ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LOTYŠSKO a LITVA

Až tady v Lotyšsku si přesněji uvědomíte, jaké vlastně bylo Estonsko: až sterilně čisté. Bez typického mumraje. Chyběly tam smažené pirohy na ulici, rušné trhy se zeleninou a ovocem, ale i vstřícné rady lidí, sotva ve městě rozbalíte mapu. Tak tohle je třeba Riga, největší město Pobaltí, které je kvůli secesní architektuře také na seznamu památek UNESCO.

LOTYŠSKÉ POSTŘEHY
V tramvajích, trolejbusech ani autobusech se tu nedá jezdit načerno, protože v každém sedí konduktérka nebo konduktér. Lotyšsko má také hodně silné sebevědomí, když nasadilo kurz své měny - latu - v poměru 0,56 za jedno euro (1 Ls = 1,83 EUR). V praxi to znamená, že tu můžete mít kovovou „šedesátikorunu“ v hodnotě jednoho latu. Lotyši umějí míň anglicky a víc rusky. Lonely Planet píše, že Lotyši jsou více emotivní a romantičtí než Estonci, ale méně než Litevci. Mají podobné kořeny, protože žili pod nadvládou luteránských Němců, Švédů, katolických Poláků a pravoslavných Rusů.
Lotyši si svou národní samostatnost v podstatě vyzpívali. „Tvrdí, že mají největší sbírku národních písní na světě, která čítá přes milion písní. Mají ji uloženou v akademii věd v takových kovových skříních. Jako první je sbíral Krišjánis Barons někdy ve 2. polovině 19. století a jeho sbírka v rukopisném provedení stále patří k národnímu dědictví. Zpívají se v každé vesničce, v rodinách. Když se tady řekne sbor, nemyslí se tím jako u nás např. sbor dětský, ale sbor rodinný - od nejmenších až po nejstarší,“ říká Jana Bulenová, velvyslankyně ČR v lotyšské Rize.
Lotyši sami zdůrazňují, že jsme naší češtinou ovlivnili gramatiku jejich jazyka, že vlastně háčky a čárky převzali od nás. „Jinak se Lotyšsko hodně identifikuje s baltským regionem,“ dodává Jana Bulenová. „Pozitivní vlastností Lotyšů je také to, že jsou spolehliví a spořádaní. Mají snahu dodržovat daná pravidla, neobcházet je a nevymýšlet nová.“
„Mají strašně rádi květiny, takže je kupují mnohem častěji než u nás. Je to docela zvláštní, protože tady na severu je vegetační období kratší, ale květin je tu více,“ říká tajemník české ambasády David Mašek, který se oženil s Lotyškou. „Lotyština je v porovnání s estonštinou celkem lehká, ale není to slovanský jazyk,“ objasňuje. „Když jsem sem jezdil, koupil jsem si učebnice, ale vždycky jsem došel tak ke čtvrté lekci. Naučil jsem se až čtením novin a také doma,“ směje se Mašek.
