ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Fettermanův masakr

Bitva na Little Bighornu, kterou si 25. června připomněli všichni milovníci historie amerického Západu, není jediným krvavým konfliktem mezi indiány a americkou armádou, jež má letos smutné výročí. Při podobné kruté řeži byl 21. prosince před sto čtyřiceti lety zabit kapitán Fetterman a jeho osmdesát vojáků.

 

 
FETTERMANŮV MASAKR
 

Napsal Vladimír Žákovič, foto archiv autora a redakce

 

 

 

Během občanské války byl v Montaně objeven žlutý kov a oblast brzy zaplavili zlatokopové. Spojení se zlatými poli v okolí nově vzniklé osady Virginia City bylo obtížné a tak po úpravách začala sloužit trasa, kterou prozkoumal a vytyčil v letech 1863–1865 John Bozeman.
 
Táhla se od pevnosti Fort Laramie na řece North Platte směrem k severozápadu podél východního úpatí a severního výběžku pohoří Bighorn. Jenže přetínala území, která byla podle smlouvy z roku 1865 vyčleněna jako loviště pro Lakoty, severní Šajeny (Čejeny) a Arapahy. Indiáni se pronikání bělochů bránili a jejich odpor nedokázala zlomit ani trestná výprava generálmajora Patricka E. Connora podél řeky Powder v roce 1865. Bozemanova stezka byla stále nebezpečnější, takže padlo rozhodnutí vybudovat na ní vojenské pevnosti.
 
První opevněná tvrz byla postavena v červenci 1866. Byla pojmenována po hrdinovi občanské války generálu Philipu Kearnym, který padl v roce 1862 v bitvě u Chantilly ve Virginii. Posádce Fort Phil Kearny velel plukovník Henry Bebee Carrington, známý svými vynikajícími organizačními schopnostmi, ale také opatrností a neochotou riskovat.
 
Pevnost byla na tehdejší poměry poměrně rozlehlá a důkladně opevněná. Téměř půl míle dlouhé bytelné palisády obklopovaly prostranství, kde stálo třicet srubů a cvičiště pro nástupy s vysokým vlajkovým stožárem. Kolem pevnosti vojáci vykáceli původní les.
 
Carringtonovi vojáci stavěli a tudíž neměli čas na výcvik. Dvě třetiny z nich přitom oblékly uniformy poměrně nedávno a o životě v pohraničí nevěděli téměř nic. Soustavné útoky Lakotů tak nováčky silně demoralizovaly a napětí nakonec poznamenalo i veterány indiánských válek. Mladí důstojníci v čele s kapitánem Frederickem H. Brownem a poručíkem Georgem W. Grummondem proto začali plukovníka žádat, aby přestal být k dotírajícím indiánům tak shovívavý. Carrington však situaci viděl jinak: Dostal rozkaz vybudovat na Bozemanově stezce pevnosti k ochraně vystěhovalců a byl rozhodnut ho beze zbytku plnit. Bojovat s indiány není jeho úkolem.
 
Témeř vzpoura
  
V srpnu tedy poslal dál na severozápad přes sto padesát ze svých sedmi set mužů. Ti do zimy postavili asi ve vzdálenosti devadesáti mil od Fort Kearny menší tvrz Fort C. F. Smith. Generálu Cookeovi, Carringtonovu bezprostřednímu nadřízenému, tak při inspekční cestě nezbylo než konstatovat, že plukovník svůj úkol plní na sto procent. Když přijel do Carringtonova sídla, užasl nad stavbou. Pak ale ještě dlouze hovořil s kapitánem Brownem, který poslal na Carringtona stížnost, že neřeší situaci s indiány. Generál stál v duchu na straně kapitána. Indiáni totiž na americké pevnosti neustále útočili. Rozpoutali tak dokonce takzvanou velkou siouxskou válku, která trvala zhruba od srpna 1866 do září 1868.
 
Cooke proto rozhodl, že 18. pěší pluk zreorganizuje. Carrington měl být na konci roku odvelen do týlové pevnosti Fort Caspar na řece Powder a do Fort Kearny měly přijít posily v podobě absolventů West Pointu, kteří s indiány zatočí.
 
