ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Loupež? Ne, právo!

Loupež? Ne, právo!

 

Napsala Olga Šilhová, vyfotografoval Václav Šilha

 

Staří Egypťané, potomci vojáků zmizelé římské legie, příslušníci ztraceného izraelského kmene. Tak znějí teorie o původu Masajů. Tajemstvím a mýty ostatně byli opředeni odpradávna.

 

Masajové byli vždy obávaní a známí svým přezíravým postojem nejen k bílým návštěvníkům Afriky, ale i ke svým nejbližším sousedům. Určité výjimce se těšily pouze ty kmeny, které se stejně jako Masajové zabývaly chovem dobytka. Pokud se ovšem Masajové rozhodli přivlastnit si násilím cizí stáda, cítili se naprosto v právu. Vždyť výlučně jen jim Enkai přiřkl vlastnictví veškerého dobytka na zemi! Loupeživé nájezdy proto vnímali jen jako naplnění svatého práva.
 
Za průchod svým územím také vybírali mýtné. S touto praxí se setkávali jak domorodí Afričané, tak i arabští obchodníci s otroky či první Evropané. Vzhledem k bojovému výcviku, kterým masajští bojovníci morani procházeli již od nejútlejšího věku, si jen málokdo troufl odmítnout.
 

Slupka jisté nepřístupnosti ostatně halí Masaje dodnes a proniknout pod ni vyžaduje mnohem více času, než kolik poskytuje jedna návštěva vesnice. V počátcích našeho pobytu v rezervaci Masai Mara v Keni to byly nejprve jen pozdravy, které jsme si vyměňovali s mladými bojovníky pracujícími v turistickém kempu. Výměna zdvořilostí časem přerostla v delší rozhovory a nakonec i ve vzájemné obdarovávání nejrůznějšími drobnostmi. Bariéra se tak postupně prolamovala...

 

Jako konto v bance
 
Je časné ráno a chladný vítr, který se prohání vrcholky pohoří Oloololo, ležícími v nadmořské výšce téměř dva tisíce metrů, proniká i přes několik vrstev oblečení. Trnitá ohrada chránící vesnici před nevítanými nočními návštěvníky je ještě uzavřená, a tak musíme počkat, než ženy odstraní z úzkého vchodu bodavé větve.
 
Každý cizinec se před vstupem do kruhového prostranství vesnice musí podrobit rituálu, který jej očistí od zlých sil. Stařec s propálenými ušními lalůčky mumlá nesrozumitelnou modlitbu a žehná nám čerstvě nadojeným mlékem. Jen tak tak, že stačíme před bílými sprškami uchránit fotoaparát a kameru. Odpovídáme na jeho projev slovem nai, které lze přeložit jako „Bůh je přítomen“.
 
Masajskou vesnici jsme již krátce navštívili v průběhu naší předchozí cesty do Keni, a tak jsme ušetřeni kulturního šoku, který obvykle provází první vstup do tohoto světa, který je na hony vzdálen našim měřítkům životní úrovně. Kruhové prostranství vesnice, které v noci slouží jako útočiště pro dobytek, je pokryto silnou vrstvou trusu, ve které si bezstarostně hrají batolata. Všudypřítomné mouchy tak útočí ze všech stran. Obyvatelé vesnice bzučící vetřelce už ani nevnímají. Obličeje mnohých jsou pokryty černými tečkami, které neváhají zabrousit ani do citlivé zóny bělma očí.
 
Bučící dobytek se mezitím tlačí mezi chatrčemi a hladově očekává vypuštění na pastvu. Vysoká žena ozdobená náhrdelníkem z tisíců barevných korálků uvazuje jednu z krav za nohu ke své chýši a přikládá k jejím strukům kalabaš, nádobu vydlabanou z tykve, nezbytnou součást každé zdejší domácnosti. Slouží k uchovávání tekutin, které pak vydrží čerstvé i po řadu dní. Nejčastěji jde o mléko smíchané s kravskou krví, které dodnes tvoří základ masajského jídelníčku.
 

„Ten, kdo pije dobytčí krev, je silný a zdravý a nikdy mu není zima,“ poznamenal náš hostitel Paswa Ramet, který se pro zjednodušení představil jako Ben. Pravda byla, že zatímco my jsme se i přes několik vrstev oblečení třásli zimou, Benovi viditelně stačil pouze tradiční oděv tvořený rudým kusem látky.

