ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VŠECHNY CHUTĚ BRETANĚ

Francie je jedna z největších zemí v Evropě a bezesporu jedna z nejkrásnějších. A právě její rozlehlost ji činí nesmírně různorodou, takže každá její část, každý její departament je ve skutečnosti úplně jiná země. Jiné jsou Alpy s nejvyšší evropskou horou Mont Blancem, jiné je údolí Loiry nabité přepychem zámků a úplně jiné třeba chudé Francouzské středohoří, pokryté jen vyschlými sopečnými sopouchy a prérijní trávou. Všechny tyto oblasti však na druhou stranu pořád spojuje hodně věcí společných pro celou Francii. Ne však pro Bretaň.

KRAJINA DIVOKÝCH ÚTESŮ A PASTVIN
Na tomto nejzápadnějším konci Francie je totiž všechno trochu jinak. I poutník, který nemá zrovna esprit, cit pro zemi, okamžitě vycítí, že tato krajina, odjakživa proslulá bojovností, touhou po nezávislosti a námořnickým uměním svých obyvatel, se ještě dnes necítí až tak pevně spojena s „la belle France“. Konečně Francii se ji podařilo k sobě připojit až v 16. století, tedy skoro o 300 let později než sousední Normandii.
A to je tady znát dodnes. Celá oblast, kdysi osídlená zbytky keltských kmenů, je protkaná zvláštní architekturou farních dvorů, obrovských mnohatunových menhirů a na svých bývalých východních hranicích s Francií také soustavou mohutných, dosud skvostně zachovalých pevností a hradů, které byly určeny ke střežení samostatnosti této země korzárů.
Atlantik, který omývá břehy Bretaně, vytvořil zvláště na jejích severních březích, v oblasti dnes nazývané Smaragdové pobřeží, působivou kombinaci malých rybářských přístavů, ústřicových farem a skalnatých útesů z růžové žuly, omývaných např. u kláštera Mont St. Michel přílivem, který se od odlivu liší výškou až 16 m. Ne náhodou jsou zprávy v tisku s přesným rozpisem přílivu a odlivu v jednotlivých místech jedny z nejvyhledávanějších. V oblasti Bigouden se střídají duny a plochá skaliska, ve Vanetais, Gavres a Etel najdeme pláže s jemným pískem dosahujícím až k polím, mezi poloostrovem Quiberon a Nantes je pobřeží skalnaté a divoké, u Guérande moře vyživuje rozsáhlé slané močály. Břehy Vendée jsou ověnčeny krásnými plážemi, jiný půvab má opuštěná zátoka Lupin poblíž St. Malo, malebná Cournouaille nebo tajuplný Port Morguer ve stínu vysokých skal. Z mysů vysoko nad hladinou se nabízí panoramatické výhledy na moře, k nejznámějším patří Pointe du Raz, jiné kouzlo má pobřeží růžového granitu mezi letovisky Paimpol a Ploumanac’h, kde kdysi obři navršili velké bizarní balvany, mezi nimiž se moře zakouslo hluboko do pevniny. Směrem k jihu se moře zmírňuje, písčité pláže vedou až k zálivu Morbihan (bretaňsky Malé moře), ležícímu mezi Vannes a Locmariaquer. Záliv o celkové rozloze 10 000 ha s více než třemi sty kvetoucími ostrůvky je rájem jachtařů.