V listopadu se Carringtonovi hlásilo několik nových důstojníků a hrstka dobrovolníků, dílem veteránů z občanské války, dílem čerstvých vyřazenců vojenské akademie. Byli mezi nimi i poručík 2. kavalerie Horatio S. Bingham a dva kapitáni od infanterie – James Powell a William Judd Fetterman. Plukovník tak měl v pevnosti celkem čtyři sta mužů a asi tucet důstojníků. Výzbroj však byla nevalná. Cooke slíbil kvalitní spencerovky nejnovějšího typu, ale zatím nic neposlal. I noví vojáci v listopadu přijeli s pěchotními předovkami značky Springfield a zastaralými karabinami značky Starr.
 
Počátkem zimy shromáždil náčelník Rudý oblak kolem 3000 válečníků z lakotských kmenů Oglalů, Mnikonžuů a Bruléů a spřátelených Šajenů a Arapahů a přivedl je téměř na dohled Fort Kearny. A v pevnosti napětí téměř vyvrcholilo ve vzpouru proti váhavému veliteli. Důstojníci, až na kapitána Tenodora Tena Eycka, který byl většinu času opilý, stáli jako jeden muž na straně kapitána Browna a žádali rázný útok na indiány.
 
Ale plukovník nehodlal na své politice vůči indiánům nic měnit. Teprve počátkem prosince přivezl posel od generála Cooka novou směrnici. Rudý oblak prý představuje pro Bozemanovu stezku vážné nebezpečí a plukovník má uvažovat o útoku na zimní tábory indiánů. Carrington byl tedy nepřímo přinucen přistoupit na požadavky svých bojechtivých důstojníků.
 

 

 
Bitky u pevnosti
 
Plukovníka Carringtona nejvíce trápilo zásobování pevnosti dřevem. Výstavba palisád spolkla všechny použitelné stromy v několikamílovém okruhu, a proto musela pro dřevo vyjíždět každé ráno kolona vozů. Vracela se v poledne. Dřevorubce ale neustále obtěžovali indiáni, takže je musel doprovázet silný oddíl vojáků. A 6. prosince 1866 došlo při obvyklé výpravě za dřevem k vážné potyčce. Kapitán Fetterman doprovázel dřevaře k hustému borovému lesu západně od pevnosti. Jeho třicet lidí bylo náhle napadeno stovkou bojovníků náčelníka Mnikonžuů Hrba a Oglalů Žlutého orla. Vojáci se ale nenechali překvapit a soustředěnou palbou je odrazili.
 
Když se dřevařské povozy vrátily, opustil bránu pevnosti další oddíl, tentokrát vedený samotným plukovníkem. Vůbec netušil, že mlází i koruny stromů na srázných úbočích skrývají stovky bojovníků, které tam rozestavil Rudý oblak. Ještě dřív, než se stačili Carringtonovi vojáci setkat s Fettermanovou skupinou, podařilo se náčelníku Oglalů Šílenému koni a jeho mladým mužům odlákat z Carringtonova oddílu horkokrevné důstojníky. Poručíka Horatia S. Binghama a seržanta G. R. Bowerse, jedoucí v čele pronásledovatelů, zasypala sprška dobře mířených šípů a poslala je do věčných lovišť. Pětadvacet Carringtonových mužů obklíčila značná přesila a jen chaotické jednání indiánů umožnilo plukovníkovi ústup. Unikl pěšinou pod horským hřebenem a za pár minut už byl v bezpečí pevnosti. Dva mrtví a pět těžce zraněných ale neznamenalo ve srovnání s cennou zkušeností mnoho: Carrington totiž došel k jednoznačnému závěru, že útok na dřevaře měl vlastně vylákat vojáky z bezpečí palisád. „Napříště,“ končil velitel poradu svých důstojníků, „nesmějí pomocné oddíly v žádném případě indiány pronásledovat a zajíždět daleko od pevnosti.“
 
Události ale pomohly plukovníkovi znovu získat důvěru mladých důstojníků, kteří zjistili, že jeho vojenské schopnosti a umění strategie nejsou zřejmě tak špatné, jak si dosud mysleli. Když pak 19. prosince napadli indiáni dřevařskou četu znovu, spokojil se kapitán James Powell, dříve jeden z nejhorlivějších kritiků Carringtonovy taktiky, s odražením útoku a jak svůj strážní oddíl, tak všechny dřevařské vozy dovedl zpátky do pevnosti bez jediné ztráty na životě. Ani následující den, kdy vedl doprovodný oddíl sám plukovník, nepřišli vojáci o jediného muže. Stačila ještě jedna výprava, a zásoby dřeva vystačí na několik týdnů.
 
