ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CORROBOREE - AUSTRALSKÉ SNĚNÍ POD DOHLEDEM


OD OŠTĚPU K LÁHVI...

Kdysi jsem na jednom ostrově v Atlantiku pozoroval partu hippies bavících se hraním na zvláštní nástroj, vzdáleně připomínající zvětšeninu naší fujary. Instrument vyluzoval neobvyklé basové tóny. Zvědavost mě donutila zeptat se na původ té asi metr a půl vysoké a deset centimetrů silné dřevěné roury. Ale hudbu didgeridoo - nástroje australských domorodců, stejně jako jejich zvyky a kulturu, jsem měl poznat až o pár let později.

Alice Springs, městečko v "rudém středu" Austrálie, mě přivítalo čtyřicetistupňovým vedrem. Tachometr v autě ukazoval deset tisíc kilometrů, které jsem urazil z Perthu v západní Austrálii cestou necestou po různých komunitách a vládních osadách zřízených pro aboriginy. Občas jsem riskoval pokutu. Do některých území navrácených domorodcům turisté dosud nesmějí bez povolení pod sankcí až 1000 australských dolarů.

Ve stínu plechového přístřešku na kraji městečka chrápal aborigin v potrhaných kalhotách, které dlouho nepotkaly mýdlo. Zmohlo ho zpola vedro, zpola nedopitá láhev, odpočívající po jeho boku. Bohužel, obrázek příliš běžný všude, kde se domorodé obyvatelstvo dostalo k alkoholu. Tak běžný, až je člověk skoro náchylný mít ho za součást místního folkloru, ačkoli v evropských měřítkách nic takového neznáme. Alkoholismus jako jeden z nechtěných plodů zrovnoprávnění australských domorodců přináší jejich populaci tragické důsledky. Často jsem k nim pociťoval zlost i soucit zároveň, ale snad nikde jinde než právě v Austrálii jsem neviděl sebeničení národa v takové míře. Před pár desítkami let by obchodníkovi, který domorodci prodal pití, hrozil velký postih. S uznáním domorodých občanských práv po roce 1962 padl i zákaz prodeje alkoholu.


CESTA ZA FOLKLOREM

Už v okolí Darwinu v oblasti Severního teritoria jsem pátral po domorodých rituálech. Ale navštívit necivilizovaný domorodý kmen a zúčastnit se obřadů nazývaných corroboree je už dnes prakticky nemožné. Člověk musí vzít za vděk atrakcí pro turisty, upokojen aspoň vědomím, že svým vstupným přispívá do domorodé pokladny, snad nejen na pití. Agentura v Alice Springs nám nabídla corroboree organizované kmenem Walpiri dvacet kilometrů za městem. Sraz druhý den ráno v osm, vstupenky na místě. Vyjeli jsme sami ještě večer a přespali u závory ohraničující soukromý pozemek. V sedm ráno nás probudil hluk aut. V neskutečně rudých ranních červáncích nahlížíme se smíšenými pocity do tváří domorodců v podivných klecích na přívěsech aut. Co klec, to nějakých patnáct aboriginů. Tohle jsou tedy oni? Sedí mlčky, nehnutě, podmračený výraz, špinavé šaty. Možná jsme přijeli dřív, než jsme měli...

Vjíždíme dovnitř rozrytou a prašnou cestou naaranžovanou tak, abychom podlehli dojmu, že překračujeme hranici civilizovaného světa. Bílý zřízenec inkasuje 50 dolarů vstupného. Němečtí turisté ze čtyř plných autobusů vytahují provizorní rybářská sedátka. Den bude dlouhý. Kolotoč organizovaného folkloru se roztáčí. První skupina jde na bumerang, druhá na domorodou gastronomii, třetí se seznámí se složitým systémem manželství kmene Walpiri. Pak si to vyměníme.


