ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EVROPŠTÍ POTOMCI ČINGISCHÁNA

Vlnící se moře trav uprostřed rozlehlých stepí. Stáda koní, kde se skoro od zdroje můžete napít kobylího mléka. Denní bohoslužby v buddhistickém klášteře za účasti tibetských mnichů. A přece jsme v Evropě. Kalmycká republika do ní patří. Navíc je zřejmě jediným místem na světě, kde jsou šachy součástí školních osnov...

EXOTIČTÍ EVROPANÉ
Kalmykové žijí v Evropě! Názory geografů se sice v otázce evropsko-asijské hranice v oblasti Kavkazu mírně liší („západní“ školy ji kladou většinou na hlavní kavkazský hřeben, ruští zeměpisci a kartografové pak do tzv. Kumsko-manyčské sníženiny ležící zhruba 300-400 kilometrů severněji), ať však budeme respektovat kteroukoli ze zmíněných variant, území Kalmycké republiky se v obou případech rozkládá uvnitř Evropy. Do tohoto teritoria se Kalmykové (blízcí příbuzní Mongolů) „prokočovali“ z dnešní severní Číny a dalších středoasijských oblastí zhruba ve druhé polovině 17. století coby poslední z velkých nomádských vln „stěhování národů“, směřujících od starověku z centrální Asie na západ. Rozlehlé a řídce obydlené stepní oblasti při dolním toku Volhy jim plně vyhovovaly. Brzy sice přijali ruskou svrchovanost, na jejich tradičním nomádském způsobu života pastevců v jurtách se však až do počátku sovětizace ve 20. letech minulého století změnilo máloco.
Tradičním náboženstvím Kalmyků je lamaistická odnož buddhismu. Tato skutečnost je v mnohém unikátní: Kalmykové jsou tak nejzápadnější z tradičních buddhistických populací, jedinou na území Evropy. V roce 1648 vytvořil také kalmycký lama Zaja Pandita na základě mongolských znaků osobité vertikální diakritické „jasné písmo“ (todo bichig). To bylo v užívání až do roku 1924, poté bylo krátce nahrazeno latinkou a brzy definitivně azbukou, jeho znalost je však u některých vzdělanějších Kalmyků stále živá a můžeme se s ním (spíše ve formě symbolu) setkat i na veřejnosti. Není bez zajímavosti, že todo bichig je dosud v užití u Ojratů - blízce příbuzného etnika sídlícího v autonomní oblasti Sin-ťiang na severozápadě Číny.

LENIN, BUDdHA A NEVIDITELNÁ RuKA TRHU
Od počátku 90. let 20. století, zejména pak po nástupu mladého kontroverzního prezidenta Kirsana Iljumžinova do čela Kalmycké republiky v roce 1993 se právě buddhistické tradice Kalmyků staly jedním z hlavních symbolů a atributů lokální svébytnosti. Byly znovunavázány kontakty s Tibeťany (na počátku 90. let zemi dvakrát navštívil dalajlama), poblíž hlavního města Elisty byl na podzim roku 1996 otevřen impozantní buddhistický klášter (churul), v němž se denně konají bohoslužby za účasti tibetských mnichů. Také v centru Elisty vyrostla řada lamaistických ozdobných staveb - bran, altánů, soch a dalších uměleckých děl, ale i kiosků aj., stylizovaných do eklektického (nikoli však nevkusného) „mongolsko-tibetského“ slohu. Místy tak některá zákoutí Elisty působí až nečekaně silným dojmem jakéhosi do této končiny přeneseného Bhútánu.
Přes zjevnou propagandistickou účelovost zmíněných symbolů a atributů je třeba přiznat, že díky nim současná Elista získala osobitou tvář. Donedávna jen jedno ze stovek provinčních středisek sovětského impéria s monumenty správních budov poblíž centrálního náměstí s Leninovým pomníkem a zchátralými sídlišti na předměstích tak podstatně nabylo na originalitě. To si dobře uvědomují i místní obyvatelé, kteří snahu o ozvláštnění města i příklon k asijské a lamaistické tradici vesměs oceňují. Lenin tak dnes sice nadále hledí ze svého podstavce, v ose jeho pohledu však přibyl altán s dobrotivou sochou Buddhy. Ideje obou se bezpochyby v myšlení dnešních obyvatel Kalmycka prolínají. Na prognózu, které z nich se výhledově ukáží jako historicky významnější, je však ještě příliš brzy, především vzhledem k tlaku tržních mechanismů v zemi, která se potýká s vysokou mírou nezaměstnanosti a i v rámci Ruska velmi nízkou životní úrovní.