Chystá se léčka
 
Rudý oblak však nespal. Při bojích v lesích kolem Fort Kearny si ověřil, že jeho taktika je správná – když se mu podaří vylákat zpoza hradeb velký počet vojáků, může je se svými tisíci válečníky všechny pobít. V polovině prosince proto náčelníci spojených kmenů domluvili na vojáky past. Všechny přípravy byly skončeny v třetím prosincovém týdnů a k nenáviděné pevnosti se začaly z vesnic na řece Tongue stahovat asi dva tisíce bojovníků. Necelých deset mil od Fort Kearny vyrostly tři tábory – lakotský, šajenský a arapažský. Léčka byla přichystána v údolíčku Peno Creek, které leželo mezi indiánským ležením a pevností. Po absolvování obřadů prohlásili náčelníci, mezi nimiž byli takoví význační muži jako Černý medvěd a Rezavý kůň z kmene Arapahů, šajenští předáci Malý kojot, Bláznivá hlava a Malovaný hrom či Hrb a Bílý býk z kmene Mnikonžuů nebo hunkpapský Pizi, že dnem příznivým pro velké vítězství je 21. prosinec.
 

 

 
Onoho dne v deset hodin ráno vyjeli z pevnosti dřevaři na svoji poslední pouť za palivem a již za necelou hodinu znovu zazněly výstřely indiánských ručnic. Protože dřevorubci mýtili celý podzim les kolem takzvané Cesty dřevařů, která vedla souběžně s Bozemanovou stezkou, jen ji od ní dělil příkrý hřeben, shromáždil Rudý oblak svoje lidi právě za tímto kopcem. Z pevnosti nebylo indiány vidět. Indiáni se shromáždili v členitém terénu u potoka, který museli vojáci cestou překonávat. Tady, tři míle od Fort Kearny, bylo za skalními bloky připraveno téměř dva tisíce bojovníků – Šajenů, Arapahů a Lakotů. Všichni trpělivě čekali na kořist, kterou jim měla před hlavně přilákat skupina jejich nejlepších jezdců. Pro nebezpečný úkol návnady vybrali náčelníci deset mladých mužů z různých kmenů. Slavný Oglal – válečník Šílený kůň – byl určen jako vůdce návnad.
 
A tak zatímco jedna skupina indiánů podnikala fingovaný útok na vozy dřevařů, ukryli se válečníci Šíleného koně na svahu obráceném k pevnosti. Byli připraveni okamžitě vyrazit ve chvíli, kdy z brány vyjede jednotka vyslaná na pomoc napadeným dřevorubcům. Indiáni chtěli vyprovokovat vojáky k bezhlavému útoku. Už dříve si všimli, že vojáci v takových situacích nejedou přímo po Cestě dřevařů, ale využívají Bozemanovy stezky, odkud pak obloukem zatáčejí k místu napadení. Na tom vybudoval Rudý oblak celou svoji strategii. A aby si modré kabáty svůj útok nerozmyslely, měl je ještě Šílený kůň více vyprovokovat, aby spadli do připravené léčky.
 
Přímo do léčky
 
Po jedenácté hodině zavládl v pevnosti na chvilku zmatek. Vzdálená střelba nevěstila nic dobrého. Carrington povolal kapitána Powella. Měl okamžitě shromáždit své lidi a vyrazit dřevařům na pomoc. Do rozhovoru však zasáhl Fetterman. Třiatřicetiletý kapitán, rodák z Connecticutu, který měl za občanské války propůjčenu hodnost podplukovníka, viděl příležitost pořádně indiány potrestat. Vždyť dnes vyjeli dřevaři naposledy a on před několika dny tvrdil, že se svými osmdesáti muži rozpráší všechny rudochy před Fort Kearny. Na tvářích posluchačů si v té chvíli všiml nedůvěry, možná i úsměšku. Teď tedy může prokázat své schopnosti.
 