TAJEMSTVÍ BUMERANGU A WOOMERY

Bumerang vznikl z hole, první zbraně užívané člověkem. Jenže hůl byla neobratná, nesnadno kontrolovatelná. Prapůvodní přirozený nápad zřejmě směřoval k přizpůsobení hole do podoby křídla se silným středem a slabou vlečnou stranou. Tak zbraň získala aerodynamiku a účinnost. Název "bumerang" pochází od původních obyvatel z okolí dnešního Sydney. Ale v Austrálii se vyskytovalo nejméně dvě stě původních nářečí a název zbraně se liší v každém z nich. V oblasti centrální pouště u kmene Walpiri jí říkají karli, což znamená, že se zbraň vždycky vrátí. Ani to totiž není, oproti vžitým představám, samozřejmou vlastností bumerangu. V hlavní části původní Austrálie se vratný bumerang objevil dokonce až s příchodem Evropanů, zatímco do té doby zbraně domorodců létaly jen dopředu. Vratný bumerang se vyvinul při lovu přes vodu. Když totiž skončil bez zásahu na vodní hladině, obvykle byl nenávratně ztracen. Vratný bumerang však dokázal nad hladinou rotovat jako křídlo kolem ptačího hejna, přinutil ptáky zamířit nad pevninu a vrátil se k lovci, který měl na pevné zemi větší šanci zásahu. Australská kopí se liší podle toho, zda slouží k boji nebo k lovu. Pro lepší účinek lovného kopí vyvinuli domorodci vrhač - woomeru. Je to dlouhá tyč s hákem, k níž se oštěp přikládá tak, že hák zůstává za patkou. Woomeru jako by prodlužovalo lovcovu paži, oštěp získává velkou počáteční rychlost a delší dolet. Při obživě závislé na dobré trefě jsou to neocenitelné vlastnosti.


CORROBOREE

Je to označení vlastně pro každou australskou domorodou slavnost. Aboriginové věří, že svými rituály, tanci, písněmi a vyprávěním jsou spojeni se svými předky, stvořiteli jejich světa.

Polonazí tanečníci se malují přírodními barvami. Černou jim poskytuje uhlík, bílou kaolin, červenou rumělka a žlutou limonit. Délka tanečních sekvencí se řídí významem sdělovaného příběhu. Všichni zúčastnění spolupracují, a pokud je některý z detailů vyprávěného příběhu uznán za chybný, kdokoli ho může opravit. Tak se příběhy uchovávají v téměř nezměněné podobě z generace na generaci.

Muži se pro tanec malují bílou a červenou barvou, ženy žlutou a červenou. Aboriginové kmene Walpiri, jejichž komerčního corroboree jsme se zúčastnili, mají ale ke svým divošským bratrům dost daleko. Z jejich života se vytratil původní životní styl a mnohé z nich poznamenala mírná obezita. Zůstaly jen jizvy. Nejsou ale stopami po tvrdém boji na život a na smrt s nepřítelem, po střetnutí s divokým zvířetem ve snaze neumřít hlady. Jizvy tančících Walpiri jsou jen dekorací, svého druhu líčením pro komerční folklorní slavnost pod dohledem bílých zřízenců.

Zvolna se probouzíme z "času snů". Dřevěné chýše mající vzbudit dojem, že v nich domorodci žijí, když netančí své corroboree, zůstanou prázdné. Tanečníci míří tam, kde jsou skutečně doma: na periferii Alice Springs. A tam je taky potkáváme téhož večera, kdy rudá koule slunce mizí za obzorem. Vlečou se ulicí, občas některý z nich upadne. Plastikové tašky nezapřou kartony s levným dezertním vínem.


Z DIVOCHA OBČANEM

Napsal Miloslav Stingl


Na konci 18. století začali bílí lidé osídlovat Austrálii. Přinesli si s sebou způsob života a kulturní úroveň své doby a své evropské vlasti. Tady však evropští vystěhovalci potkali zcela jiné lidi a zcela jinou kulturu. Mnozí z prvních usídlenců v Austrálii, ale i mnozí lidé 20. století, když hovořili o aboriginech, užívali výraz "divoši". Tohle označení však nemělo nikdy úplně pravdu. A už vůbec ji nemá dnes, kdy se z údajných "divochů" stali "občané".