Jiné životní zvyklosti způsobuje Čechovi také změna podnebí: „Než si na to člověk zvykne, chvíli to trvá. Poměr zimy a léta je tu jiný. V zimě se sedí doma, hospody jsou prázdné a za topení se platí měsíčně 40 latů, což je pro rodinu už poměrně velký výdaj. V zimě jde většinou jeden plat na topení, nájem a elektřinu, z druhého platu rodina žije. Topná sezona přitom trvá od října do dubna. Horší to mají důchodci, kteří mají důchod třeba jen 50 latů. Ani zaměstnanci ve státní správě s platem zhruba 80 latů si nemohou příliš vyskakovat,“ míní David Mašek. „Zato v létě ožijí ulice, parky, hospody. Lidé si venku užívají teplých a dlouhých dnů.“

TURAIDSKÁ RŮŽE
V národním parku Gauja, pojmenovaném podle řeky, v místě, odkud je vidět červený hrad Turaida a kterému se přezdívá Lotyšské Švýcarsko, zastavili svatebčané a nevěsta šla kamsi se svatební kyticí. O co jde, nám prozradila až legenda o Turaidské růži, vycházející ze skutečného příběhu dívky Maiji. Když na jaře roku 1601 švédská vojska obsadila turaidský hrad, našel po bitvě písař Grejf uprostřed zabitých malou dívenku. Přinesl ji domů a rozhodl se ji vychovat. Protože se to stalo v měsíci máji, pojmenoval ji Maia. Uběhly roky a Maia vyrostla v krásnou dívku. Pro její krásu ji nazývali Turaidskou růží. Na druhém břehu řeky Gauji žil její milý Viktor Chejl. A vedle nich v turaidském hradě dva dezertéři z polské armády - Adam Jakubovskij a Peteris Skudritis. Oba sloužili poměrně věrně, ale když se opili, byli hrubí a suroví. A právě v takovém stavu se Adam Jakubovskij, očarovaný její krásou, rozhodl s Maijou sblížit. Ale nepomohla laskavá slovíčka ani výhrůžky. Proto 6. srpna 1620 poslal Maije zprávu, jakoby od Viktora, že se mají sejít. Když namísto svého milého uviděla dva hrubiány, pochopila, že je zle. Jakubovskij se na ni hned vrhl, ale dívka ho zarazila: „Zastav se. Dám ti dárek, jaký nemá ani žádný král.“ Rozvázala si šátek na krku a podala ho Jakubovskému se slovy: „To je kouzelný šátek, kdo si ho uváže, toho nemohou ranit ani kopím, ani mečem.“ Adam nevěřil a chtěl se Maiji znovu zmocnit, tak mu řekla, že to dokáže. Uvázala si šátek a vyzvala ho, aby ťal mečem největší silou. Když to udělal, zalilo se její tělo krví a dívka na místě zemřela. Než by se nechala znásilnit, raději volila smrt. Adam Jakubovskij odešel do blízkého lesa a tam se oběsil. Z vraždy byl obviněn Viktor Chejl. Měl být dán na mučidla, ale při soudním přelíčení promluvil druhý z vojenských dezertérů Peteris Skudritis. Příběh se stal legendou a na památku krásné Maiji dodnes novomanželé chodí s květinami k mohyle Turaidské růže uctít její krásu a neposkvrněnost.

VYHNÁNA NA SIBIŘ
Bloudili jsme při hledání Viktorie Trumpe, na kterou jsme dostali kontakt na ambasádě, dobrého půl dne, než jsme konečně našli pár chalup spojených názvem Vibotki. Počasí se měnilo každou chvíli, ale když jsme vcházeli do jejího bílého, na místní poměry přepychového domu, svítilo sluníčko. Právě připravovala k obědu lívance s jahodami. „No nevím nevím, jestli vám mám něco vyprávět. Bude to vůbec někoho zajímat?“ přivítala nás zjevně překvapena. Pak se ale rozhovořila a v jejím příběhu jako by ožila podstatná část lotyšských dějin.
Jako první byli deportováni lidé, kteří kolaborovali s nacisty, pak následovaly odsuny rolníků z důvodu kolektivizace zemědělství. V lednu 1949 vydala sovětská vláda směrnici, kolik „kulackých rodin“ je třeba odvléci do vyhnanství. Z Litvy jich bylo během březnových dnů deportováno přibližně 40 000, z Estonska přes 50 000 a z Lotyšska 43 000, což činilo zhruba 3 procenta celkové populace.
