ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

FAERSKÉ OSTROVY

Když Bůh stvořil Zemi, vyškrábal hlínu, co mu zbyla za nehty, a pohodil ji kamsi do vln severního Atlantiku. Tak vznikly podle legendy Faerské ostrovy, malý archipelag napůl cesty mezi Islandem, Skotskem a Norskem. Povinnou dvoudenní přestávku při plavbě z Dánska na Island tu většina turistů tráví vlastně proti své vůli. V zemi bičované větrnými poryvy podle statistik prší, sněží nebo padají kroupy tři sta dní v roce. Mořští ptáci kroužící nad strmými skalisky, majáky na nepřístupných výběžcích, vesničky barevných domků a vodopády řítící se z hor přitom návštěvníkům skýtají jedinečnou podívanou.

 

VESTMANNSKÉ ÚTESY
„Peníze dnes vybírám předem, moře je neklidné, tak pro jistotu, kdybyste mi někdo přepadl přes palubu,“ špásuje kapitán Skúvadal, když s americkým fotografem a dánským párem vstupuji na palubu lodi Barbara k projížďce mezi světoznámými vestmannskými útesy. Plavba je vzhledem k rozbouřenému moři nad očekávání poutavá. Divoké vlny se tříští o strmé útesy a jejich zvuk se mísí s kakofonií tisíců alkounů, papuchalků, buřňáků, racků a dalších mořských ptáků nad námi. Kapitán zručně nastavuje bárku vlnám a v klidnějších úsecích plavby nám vysvětluje techniku odchytu ptáků a sběru vajec: „Chlapci tu na skalách riskují vlastní krky, aby mohli zakroutit krkem těch ptáků a domů se vrátit jako chlapi. Spouštějí se po řetězech dolů z útesů a sbírají vejce nebo pomocí sítí, takových lakrosových holí, chytají poletující ptactvo.“ Sleduji s Dány řetězy a lana připevněné na kolmých skaliskách stovky metrů nad hladinou, americký fotograf nemá čas: většinu plavby tráví v záchvěvech, ohnut přes kovové zábradlí lodi.
Vestmannské útesy, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné, jsou podle slov kapitána Skúvadala také vyhlášenou pastvou pro ovce. Farmář své ovce v podstatě vidí dvakrát za život: když je sem na člunu přiveze a vyžene nahoru a podruhé, když si pro ně přijede s popravčím nářadím. Tráva na útesech je totiž díky ptačímu trusu obzvláště výživná a ovčí maso je potom mimořádně kvalitní.
„Támhle, jak jsou ty baráky, tak to je opuštěná vesnice Slaettanes,“ ukazuje kapitán na stále zachované domky na pobřeží vedlejšího ostrova Vágar. „Školákům odtamtud jsem jako kluk záviděl. Do osady nevedla silnice a učitel se tam proto ukázal vždycky jenom na týden a pak učil dva týdny po jiných vesnicích. Chápeš, oni měli dva ze tří týdnů prázdniny,“ povzdychává si, jako by ho to dodnes mrzelo. Při opouštění lodi mi Gunnar Skúvadal nabízí odvoz na sever: „Přes hory tam půjdeš den nebo dva, jestli chceš, hodím tě tam autem.“ S díky odmítám a vydávám se poznat další tvář Faerských ostrovů.

 