Střed Bretaně, kdysi Kelty proslulý Argot (bretaňsky Dřevěná země), je dnes až na pár větších lesních komplexů, vesměs chráněných jako regionální národní parky (např. D’Armonique), tvořen krajinou typu bocage. Tato krajina, typická pro oblast Bretaně a Normandie, je vytvořena kombinací pastvin (kde se díky vhodnému podnebí pasou celoročně stáda dobytka) a místy až čtyři metry vysokých živých plotů vytvořených navršenou hlínou, těžko průchodnou změtí křovin a listnatých stromů. Roztroušené kamenné domky s břidlicovými střechami vzdorují nepřízni počasí a kostelíky s korouhvičkou ve tvaru kohouta dokreslují scenerii bretaňského venkova. Milovníci artušovských legend si při cestě Bretaní nenechají ujít Foret de Broceliande u vesnice Paimpont, který je zbytkem původních armorických pralesů z doby keltského osídlení. Právě tady se totiž podle pověsti o bájném králi Artušovi měl setkat u kouzelného pramene kouzelník Merlin s jezerní paní Viviane, která mu později věnovala bájný meč Excalibur. V Bretani nedaleko Erquy mimochodem jedno roztomilé šlechtické sídlo vlastní také bývalá manželka někdejšího generálního ředitele TV Nova Marta Železná.

ŽELEZNIČNÍ RÁJ
Do Bretaně, respektive jejího současného správního centra Rennes, jezdí pravidelně nejrychlejší vlaky světa TGV. Novější trasa TGV, označená modrou barvou, byla dokončena koncem osmdesátých let minulého století a vlaky si po ní jezdí rychlostí přes 300 km za hodinu. (Starší oranžové soupravy TGV jezdící po trase Paříž-Lyon dosahují rychlosti „jen“ 270 km/hod.) Sedět v tomto vlaku je pro našince, navyklého na drncání, špinavé záchody a nefunkční topení, vskutku zážitkem. Když totiž položíte před sebe na stolek sklenku s vodou, její hladina se ani nepohne. V každém oddělení aerodynamických vagonů je na stěně umístěn display, na kterém naskakuje aktuální dosažená rychlost. Ta běžně přesahuje rychlosti monopostů F1 a pro normálního smrtelníka je prakticky nepředstavitelná. Když se TGV řítí k Paříži podél dálnice, má cestující při pohledu z okna pocit, že auta jedoucí v jeho směru stojí, a to francouzští řidiči nejezdí zrovna pomalu. Vozy v protisměru pak cestující, tiše zírající z okna, nemá šanci ani pořádně zahlédnout: součet střetných rychlostí supervlaku a aut svištících po dálnici dosahuje rychlosti stíhaček z počátečního období druhé světové války. Když vlaky TGV Nord začínaly jezdit pro normální veřejnost, bylo navíc běžné, že při dosažení magické hranice 300 km/hod. procházeli mezi cestujícími stevardi a nabízeli všem šampaňské, to vše v ceně. Přitom příplatek za použití TGV činil počátkem 90. let oproti normálnímu rychlíku pouhých 30 franků (přibližně 5 EUR), teď už je, pravda, poněkud vyšší.

SVĚT BRETAŇSKÝCH GURMÁNŮ
Francouzskou kuchyni počítají gurmáni mezi nejlepší na světě. V Bretani tomu není jinak, i zde stejně jako v celé Francii, patří umění dobře jíst k životu. Na jídelním lístku nikdy nechybějí mořské ryby a korýši, chutnou přísadou se stávají také chaluhy. K vybraným lahůdkám patří zapečené mušle Saint Jacques nebo ryba le bar pečená v soli. Černé škeble moules si můžeme dát grilované nebo v rýžovém salátu se zeleninou, výborné jsou uvařené s kořenovou zeleninou. Z první škeble vyjmeme voňavý oříšek masa vidličkou a prázdnou černou lasturu pak používáme jako pinzetu pro další sousta. Šťourat malou dvouzubou vidličkou v klepetech kraba spáče (dormeur), speciálním špendlíkem dolovat z černých mořských šneků bigourneau slizký kousek masa ne nepodobný červu, odlamovat klepítka krevet a uždibovat šťavnaté maso, namáčet kousky langusty do božské majonézové omáčky, to vše spolu s lehkým vínem a lehkou konverzací patří k bretaňskému stolování. Dokonce jsme přišli na chuť také ústřicím, i když nám dlouho trvalo, než jsme pro vyhlášenou delikatesu opravdu dozráli.