Jak a kdy se to stalo? Jak dokázali australští domorodci ujít dlouhou cestu z paleolitu k demokracii? A kam až došli dnes?

Poslední dvě století měla v Austrálii trochu jiný charakter než v některých jiných tehdy kolonizovaných částech světa. Angličané původně ani nechtěli Austrálii kolonizovat. Chtěli tu jen založit několik trestaneckých táborů pro zločince odsouzené v Británii, které dříve odváželi do svých (nyní už nezávislých) osad v Severní Americe.

Později ale přicházeli do Austrálie bílí a částečně také žlutí osadníci dobrovolně. Začali tu budovat další a další osady, až se postupně zabydlili na mnoha místech kontinentu. Na rozdíl od jiných kolonizovaných území ale Angličané nikdy nenutili australské domorodce, aby s nimi uzavřeli nějaké smlouvy, kterými by novým příchozím svou zemi přenechali. Dlouhou dobu také v Austrálii neexistovala jedna společná kolonie, ale několik navzájem nezávislých samostatných britských osad - Viktorie, Nový Jižní Wales, Queensland a další, které se teprve na přelomu století spojily v jediný celek. Domorodci však v těchto osadách nebyli nikdy žádnou právní úpravou utlačováni, nebyly proti nim vedeny války či vojenská tažení (tragickou výjimku tvořil ostrov Tasmánie, jehož nepočetné domorodé obyvatelstvo v 19. století zcela vymřelo).

Už v 19. století byly naopak v koloniích na australském kontinentě přijímány zákony na ochranu domorodců. První australskou kolonií, která je přijala, byla Viktorie. Do poloviny 20. století byly pak takové zákony vyhlášeny ve všech státech Austrálie.

Jako jinde ve světě, i na pátém kontinentu si zákonodárci kladli otázku, mají-li být domorodci integrováni, tedy zcela zapojeni do australské společnosti bez toho, že by byl brán zřetel na jejich tradice a odlišnosti, či zdali je třeba naopak rozvíjet a zdůrazňovat identitu aboriginů. V celé Austrálii vznikly přitom, mnohdy už velice dávno, desítky území, v nichž směli a smějí žít jen domorodci, územní celky, které si domorodci sami spravují. Mohou je opustit kdykoli, ale ostatní obyvatelé do nich nemají zásadně přístup. Pro příklad bych mohl uvést poměry v "rezervaci" na queenslandském ostrově Yarrabah.

Rezervace byla vytvořena již v roce 1892. Dnes zde žijí zhruba 2000 domorodců. Mají vlastní školu, vlastní zdravotní středisko, vlastní "úřad pro sociální záležitosti", vlastní samosprávu, která jediná má právo vládnout a rozhodovat o tom, co a jak se na ostrově Yarrabah bude dít.

V současné Austrálii se jednoznačně prosadila základní zásada demokracie - právo jednotlivce rozhodovat o svém vlastním osudu. A toto základní občanské právo platí i pro domorodce.

Podobně jako na queenslandském ostrově Yarrabah, začali se postupně proměňovat v plnoprávné občany Austrálie "divoši" všech částí kontinetu. Můj polský přítel - etnograf, který mezi australskými domorodci působil - jednoznačně prohlašuje, že v současné době neexistuje na světě žádný jiný stát, který pro své původní obyvatele učinil tolik, jako Austrálie.

Cestu k plnohodnotnému občanství se všemi jeho právy, ale i povinnostmi musel přirozeně otevřít i zákon, celá řada zákonů. Dlouhý proces právních, ale i sociálních, politických, ekonomických a jiných úkonů, které bývalému divochovi měly ulehčit cestu k plnoprávnému občanství, vrcholí v současné době. Zahájilo ho celoaustralské referendum, na jehož základě bylo přiznáno všem skupinám aboriginů právo, aby se oni sami (a nikoli za ně někdo jiný) rozhodli o tom, zdali se chtějí integrovat do "bílé společnosti", či zdali a do jaké míry si chtějí zachovat svůj tradiční způsob života.