FAERSKÉ HODOVÁNÍ
Cesta přes hory z Vestmanna na sever ve mně oživuje vzpomínky na skotskou vysočinu - zelené travnaté kopce se sněhovým melírem, říčky v tobogánech zaříznuté do skal a končící dlouhým vodopádem v mořských vlnách, tisíce ovcí na jednoho turistu. Jenom počasí je tu ještě o něco nevyzpytatelnější než to kaledonské - slunce, déšť, mlha a sníh se střídají tak rychle, že nestojí za to se převlékat. Člověk si tak v horách Faerských ostrovů zažije čtvero ročních období během jediného odpoledne.
Výhledy z hor na vesnice v údolích pode mnou působí jako klišé, kterého se nelze nasytit. Pestrobarevné dřevěné domky se zelenými trávníky na střechách, bílý kostel se špičatou věží, příkré útesy jako neprostupné středověké hradby kolem dokola, moře vysílá příbojové vlny na balvanitou pláž. Dvoudenní toulání v horách mě vede přes nejmalebnější osadu celého souostroví, Saksun, a končí ve vesničce Tjornuvik na samém severozápadu ostrova Streymoy. Se soumrakem se vkrádám přes plot do osady a zastavuji prvního domorodce. Rozhovor probíhá podle neradostného scénáře: „Hospoda?“ - „Ne.“ „Obchod?“ - „Ne.“ „Ubytování?“ - „Ne.“ „Autobus?“ - „Zítra.“ Dešťové kapky mi bubnují do klobouku a stékají po zádech. Chmurně pozoruji zvlněné moře, kručí mi v břiše. Na horizontu jsou vidět Risin a Kellingin, siluety dvou obrů, kteří chtěli přitáhnout Faerské ostrovy blíže k Islandu, ale než se jim to podařilo, zkameněli. Z osamělé meditace mě probouzí domorodcova dcera: „Tatínek mě posílá, že prý máte hlad a nemáte kam jít. Pojďte k nám na večeři,“ švitoří hlásek blonďaté dívenky a já ani ze slušnosti neodmítám. Následuji dívku do malého stavení z černých fošen; abych se dostal dovnitř, musím se pořádně ohnout. Potom jsem v pohádce z předminulého století. Vyhřátá místnůstka - roykstova - s drobnými okny, obložená syrovým dřevem, prostoupená aromatem masa, z přítmí za dřevěným stolem mě zkoumají čtyři páry modrých očí: tatínek a maminka Jakobsenovi a zbývající dvě dcery. Můj pohled však přitahuje spíše obložený stůl - nejrůznější druhy masa, pečiva či nakládané zeleniny překonávají veškerá očekávání. Tradiční faerskou pochoutkou je takzvaný skerpikjot, neboli sušené jehněčí maso. Jeho příprava probíhá velmi jednoduše. Celá jehněčí noha se prostě usekne a pověsí do dřevěné boudy - hjallur - s otvory ve stěnách a tam se nechá asi rok sušit větrem. Zajímavé je, že to funguje jenom zde na Faerských ostrovech. „Žila jsem několik let na Islandu a taky jsme to tam zkoušeli, ale vůbec to nebylo dobré,“ sděluje mi paní Jakobsenová. Je-li k vyslovení skerpikjot třeba ostrý jazyk, ke konzumaci této pochutiny je nezbytný ostrý nůž a zdravé zuby - sušené jehněčí chutná asi jako podrážka mých sešlapaných pohorek, ovšem je poněkud tužší konzistence. S dalšími nástrahami faerské tabule se vypořádávám se ctí, až na grind og spik - velrybí maso s tukem, jehož pozření mi činí očividné problémy. Od faux pas mě zachraňuje pan Jakobsen a na kostku velrybího sádla v mé ruce přikládá sušenou rybu. - „Takhle to bude lepší,“ uklidňuje mě.

 

