ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MĚSTO BOHÉMŮ

 

Bussana Vecchia, domov malířů, sochařů a básníků na skalnatém kopci nad mořem, je zvláštní místo. Čas se tu zastavil. Malebné trosky kamenných domů z předminulého století trpělivě čekají, až je ruce svébytných kolonistů oživí. Mezi zříceninami se proplétají úzké uličky, ne širší než pražské chodníky. Některé připomínají spíše průrvy ve skalách, kudy se dospělý člověk sotva protáhne. Jako prst zdvižený k obloze se nad vesnicí tyčí věž zříceného kostela, která jako zázrakem přežila. Z místa vyzařuje jakýsi klid. Důstojnost zašlých časů, prozářená italským sluncem. Jestli někde člověka napadají tvůrčí myšlenky s lehkostí, tak je to právě zde.

APOKALYPSA NAD MOŘEM
Vycházející slunce se právě vyhouplo nad hladinu Tyrhénského moře. Tak jako každým rokem na Popeleční středu se obyvatelé Bussany shromáždili v kostele na slavnostní mši. Téměř všechna místa v lavicích byla již obsazena... První otřes přišel krátce před půl sedmou. Vedle kostela se za ohlušujícího rachotu řítí domy. Ani ne za minutu se země otřásla znovu. Těžká kamenná střecha kostela se prolomila. Téměř všichni věřící byli na místě mrtví...
Bylo 23. února 1887. Zničující zemětřesení trvalo celkem pouhých dvacet sekund. Za tento krátký okamžik však stačilo změnit osud starobylé vesnice, která pamatovala již slávu Římského impéria.
Za Římanů se vesnice blízko italského města San Rema jmenovala Armedana nebo Armedina. V sedmém století čelila útokům Longobardiů a v polovině desátého století zase opakovaným nájezdům Saracénů. Na počátku dvanáctého století se vlády nad Bussanou ujali páni z Ventimiglie. Ti také dali postavit kostel, který se o několik set let později stal tolika lidem osudným. Sto let nato koupila Bussanu Janovská republika a v roce 1429 přiznala jejím asi dvěma stům padesáti obyvatelům částečnou autonomii. Ta zůstala v platnosti až do osudného zničení vesnice v roce 1887.
Ulice se tehdy proměnily v hromady trosek. Většina domů ve vesnici měla totiž tři, někdy i čtyři podlaží. V přízemí byly jen chlévy a sýpky, lidé bydleli ve vyšších patrech. Po sérii slabších otřesů v letech 1831, 1851 a 1854 vybudovali místní obyvatelé mezi jednotlivými domy kamenné klenby vypadající jako miniaturní mosty, které měly zdi vysokých domů podpírat a zpevňovat. Teď byla tato bezpečnostní opatření bohužel málo platná.

PUSTÉ MĚSTO
Když onoho únorového rána utichl rachot padajících zdí a prach z rozvalin se začal pomalu usazovat, shromáždili se ti, kteří přežili, na louce blízko obce. Rozbili zde nouzový tábor a v narychlo postavených provizorních chatrčích čekali dlouhé měsíce na výsledek průzkumu vládou povolaných statiků a geometrů.
Odborníci se ale obávali dalších otřesů, takže rozhodnutí znělo: opustit vesnici. I když se vesničané chtěli vrátit a své domy opravit, museli namísto toho začít na rovině blíže k moři stavět novou osadu. Tak byla založena Bussana Nuova (Nová Bussana), kde žijí potomci dřívějších obyvatel Staré Bussany (Bussany Vecchia) dodnes. Do nové vesnice se lidé s konečnou platností odstěhovali roku 1894 a trosky Staré Bussany byly ponechány napospas přírodě a času. Déle než půl století zde nerušeně pracoval vítr, voda a mráz. Rozvaliny zarostly popínavými rostlinami a všichni na ně začali pomalu zapomínat. Po druhé světové válce se tu však zabydleli přistěhovalci z jihu Itálie, kteří na sever přišli za prací a obživou. Staří obyvatelé Nové Bussany, kteří ještě pamatovali tragédii vesnice, ale proti jejich přítomnosti tak dlouho protestovali, až rada města San Remo uprchlíkům nařídila se ze zřícenin vystěhovat. Do vesnice přišli dělníci se sbíječkami, a aby zde již nikdy nemohl nikdo žít, zničili v domech všechna schodiště, stropy i sklepy, které ještě odolávaly zkáze. Pokoušeli se dokonce strhnout i věž kostela, ale pevná kamenná stavba jejich snažení odolala. Když takto necitlivě zničili to, co z osady ještě zbývalo, domnívali se zástupci místních úřadů, že s konečnou platností vyřešili problém Staré Bussany a že pozůstatky vesnice uložili k věčnému odpočinku.