Pro Bretaň je typické duo galette a cr^epe. Cr^epe se podobá naší sladké palačince, galette, placka z pohanky, symbolizuje rustikální ráz bretaňské kuchyně. Na rozdíl od domácí úpravy se nyní recepty mnohdy přizpůsobují turistům a rodilý Bretonec jen kroutí hlavou, když jídelní lístek nabízí galettu s uzeným lososem. Popularita cr^epe se rozšířila do celé Francie a nastoupila vítěznou cestu i do dalších zemí, koneckonců i u nás už lze najít „cr^eperie“ s proslulou bretaňskou pochoutkou. Bretaňské galette i cr^epe doprovází cidre, jablečný mošt s malým procentem alkoholu. Je původně nápojem z Normandie, ale v Bretani se rychle zabydlel. Vyrábí se tu stejným způsobem už několik století. Do velkého kotle se naskládají vždy do několika vrstev jablka a suché seno. Všechno se zatíží a dá lisovat. Vymačkaná šťáva se pak nechá zkvasit a právě to zvláštní aroma jablek a sena, přes které šťáva protékala, je pro mošt charakteristické.
Klasickými bretaňskými nápoji bývalo i pivo (cervoise) a medovina, která má několik názvů, např. hydromel, dourvel nebo nejčastěji souchenn (čti „šušeň“). Odrůda vína muscadet byla do Bretaně převezena z Burgundska. Žulové podloží země a mořské klima jí dodávají zvláštní buket, který se obzvláště hodí k rybím pokrmům. Muscadet není určen ke skladování, dlouho uložený ve sklepě ztrácí své charakteristické aroma a paradoxně dostává opět příchuť burgundskou. Jako aperitiv se nejčastěji podává pastis, silný alkoholický nápoj s vůní lékořice, který se ředí studenou vodou nebo kostkami ledu. Je moc dobrý a trošku zrádný. Jednou jsme vyrazili se psem na krátkou odpolední procházku a prudký liják nás zahnal do bistra v sousedství. Velkopansky jsme si objednali pastis a cítili se velice bretaňsky. Neodmítli jsme další sklenku, kterou madame propriétaire (majitelka) nabídla. Nezapomenu na Gérardův výraz, když jsme se chlubili čerstvými zážitky. „Pastis? Ne! Teď odpoledne?“ zděsil se. „Pastis se přece servíruje jako aperitiv, odpoledne jej pijí jen, jen...,“ těžko hledal výstižná slova, „jen mariňáci!“ Z podtextu jsme vytušili, že kromě zpustlých námořníků holdují pastisu v odpoledních hodinách také povětrné ženštiny. Naštěstí nás omlouvala neznalost a naše pověst snad neutrpěla.
K vyhledávaným pochoutkám patří tradiční dezerty Kouign amann de Douarnenez nebo Far. Máslový koláč Quatre quart (Čtyři čtvrtiny) nám doporučil další známý Jean: „Není to žádná načančanost pro turisty, takže se už prodávat moc nevidí. Není to jen dezert. Ten dort odráží naši duši a přesně odpovídá bretaňskému způsobu života, protože jeho hlavní přísady jsou přesně vyvážené: ani chudoba, ani bohatství, ani extra sladký, ani extra kyselý. Prostě tak akorát, jako celá Bretaň.“
Součástí každého menu jsou sýry a zelenina ve všech úpravách. Oblíbené artyčoky patří k nejdůležitějším bretaňským zemědělským komoditám, v departementech Finist`ere a C^otes-d’Armor se jich vypěstuje 75 % z celkové francouzské produkce. Artyčok je vyhledávaný nejen pro jemnou chuť, ale složením minerálních látek reguluje hladinu cholesterolu a chrání játra před různými jedy, počítaje v to i alkohol.

