ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BONIFACIO V OBLACÍCH

Když nás letadlo vyvrhne ze svých útrob kousek od Bonifacia, je noc. Město nás vítá osvětlenou siluetou opevnění horního města na strmém útesu a spícím přístavem s tichým šploucháním vln a lehkým skřípáním stěžňů kotvících jachet. Přes den nás Bonifacio hýčká krásou křivolakých uliček a rozmanitostí bělostných staveb. Přesto si tohle místo na nejjižnějším cípu Korsiky zachovává jakýsi důstojný odstup - od všeho a od každého, kdo přichází zvenčí...

OD ODYSSEA K DNEŠKU
„Spásná úžina, která se mezi strmými útesy nečekaně otevřela, vzbudila mezi Odysseovými plavci, vysílenými dlouhou a nebezpečnou plavbou od trojských břehů, výbuch nadšení. Netušili, že se právě ocitli na území obřích, lidožravých Laystrigonů a že se přírodní přístav, ve kterém hledají útočiště, brzy promění v osudnou past. Ve chvíli, kdy dával povel ke vplutí mezi sevřené skalní stěny, nemohl Odysseus vědět, že se z jejich nelítostného jícnu podaří vyváznout pouze jedné jediné lodi...“
Takhle Bonifácký průliv na nejjižnějším cípu Korsiky popsal Homér v Odysseji. K setkání Odyssea se zdejšími (asi ne obřími) obyvateli mohlo skutečně dojít. Nález ostatků mladé ženy, tzv. Dame de Bonifacio, která zde žila zhruba před 8500 lety, dokazuje, že tato oblast byla trvale osídlena již v období neolitu.
Město Bonifacio začalo na vrcholku jednoho ze zdejších útesů vznikat až roku 828, kdy zde hrabě Bonifacio Toskánský vystavěl hrad. Bonifacio a jižní Korsika jsou od zbytku ostrova oddělené hustým maquisovým porostem, a tak se dění ve městě vždy odvíjelo tak trochu stranou událostí. Bonifacio bývalo častým terčem pirátských nájezdů a kvůli své strategicky významné poloze neuniklo ani zájmu středomořských mocností. V roce 1187 jej po boji s Pisany získali Janované, kteří město s malými přestávkami ovládli na téměř 600 let a svou politikou, jež spočívala ve vysídlování, nebo dokonce masakrování původních obyvatel, určili jeho budoucí charakter. Původní obyvatelé byli postupně nahrazeni ligurskými přistěhovalci, které ke kolonizaci Bonifacia zlákala především řada výhod, mezi něž patřilo osvobození od placení daní nebo cel v přístavech. Časem si Bonifacio vybudovalo pozici jakéhosi malého prosperujícího státu ve státě, řízeného voleným úředníkem, se svou vlastní ústavou a zákony.
Doby janovské nadvlády zanechaly městu kromě italské atmosféry, podpořené navíc faktem, že řadu budov zde i dnes vlastní zámožní Italové, také dědictví v podobě vlastního dialektu, jehož základ tvoří ligurská italština. Ta je kromě francouzštiny a korsičtiny dalším jazykem, kterým se v Bonifaciu domluvíte. Pokud však jde o další světové jazyky, staví se k nim Bonifacio, stejně jako celý zbytek ostrova, s tvrdohlavým odporem. Celkem to nepřekvapí při běžném styku s místními obyvateli, ale při jednání v turistických zařízeních vzbuzuje tento svým způsobem určitý druh analfabetismu přinejmenším rozpaky.