NA SIBIŘ A ZPĚT
Bylo by naivní předpokládat, že symbolické přihlášení se k odlišné kulturní a náboženské minulosti s sebou automaticky přinese i vyřešení problémů, které se za sedmdesát let sovětské vlády v Kalmycku nahromadily.
Není jich právě málo. V roce 1920 byla v rámci Ruské republiky SSSR vytvořena Kalmycká autonomní oblast, administrativně v roce 1935 „povýšená“ na autonomní republiku (ASSR). Tu však čekala složitá budoucnost: právě Kalmycko bylo totiž mezní oblastí, kam až během druhé světové války - ve snaze zajistit si přístup k ázerbájdžánským naftovým polím - pronikla v letech 1942-43 německá armáda (resp. její rumunští spojenci). Část Kalmyků (stejně jako tomu bylo i u dalších etnik na jiných okupovaných územích SSSR) se aktivně zúčastnila boje na fašistické straně.
To se také stalo příčinou kolektivního trestu - násilného vysídlení všech Kalmyků po znovunastolení sovětské moci do Střední Asie a na Sibiř koncem prosince 1943. Stejně jako další „provinivší se“ národy (krymští Tataři, Čečenci, Inguši aj.) byli i Kalmykové násilně deportováni; podle záznamů se jednalo o více než 93 000 osob naměstnaných do 46 „dobytčáků“. Výjimkou nebylo ani 23 000 kalmyckých mužů sloužících v té době v řadách Rudé armády - i oni byli vyhledáni a odsunuti. Samotný transport, ale i pozdější bědné podmínky měly velmi nepříznivý dopad na existenci celého národa. Vedle četných přímých obětí na životech v souvislosti s odsunem (oficiálně 19 %, jiné údaje však hovoří až o polovině) se výrazně zhoršilo i celkové zdraví populace (u Kalmyků je např. dodnes mimořádně vysoká četnost výskytu tuberkulózy). Během rozsídlení došlo také k oslabení kulturních tradic, etnické identity a předávání kalmyckého jazyka dalším generacím. Teprve v roce 1957, v souvislosti s chruščovovským „táním“, byl Kalmykům dovolen návrat do rodného kraje, kde byla (na poněkud zmenšeném území) opětovně obnovena jejich autonomní oblast a v roce 1958 ASSR. Téma vysídlení (ssylky) bylo ovšem i nadále tabuizováno; strach navrátilců byl mnohdy tak velký, že se jejich děti či vnuci o samotném faktu vyhnání dozvídali až za Gorbačovovy „perestrojky“!
Teprve na počátku 90. let rehabilitovala tehdy ještě sovětská vláda příslušníky odsunutých národů, ti se však nikdy nedočkali jakéhokoliv odškodnění. Pokud jde o Kalmyky, bylo nejvýznamnější definitivní oficiální gesto vypořádání se s uvedeným faktem a uctění obětí deportace Kalmyků, zasahující dodnes bolestně doslova každou rodinu, učiněno v roce 1996. Na okraji Elisty vznikl impozantní památník exodu a návratu, jehož autorem je známý sochař Ernst Něizvestnyj, žijící v USA. Poblíž pomníku byl položen i krátký úsek železničních kolejí symbolizující tragickou cestu národa. Organizovaly se také cesty na místa pobytu Kalmyků na Sibiři, odkud byla symbolicky dovezena prsť.

ŠACHY A CHÁNSKÁ TRADICE
Již zmíněný kalmycký prezident, zvaný většinou pouze familiárně „Kirsan“, je bezesporu postava hodná pozornosti. Nejen díky svému věku (narozen v roce 1962, prezidentského úřadu se tedy ujal ve 31 letech) a vzhledu hezouna z hongkongských akčních filmů. Za pozornost stojí především jeho raketový nástup k moci, „manažerský“ styl jeho práce a neobyčejná schopnost mediální prezentace vlastní osoby. Konečně, celou jeho osobní a politickou kariéru od „sice obyčejného, snad jen trochu ctižádostivého chlapce“ přes šachového šampiona republiky, studia na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů se zaměřením na Japonsko, dynamického podnikatele v počátcích tržní ekonomiky v Rusku, člena Nejvyššího sovětu a poslance Rady federace (horní komory parlamentu v Moskvě) až po dosažené prezidentské křeslo v Kalmycku (údajně s Jelcinovou podporou) může zájemce nalézt i v humorně oslavné komiksové podobě na Internetu. Jiná oficiální prezidentova internetová stránka uvádí mj. jména slavných světových osobností, s nimiž se Kirsan Iljumžinov setkal - mezi nimi nechybí vedle dalajlamy či papeže Jana Pavla II. také Saddám Husajn nebo Bobby Fischer (ten vedle kalmyckého kaviáru obdržel dokonce certifikát stvrzující příděl půdy v zemi).