HORA SV. MICHALA - PERLA NA ÚTESU
Výběžek Point du Grouin se stylovým hotýlkem a majákem v držení francouzské armády je proslulou ornitologickou rezervací. Desítky druhů ptáků hnízdí ve zdejších rozeklaných skalách, kolem kterých každé ráno vyplouvají na moře zkusit svoje štěstí rybáři ve svých rozeschlých, rybinou nasáklých bárkách. Východ slunce ale pozorujeme pětadvacet kilometrů odtud přes záliv Baie du Mont Saint Michel. Sledovat, jak se sluneční paprsky prodírají mraky šikmo přes obzor a postupně se přibližují k hoře, která se tyčí přímo z moře, až jí dosáhnou a ozáří na pozadí indigových mračen, stálo skutečně za to.
Hora svatého Michala je dnes po Paříži druhým nejvýznamnějším turistickým magnetem Francie. Dějiny tohoto kdysi poutního místa začal psát vévoda Richard I. ve druhé polovině desátého století, ale prapůvodní stavba na vršku ostrova Mont-
-Tombe (Ostrov-Hrobka) stála na hranicích Bretaně a Normandie už v dobách, kdy zde vládl galský náčelník Vercingetorix. Největšího vlivu dosáhl benediktinský klášter ve 12. a 13. století, ale pak jeho význam vinou anglo-francouzské stoleté války upadal. Miquelots, středověcí poutníci, však nebyli jediní, kteří na toto větrem a příboji ošlehané místo přicházeli zdaleka. Ve středověku totiž klášter proslul jako centrum vzdělanosti a kultury. Další ránu klášteru uštědřila Velká francouzská revoluce, která opatství degradovala na kriminál. Ve své době bylo považováno za nejpevnější v celé Francii. Ačkoliv se z něj pokusily uprchnout desítky vězňů, žádnému z nich se útěk nepovedl. Po jednom z nich se dodnes jmenuje terasa na vrcholku schodiště opatství. Když odsouzenec Gautier zjistil, že se mu útěk nepodaří, raději odtud volil smrt skokem do hloubky podhradí. A pokud se už některý vězeň dostal přes hradby, spláchlo ho moře. Příliv v zálivu Baie du Mont St. Michel je totiž abnormálně silný, voda stoupá tak rychle, že během hodiny její okraj postoupí až o 10 km do pevniny, a za odlivu se moře naopak stahuje na patnáct kilometrů od břehu.
Průvodce uvádějí, že opatství navštíví zhruba 850 000 turistů ročně, a soudě podle návalu u vstupní brány, bedekry nelžou. Vzdáváme se tedy myšlenky projít si hlavní přístupovou cestu Grande Rue (Velká cesta) k branám opatství a raději volíme cestu po hradbách. Vysoko nad hlavami dychtivých turistů máme aspoň rozhled na odlivem obnažené mořské dno a nedaleký sousední opuštěný ostrůvek. Nejlepší místo na rozhled je z Arkádové věže a Věže svobody, kde kdysi přebývali žoldáci určení k obraně opatství. Místo pro ubytování těchto vojáků bylo dobře vybráno nejenom z hlediska obranyschopnosti, ale také jako odraz středověké hierarchie, ve které bojovníci a také poutníci byli považováni za nejnižší třídu. Mniši přitom žili v nejvyšších částech opatství. Právě jednoho takového potkáváme nedaleko vchodu do malé klášterní zahrady. Patří k malé komunitě benediktinských mnichů, kteří se dodnes starají po duchovní stránce o chod opatství. Patří jim i správa malého kostelíka sv. Petra na horním konci Grande Rue, kam se ještě naposledy před svým odchodem z opatství uchýlíme k odpočinku. Rozdíl mezi chaosem venku na ulici a klidem uvnitř kostela, osvětleného jen stovkami svíček a slunečním svitem přes barevná okna, je propastný.