MALEBNÉ HORNÍ MĚSTO
Časně ráno po Montée Rastello, kterému místní pro jeho strmost přezdívají grimpette „šplháníčko“, míříme do horního města. Vítanou zastávkou je vyhlídka u kapličky sv. Rocha, postavené na místě, kde roku 1528 zemřela poslední oběť moru. V průběhu svého řádění zahubil téměř dvě třetiny obyvatel města. Od kaple sv. Rocha navazuje na „šplháníčko“ jen o něco málo milosrdnější výstup, který nás dovede k padacímu mostu Porte des Genes (Janovské brány), která až do roku 1854, kdy byla nad dnešním přístavištěm trajektů vybudována tzv. Francouzská brána, sloužila jako jediná přístupová cesta do horního města. Tří až čtyřpatrové domy v úzkých uličkách haute ville (horního města) jsou typické i pro další korsická města, rozdíl je pouze v použitém stavebním materiálu. Zatímco na většině ostrova se obvykle pro stavbu domů využívala žula, v Bonifaciu byla pro stavbu budov použita dostupná břidlice. Malá okna domů v létě zajišťují vítaný chládek a v zimě dostatečné teplo. Snad nejzajímavější částí starého města je okolí kostela Ste-Marie Majeure, postaveného ve 14. století Pisany. Kostel byl od té doby mnohokrát přestavován a ztratil tak, s výjimkou dochované zvonice, svoji původní románskou podobu. Jeho průčelí zakrývá lodžie, která v dobách janovské nadvlády sloužila jako místo, kde se při vykonávání spravedlnosti shromažďovali městští úředníci. Sakristie kostela skrývá před zraky návštěvníků dvě vzácné památky, kterými jsou relikvie Kristova kříže a slonovinová schránka s ostatky sv. Bonifáce. Jak věří místní obyvatelé, kříž nalezený v lodním vraku v Bonifáckém průlivu, má moc tišit živly. Proto jej po staletí v dobách silných bouří vynášeli na okraj útesů a modlili se za klidné moře.
Zajímavostí jsou i podpěrné pilíře spojující střechu kostela s okolními domy, které sloužily jako akvadukty svádějící dešťovou vodu do sběrných nádrží, využívaných v časech obléhání nebo v suchém letním období jako zásobárny vody.
Řada přízemních krámků a kavárniček rozesetých v bezprostřední blízkosti kostela je vybudována z prostor bývalých skladišť a sýpek, které v minulosti postrádaly okna i dveře a byly dostupné pouze zevnitř domů. Byl to důsledek řady ohrožení, kterým bývali místní obyvatelé vystaveni, a to jak ze strany nejrůznějších dobyvatelů, tak i (vzhledem k bohaté tradici krevní msty) ze strany svých sousedů. Řada domů zde proto byla budována jako rodinné pevnosti, přístupné svým obyvatelům pouze po žebřících z horních pater.
Hlavní dopravní tepnou kdysi bývala nenápadná ulička s názvem rue des Deux Empereurs (ulice Dvou císařů). Část tohoto názvu si vysloužila v roce 1541, kdy byl v Bonifaciu kvůli prudké bouři nucen přistát císař Karel V., který zde v domě č. 4 přenocoval. Jeho hostitel prý poté nechal zastřelit koně, kterého panovníkovi půjčil, aby již nikdo jiný po císaři nemohl usednout na jeho hřbet. Druhým císařem, který přisoudil uličce její konečné jméno, byl Napoleon Bonaparte, který zde v roce 1793 během svého tažení na Sardinii pobýval zhruba tři měsíce. Dům číslo 7, kde se ubytoval, stojí přímo naproti domu, který hostil Karla V., a významné návštěvníky dnes připomínají pouze nenápadné tabulky umístěné na průčelích obou budov.
Dalším místem, které má ve svém názvu jméno panovníka, je schodiště Escalier du Roi dŐAragon. Jeho 187 schodů, po kterých lze v jihozápadní části citadely sestoupit po útesech až k moři, bylo podle pověsti vybudováno během jediné noci vojáky aragonského krále, který se chtěl roku 1420 zmocnit města. Skutečnost je ale mnohem prozaičtější - toto schodiště existovalo již dříve, zřejmě jako přístupová cesta k prameni vody dole ve skalách.

MEZI NEKONEČNEM A VĚČNOSTÍ
Pokud se člověk, zhýčkaný krásou haute ville, nedá odradit opuštěností a zchátralostí, kterými dnes působí čtvrť Bosco, a pokračuje směrem ke kraji útesů, může při troše vnímavosti objevit kouzlo tohoto izolovaného místa, jehož drsná vápencová krajina, ozvláštněná siluetami tří někdejších mlýnů, bývala kdysi lesem obývaným mnichy, údajně i sv. Františkem.
Zapadající slunce kreslí za majákem Madonetta, střežícím vjezd do úžiny, rudé odlesky. Podvečerní světlo se láme na útesu a absolutní klid ruší pouze šplouchání vln a křik racků. Mořská hladina před námi a obrysy hřbitova za našimi zády jako by tomuto místu propůjčovaly výjimečný statut území mezi nekonečnem a věčností. Hřbitov Cimeti`ere Marin, jehož řady křížů se majestátně tyčí na pozadí temně modrého moře, se skládá z uliček tvořených stavbami, které se více než rodinným hrobkám podobají miniaturním domkům. Zdobené mříže umožňují zahlédnout vnitřní prostory. Rakve a bohatá květinová výzdoba, spousty fotografií, drobných dárků a někdy i písemných vzkazů od pozůstalých vyprávějí celé příběhy. Velkolepá mauzolea jsou zajímavá i z hlediska architektonického - k vidění jsou zde ozdobné štuky, gotické oblouky i klasicistní sloupy. Jen o kousek dál je k vidění památník věnovaný obětem námořní katastrofy, které roku 1855 padla za oběť loď francouzského válečného námořnictva Sémillante, směřující na Krym. Rozbouřené moře si tehdy vyžádalo životy všech 750 mužů na palubě a jejich ostatky, které moře vyplavovalo ještě řadu dní, jsou uloženy na jednom z kamenitých ostrůvků nedalekého souostroví Lavezzi, kde se katastrofa odehrála. Památník na vrcholku bonifáckého útesu připomíná, že šlo o největší tragédii francouzského námořnictva a zároveň největší námořní katastrofu ve Středomoří vůbec.