Sliby, s nimiž „Kirsan“ nastupoval do funkce a podle nichž se mělo Kalmycko stát „druhým Kuvajtem“, se nenaplnily. Jeho kritici hovoří o autoritativním či až diktátorském stylu správy země, o excentrickém vedení Kalmycka ve stylu řízení podniku, o ekonomických a finančních machinacích a donkichotských projektech. Příbuzní, staří známí a spolužáci obsadili většinu míst státní správy. Prezidentova tvář hledí v Elistě na chodce z velkoplošných billboardů a novináři místních deníků se překonávají ve zdůrazňování jeho moudrosti. Autocenzura médií ještě zesílila od června 1998 po dosud nevyjasněné vraždě Larisy Judiny, redaktorky opozičního listu Sovetskaja Kalmykija segodnja. Ten stále vychází - ovšem za hranicemi republiky.
Jedno však Iljumžinovovi přesto nelze upřít. Kalmycko, o němž ani mnoho Rusů netušilo, kde vlastně leží, zviditelnil díky svým obratně medializovaným aktivitám a kontaktům nejen v Rusku, ale i za hranicemi.
Snad nejvýrazněji se „Kirsan“ a jeho novodobé království staly známými v souvislosti se šachem. Prezident, sám přeborník a zanícený fanoušek této hry, byl - mj. díky jím poskytovaným finančním injekcím - dokonce v roce 1995 zvolen prezidentem Mezinárodní šachové federace (FIDE) se sídlem ve švýcarském Lausanne! V roce 1998 pak v Kalmycku uspořádal šachovou olympiádu, na kterou se do neznámé země sjely stovky šachistů. Při této příležitosti bylo na okraji Elisty vybudováno „Chess City“, speciální zcela nové městečko, ve kterém byli ubytováni účastníci olympiády a kde probíhaly soutěže. Dnes je tento šachový okrsek, připomínající apartmány v přímořských letoviscích kdesi ve Středomoří či na Floridě, spíše poloprázdným, nevyužitým prostorem, přesto je však pyšně vydáván za ukázku toho, co vše je možno realizovat. Hra v šachy je v zemi všemožně podporována. Kalmycko je pravděpodobně jediným místem na světě, kde jsou šachy dokonce i součástí školních osnov! Ostatně také nad centrální budovou vlády, parlamentu a prezidenta ze sovětské éry, situovanou na centrálním náměstí, vlaje vedle ruského a kalmyckého praporu také vlajka FIDE.
„Kirsan“ si svou politikou ovšem získal vedle zavilých oponentů i četné příznivce. Cíleně si budoval image tvrdě pracujícího, vzhledem ke značnému (údajně obratným ekonomickým podnikáním v počátcích kapitalismu v Rusku nabytému) osobnímu majetku nekorumpovatelného, moderního, dynamického a v širokých souvislostech uvažujícího politika. Množství času údajně tráví v Lausanne. „Doma“ pak nevlastní okázalý palác jako tolik jiných lokálních vládců a případné návštěvy v Elistě přijímá i v prostém domku svých rodičů. Před zmíněným úřadem prezidenta, vlády a parlamentu nechal vybudovat pódium s hudební aparaturou, hrající večer moderní písně a rytmy pro elistské teenagery, kteří se zde s oblibou shromažďují. K propagačním aktivitám patří bezpochyby i obratně vedená politika zdůrazňující návrat Kalmyků ke starobylým (asijským) kořenům - kupř. i nová ústava nese název „Stepní zákon“ a kalmycký parlament se stejně jako v Mongolsku nazývá chural!
Koncem září 2002 pak Iljumžinov opět vyhrál již třetí, dle mnohých zmanipulované prezidentské volby, v nichž proti němu stálo deset kandidátů. Ve druhém kole získal 57,2 % hlasů a zajistil si tak místo v čele země na dalších sedm let.

STEPI, POUŠTĚ, SAJKY A KOSMODROM
Kalmycká republika (součást Ruské federace se značnou vnitřní autonomií) se rozkládá na ploše 75 900 km2, je tedy téměř stejně velká jako Česká republika. Zde však podobnost končí: poslední sčítání zaznamenalo v Kalmycku pouze 323 000 obyvatel (tedy 4 osoby na km2). Z nich bylo přes 45 % (146 000) Kalmyků a 38 % (122 000) Rusů; zbytek připadl na řadu menších národností (Dargové, Čečenové, Kazaši...). Oficiální doktrína hovoří o bezproblémovém soužití obyvatel Kalmycka bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. Zdá se, že tato slova jsou bez ohledu na jejich propagandistický ráz do značné míry pravdivá.