VE FOUG`ERES SE ČAS ZASTAVIL
Francie si do dnešních dnů uchovala na svém území obrovský počet historických stavebních památek. Díky pohádkové kulise a obratné propagaci je například Carcassonne v Languedocu známé po celém světě. Pozoruhodně zachovalé hradby, věže a navíc středověkou atmosféru však poutník nalezne i na jiných místech Francie. Nepoměrně méně cestovatelů zná půvaby bretaňského městečka Foug`eres s dosud skvostně zachovalým hradem Ch^ateau de Foug`eres. Tato bývalá pohraniční pevnost, střežící kdysi francouzsko-bretaňskou hranici a zasvěcená Panně Marii, stojí pod dnešním stejnojmenným městečkem, obklopená ze tří stran řekou Nancon, už téměř tisíc let. Současný vzhled zachycuje věrně podobu hradu v polovině 15. století. Na užaslého cestovatele s architektonickým srdcem čekají stovky metrů hradeb až tři metry silných a navíc třináct obranných věží, na kterých se třepotají pestrobarevné vlajky, které dokáží překvapivě snadno navodit atmosféru doby Filipa Smělého.
Snad nejkrásnější pohled na hrad a jeho polohu mezi vysokými říčními břehy Nanconu je z teras udržovaných klášterních zahrad za chrámem, zasvěceným sv. Leonardu. Když už nás omrzel pohled z ptačí perspektivy, vylidněným středem městečka, kde domy přímo vyzařují historii a kam mají automobily vjezd značně omezen, jsme zamířili k malému kostelíku v západní části hradu Église Saint Sulpice. Jeho interiér je vyložený dřevem, což se jen tak nevidí. Možná, že kvůli tomu kostel ztratil trochu své gotické strohosti, ale věkem zčernalým dřevem obložené stěny zase vytvořily dojem takřka domácí. Jako bychom stáli v nějakém středověkém obýváku. Malá kavárnička v jeho sousedství, umístěná na okraji hradního vodního příkopu přímo pod skalním srázem s mohutnou hradbou, byla prázdná. „To tady máte vždycky tak prázdno?“ Mladičkou servírku naše otázka nijak nezaskočila. „To víte, Foug`eres není a nikdy nebude Chambord. Ale nestěžujeme si!“ dodala. „Nám ta pohoda a klid vlastně prospívají.“ Rozuměli jsme jí. Než pořád neustálý stres, je tenhle klid francouzské mentalitě rozhodně bližší. A tak jsme v poklidném podvečeru seděli pod hradbami foug`ereského hradu, popíjeli dobře vychlazené víno a pozorovali, jak se kousek od kavárničky pokouší malý francouzský kluk ulovit v hradním vodním příkopu nějakou rybu. Čím dál více se nás zmocňoval pocit, že jsme se působením nějaké časové smyčky ocitli v předminulém století.

RENESANCE KELTSKÉ HUDBY
Obrovskou renesanci zažívá v Bretani keltská hudba. Typické složení tradičního hudebního tělesa bagadou je 23-25 nástrojů, v nichž převládají zejména biniou (dudy) a bombard (dřevěný dechový nástroj). Existuje mnoho kombinací nástrojového složení, populární jsou tzv. couple - dvojice hráčů na biniou a bombard, což je také jedna z disciplín mnoha soutěží. Bretaňská hudba zná více tónin než dur a moll, ta tradiční používá prý až 15 stupňů: phrygien, dorien, hypolytien atd. V 11. století znali nejen půltóny, ale i třetinové a čtvrtinové tóny, někteří zpěváci je prý dodnes používají. Bretaň je kolébkou keltské harfy, která měla 30 strun. Ve 12. století byla velmi uznávaná, pak ale upadla v zapomnění. Jediný exemplář objevili dva Bretonci na počátku 20. století v muzeu v Dublinu a podle původní dokumentace harfu „na koleně“ sami vyrobili. Podařilo se jim vzkřísit její bývalou slávu, nyní se pro celý svět vyrábí v Japonsku.
