ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ptačí sliny za tisíce

V jeskyni malajského národního parku Batu Niah na severu ostrova Borneo byly nalezeny nejstarší kosterní pozůstatky druhu Homo sapiens v jihovýchodní Asii. Trvalo téměř čtyřicet tisíc let, než tento druh na dně jeskyně přestal okusovat polosyrovou kýtu a došel do vybrané restaurace, aby si v ní objednal vývar z hnízd vlaštovek, které s ním jeho jeskyni původně sdílely.

 

 
PTAČÍ SLINY ZA TISÍCE 
 

Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček

 

 

 

Z odborného zoologického hlediska ve zdejší jeskyni nepoletují vlaštovky, nýbrž rorýsové druhu salangana. Vyskytují se zde celkem čtyři druhy, ale v místním muzeu mluví hlavně o druhu Collacalia maxima. Ovšem když rychle poletují v šeru jeskyně, vypadají v hloubce okolo šedesáti metrů jako vlaštovky. Ostatně i ona laskomina, kvůli které se už od 16. století rozjíždí úžasný kolotoč peněz a riskování života, se v češtině nazývá polévka z vlaštovčích hnízd, a nikoliv rorýsích, nebo dokonce salanganích.

 

 

 

Trojice jeskyní
  
Cesta ke hnízdům vede z centra parku asi tři kilometry po dřevěném chodníčku z klapajících a vrzajících prken porostlých kluzkým mechem a lišejníky, který je umístěn na kůlech. Vzhledem k nedaleké civilizaci byla velká část přerůstajících pralesních stromů kdysi vykácena pro stavby dlouhých dajáckých domů a lodí. Ovšem v tropech všechno roste rychle, a tak tento národní park zřejmě za několik desítek let nabídne kromě jeskyní i obdivuhodně mohutné stromy.
 
Vápencový masiv, skrývající několik navzájem propojených jeskyní, tvoří přirozené centrum parku. V roce 1958 tam archeologové nalezli jak staré kosterní pozůstatky člověka, tak i několik rakví ve tvaru lodí. Podle maleb vyvedených na stěnách jeskyně červeným hematitem, starých přibližně tisíc let, se tato jeskyně, která pravděpodobně sloužila jako pohřebiště, začala nazývat Malovaná jeskyně.
 

Ještě předtím je ale třeba projít Jeskyní obchodníků. Ve skutečnosti se jedná o obří skalní převis chránící stará obydlí. V nich dříve během sběračské sezony žili obchodníci a přímo na místě vykupovali ptačí hnízda. Příbytky jsou víc než zvláštní, mají pouze stěny, žádnou střechu. Tu tvoří strop převisu. Stavby vydrží ještě hodně let, mráz, déšť a vlhko, největší nepřátelé dřevěných staveb, tady chybějí. Dokonalé sucho zakonzervovalo i speciální konstrukce uvnitř hlavní Velké jeskyně. Už sám její vchod je impozantní, jeho šířka dvě stě šedesát metrů a výška šedesát metrů dosvědčují, že jeskyně patří k největším na světě.

 

Penané vznik jeskyně spojují s horou Bukit Terayeng a stejnojmennou vesnicí. Pokud dříve chtěli Dajákové svůj dlouhý dům prodloužit, museli do základů nové části vložit mrtvolu dítěte. Bohužel však zabili jediné dítě stařeny, která znala kouzla. Žena tak dlouho hledala, až objevila stopy vedoucí k základům domu a pak proklela celou vesnici i všechny její obyvatele. Samotná kletba jí však nestačila. Ještě pět dní a pět nocí tancovala, zpívala a svolávala pomstu. Šestý den oblohu zahalily mraky, přilétla vichřice a přinesla krupobití. Z lidí se staly kameny a jejich dlouhý dům se přeměnil na dnešní Batu Niah (batu znamená v malajštině skála nebo kámen).
 

 

 

Lidé si stále váží ducha jeskyně i ptáků, jejichž hnízda sbírají. A proto každý rok konají v ústí jeskyně slavnost na usmíření a prosí ducha, aby sběrače ochránil. Kvůli slavnosti bylo v jeskyni postaveno několik domků a malý oltářík, který ještě zdůrazňuje její obrovitost. Sběr hnízd si totiž kdysi vyžádal každý rok několik životů, ale v posledních letech se počet nehod snížil, i když také dnes sběrači pracují bez jakéhokoliv jištění. Jsou ale opatrnější a kromě toho jich je podstatně méně.