KANSKA ZNAMENÁ MOŽNÁ
„My dear, ty vypadáš. Počkej, já to tady zavřu a odvezu tě někam, kde svítí slunce,“ zhrozil se prodavač malého hokynářství ve vesnici Haldarsvík. Po hodinách nerovného boje se zvůlí faerské přírody, chůze ve vichřici proti provazům deště a sněhu, kdy moje svršky, jakkoliv nové, gore-texové, před cestou důsledně impregnované, plnily ochrannou funkci asi jako zpuchřelá rybářská síť, jsem budil soucit. „Když fouká z východu, musíš jet na západní pobřeží, když fouká ze západu, utíkej na východ. Mraky se zachytí v horách a ty jseš v pohodě,“ dostávám v autě lekci faerské meteorologie, když promodralým ukazovákem posunuji páčku topení ve směru červené šipky. Po necelé hodině jízdy vysedám v prosluněném městečku na druhé straně ostrova Streymoy a při dosoušení svršků na obecní lavičce přemítám o místním počasí a dobrotivosti domorodců.
Britští vojáci bránící Faerské ostrovy proti německé okupaci za druhé světové války pojmenovali archipelag podle vrtochů počasí výstižně „Islands of maybe“, tedy „ostrovy možná“. Všechno se tu totiž odehrává v závislosti na počasí a momentálním rozpoložení Faeřanů, tedy „možná“. Loď možná pojede dnes, možná až zítra, mléko přijde možná v úterý, ale možná taky ne, letadlo odlétá za dvacet minut, ale možná taky za tři dny. S nejrůznějšími nuancemi slůvka možná - kanska - se na ostrovech potýkám po celou dobu mého putování.
Do osady Gjogv, malinké rybářské vísky na severním pobřeží ostrova Eysturoy, se chci dostat autobusem. „Autobus do Gjogv? Ten ti právě ujel,“ sděluje mi pumpař před čerpací stanicí v Oyrabaki. „Ale já tu stojím půl hodiny a nic nejelo,“ snažím se vykřesat naději. „No on to vlastně není autobus, ale takové malé modré auto. To jsi asi přehlédl. Další by měl jet zítra touto dobou. Možná.“ Do Gjogv se nakonec dostávám s řezníkem, který původně jede úplně jinam, ale bez problémů mě tam hodí. Druhý den zjišťuji, že opustit osadu je složitější, než se do ní dostat. Jediný autobus má odjíždět ve čtvrt na deset. O půl desáté nad sebou tuším hrozbu slůvka „možná“, v deset hodin bouchám na dveře nejbližšího stavení. „Počkej, já tam zavolám,“ slibuje mi soucitně paní domácí a odchází kontaktovat autobusovou společnost. Po dlouhé chvíli se znovu objevuje ve dveřích. „Došlo k malému nedorozumění,“ dozvídám se. „Řidič nečetl jízdní řád a do Gjogv dnes vůbec nejel,“ sděluje mi s vážnou tváří.
Na Faerských ostrovech je nesmírně přitažlivé, jak se všechny pečlivé plány dokáží díky slůvku „možná“ během pár okamžiků zhroutit a během dalších několika momentů jsou zachráněny ochotou domácích obyvatel. Přivolaným taxíkem na účet autobusové společnosti a dvěma autostopy se dostávám z gjogvské černé díry až k heliportu na ostrově Vágar.

 

PTAČÍ RÁJ - MYKINES
Při plánování cesty na ostrůvek Mykines dávám přednost letu helikoptérou. Ty sice také fungují více méně jenom možná, ale přece jenom spolehlivěji než trajekty. „Ptačí ráj“, jak tento nejzápadnější ostrůvek nazvali irští mniši, když jej v 6. století objevili, se řadí mezi nejkrásnější z celého souostroví. Najdete zde Lundaland, tedy zemi papuchalků. Každoročně se sem ke hnízdění slétají statisíce těchto nádherných ptáků, ne všem je však dopřáno tento ostrov opustit. Lov mořských ptáků je národní tradicí a papuchalkové na všechny způsoby patří k vyhlášeným pochoutkám faerského stolu. Při pozorování těchto neohrabaných stvoření vysoko na útesech se nemohu ubránit úsměvu nad jejich topornou chůzí, nemotorným letem a těžkopádným přistáváním; při pohledu na jídelní lístek hotelu Hafnia v hlavním městě Tórshavn se nemohu ubránit lítosti. Pro místní lovce s lakrosovými holemi jsou papuchalkové zřejmě poměrně snadnou kořistí.
Město Tórshavn by ve většině evropských zemí hrálo roli bezvýznamného přístavního městečka. Na Faerských ostrovech mu však stačí 15 000 obyvatel k titulu hlavního města souostroví. Nenechte se ale mýlit, pokud jde o projevy civilizace „vyspělého“ velkoměsta, Tórshavn si s ostatními metropolemi v ničem nezadá. Hned v přístavu mě s nataženou dlaní vítají místní bezdomovci, před nádražím potkávám několik zjevně hospodských týpků. Město má své narkomany, zloděje i výtržníky. Ti však nic neubírají půvabu vesnického „velkoměsta“. Jeho nejmalebnější částí je poloostrov Tinganes, srdce osady, které začalo tepat pravidelným rytmem před téměř tisíci roky. Parlament se zeleným trávníkem na střeše, černé domečky s bílými okenními rámy, pod březovými krovy se suší ryby nebo kousky jehněčího masa. Starý rybář na lavičce před domkem lepí modely plachetnic a mimoděk se dává se mnou do řeči. „Tohle je nejdražší místo na ostrovech, víš, kolik by stál můj domek?“ ptá se a ukazuje na dřevěnou haciendu za zády. „Milion dvě stě tisíc dánských korun,“ oznamuje s chloubou v hlase a významným pohledem. „Ale není na prodej,“ odvrací se zpět ke svým modelům a vzpomínkám.