Keltská hudba přivádí mladé Bretonce k návratu k vlastním kořenům. Bretaňskou lidovou hudbu transformoval do současnější podoby Alan Stivell, jehož koncert v roce 1972 v pařížské Olympii vzbudil nevšední ohlas, a brzy se vyrojila řada následovníků. V osmdesátých letech ovlivnili nejmladší generaci bretaňští bardové Gilles Servant a Emile le Scanv, známý pod jménem Glenmor. Začaly vyrůstat nové cercle celtique (keltské kroužky), mladí lidé v Bretani se učili hrát na housle, keltskou harfu, cornemuse (dudy), akordeon, příčnou flétnu, klarinet a další nástroje. Zpěvu, který býval v nejchudších oblastech Bretaně jediným hudebním prostředkem, se otevírají nové cesty.
Obnovená tradice keltského svátku noci Fest-noz, který se původně slavil v oblasti Poher, zaplavila celou Bretaň, kulturní život oživují nespočetné hudební festivaly, k nejznámějším patří Cournouaille v Quimperu, Interceltique v Lorientu a Les Tombées de la Nuit v Rennes.
Martial Gabillard, náměstek primátora v Rennes, říká: „Člověk má potřebu různosti. Dominantní světová kultura neuspokojí všechny a vzbuzuje přirozený obranný reflex.“
Rozvoj kulturní paměti se tu snaží podpořit Poradní výbor pro rozvoj bretaňské identity a rennská Unie kulturních bretaňských asociací (Union du Pays de Rennais des Associations Culturelles Bretonnes). Přibývá obyvatel, kteří objevují takřka zapomenutý bretaňský jazyk, jeho výuka je rozšířena od mateřských škol až k univerzitám, mimo jiné i díky asociaci Skol an Emsav, lidové školy Div Yezh nebo známé školy Diwan. „Nemyslím si,“ říká Martial Gabillard, „že se bretonština bude běžně používat. Jazyk zůstane živým jen tehdy, pokud je jazykem mateřským. Ale když nám předchozí generace daly jazyk, měli bychom jej uchovat. V tomto směru jsem optimista.“

RENNES - HLAVNÍ MĚSTO REGIONU
Hlavní město regionu Rennes, někdejší sídlo vévodů a bretaňského parlamentu, které dnes s hrdostí nese své bretaňské jméno Rozhon, je moderním evropským městem a místem konání mnoha populárních festivalů. Např. filmového Travelling, festivalu Les Transmusicales, kde se setkávají hudební profesionálové, specializovaná média a novináři z celého světa, aby objevili hudbu zítřka, a festivalu „kulturní různosti“ Les Tombées de la Nuit (Na sklonku noci), který vznikl ve snaze oživit město počátkem léta a nabídnout návštěvníkům příležitost poznat bohatství bretaňské kultury. Odehrává se ve středu města, z centrálních náměstí u radnice a bretaňského parlamentu se stává velká scéna, katedrála, tržnice, kostely, divadlo, parky, ulice, dvory a vodní cesty jsou improvizovanými kulisami koncertů i komornějších představení dramatického umění, literatury, pantomimy, cirkusu, pouličního divadla a výtvarného umění.
Rennes se otevírá světu i v jiných oblastech. Institut rennské univerzity IPAG (Institut de Préparation al’Administration Générale) se spolu s Masarykovou univerzitou v Brně účastní dvojjazyčného francouzsko-českého vzdělávacího programu Evropská veřejná správa. Cílem je vychovat budoucí vysoké úředníky státní správy a místní samosprávy pro Evropskou unii, absolventi získají kvalifikaci rovněž pro jiné instituce, např. pro Evropskou komisi, Radu Evropy, OSN.
Dobrou pověst si Rennes vydobylo v nových technologiích. Po vzniku výzkumného střediska telekomunikací CCETT (Centre Commun d’Etudes de Telediffusion et Telecommunications) se ve městě etablovaly další významné podniky, např. automobilky, firmy zaměřené na elektroniku, informatiku, komunikace a potravinářství. Technologické centrum Atalante je symbolem spojenectví univerzita - výzkum - výroba.

