky se drží za ruce a zpívají neškoleně krásným hlasem. Skrz dým z grilovaných sardinek zatím padla noc, která dnes bude pro všechny nekonečným dnem.


Básník a myslitel

Kdysi se nad políčky s vinnou révou, cibulí, olivovníky a mandloněmi pásli oslíci a v poloopuštěné poustevně, skryté v trnitých a do krve drásajících keřích, žil stařičký mnich Grgur. Odnesl si na nebe nádherný výhled na poloostrov Pelješac, který vypadá v ranním oparu jako hřbet ospalého ještěra, klidně si hovícího na hladině.

Fotografie, kterými se probírám, jsou už historií. Místní písmák Vedran Miošić má všechno zaznamenáno ve své kronice. Ví také, co se kde ve vsi šustne, dohlíží na chod každé slavnosti a v kostele je jako doma. Navíc mu ještě zbývá čas na početnou, ale opravdu početnou rodinu, jak je tady zvykem. A jako všichni „-ćové“ v Bristu je hrdý na své příjmení.

Miošićů tu je opravdu jak naseto, svědčí o tom i stejnojmenný název jedné zdejší ulice. Každý z nich je přesvědčen, že i on je potomkem básníka Andriji Kačiće Miošiće. Stejně jako Vedranova sestřenice, paní Nada Miošić, která nás přivítala, jako bychom se loučili před hodinkou.

Františkán, básník, historik, sběratel lidové slovesnosti a kosmopolitní intelektuál Andrija Kačić Miošić se narodil v Bristu v roce 1704. Jeho Rozhovor příjemný národa slovanského je nejčtenější dílo chorvatské literatury a dočkalo se už šedesáti vydání.

Starost o bližní mu nakonec přivodila smrt. Dva rybáři z nedaleké vsi Podaca si vyprosili obilí v ústí Neretvy, při bouři ztroskotali a o vše přišli. Miošić jim dodal odvahy k další cestě, jel s nimi, aby vše na statku vysvětlil a vesničané dostali znovu nezbytné potraviny. Na zpáteční cestě je na stejném místě potkala bouře. Obilí v bouři sice zachránili, ale protože v mnišských celách se netopilo a nebyly léky, skončilo vše tragicky. „Největší je láska, když někdo položí život za přátele své,“ citoval Miošić z Písma dva dny předtím, než zemřel na zápal plic.


Malíř a romantik


Kam se poděla rozsochatá mandarinka paní Nadi a děda Orašac, jak mu říkali, protože vyráběl ze zelených ořechů zvláštní likér? Ten, který naléval dezertní víno Prošek jednoduše do láhve od piva a podal mi ji se slovy: „To máte na cestu“? Dědova duše se třepotá nad mořem, z Nadiných dětí jsou matky a otcové početných rodin a jen její šedivé skráně dávají tušit, kolik let prošlo. Mezitím byla v zemi válka, chyběli turisté, ale místní stále doufali v návrat lepších časů.

Dosud žijící legendou je akademický malíř Mladen Veža, autor zmíněné mozaiky na školní zdi v Bristu. Umělec mladý nejen jménem, ale i myslí se tu narodil v roce 1916. Od roku 1928 žije a pracuje v chorvatské metropoli Záhřebu. Častým motivem v jeho tvorbě a celoživotní inspirací je rodná ves, její zahrádky, kamenné domky a rybářské loďky kotvící u mola. Jeho pamětní galerii mohou zájemci navštívit v zaostrožském klášteře.

Umělec se chtěl původně věnovat sochařství. Začal jako kluk, kamarádům vyřezával různé figurky z olivového dřeva. Protože v zimě neměla děcka co číst, jediným zdrojem se mu stali hrdinové právě z Kačićova sborníku, z něhož se za dlouhých zimních večerů v rodinách u krbu předčítalo. A chlapec pak o všem snil, ve škole i na pastvě. Neměl tužky ani papír, a tak tesal obrázky do skal. Po letech se vydal po stopách svých výtvorů, a nenašel vůbec nic. Dešťová voda za ta léta smyla dětské sny.

Nejsi ani velký, ani moc silný na zvedání kamenů, z tebe sochař nebude,“ usoudil jeho otec. A tak začal Veža v Záhřebu studovat malířství. Během studií i celého dalšího života se často vracel na makarské pobřeží a chodil se stojanem po stráních na úpatí masivu Biokovo. A všude, kde byl ve světě, se nevyhnul srovnávání s Bristem.

Také jsem navštívila spoustu míst na Jadranu, známých i zastrčených, a vždy je mimoděk srovnávala s Bristem. Vždy jsem přitom měla před očima cestičku lemovanou starými agávemi, Kačićovu sochu v tiché kostelní zahradě nebo maličké oblázkové plážičky a pohled na ně chvilku z ptačí, chvilku z lidské perspektivy tak, jak přímořská ulička podél břehu příkře šplhá do kopce a zase rychle klesá na úroveň moře. Jinde v Dalmácii jsem viděla hodně podobných scenerií, ale všem scházelo to něco, co zažijete poprvé a hluboko si to v sobě uchováte.




You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group