 

GRINDADRÁP - S NOŽEM NA VELRYBY
„Pozorovat grindadráp na Faerách je to samé, jako sledovat Čínskou zeď nebo výměnu stráží u Buckinghamského paláce; teče tam ale více krve,“ poznamenává ve své knize „Poslední místa: Cesta na sever“ Lawrence Millman. Strádá-li archipelag nedostatkem turistů, na nedostatek zájmu Greenpeace a dalších organizací zabývajících se životním prostředím si stěžovat nemůže. Právě naopak. Na vině jsou velryby, tedy jejich lov, spíše masové zabíjení.
Tradiční lov velryb probíhá na Faerských ostrovech pravidelně v červenci. Světový tisk odtud přináší články s fotografiemi pobřeží zaplaveného rudou krví a stovkami velrybích těl. Je třeba dodat, že lov není komerční záležitostí, úlovek je určen výhradně na domácí trh a z ulovených velryb se spotřebuje skutečně všechno.
Při cestě autostopem na jižním pobřeží ostrova Streymoy mě z klimbání v dodávce probírá kvílení brzd a jekot řidiče: „GRINDA!!!“ (VELRYBY!!!) Voda v zátoce se čeří, ale jak se po chvíli ukazuje, byl to planý poplach. Řidič auta, jinak také místní farář, se zklamaně vrací do vozu: „Kdyby tam byly, tak ses dnes dál nedostal.“ Jakmile někdo zahlédne velryby, všechno se zavírá - školy, továrny, obchody - a kdo má pádlo, vyráží na moře. Sjedou se lodě ze všech ostrovů, velryby se obklíčí a směřují na pláž. Když už je voda tak mělká, že nemohou podplavat lodě, muži vyskáčí ze člunů a velryby zabíjejí speciálními noži.
„A kolik jich tak najednou chytíte?“ ptám se rozmrzelého faráře. „Když jich připlave deset, tak deset. Když připlave pět set, tak pět set. Někdy se jedna pouští zpět do moře, jako poděkování Bohu.“

 