„Stalo se to 25. března 1949,“ vzpomíná Viktoria Trumpe. „Žila jsem na malém místě, osmdesát kilometrů od Rigy. Přišli pro nás ve tři hodiny v noci, naložili nás a jeli jsme. Na otázku proč měli jedinou odpověď: Vy nacionalísty! Odvezli nás do města Jekutalinsk v Omské oblasti a shromáždili v takzvaném klube. Potom přijeli předsedové kolchozů a začali si vybírat: ‘Tohohle vezmu, tohohle nepotřebuji.’ Nejdřív si rozebrali ty mladší. Starší, kteří už nemohli tolik pracovat, zůstali nakonec. Rozmístili nás po domech, a pak jsme začali pracovat v kolchoze. Mně bylo tenkrát 16 let, pracovala jsem v selské brigádě. Za práci v kolchoze jsme dostávali 200 gramů chleba na den. Kdo nesplnil trudadeň, nedostal nic, kdo splnil polovinu normy, dostal polovinu chleba - 100 gramů. Například při senoseči bylo třeba posekat ručně půl hektaru. A těm, kdo nepracovali, tj. starým lidem a dětem, nedávali nic. Tady je domek, ve kterém jsme žili,“ ukazuje staré černobílé fotografie v knize, kterou pro své potomky o vyhnanství napsala: „V zimě tam bylo čtyřicet stupňů mrazu, ale zažila jsem i minus 56. Měli jsme zemljanku na kraji vesnice a na snímku je vidět, jak je zasypaná sněhem. Dveře se tam otevíraly dovnitř, aby se dalo vyjít ven, když napadne sníh.“
Paní Viktoria nejdřív pracovala dva roky v kolchozu, pak se čtyři roky učila v téchnikume a potom dva roky pracovala jako mechanik. Nazývali je přesídlenci a říkali, že to je navždy. Kdyby odsud utekli, čekalo by je dvacet let nucených prací. Museli podepsat papír, že o tom byli informováni a nikam nebudou utíkat. A kromě toho měli povinnost se každý měsíc čtvrtého hlásit. „První roky byly nejtěžší. Přivydělávali jsme si tím, že jsme doma vyráběli rukavice a pak je prodávali na trhu a za peníze koupili brambory,“ utíká paní Trumpe zase do vzpomínek. „Potom jsme začali držet drůbež, kachny, prasata. Ti, kteří nic neuměli a nedělali, umírali.“
Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc na Litvě. Vrátit se mohli až poté, co skončil stalinský režim a na Lotyše se začalo pohlížet jinak. Ale ani potom neměli na růžích ustláno. „Jsme ztracená generace,“ říká Viktoriin manžel, jehož rodiče byli také ve vyhnanství. „Ale naše děti už naštěstí žijí jinak. Syn je ředitelem ve finské firmě a dcera ředitelkou knihovny.“

STARONOVÉ SGRAFITO
Kdo by v Pobaltí čekal staré hrady, byl by zklamán. Řád německých nebo řád mečových rytířů sice panovaly nad touto krajinou od 12. století dlouhá staletí, ale z jejich časů se památek zachovalo jen pramálo. Snad za to může sovětská moc, která chtěla německé a švédské dějiny pobaltských zemí vymazat, možná se jen přes zdejší roviny přehnalo příliš mnoho bitev. Pokud se něco dochovalo, je to obvykle jen kus kamenné zdi, vyspravený v 60. letech minulého století červenými cihlami. Člověka, který přichází z Čech, každopádně neohromí.
Staré hrady a zámky teď ale procházejí rekonstrukcí a je dost možné, že za pár let se situace změní. Takovým příkladem, jak ze starých ruin postavit nový hrad, je Bauska, středověký hrad na soutoku řek Músa a Mémele. V jedné části je už hojně navštěvován lidmi, konají se zde veselice a svatby, z druhé části se ozývá typický stavební lomoz a je tu slyšet i čeština.