KORSICKÁ SVRCHOVANOST?
„Viva Corse“ - na nápisy tohoto druhu narážíme v Bonifaciu na každém kroku. Jsou připomínkou stále živé a nikdy nerealizované myšlenky korsické svrchovanosti. Z pohledu letmého návštěvníka je těžké posoudit oprávněnost požadavků korsických separatistů. Samo separatistické hnutí je názorově rozštěpeno, a to jak pokud jde o způsob boje, tak i o jeho samotné cíle. Někomu by stačila jistá forma autonomie, jiný se nedožaduje ničeho menšího, než úplné samostatnosti ostrova. Francouzská vláda si uvědomuje, že korsická otázka se dotýká podstaty francouzské státnosti a že jakékoliv výjimečné zacházení s tímto regionem by zákonitě vzbudilo vlnu obdobných požadavků i na dalších územích, takže zatím na Korsice uplatňuje se střídavými úspěchy politiku cukru a biče.
Pokud jde o Bonifacio samotné, konec 18. století, kdy se Korsika dostala pod francouzskou správu, znamenal pro město ztrátu všech dosavadních privilegií, a tím také jeho postupný úpadek. Zastavila ho až vzrůstající vlna turismu, který však není přijímán úplně bez výhrad. Na jedné straně jde o bohatý zdroj příjmů, na straně druhé jej řada obyvatel vnímá jako nástroj, který má Korsiku zbavit její autentičnosti a postupně ji zcela asimilovat s Francií. Čas od času proto vyletí do vzduchu nějaké to turistické zařízení, ale je nutné zdůraznit, že tyto útoky zatím nikdy nebyly vedeny proti návštěvníkům ostrova samotným. Mnohem méně hájeni jsou představitelé francouzské vládní moci, kterým se nevyhnula celá řada atentátů. Když však byl v roce 1998 zavražděn oblastní prefekt Claude Érignac, vyvolala jeho smrt na Korsice řadu demonstrací odsuzujících násilí.

PŘÍJMY JDOU Z TURISMU A RYBOLOVU
Bonifacio má v závislosti na tom, ze kterého místa a ve kterou denní dobu jej pozorujete, schopnost měnit svou podobu jako chameleon. Snad nejpůsobivější je pohled z paluby některé z lodí, jež v turistické sezoně nepřetržitě brázdí Boches de Bonifacio - úžinu, která odděluje Korsiku od 13 kilometrů vzdálené Sardinie. Neučesaná silueta domů, které jako by vyrůstaly přímo z bělostných útesů, působí dojmem, že se každým okamžikem musí některý z nich zřítit do propasti pod sebou. Že nejde jen o pocit, potvrdil rok 1966, kdy v troskách jednoho z domů zahynuli dva lidé. Od té doby sice došlo k částečnému zpevnění útesů, ale statika některých budov v haute ville zůstává i nadále velkým otazníkem. Snad právě proto je tato, jinak velmi atraktivní část města jen poměrně řídce osídlena.
Ačkoliv je turismus hlavním zdrojem příjmů města, návštěvník se občas neubrání pocitu, že zde jeho peníze sice vítají, ale na druhou stranu, pokud by jeho požadavky měly nějak zasáhnout do zaběhnutého rytmu či dokonce pohody místních, klidně je oželí. V restauracích není například nic neobvyklého požádat hladové zákazníky, aby přišli o hodinu později, protože personál právě odpočívá. Milovníci individuální turistiky zvyklí z evropských letovisek na nabídky desítek soukromých ubytovatelů přijdou v Bonifaciu úplně zkrátka. Tento postoj je o to více zarážející, že turistická sezona je zde sice velmi intenzivní (v červenci a srpnu je Bonifacio přecpané tisíci Francouzů a Italů), ale poměrně krátká. Vzniklý deficit proto zdejší podnikatelé často dohánějí přemrštěnými cenami. Druhým podstatným zdrojem příjmů obyvatel Bonifacia je rybolov včetně toho drobného. Čerstvé dary moře jsou zde velmi oblíbené.
Život nad propastí, skutečnou i tou v přeneseném slova smyslu, nemusí být vždy jednoduchý. Bez ohledu na částečnou a nevyhnutelnou komercializaci si řada obyvatel Bonifacia stále zachovává jakýsi důstojný odstup od některých věcí přicházejících zvenčí. Bonifacio, tyčící se na útesu v dokonalém souznění s okolní nehostinnou krajinou, si to bezesporu zaslouží. Jeho strmé, křivolaké uličky v sobě stále ještě skrývají divokou krásu, která návštěvníkům bere dech nejen při namáhavém stoupání k srdci města v oblacích.
červen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group