UMĚNÍ V TROSKÁCH
Začátkem šedesátých let však zpustlou a plevelem zarostlou hromadu rozvalin, která kdysi bývala vesnicí, objevil italský malíř Clizia. Tichá a klidná atmosféra místa jej nadchla natolik, že se zde navzdory nepohodlí rozhodl usadit. Spolu se svými dvěma přáteli, malířem Vannim Giuffréem a básníkem Giovannim Frontem, tak položil základ mezinárodní vesnice umělců. Bussana se mezi kumštýři brzy stala známým pojmem. Umělci zde mohli na svých cestách nalézt útočiště a za symbolickou cenu přespat v ubytovně, kterou tu Clizia zřídil. Jedním z prvních příchozích byl i holandský malíř Peter van Wel. V té době ještě netušil, že se Bussana stane jeho domovem na dalších nejméně čtyřicet let. I po tak dlouhé době rád vzpomíná na své začátky: „Před domem, který jsem si vybral, byla v ulici tři metry vysoká vrstva kamení a hlíny. Kameny jsem použil na opravy domu, zbytek jsem musel odvozit pryč,“ říká Peter. V prvních letech bydlel před vesnicí ve stanu. „Byly to hrozné podmínky. Nebyla tady elektřina ani kanalizace a pitnou vodu pro celou vesnici jsme museli nosit v kanystrech z osad na pobřeží. Na nic nebyly peníze. Domy jsme proto neopravovali zvenčí a ponechali jsme jim jejich ráz zřícenin. Vybrali jsme si ty nejméně zničené místnosti a kamením z ulice jsme pouze vyspravili ty největší díry a trhliny. Šlo to však nesmírně pomalu.“ To, co Petera u tak namáhavé práce drželo a pomohlo mu ji dokončit, byl prý duch komunity, která se zde začínala tvořit. „V Bussaně žiji téměř od začátku a znám tak celý vývoj umělecké vesnice na vlastní kůži. Přišel jsem v roce 1965 a tehdy nás tu nebydlelo více než dvacet nebo třicet. Chtěli jsme tu prostě jen žít a volně tvořit, každý podle svých představ. Původně jsme si mysleli, že všechny domy, které opravíme, budou sloužit všem dohromady. Jak však jednotliví lidé vkládali čím dál více snahy do oprav konkrétních domů, chtěli je užívat jen pro sebe. Tak jsme si každý založili svůj vlastní domov. Některé budovy jsme ale samozřejmě používali dál společně. Protože jsme všichni věřili, že to dokážeme, a cítili jsme pospolu, což nás posilovalo, nakonec jsme se v Bussaně opravdu zabydleli - Italové, Francouzi, Angličané, Holanďané i lidé z dalších zemí.“