Vedle stotisícové, provinčně vyhlížející metropole Elisty je zbytek Kalmycka vlastně téměř jen step. Step prosycená vůní pelyňku, porostlá vlajícím kavylem a na jaře rozkvétající koberci tulipánů, pastviště stád ovcí, koní a dobytka, biotop jediných evropských antilop - sajek (sajg)... Step a volný horizont - to je samo ztělesnění odvěkého ducha kalmyckého národa (mnozí Kalmykové trpí v horách či velkých městech klaustrofobními pocity). Tradiční jurty (kibitka) již sice zmizely někdy mezi dvěma světovými válkami, život venkovanů v chudičkých domcích je však stále do značné míry tradiční, jednotvárný a drsný. I když stepí již vedle jezdců na koních křižují především automobily, můžeme se zde dosud napít kumysu - zkvašeného a zkysaného kobylího mléka - jako za starých slavných dnů kalmyckého chanátu. Vzhledem k rozloze málo zalidněných prostor Kalmycka nabídl nedávno Iljumžinov zdejší pláně k výstavbě nového ruského kosmodromu, neboť starý tradiční Bajkonur se po rozpadu Sovětského svazu ocitl na území Kazachstánu.
Stav životního prostředí však není idylický - místy se naopak dá hovořit o ekologické katastrofě. Kupříkladu jihovýchod země, ležící při pobřeží Kaspického moře a u hranice s Dagestánem, je v současnosti také nejrozsáhlejší pouští Evropy, stále se zvětšující. Důvodů tohoto procesu je několik: mj. následky nevhodného zavodňování, které narušilo křehký ekosystém oblasti, či zavedení kavkazských plemen ovcí s ostrými kopyty, ničícími luční porost. Vedle tohoto závažného problému se Kalmycko potýká i s radioaktivní kontaminací v souvislosti s těžbou uranu či se vzestupem hladiny Kaspického moře, zaplavujícího pobřežní oblasti.
Hospodářská situace Kalmycka se přes bombastické plány a propagandu nelepší. Zemědělská produkce v poslední dekádě naopak klesá, průmyslový výkon republiky pak nestojí za řeč. Jih Kalmycka je sice místem ropných polí, jejich výtěžek však připadne pouze úzké vrstvě oligarchie, která práva na ně obratně skoupila v souvislosti s kuponovou privatizací v 90. letech. Průměrný příjem (asi 22 $ měsíčně) činí 38 % a životní náklady 86 % celoruského průměru. Oficiální čísla o nezaměstnanosti sice nejsou vyloženě alarmující, skutečná nezaměstnanost však dosahuje řádu desítek procent a v některých venkovských oblastech má zajištěné zaměstnání jen málokdo. Přesto se však na elistských ulicích setkáme až s překvapivě dobře oblečenými a upravenými lidmi, mládež se snaží sledovat trendy značkového zboží alespoň formou jeho napodobenin. Tato rovina života je zde velmi významná, dbá se na ni v průměru zřejmě více než u nás. Mít na sobě sociálnímu postavení odpovídající oblečení - na které se eventuelně šetří delší čas třeba na úkor jídla - je totiž sebepotvrzením vlastní hodnoty a důstojnosti.
Mnozí Kalmykové hledají obživu mimo svou zemi - nejen v Moskvě a jiných ruských velkoměstech, ale i v zahraničí. Také v České republice se dnes s různým výsledkem pokouší o získání výhodnějších materiálních podmínek až překvapivé množství Kalmyků. Vzhledem k typicky asijské fyziognomii nám ale většina z nich splývá s Mongoly, s Číňany, či dokonce s Vietnamci a dalšími etniky Zadní Indie. V této souvislosti není bez zajímavosti, že první, dosti početná vlna kalmycké emigrace dorazila do Československa již po první světové válce. Daleko početnější a významnější, dodnes živé kalmycké kolonie však tehdy vznikly ve Francii a v USA. V rámci současného „otevírání se světu“ byly s kalmyckou diasporou v Evropě, Asii i Americe navázány významné kontakty.

OBROZENÍ, ČI POLITICKÁ FOLKLORIZACE?