„V bauském tzv. novém hradě, který byl postaven roku 1596, je fasáda zhotovená technikou sgrafita,“ vysvětluje ředitel muzea Máris Skanis. „V Lotyšsku je tato technologie velkou vzácností. Proto jsme se obrátili do Česka, na prezidentskou kancelář, aby nám poradili specialisty, kteří se touto technologií zabývají. Doporučili nám restaurátora Miloše Gavendu. V roce 1995 přijel na bauský hrad poprvé a nyní tu už čtyři roky vede práce na rekonstrukci fasády a konzervaci hradu.“ Projekt na záchranu hradu totiž jako jediný z tehdy ještě kandidátských zemí EU získal grant ve výši téměř 84 000 eur z programu EU Kultura 2000.
„Konzervace starých ruin se zdá jednoduchá, ale jak pronikáte do problematiky, ukazuje se to složitější. Proces prací musí napodobit starou patinu tak, aby nová stěna vypadala jako stará, ale byla zároveň odolná proti působení sněhu a deště,“ říká Máris Skanis, který je při prohlídce ve svém živlu. Stoupáme za ním úzkým točitým schodištěm až na vrchol věže, procházíme muzeem a nakonec nás zavede na staveniště. Čeští restaurátoři tu jsou v plné práci. Nerestaurují zrovna sgrafito, ale zpevňují obloukovou klenbu u jedné z věží, která je v havarijním stavu. Pracují tu vždycky tři týdny, v šestičlenné partě mají už druhý rok ve městě pronajatý byt, pak jsou týden doma v Čechách. Používají vápennou techniku a jejich cílem je naučit ji lotyšské zedníky, aby jednou mohli restaurátorské práce dělat sami. Práce je tu totiž až nad hlavu.

KURŠSKÁ KOSA V LITVĚ
Když tu v roce 1809 pobýval známý cestovatel Alexander von Humboldt, opěvoval její krásu. A po něm mnozí další. Pozoruhodná Kuršská kosa vypadá jako kus Sahary propašovaný do Litvy. Písečné duny, občas porostlé trávou anebo dokonce jakýmsi suchým mechem, tu kdysi pohřbily celé vesnice.
Kuršská kosa vznikla v poslední době ledové před 13 až 15 tisíci lety. Tenkrát tu na okraji ledového moře zůstal dlouhý řetěz pahorků z čel morén. Před 7 tisíci lety, kdy se dnešní Kaliningradská oblast začala pomalu zvedat, vznikající proudy odnášely písek na sever, kde zanášel kanály mezi ostrovy a pomalu vytvářel dlouhý a úzký výběžek. Západní vítr zase nanášel písek na ostrovy a vytvářel vysoké duny. Naštěstí písek zarostl travou, křovím a stromy, takže první osídlenci asi před čtyřmi tisíci lety, rybáři, lovci a sběrači, tu našli dostatek obživy. Před 500 lety ale lidé začali více kácet lesy, humus na povrchu dun erodoval a duny bez ochranného koberce stromů a keřů začaly cestovat - bohužel je vítr unášel směrem k vesnicím rybářů. Od 16. do 19. století takto písek pohřbil celkem 14 vesnic.
A zřejmě by způsobil kompletní vysídlení Neringy, jak Litevci výběžku říkají, nebýt profesora J. Titiuse, rektora univerzity ve Wittenbergu. Ten v roce 1803 vytvořil plán záchrany založený na tom, že se kolem moře vybudovaly malé duny, které měly zastavit duny „putující“. Ohrožení ale nebylo odstraněno definitivně. Západní vítr pořád pracuje a velká duna u městečka Nidy se za posledních dvacet let zase snížila o 15 metrů. A tak vědci hledají nové způsoby, jak velké duny, stopy původní přírody, zachránit.
Mimochodem městečko Nida leží až na samé hranici s Kaliningradem, ve kterém úzká a krásná Kuršská kosa pokračuje na ruskou stranu.

POSTŘEHY Z LITVY
Litva je podobnější Polsku, ale přibývá i pouličních prodavačů čeburakei, jakýchsi placek plněných mletým masem, vedle autobusů odjíždějí z autobusových nádraží také malé mikrobusy, pohotovější a o něco málo dražší, ale zato připravené zastavit stopujícím turistům i na venkově. Vesnice jsou tu skutečně vesnice a nikoliv roztroušené farmy, jako je tomu v Estonsku, kde z jednoho domu na druhý není pro lesní stromy v zahradách vidět.