 

 

 

Pavoučí klec
  
„Je to docela jednoduché,“ konstatoval mladý muž sedící nedaleko vchodu. Dívala jsem se na bambusovou konstrukci visící od stropu neuvěřitelně vysoko nad mou hlavou. Ze všeho nejvíc připomínala jemnou pavučinu. Ta má udržet člověka? Jak ji tam dostali, když se nedotýká dna, a proč se ho vlastně nedotýká? „Když znáte jeskyni, není to nijak složité,“ snažil se mi vysvětlit postup stavby divné klece. „Některé bambusy jsme spustili zvenčí z průduchů ve stropě jeskyně, další, až třicet metrů dlouhé, jsme vzpříčili ze skalních říms, kam jsme vyšplhali. A když to jinak nejde, pár nás podrží dlouhou tyč, jeden po ní vyšplhá a uchytí základ. Na bambus se šplhá jednodušeji než na palmu, je úzký a obejmete ho rukama.“ Cirkusoví artisté by si možná tento výkon dokázali představit, já ne.
 
Některé konstrukce visí v jeskyni už velmi dlouho, možná více než sto let. Pamětníci dávno zemřeli a na přesná čísla si Dajákové nepotrpí. Když jsme se například ptali, kolik lidí bydlí v jejich dlouhém domě u řeky, odpověděli, že má třicet tři dveří (tedy že v něm je třicet tři „bytových jednotek“).
 

Sběr hnízd je dnes díky existenci národního parku kontrolován a regulován. Hnízda se sbírají od 16. století. Guáno, ptačí a netopýří trus, od roku 1929. Obě tyto aktivity značně snížily počet obyvatel jeskyně, kterých kdysi bývaly miliony. O netopýry se správa parku prozatím příliš nestará, zato na sběr hnízd musí mít sběrači speciální licenci. Celkem je jich vydáno na dvě stě. Každá rodina má vyčleněn na základě zvykového práva určitý úsek jeskyně a podle velikosti svého záboru má určeno, kolikrát do měsíce smí její člen hnízda sbírat. Tak jako české vlaštovky si i zdejší salangany svá hnízda stavějí na stále stejném místě.

 

 

 

Drahocenné sliny
  
Ptáci žijí v průměru patnáct let a každým rokem vyvedou jen jedno mládě. V jeskynním pološeru se mohou orientovat díky jakýmsi radarům, které jsou ale mnohem méně dokonalé než u netopýrů. Svá hnízda lepí ze slin bohatých na glukoproteiny a karbohydráty. Hotové hnízdo váží okolo deseti gramů, tedy na kilo jich je sedmdesát až sto. Nejvíce ceněna jsou tzv. bílá hnízda, obsahující jen čisté sliny. Salangany Collocalia fuciphaga, které je tvoří, ale zalétá do Batu Niah jen vzácně. Většina zdejších „vlaštovek“ lepí černá hnízda průměrné kvality s příměsí peří. Na hnízdě a na vyvedení mladých pracují přes sto deset dní. Navíc musejí ptáci každý den nalétat okolo šedesáti kilometrů, protože se živí hmyzem z pralesní koruny. Od dubna do konce července, tedy v době hnízdění, je sběr hnízd samozřejmě zakázán.
 
Má-li dajácká rodina povoleno sbírat například dvakrát do měsíce, zůstala by hnízda v jejím rajonu po většinu měsíce opuštěná a situace by mohl využít nějaký zloděj. Proto konstrukce sběracího koše končí vysoko nad zemí. Je-li potřeba, sběrač do něj vyručkuje po laně. Sbírá se obvykle v pěti až šestičlenné partě, jeden člověk je v koši, ostatní sbírají hnízda shozená na zem. Někteří ze sběračů jsou hnízdoví bodyguardi, v době mimo sběr přespávají v jeskyni a hlídají svůj klajm. Použití zlatokopeckého termínu je celkem na místě, za jedno kilo průměrně kvalitních hnízd dostanou sběrači v přepočtu asi třináct tisíc českých korun.
 
Hnízd ale i přes veškerou snahu ubývá a jejich sběr je pro penanské Dajáky pouze vedlejším zaměstnáním. Přístřešky hlídačů se krčí za kameny a v polotmě jsou téměř nerozeznatelné. Jen hlaholící hlasy prozrazují, že jeskyně není prázdná. Možná, že podobně zde přespávali i její první obyvatelé.
 

 

 

 

I za cenu života
  
Parta sběračů se už chystala odejít. Dnes sebrali dvě kila hnízd střední kvality. Když viděli náš fotoaparát, znovu sesadili dohromady čtyři čtyřmetrové bambusové tyče a jednu silnější opřeli o stěnu. „Ten je jako opice, co?“ smáli se, když viděli, jak se obdivujeme mladšímu z nich. Vyšplhal téměř potmě nahoru na uzounkou římsu. Mladí Dajákové začínají lézt už od svých šestnácti let, zatímco ti starší se mohou jen dívat: „Nemůžu, už mě bolí klouby,“ smutně si stěžoval jeden z nich.
 