Muži mezitím povalili na zem svázanou kravku tak, aby jí jeden z bojovníků mohl šípem přesně zaměřit krční tepnu. Ať už z pohledu Evropana vypadá tato podívaná jakkoliv drasticky, smrtí zvířete končí jen naprosto výjimečně. Střelec proto musí být velmi zručný, stejně jako musí umět zvolit takový šíp, který odpovídá tělesné konstituci konkrétního zvířete. Zarážka za hrotem šípu musí být docela jiná pro mladou kravku a pro starého býka se silnou kůží. Svou roli hraje také správný odhad množství krve, které lze zvířeti bezpečně odebrat, a důležité je i dodržet zhruba půlroční přestávky mezi jednotlivými odběry.

Ve stejné chvíli, kdy z nastřelené rány vytryskne krev, se opodál majitel jiného dobytčete připravuje k jeho označkování. Vypálený cejch může být umístěn na zadním stehně, plecích, šíji nebo i na čele krávy. Značka pak zamezuje případným sporům o vlastnictví zvířete. Masajové dodnes nepoužívají na rozdělání ohně zápalky ani zapalovač, ale raději kousek dřeva, ve kterém se rychlým třením hůlky vytvoří doutnající důlek. Pak už jen stačí přiložit trochu suché trávy a opatrně rozfoukat plamen a rozpálit tyč na značkování.

Kráva, které mezitím muži stačili odebrat dostačující množství krve, se ve stejnou chvíli postaví na všechny čtyři a úprkem hledá bezpečí v kruhu stáda. O pár dní později ji vidíme na pastvě. Nezdá se, že by ztrátou téměř dvou litrů krve nějak utrpěla. Rána na krku, kterou jí Masajové ještě před propuštěním na svobodu potřeli směsí hlíny a popela, se již úplně zacelila.
 

 

Krása není nejcennější
 
Velké a prosperující stádo dobytka znamená pro Masaje totéž jako tučné bankovní konto. Majiteli přináší přiměřenou úctu okolí a funguje také jako platidlo. Nejběžnějším příkladem je koupě nevěsty, jejíž cena, vyjádřená kusy dobytka, se kupodivu neodvíjí od krásy dívky, ale od jejího vzdělání. V přísně patriarchální společnosti, ve které je role ženy omezena pouze na výchovu dětí a péči o domácnost a dobytek, se může takový požadavek jevit jako poněkud nesmyslný. Jde však o trend, který je poslední dobou patrný i u příslušníků dalších keňských kmenů. Prostředky vynaložené na vzdělání dcery jsou promyšlenou investicí, která se má rodině vrátit právě v okamžiku jejího sňatku.
 
Masajové se mohou ženit až po dosažení určitého věku a poté, co si odbudou roky služby jako morani – bojovníci, jejichž úkolem je ochrana ostatních členů komunity. První sňatek domlouvají rodiče obou stran a kromě ceny, kterou je ženich ochoten za nevěstu zaplatit, hraje významnou úlohu také dobrá pověst obou rodin. Pokud je muž natolik zámožný, že si v budoucnu může dovolit další sňatek, výběr nevěsty už záleží čistě na něm. Je však povinen postarat se o všechny své manželky stejnou měrou, přičemž příchod nové ženy v žádném případě nesmí ohrozit životní úroveň dosavadních družek. Každá z nich hospodaří ve vlastní chýši a dostává na starost stejný počet kusů dobytka. Za samozřejmou je považována i spravedlivá dělba manželovy milostné přízně.
 

Masajské dívky se obvykle vdávají v raném věku, takže mezi manželi může být velký věkový rozdíl. Masajové také dál provozují ženskou obřízku, která je podmínkou pro vstup do manželství.

Zatímco obdobný zákrok u mužů je vždy důvodem k oslavám, ženy trpí stranou zájmu a navíc jde o nelegální zákrok. Než se rána na genitáliích zahojí, je dívka považována za nečistou a musí se zdržovat pouze v bezprostředním okolí domu své matky. Nesmí také hovořit se žádným mužem s výjimkou nejbližších rodinných příslušníků. Dívky bolestivou proceduru podstupují obvykle až po prvních sexuálních zkušenostech jako nditos. Výraz nditos označuje mladičké dívky (často pouze teprve dvanáctileté), které dělají společnost mladým válečníkům v dočasných táborech pro morany. Kromě nditos zde mohou pobývat ještě matky válečníků, jejichž úkolem je starost o dobytek a reprezentace synů.
 