Litevština je nejarchaičtějším z pobaltských jazyků. Patří do skupiny indoevropských jazyků a odborníci na srovnávací filologii v ní nacházejí kořeny všech dalších evropských jazyků. Litva je také z pobaltských zemí nejdále od skandinávských států. Je víc ovlivněna slovanskými národy a jejich tradicemi než Lotyšsko a Estonsko. Litevci, kteří se od Sovětského svazu odtrhli jako první, také postrádají problém s „ruskou otázkou“, protože ruská menšina tu dosahuje sotva deseti procent.
Litevci jsou poslední pobaltský národ, který byl pokřtěn - v roce 1381 - a dnes se tu 80 % lidí hlásí ke katolické víře.
Povaha Litevců je dána tím, ve které ze čtyř částí země žijí. Všude mají velice blízký vztah k půdě, ale záleží na tom, jak je půda úrodná. Dzúkijci pocházejí z velice chudých oblastí, kde rostou jenom houby a jehličnaté lesy, a jsou velice srdeční a dobrodušní. Aukštaitijci jsou veselí, napůl jim jde o blahobyt, ale také o veselý život. Žemaitijci jsou tvrdohlaví, cílevědomí a sebevědomí, z jejich řad bylo již několik premiérů. Suvalkijci, kteří žijí na velice úrodných půdách, jsou zase bohatí.
Největší problém Litvy je nyní atomová elektrárna Ignalina, která kryje 70 % domácí spotřeby elektrické energie a další polovina produkce elektrárny se ještě vyváží. Elektrárna je ale stejného typu jako černobylská, a i když její bezpečnostní standard byl díky zahraniční pomoci zvýšen, požadavek EU zní uzavřít její první blok do roku 2005 a současně připravit odstavení druhého reaktoru. Náklady na uzavření Ignaliny Litva spočítala na čtyři miliardy USD, EU zatím přislíbila 200 milionů EUR. „Pokud budeme mít pomoc dalších států při financování odstavení elektrárny, bude požadavku vyhověno,“ říká Janina Balsiené, Litevka a tajemnice z české ambasády ve Vilniusu.

HORA KŘÍŽŮ
Hora křížů neboli Kryžiu Kalnas je kopec s tisíci kříži nejrozmanitějších velikostí a nejroztodivnějších tvarů od lidí z celého světa. Může to být třímetrové řezbářské dílo, ale také dvě svázané tužky, spojené uprostřed samolepkou s nápisem EST jako Estonia. Vidíte tu obrovskou spoustu křížů a křížků, které lze koupit u nedalekých stánků, kříž upletený z vlny nebo stlučený z dopravních značek, a do toho samozřejmě růžence. A to všechno ve větru povlává, cinká a chrastí a vytváří jedinečnou atmosféru ohromující velikosti a vážnosti.
Jako fenomén nemá vrch obdobu v celém Pobaltí a asi ani jinde v Evropě. Symbolizuje utrpení Krista i prostých Litevců a hlavně byl po dlouhá léta symbolem vzdoru proti neoblíbenému sovětskému režimu. První kříže tu byly vztyčeny pravděpodobně v polovině 19. století na památku obětí protiruského povstání z roku 1831. Poutníci už tenkrát přinášeli další kříže a místo se rozšiřovalo. Když v roce 1961 sovětská moc poprvé srovnala horu křížů se zemí, říkalo se tomu „buldozerový ateismus“. Výsledek této brutální akce neměl dlouhého trvání. Do dvou let tu stály kříže nové. V roce 1993 daroval místu dřevěnou skulpturu ukřižování Ježíše v životní velikosti, která se velkolepě vyjímá osamocena před samotným kopcem, také papež Jan Pavel II.
září 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group