I když se drtivá většina Kalmyků stále hlásí ke své národnosti, došlo v uplynulých desetiletích k výraznému oslabení znalosti kalmyckého jazyka, náležejícího do mongolské větve altajské jazykové rodiny. Prvním, zcela dominantním jazykem země je dnes bezesporu ruština. I když asi třetina obyvatel Kalmycka má dosud jakési znalosti tradiční řeči, snad jen 15 % je jí schopno skutečně plynně hovořit. To však ještě neznamená, že to skutečně dělají či že je pro užití kalmyčtiny dost prostoru; alespoň v Elistě je ji možno zaslechnout jen zřídkakdy. Ještě horší je situace u dětí a mládeže, které již z drtivé části kalmycky nemluví vůbec (údaje hovoří o pouze 6 % znalých jazyka). Nejnovější sociolingvistická zjištění dokonce ukázala, že opravdovým jazykem všedního dne v rámci všech generací je dnes kalmyčtina již jen v několika málo vesnicích Ketčenerského rajonu (dříve Sovětskoje) zhruba 80 kilometrů severně od Elisty.
Kalmyčtí vládní i další činitelé se v posledním desetiletí snaží na tuto skutečnost reagovat, dokonce i prezident před časem přislíbil, že se kalmycky naučí. Legislativa republiky (nejnověji jazykový zákon z roku 1999) stanoví, že úředními jazyky Kalmycké republiky jsou kalmyčtina a ruština, a hovoří i o „zajištění jejich rovnoprávného působení“. Vzhledem k naprosté dominanci ruštiny však k tomuto cíli povede ještě dlouhá cesta. Zatím byly vytvořeny národní třídy a školy, na nichž se vyučuje nejen kalmyčtina jako předmět, ale i v kalmyčtině. Velké zásluhy na tom má Kalmycké centrum intenzivní jazykové výuky a škola Altn Gasn (Polárka) v Elistě. Nejnověji jim pomáhají i kontakty s blízce příbuznými Ojraty v Číně, u kterých se „starokalmyčtina“ uchovala v čistší podobě a může tak být vzorem pro kalmycké jazykové obrození.

DO 21. STOLETÍ S DÁVNÝMI HRDINY
Rozměrný epos Džangar (asi 11 000 veršů), datovaný do 15.-17. století a vypravující o činech stejnojmenného hrdiny a jeho 6012 bohatýrů, se stal jedním z nejvýraznějších symbolů a opor kalmycké identity a snah o zachování kalmyčtiny. Přes určité nadužívání fenoménu Džangar v souvislosti se současnými politickými snahami je jeho důležitost pro národní uvědomění a hrdost Kalmyků nesporná; kulturně je možno srovnávat jej s významem Homérových zpěvů pro evropskou tradici. Studiem eposu se mj. zabývá zvláštní oddělení v rámci kalmycké pobočky Ruské akademie věd v Elistě, novodobé zápolení v tradičních sportovních odvětvích (podobné známější mongolské slavnosti Nádam) bylo nazváno Džangariáda.
Pěvec přednášející příběhy z tohoto eposu (tzv. džangarči) byl vždy ceněnou osobou. Nejslavnějším džangarčim současnosti je Vladimir Karujev (jeho kalmycké jméno zní Okna Cagan Zam - „Bílá cesta“, neboť se narodil v roce 1957, během „šťastné“ cesty národa z vyhnanství do svobodnějších časů). Tento bývalý pracovník ve stavebnictví se teprve okolo třiceti let věku rozhodl, že bude „sloužit Džangaru“, reprodukovat jej, popularizovat, s jeho pomocí oživovat staré slavné stránky kalmycké historie. V roce 1987 odjel do sibiřské Tuvy, aby se vyučil zde dosud živé dávné technice chrčivého hrdelního zpěvu, a po návratu se ponořil do studia Džangaru. Pro své plány získal i prezidenta, který ho jmenoval svým poradcem v otázkách obrozování národní kultury. Inicioval také vytvoření „etnografického centra“ s jurtami, dvouhrbými velbloudy a dalšími atributy kočovnických tradic, které bylo vytvořeno na 1300 hektarech ve stepní lokalitě Godžur severně od Elisty. Sem je nyní možno dovážet školáky či oficiální hosty a demonstrovat jim původní život Kalmyků. Karujev je dnes známý a populární nejen mezi Kalmyky, ale mimořádně silně také v Mongolsku. Jeho vystoupení, přednášená osobitým hrdelním zpěvem za doprovodu tradičního strunného nástroje dombra, zaujala i v západní Evropě (např. v Nizozemsku či ve Francii).
Osobní příběh V. Karujeva tak jako by do jisté míry symbolizoval situaci celé země. Kalmykové dnes usilují o návrat ke kulturním kořenům a pokoušejí se o revitalizaci svého jazyka. Současně však nechtějí zůstat izolováni v jakémsi stepním skanzenu - chtějí být všeruskými a také celosvětovými.
březen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group