Sběrač si přitáhl dlouhou sestavenou tyč na konci s baterkou a ostrým zahnutým nožem. Vysoko nad námi se začalo pohybovat slabé světýlko. Odloupl pár zbývajících hnízd, která předtím na stěně jeskyně přehlédl, a rychle sklouzl dolů. My jsme zatím s bídou stačili rozeznat ve tmě jeho kolegy kolem.

 

Půda na dně jeskyně mírně pružila. Guáno. Kolik netopýrů tady kdysi žilo? Sběračů guána je teď okolo dvaceti pěti. Jejich práce je jen obyčejná dřina bez dobrodružství. Pracují každý den a za den sběru zaplatí vedení parku jeden ringgit. Peníze se používají na údržbu dřevěného chodníčku do jeskyně. Sběr guána kulminoval v letech 1946 až 1959, kdy se ročně sebralo až na 476 tun, tehdy mamutí kolonie netopýrů a ptáků produkovaly na jednu tunu guána denně.
 
Guáno je pro obyvatele Sarawaku důležité. Je levné, osvědčilo se jako výborné hnojivo a zabraňuje nemocím pepřovníku. Při zpáteční cestě jsme tak občas klopýtli o hromady a mělké jámy, pozůstatky práce sběračů guána.
 

O něco později jsme partu sběračů hnízd potkali znovu na dřevěném pralesním chodníčku. Přes rameno bambusové tyče, jejich předák nesl to nejcennější – hnízda. Chvilku postáli na odbočce ke svému dlouhému domu a prohodili pár slov s příslušnicemi svého kmene, které na křižovatce prodávaly turistům suvenýry, chlazenou limonádu a pivo. Zase ve zdraví přežili a zvládli jeden obdivuhodný artistický výkon plný adrenalinu, při kterém si dohromady vydělali 3600 ringgitů, tedy necelý tisíc amerických dolarů. Některý z nich se ani nemusel vrátit živý.

 

 

 

Den končil
  

Lidé až na pár hlídačů opustili jeskyni. Netopýři si protahovali křídla a připravovali se na noční lov, několik salangan vlétlo dovnitř. Musejí začít stavět znovu. Sběr hnízd údajně jejich potomstvo neohrožuje. Nová hnízda ještě stihnou včas. Ta původní už začala pouť na talíře bohatých. Číňané jim přisuzují léčebné a ozdravující účinky pro celý lidský organismus. Za proslavenou polévku z vlaštovčích hnízd, tedy za jednu porci ptačích slin rozvařených s trochou cukru, jsou malajští Číňané ochotni zaplatit na tisíc českých korun.

 

 

 

Park Batu Niah

 

* Národní park se rozkládá na ploše 3140 hektarů a jeho přirozené centrum tvoří vápencový masiv, který kulminuje horou Gunung Subis o výšce 394 metrů.

 

* U něj si můžete prohlédnout dvě poměrně dobře udělaná muzea.

 

* Vstup do parku stál 10 ringgitů (asi 70 korun).

 

* Kdo chce, může až sem přijet autem a ubytovat se v hostelu či bungalovech patřících správě parku.

 

* Je také možné pronajmout si v Batu Niah loďku a přijet po řece.

 

* Ubytování mohou poskytnout dajáčtí sběrači hnízd z kmene Penan ve svých dlouhých domech. Dnes je už i oni sami nazývají anglickým výrazem longhouse.

 

Potíže rorýsů v České republice

 

* Mezi rorýsovité patří i rorýs obecný. V roce 2004 byl vyhlášen ptákem roku.

 

* Zhruba 95 procent rorýsů v České republice žije podle odhadu ornitologů na panelových domech. Hnízda pták ukrývá ve výšce v různých otvorech, pod okapy a podobně. Rorýs je proto silně ohrožován současnými rekonstrukcemi. Ptáci přicházejí o hnízda při zateplování a dalších úpravách, kdy jsou různé štěrbiny a otvory zahlazovány. V době hnízdění tak bývají zazdívána i živá ptáčata. Přitom stačí vytvořit štěrbiny, které by domu nevadily a rorýsům umožnily hnízdit. Rorýs má silnu vazbu na místo hnízdění, obvykle se sem stále vrací.

 

* Na rozdíl od vlaštovky, jiřičky a břehule, kterým je podobný, nepatří mezi pěvce, ale do řádu svišťounů. Je tedy příbuzným kolibříků.

 

* Za den a noc nalétá 800–900 kilometrů. Aktivní je během celého dne, dokáže při letu i dřímat nebo se při něm pářit.

 

* Živí se především létajícím hmyzem nebo členovci.

 

* Informace o hnízdění rorýsů i případnou radu, jak je ochránit při opravách výškových domů, poskytne Česká společnost ornitologická www.cso.cz nebo www.birdlife.cz.
prosinec 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group