 
Nejzápadnější francouzský region Bretaň (bretaňsky Breizh) se nachází na Bretaňském poloostrově, kde se rozkládá Armorický masiv - Armorique (bretaňsky Žulová země), a je tvořen čtyřmi departementy: Ille-et-Vilaine (hlavní město departementu Rennes je zároveň hlavním městem regionu), Côtes-d’Armor (hlavní město St. Brieuc), Finistére (Quimper) a Morbihan (Vannes). V Bretani žijí necelé 3 miliony obyvatel, což je zhruba 5 % francouzské populace. Rozloha země je 27 184 km2, klima ovlivňuje blízkost oceánu, v oblastech vzdálenějších od moře je podnebí kontinentální. V Bretani se ale vyskytuje i flóra typická pro Středomoří, např. mimózy a fíkovníky. Délka pobřeží včetně ostrovů je 3500 km, moře místy proniká daleko do vnitrozemí úzkými rameny, jimiž připlouvají lodě z oceánu i do měst, která jsou od pobřeží vzdálená. Sílu moře využívá několik přílivových elektráren.
Památkou na megalitickou civilizaci vyznávající kult slunce jsou záhadné dolmeny (bretaňsky taolvaen) a menhiry (peulvan) v oblasti Carnacu, pocházející z třetího a druhého tisíciletí před Kristem. Kolem roku 500 př. n. l. přišli Keltové, kteří vynikali v umění zpracovávat kov. Zhruba v 5. století našeho letopočtu zde našli útočiště obyvatelé britských ostrovů pocházející z různých anglosaských kmenů. V té době se už na britských ostrovech začínalo vzmáhat křesťanství a není vyloučeno, že někteří z osadníků si nové náboženství přivezli s sebou, postavili kláštery, vytvořili farnosti. Obyvatelé regionu bránili svou nezávislost proti Vikingům a dalším agresorům, během feudálních válek se postavili na odpor francouzské královské moci. Po vítězství v r. 1364 nastalo období rozkvětu bretaňského vévodství,zejména za vlády Jana V. Vynucený sňatek Anny Bretaňské, dcery posledního bretaňského vévody Františka II., s francouzským králem Karlem VIII. byl cestou do pekel a v roce 1532 byla Bretaň definitivně připojena k francouzské říši. Během Francouzské revoluce se Bretaň stala kolébkou royalistického povstání, ocitla se v nemilosti a byla potrestána zejména ekonomicky.
Obyvatelé Bretaně si přesto i v nejtěžších dobách zachovali svou hrdost. Náboženské cítění, keltská chrabrost a každodenní soužití s drsnou přírodou a mořem se promítají i do bretaňské kultury. Kostely, katedrály, skromné kaple, kalvárie, kostnice a křížové cesty jsou vytesány ze žuly, bretaňští zpěváci nezpívají bel canto, jejich písně jsou prosté a neokázalé jako jejich země.
K nejznámějším Bretoncům patřili bezesporu vynálezce stetoskopu René Théophile Hyacinte Laennec, prozaik, esejista a historik Franc5ois Auguste René de Chateaubriand, básník, literát a malíř Max Jacob, jehož mnohotvárné dílo sahá přes romány, povídky, divadelní hry, eseje až po mystické meditace. Do celé Evropy pronikl Yves Rocher se svou kosmetikou, jejíž vůně se narodily v Bretani.
V Bretani v Pont-Aven nedaleko Concarneau a Quimperlé pobýval v letech 1886-1891 také Paul Gauguin. Známý malíř zde došel ke zvláštní technice zploštěných barev a zjednodušení tvarů. Kaple v Tremalo jej inspirovala k obrazu Christ Jaune (Žlutý Kristus), odsud pochází i známý olej Paysannes bretonnes (Bretaňské venkovanky). V prostorách někdejší malířské školy, kterou Gauguin založil pro mladé nadané umělce, dnes sídlí muzeum.



BRETAŇ
duben 2004

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group