ÚZEMÍ NIKOHO
Stejně jako dříve přistěhovalci z jihu, stali se však postupem času i umělci trnem v oku obyvatel Nové Bussany. „Bylo to přesně 15. července 1968,“ vzpomíná Peter, „kdy nám poslali nařízení o vystěhování. Dávali nám na to deset dní. Byli jsme ale rozhodnuti bojovat.“ Když tedy za deset dní přijela policie, našla je připravené bránit barikády v ulicích. Spolu s nimi tam bylo i mnoho zahraničních novinářů, kteří je přijeli podpořit. Policisté to nakonec vzdali.
Aby předešli dalším konfliktům, snažili se osadníci o získání trvalého pobytu v Bussaně a o uznání vlastnických nároků na domy, které zvelebili. Když totiž v devatenáctém století původní usedlíci opouštěli zpustošenou vesnici, nezanechali po sobě žádné dokumenty a od té doby také neplatili městu žádné poplatky. Stará Bussana proto nepatří nikomu. „Je to neuvěřitelná situace,“ říká Peter, „po právní stránce prostě neexistujeme. Podle zákona tady nikdo nebydlí a celá tahle vesnice není ničí.“ Z toho důvodu také místní úřad v San Remu odmítl vybudovat ve Staré Bussaně vodovod a kanalizaci. Proto opět nastoupily šikovné ruce umělců a obyvatelé vesnice si postavili vodovod a odpady sami. „V roce 1979 nám soud v Janově konečně přiřkl právo na užívání našich domů. Pak se ale ozval italský stát, který tvrdil, že když není Bussana ničí, stává se automaticky státním majetkem.“ Peter však dále vysvětluje, že zatímco byl tento spor dlouhá léta otevřený, dovršili nejstarší z umělců z Bussany dvacet let života v osadě. „Když bydlíte dvacet let na opuštěném místě, vzniká vám tím nárok na jeho vlastnictví,“ dodává Peter.

ŽIVOT V RUINÁCH
S Peterem jsme se setkali v jeho ateliéru. Kromě toho si však se svou ženou Marií zařídili v jedné útulné zřícenině malebný domov. Pozvali nás k sobě na návštěvu a Maria, povoláním také malířka, nám hrdě ukázala vydlážděnou kuchyň s elektrickým sporákem, ložnici vybavenou pohodlnou postelí, koupelnu s teplou vodou a elektrická světla na stěnách. „To vše jsme si museli udělat vlastníma rukama,“ upozorňuje. „Mám ještě jednu koupelnu. Ta je mnohem romantičtější - pojďte se podívat!“ Po strmém schodišti nás odvedla do druhého patra. Přesněji tam, kde kdysi bývalo. Zbyly z něj jen rozpadlé stěny trčící k nebi. Po střeše nebylo ani památky. Na podlaze stála velká vana a na dosah stolek s ručníky. Zůstali jsme v údivu stát. Koupelnou pod širým nebem s výhledem na moře se opravdu každý pochlubit nemůže.
„V zimě se vracíme zpět do Holandska. Půl roku tady a půl v Amsterdamu. Dřív jsme tak museli cestovat i kvůli dceři. Tady ji učila moje žena, do školy chodila v zimě v Holandsku. Teď, když studuje vysokou školu, zůstává v Amsterdamu celý rok,“ vysvětluje Peter. „Ale v Holandsku je jiná atmosféra, můžu tam ve svém druhém ateliéru tvořit odlišným stylem. Na zimu odjíždí většina z nás.“ Peter se o svůj dům tady prý nebojí. „Když nějakou zříceninu zvelebíte a vsadíte do vchodu dveře, po sepsání listiny s notářem pak můžete na kohokoli, kdo by se vám tam chtěl usadit, zavolat policii. Jistá práva na svůj domov už jsme si tady vybojovali.“
V Bussaně nyní žije něco kolem sto padesáti stálých a sezonních obyvatel. Najdete tu malíře, sochaře, básníky a spisovatele, stejně jako keramiky, herce či designéry. V poslední době uměleckou kolonii také navštěvuje stále více zvědavých turistů. Mnozí z umělců si zde proto otevřeli prodejní galerie a vyrostly tu i tři restaurace, ze kterých se Starou Bussanou linou vůně italských jídel. Horký vzduch se líně tetelí a oáza klidu Bussana Vecchia žije svým vlastním tempem.
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group