Protože takhle mladé dívky ještě zpravidla neměly první menstruaci, dochází k nežádoucímu těhotenství jen zřídka. Pokud přesto některá otěhotní, má dvě možnosti – pokusit se pomocí bylin o potrat, nebo si dítě ponechat, absolvovat urychleně obřízku a vdát se. Nastávajícím zpravidla nebývá otec dítěte, protože ten je na takovou roli ještě mladý a musí si také odbýt službu. Otázka paternity ale není pro Masaje nijak důležitá a muži bez výhrad přijímají všechny děti své manželky.
 

Vdaná žena se ani v budoucnu nemusí nutně sexuálně stýkat pouze se svým manželem. Případný milenec však musí spadat do stejné věkové skupiny jako ženin manžel (tedy podstoupit obřízku a slavnostní vstup do dospělosti ve stejném období jako její muž). Incest je ale mezi Masaji zakázán. Žena není k ničemu nucena a jde pouze o její respektovanou volbu.

 

Jménem mužů
 
Temnotu miniaturní místnůstky ozařuje pouze několik žhavých uhlíků doutnajících v malém ohništi. Zatímco venku je chladno, v místnosti panuje příjemné teplo provoněné zvláštní kouřovou vůní. Sedím na lůžku vystlaném suchou travou a kravskou kůží a povídám si s Benem. Jeho počáteční rozpaky pramenící z toho, že má mluvit se ženou, byly, zdá se, zažehnány, ale i tak raději pokládám většinu otázek jménem svého manžela. Benovi je něco kolem čtyřiceti let a ve vesnici má významné postavení, protože vychodil základní školu. Jeho angličtina je lámaná, ale plně dostačuje ke vzájemnému dorozumění. V porovnání se svým otcem, který se třemi manželkami zplodil celkem osmnáct dětí, má Ben co dohánět. Tři děti a jediná manželka silně zaostávají za obvyklým masajským průměrem.
 
O to větší úctu vzbuzuje Benův oštěp ozdobený lvím ocasem. Trofej pochází ještě z Benova mládí, kdy Masajové zabitím lva prokazovali svou způsobilost pro vstup do dospělosti. Lví oháňka znamená, že Ben byl prvním střelcem, který šelmu úspěšně zasáhl. Dnešní mladíci už tuto zkoušku nepodstupují, a o to většímu respektu se pak majitelé takové trofeje těší.
 

Konfrontujeme to, co se o Masajích píše, se skutečností. Některá „fakta“ u Bena dokonce vyvolávají upřímné pobavení. Polopravdy Ben přisuzuje nízké profesionalitě některých autorů, kteří „odbornou“ publikaci napíšou po povrchním setkání s masajskou kulturou. Například to, že Masajové v období nedostatku zabíjejí pro maso divoká zvířata. Má se prý jednat především o přímorožce, kteří jsou díky svému zařazení do čeledi turovitých příbuzní s domestikovaným skotem. Maso podle Bena jedí Masajové jen v malém množství, a to ještě především v určitých obdobích života, jakým je například pobyt v buši u chlapců připravujících se na vstup do dospělosti. Po dobu jednoho až dvou měsíců zde ale z rituálních důvodů jedí maso býků, které chlapci pro tuto příležitost dostávají darem od svých otců. Zabíjení divokých zvířat je nepřípustné už kvůli masajské víře, že by tím vyvolali hněv boha Enkai, který by za trest nechal vymřít jejich stáda. Výjimkou bývalo jen rituální zabití lva. „Pokud dnes Masajové zabijí divoké zvíře, jde o obranu, kdy například nějaká šelma zaútočí na lidi či dobytek,“ tvrdí Ben.

 

Právo a pořádek
 
Ochrana určitých území brání Masajům rozšiřovat pastviny a stěhovat se, a tak mají nedostatek vhodných pastvin. To je přinutilo ustoupit od jednoho ze základních prvků víry – zákazu jakkoliv zasahovat do struktury půdy. Tradiční kočovný život ustoupil na mnoha místech od budování stálých osad. Vliv na usedlejší způsob života má i blízkost škol a kostelů. Díky těmto okolnostem jsou tak dnes v okolí vesnic (i přes odpor starší generace Masajů, která se k zemědělské činnosti staví dodnes značně pohrdavě) k vidění drobná políčka a do tradičního jídelníčku se stále častěji vkrádají i kukuřičné placky ugali.
 

 
Zákaz se v minulosti týkal i kopání studen, či dokonce pohřbívání mrtvých. Tělo nebožtíka bylo dopraveno co nejdále od vesnice, kde bylo zanecháno v buši a byla k němu přivázána koza. Živá návnada přilákala dravce, kteří se zároveň postarali i o lidské ostatky. V sedmdesátých letech minulého století postavila keňská vláda tuto praxi mimo zákon. Masajové tak dnes své mrtvé pohřbívají do země.
 