SEVERSKÁ VÝSPA OSTROVŮ
Ostrovy Kalsoy, Kunoy, Bordoy a Vidoy na severu souostroví jako by dýchaly v jiném rytmu a dívaly se jiným pohledem než jižní sousedé. Lidé jsou tu ve většině případů také ochotní, ale jako by žili bez úsměvu na tváři a bez radosti v očích. Centrem severu a druhým největším městem ostrovů je Klaksvík s pěti tisíci obyvateli. Městečko barevných stavení se za bezvětrných rán odráží na nehybné hladině zátoky a během dne se noří do neproniknutelné mlhy, deště a sněhu. Dominantní budovou je kostel Christianskirkjan. Domácí jsou na něj patřičně hrdí a snaživě shánějí klíče, aby mě jím mohli provést. Christianskirkjan je první kostel postavený ve starém severském stylu, s typickou vikinskou střechou, žebrovou konstrukcí a s okny ve štítu střechy. Uvnitř všech faerských kostelů jsou na stropech zavěšeny modely lodí pro ochranu rybářů na moři. Christianskirkjan je však unikátní tím, že zde místo modelu visí skutečná osmiveslice, údajně jediná, která se zachovala po tragédii vesnice Skard na ostrově Kunoy. Při vánočním rybolovu v roce 1913 zahynula na moři téměř celá mužská populace; ve vesnici zbyl pouze jeden chlapec, stařec a ovdovělé ženy. Po čase zoufalé snahy o přežití se rozhodli vesnici opustit a přesunout se do jižnější osady Haraldssund. Na místo tragédie se vydávám na kole vypůjčeném od jednoho vesničana a nacházím zde pouze mechem obrostlé ruiny kamenných stavení jako memento drsného života s nešťastným koncem.
Sousední Kalsoy si co do odlehlosti a osamělosti s ostatními ostrovy v ničem nezadá. Jediný způsob, jak se sem dostat, je malá loď Barsskor, odplouvající dvakrát denně z Klaksvíku. Ostrov je formován pásem vysokého pohoří, ze západu skrojen neschůdnými útesy, na východě místy rovinatý pro lidský život. Pozoruhodností Kalsoye jsou čtyři úzké, neosvětlené, neventilované tunely, které propichují hory cestou na sever. Právě vybudování těchto tunelů v 80. letech odvrátilo hrozící vylidnění ostrova a dodnes zde tak pulzuje život ve čtyřech osadách čítajících celkem asi 140 obyvatel. Autobusem, tedy drncavou dodávkou, se jako jediný pasažér vydávám z přístavu skrz tunely na cestu do nejsevernější osady Trollanes. Řidička Annika Hansenová za volantem mi cestou přibližuje zdejší život: „No jednoduché to tady nemáme, ale nestěžuji si. Hlavní je neonemocnět. Nejbližší doktor, zubař nebo gynekolog je v Klaksvíku. To je sice necelých dvacet kilometrů, ale při zdejším počasí to může znamenat několikadenní čekání na loď. Vybudování tunelů život na ostrově zachránilo.“ Výstavba tunelů na Faerských ostrovech se stala trnem v očích dánských daňových poplatníků. Z ekonomického hlediska lze jejich výhrady chápat; poslední tunel na Kalsoy v hodnotě milionů dánských korun slouží jenom asi 20 lidem a dokonce je v něm vybudována i „odbočka“ pro vyhánění ovcí na pastvu. Z hlediska ulehčení, možná zachování života na Kalsoy mají však nevyčíslitelnou hodnotu. Po projetí posledním tunelem se pode mnou objevuje sluncem osvětlená osada několika domků, bez školy, bez obchodu nebo hospody, bez autobusové zastávky, obklopená skalisky ze tří stran a mořem ze strany čtvrté. Na konci osady Trollanes stojí rozestavěný domek a u něj si chlapec čutá s balonem, na nedalekém políčku mladý pár sází brambory, jedno dítě pomáhá, druhé spí na mezi v kočárku. Je překvapivé, že tu lidé ještě chtějí a umějí žít.
V nejsevernější vesničce celého souostroví, Vidareidi na ostrově Vidoy se poprvé setkávám i s nedůvěrou k cizincům a poněkud odměřeným jednáním. Vidareidi leží v nádherném místě ve stínu Ennibergu, údajně nejvyššího útesu na světě. Odlehlost místa jako by se promítala do duší zdejších obyvatel. Ve vesnici je nápadný klid - není slyšet jinak všudypřítomný dětský křik, štěkot psů, bečení ovcí. Jenom vlny příboje se s rytmickým povzdechem tříští o útesy pod vesnicí. „Vidíš támhleten sloup na obzoru? Tak tam končí vesnice. Za ním si můžeš postavit stan, kde chceš,“ sděluje mi místní prodavačka na otázku, kde mohu přespat. A když už stan konečně stojí, přijíždí za mnou z vesnice stařík na kole: „Tady stanovat nemůžeš, tady hnízdí ptáci.“ Jediným člověkem, který se tu se mnou dává do řeči, je postarší muž u kostela. Je úděsně opilý, takže společné téma nenacházíme.
Loučení s Ovčími ostrovy nemohlo být symboličtější. Letiště přikryl baldachýn husté mlhy a odlet se posouvá nejméně o dvě hodiny. Využívám volného času a jdu do blízké vesnice. Dřevěný kostelík se připravuje na domácí slavnosti a místní důchodkyně cídí lustry. Jen co mě zahlédnou za okny, zvou mne dál, bez ptaní nalévají kávu a pohostinně přikládají oplatky. „Musím už jít, za chvíli mi letí letadlo,“ loučím se. „Možná.“