Novými zákony vydanými po tomto celonárodním referendu, které se vyslovilo jednoznačně ve prospěch zachování vlastní identity domorodců, získali původní obyvatelé Austrálie zpět do vlastnictví velice rozsáhlá území světadílu.

Na těchto "nezávislých" domorodých územích smějí například báňské společnosti těžit suroviny výlučně jen se souhlasem domorodců. (To se týká například těžby uranu, manganu, ale i ropy.) Přitom místa, která hrají nějakou úlohu v domorodých představách o "čase snů" nebo v jiných australských mýtech či v domorodém náboženství, jsou předem z těžby vyloučena.

Pak následoval další krok - bylo vytvořeno federální Ministerstvo pro záležitosti domorodců, jehož úkolem je přispívat k ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji domorodých skupin. Poslední, ale i první slovo o tom, co se bude na domorodých územích dít, mají však i nadále jejich vlastní samosprávy. Ministerstvo pro záležitosti domorodců dostává však z federální pokladny velmi vysoké finanční částky, které pak dále distribuuje mezi jednotlivé skupiny aboriginů. Hlavní část jde přitom na zdravotní účely, dále na rozvoj domorodého školství a také na výstavbu trvalých obydlí pro aboriginy, z nichž mnozí donedávna žili plně kočovným životem. Do konce našeho století má díky těmto finančním přídělům mít vlastní dům každý původní obyvatel Austrálie.

V roce 1973 byl ustaven celostátní "národní poradní výbor aboriginů", který má 41 poslanců.

Ačkoliv paleolitičtí domorodci v předkoloniálním období vůbec neznali pojem "soukromé vlastnictví půdy", stala se otázka vlastnictví půdy v Austrálii druhé poloviny 20. století velice důležitou. Australským domorodcům bylo postupně přiznáno výlučné vlastnické právo na rozsáhlé části kontinentu. Například jen v Severním teritoriu obdrželi původní obyvatelé 249 013 km2 země.

Domorodci také nyní získali některá z nejznámějších míst svého kontinentu. Mimo jiné jeden kmen střední Austrálie získal do svého vlastnictví i symbol Austrálie - obrovitý rudý kamenný monolit Ayers Rock - největší kamenný blok zeměkoule.

V dnešní Austrálii získali tedy domorodci obrovské pozemkové vlastnictví. Získali však navíc něco mnohem důležitějšího: přestali být pasivními objekty dobročinné péče. Stali se znovu jedinými, výlučnými pány svého osudu. Stali se svobodnými občany svobodného světa.
červenec - srpen 1999

 

Jak překvapivě málo potřebuje člověk k životu! Bumerang, oštěp, woomeru, dřevěnou nádobu, hůlku s ostrým koncem a dva mlecí kameny. Pramínek vody prosakující pískem a jednou, dvakrát týdně skromný úlovek. Tak tomu bylo na australském kontinentě odedávna, nebo přinejmenším od chvíle, kdy první člověk Purukupali spolu se svým druhem Japarou získali oheň třením dvou klacíků a kdy velká bouře snesla na zem první klokany. Tak žili předkové v "čase snů", tak by možná dosud chtěli žít někteří z potomků původních obyvatel - aboriginové. Držíš-li se starých obyčejů, nehrozí ti žádné nebezpečí. Každé neštěstí má svou příčinu. Nastane-li sucho, někdo nezacházel šetrně s tělem uloveného klokana a jeho duch se mstí "suchou smrtí". Přijde-li povodeň, kdosi nectil tabu a rozhněval Tiddalikki, obrovskou žábu plnou vody. Historie aboriginů je dlouhá a po tisíciletí neměnná. Teprve za posledních dvě stě let, od chvíle, kdy u australských břehů přistáli bílí lidé, se mnohé změnilo...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group