Moc státních úředníků ale dodnes příliš nezasáhla do řešení přestupků a sporů uvnitř masajské komunity. Tak třeba rozvod je pro Masaje neznámým pojmem a třenice mezi manžely řeší obvykle rodiče obou stran. Ačkoliv muž má v masajské společnosti vždy rozhodující slovo, nemá právo fyzicky trestat svou ženu, a pokud na ni zaútočí, musí svému tchánovi zaplatit pokutu v podobě jedné krávy. Pokud je viníkem manželských hádek shledána naopak žena, musí vše urovnat otec nevěsty zaplacením stejné pokuty jejímu manželovi, popřípadě jeho otci.
 

Prohřešky proti pravidlům vzájemného soužití s ostatními obyvateli vesnice řeší rada starších. Její rozsudky se také většinou omezují na tresty v podobě zabavení dobytka ve prospěch poškozené strany. V některých vesnicích je také uplatňováno u nás tolik diskutované pravidlo „třikrát a dost“. Nejtěžším trestem pak bývá vyobcování provinilce z domovské vesnice.

 

Úbočím Oloololo
 
Chlad sráží vlhkost do drobných krůpějí rosy, když nás průvodce na smluveném místě vysadí z auta. Čekají zde dva mladí Masajové, se kterými se projdeme podél hranic rezervace. Jsou vybaveni kopími a palicemi, které hodlají použít v případě ohrožení naší bezpečnosti, a v jejich průvodcovské výbavě nechybí ani obstarožní dalekohled. Míjíme vesnici a dostáváme se na prostranství, kde jsou do země zapíchány pruty keře leleshwa, které vyznačují hranice nových obydlí. Stavba chatrčí je výlučně ženskou záležitostí a keř leleshwa je pro ni využíván zejména proto, že jako jeden z mála dřevin neláká všudypřítomné termity. Důvodem stěhování vesnice jen o pár set metrů dál je prý lepší výhled. Pohled na otevřené pláně rezervace před námi to jen potvrzuje.
 
Na úbočích se popásá dobytek a pokud chceme fotit, musíme vždy požádat o svolení majitele. Nejde o zákaz pramenící z náboženských důvodů, jak se zprvu domníváme, ale o snahu vlastníků dobytka alespoň nějakým způsobem vydělat na bílých návštěvnících. Od malých chlapců, kteří mají na starosti stádečko koz a ovcí, dostáváme souhlas za několik kousků sladkostí a pár drobných šilinků. Chlapcům není více než nějakých pět, šest let, ale rodiče už od nich očekávají, že dokáží odehnat i případného škůdce. Vzhledem k tomu, že je tato oblast přirozeným domovem lvů, levhartů a dalších nebezpečných zvířat, mohou se podobné nároky jevit jako značně riskantní. Kdo ale riskuje více? Masajské matky, nebo jejich evropské kolegyně, když pošlou děti do školy přes několik nebezpečných křižovatek?
 
Procházíme kolem jednoduché dřevěné budovy kostela Církve adventistů sedmého dne. Sobotní bohoslužby navštěvují především mladí lidé a děti. Starší generace se k aktivitám a učení křesťanských misionářů dosud staví skepticky. Přesto však nijak nebrání tomu, že jejich děti přijímají křest, a tolerují i vyznavače dalších učení. Ateista však mezi Masaji (a v Keni obecně) působí jako bílá vrána a budí pohoršení.
 

Vycházka s Masaji se značně liší od automobilových safari. Zvířata sice již zdálky prchají, na druhé straně však můžeme pozorovat drobné ptáky a rostliny. Mnohé Masajové využívají v každodenním životě. Větvičky keře, který nazývají „wild colver“, se vkládají do podpaží a slouží jako parfém. Díky schopnosti rozpálit se na vysokou teplotu se také používají k vypalování rituálních jizev. Vypalují si je na stehna mladí chlapci, kteří tak dokazují, že jsou již dostatečně zralí, aby se mohli podrobit bolesti spojené s obřízkou.

Další rostlinou je malý keřík plazící se při zemi. „Apple of Sodom“, jak mu zde říkají, je dárcem světlezelených až nažloutlých drobných plodů, které se po rozkrojení přikládají na rány.
 