 

 

 


Faerské ostrovy
Vytvořily se během třetihor v dobách, kdy se kontinenty Severní Ameriky, Evropy a Grónsko oddělily a vydaly vlastní cestou. Ostrovy jsou tvořeny dlouhými horizontálními ložisky čediče, prokládanými pyroklastickou horninou vulkanického původu.
Prvními návštěvníky Faerských ostrovů byli zřejmě irští mniši vedení svatým Brendanem, kteří sem zabloudili v 6. století, pravděpodobně při hledání duší, jež by mohli spasit. Z tohoto období také pocházejí názvy Faereyiar (Ovčí ostrovy) a Mykines (Ptačí ráj). Faerská sága, sepsaná ve 13. století, datuje trvalé osídlení ostrovů irskými mnichy kolem roku 700, po sto letech byly kolonizovány Vikingy a za dalších dvě stě let pokřesťanštěny norským králem. Vzpomínkou je nedokončená gotická katedrála z osady Kirkjubour. Faerské ostrovy se v roce 1035 staly norskou provincií a v roce 1380 byly předány Dánsku. Někteří Faeřané se s tím dodnes nesmířili.
Dánská legislativa přičlenila oficiálně Faerské ostrovy k Dánsku v roce 1849 a přidělila jim dvě křesla v parlamentě. Už v 90. letech devatenáctého století ale začali Faeřané volat po samostatnosti. Volání nebylo vyslyšeno ani po druhé světové válce, kdy ostrovy opustili britští vojáci. Dánsko vydalo Act on Faroese Home Rule a oficiální statut ostrovů se změnil z „dánského správního obvodu“ na „samosprávnou komunitu Dánského království“.
Ostrovy dnes mají vlastní vlajku, faerština byla prohlášena oficiálním jazykem (děti se však musejí učit i dánsky) a Logting, původně něco jako krajský úřad, dnes funguje jako legislativní orgán. Dánsko stále drží kontrolu a zodpovědnost nad pojišťovnami, bankami, obranou i justicí a každoročně Faeřany dotuje asi 200 miliony amerických dolarů. Poválečný plebiscit, který skončil většinou hlasů pro samostatnost, byl přehodnocen po volbách do Logtingu, ale vyjednávání v Kodani dále pokračovala. V roce 1948 byla ostrovům udělena možnost vlastní vlády, samozřejmě pod autoritou Dánska, a Faeřanům byla udělena rovnoprávnost s Dány. V roce 1965 byla v Tórshavnu založena Univerzita Faerských ostrovů. Když Dánsko vstoupilo do Evropské unie, Faerské ostrovy jej nenásledovaly, aby nepřišly o výsostných 200 mil pro rybaření.
Na duben 2001 bylo plánováno referendum o plné svrchovanosti ostrovů a nezávislosti na Dánsku. Ovšem nezávislost ztroskotala na otázce finančních dotací. Dánský premiér Poul Nyrup Rassmusen byl ochoten nezávislost akceptovat s tím, že do čtyř let Faeřané přijdou o každoroční dotace. To se ale nelíbilo ostrovanům, kteří požadovali na „zvládnutí přechodu k nezávislosti“ dotace po dobu 15 let. Referendum bylo na poslední chvíli odvoláno a Faeřané tak s Dány nadále zůstávají v manželství z rozumu.

leden 2004

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group