Po několika hodinách se dostaneme k jednoduché budově misijní školy, které vévodí fotbalové hřiště. Obliba míčové hry zasáhla i tento odlehlý kout světa. Ačkoli nikdo neví, kde leží Česká republika, jména jako Nedvěd nebo Koller vzbuzují patřičnou úctu i zde.

 

Supa moran
 
Stařena, kterou jsme potkali, má vyholenou hlavu a bezzubý úsměv. Naši průvodci před stařenou uctivě skloní čela, kterých se žena vzápětí zlehka dotkne dlaní. Stejné gesto udělá i směrem k naší dceři. Nám s manželem se pak dostane mimořádné cti, když nám sama podá ruku a zařadí nás tak na nejvyšší příčku společenského žebříčku.
 
Staří lidé se v Masai Mara těší nesmírné úctě a podání ruky je pozdrav, který používají pouze pro své vrstevníky nebo osoby obzvláště vážené.
 
Podobnou poctou je i opětovné pozvání do Benova domu. Vážíme si ho o to více, že je známo, že vyjít dobře s Masaji může být někdy těžké i pro jejich nejbližší sousedy. Příkladem mohou být události z února 1999 v nedalekém městě Kilgoris. Zhruba dva tisíce ozbrojených Masajů tehdy na místním tržišti zaútočilo na příslušníky kmene Kissi. Příčinou útoku, který si vyžádal dvanáct mrtvých, byl nesouhlas Masajů s tím, že Kissiové podporují jistého kandidáta do parlamentu. Masajům se z nějakého důvodu vůbec nezamlouval.
 

Supa moran je pozdrav, kterým se mezi sebou zdraví masajští válečníci. Slýchávali jsme jej poměrně často. Do budoucna je však pro nás mnohem důležitější jiné masajské slovo, které jsme zde pochytili. Olesere – v masajštině na shledanou.

 

Problematičtí Masajové

* Masajové přišli na území Keni zhruba v polovině 18. století z oblasti dnešního Súdánu. Je to zřejmě jedno z mála tvrzení, na kterém se historici zabývající se dějinami východní Afriky shodnou. O původu pak už existují jen domněnky.

* Masajové přišli do Keni jako jeden z posledních kmenů a zakotvili v části země přiléhající k tanzanské hranici. Mnozí putovali ještě dále směrem do Tanzanie, kde osídlili oblast Serengeti a kráteru Ngorongoro. Malé procento Masajů dnes žije také v Ugandě.

* V Keni tvoří Masajové pouze 1,4 procenta všech obyvatel, ale díky své jedinečné kultuře se přesto stali bezděčně jakýmisi reprezentanty své země, zejména pokud jde o turismus. Vyřezávané sošky představující masajské bojovníky, pestře pomalované štíty, kopí, palice, předměty denní potřeby a tradiční ozdoby patří k nejoblíbenějším suvenýrům.

* Krátká návštěva masajské vesnice je dnes považována za nezbytnou součást většiny safari směřujících do oblastí osídlených tímto kmenem a kdo na vlastní oči nespatřil tančící masajské bojovníky, jako by v Keni ani nebyl.

* Pro keňskou vládu spravující mnohonárodnostní stát založený na principech kmenových společenství však Masajové i přes nesporný význam představují v mnoha ohledech problematické etnikum. Zaryté lpění na starých tradicích a neochota ke kompromisům přinesly celou řadu nedorozumění. Navíc se přístup Masajů k novým požadavkům doby liší často vesnici od vesnice podle toho, jak je dostupný kontakt s okolním světem.

* Sbližovat Masaje s vnějším prostředím se snaží státní či misijní školy zřizované stále častěji v bezprostřední blízkosti masajských vesnic. Získané základní vzdělání umožňuje mladým mužům věnovat se nejen tradičnímu pastevectví, ale i jiným činnostem, například práci stopařů, strážců zvěře, ozbrojených hlídačů turistických kempů nebo práci průvodců.

* Mnoho mladých Masajů také odchází na pobřeží Indického oceánu, kde se v turistických střediscích živí prodejem tradičních šperků a předváděním tance. Za utržené peníze kupují dobytek, se kterým se pak vracejí do svých vesnic. Peníze od turistů také často slouží k nákupu léků.

* Výjimkou nejsou už ani mladí muži, kteří svou existenci staví na nabídce „lásky“ postarším turistkám.

* Masajům se i přesto dodnes daří uchovávat jakýsi hrdý konzervatismus, kterým na sebe strhávali pozornost již v dobách kolonizace Východní Afriky.
prosinec 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group