Plukovník souhlasil. Když má Fetterman chuť na výpad, ať si vezme kolonu na povel on. Za pět minut již stálo před bránou čtyřicet devět pěšáků ozbrojených springfieldkami a sedmadvacet jezdců pod vedením poručíka Grummonda vybavených novými sedmirannými karabinami Spencer. Ke kapitánovi se přidali i dva civilové, James Wheatley a Isaac Fisher, kteří ucítili příležitost vyzkoušet své zbraně – šestnáctiranné opakovačky vzoru Henry. K oddílu se připojil i kapitán Brown, který měl na indiány spadeno stejně jako Fetterman a nevynechal jedinou příležitost některého zabít. Poslední Carringtonův rozkaz nedočkavému Fettermanovi zněl: „Pomozte dřevorubcům, ale za žádných okolností nepronásledujte nepřítele!“
 
Sotva zapadla za modrými kabáty brána, vyřítili se válečníci Šíleného koně. Bezcílně pobíhali a vzbuzovali ve Fettermanových vojácích dojem, že chtějí co nejrychleji zmizet mezi stromy. Zřejmě ztratili po útoku na dřevaře směr a teď nevědí kudy kam. Střelba již utichla a Carrington usoudil, že Fetterman postupuje bez problémů. Kapitán jistě zatočí kolem pahorků a odřízne indiány od spásných lesů nad Bozemanovou stezkou. Jestli dostane útočníky mezi svůj oddíl a silný doprovod dřevařů, mohli by indiáni utrpět pořádné ztráty... Vtom si plukovník uvědomil, že ani s Fettermanem, ani s dřevorubci neposlal žádného lékaře. Zavolal tedy posádkového doktora Hinese a poslal jej po vozové Cestě dřevařů, aby zjistil, jak jsou na tom dřevaři. Potom měl jet za Fettermanem.
 
Kapitán Fetterman a kavaleristický poručík již měli Šíleného koně a jeho skupinu na dosah. Indiáni vypadali vyčerpaně a dezorientovaně. Náčelník dokonce sesedl z koně a vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Vojáci si ho vzali na mušku, ale nikdo netrefil. Šílený kůň náhle vyskočil na svého hřebce a začal dělat na modré kabáty posměšné posunky. Kdykoliv vojáci zpomalili nebo se zastavili, Šílený kůň opět sesedl a předstíral, že upravuje uzdu nebo prohlíží svému koni kopyta. Kulky kolem něho jen svištěly. Nakonec vojáky odlákal až téměř k Peno Creeku. Stále viděli jen skupinku deseti indiánů, takže Fettermanovi muži štvali koně, aby je pochytali. Jenže jakmile náčelník překročil zamrzlý Peno Creek, ocitlo se všech 81 kavaleristů a pěšáků v pasti.
 
Byl to masakr
 
Čest dát signál svým lidem, kteří byli ukryti ve stržích na západní straně, připadla Malému koni, šajenskému opačníkovi (válečnému šamanovi, který ve svém rituálním jednání obracel vše naruby; chodil pozadu, místo „ano“ říkal „ne“ apod.). Malý kůň si podal za zády z levé ruky do pravé zvláštní reflexní luk s hrotem kopí, posvátný majetek opačníků, v němž se skrývala síla hromu a blesku, a všichni Šajeni a Arapahové se vyřítili na nepřítele. Z protější strany se přidali Lakotové.
 

 

 
Grummond, Brown ani Fetterman nic netušili a hnali své mužstvo dál do smrtící pasti. Poručík Grummond se svými lidmi už kapitána předjel a proti dvěma tisícům indiánů tak postupovaly dva izolované ostrůvky modrých kabátů. A indiáni se přiřítili jako uragán. Fettermanovi pěšáci zaujali jakous takous obranu na svahu jednoho z pahorků, ale z polohy nalezených těl vysvítalo, že nakonec proti obrovské přesile najíždějících indiánů bojovali jen jednotlivci.
 
Část kavaleristů sesedla s koní a hledala úkryt mezi velkými balvany. Přesná střelba henryovek tu způsobila útočníkům těžké ztráty, ale výsledek střetnutí rozhodnout nemohla. Indiáni zalehli za zastřelené koně a čekali, až obráncům dojde munice. Potom hrstku bělochů znovu napadli. Vyzkoušeli, jak v boji proti šípům a tomahavkům obstojí bajonety a armádní nože.
 
Kavaleristé nechali podle obecného zvyku šavle v pevnosti. Vojáci je považovali za neužitečnou zátěž, do pole je s sebou brali jen jednotlivci. Jedním z nich byl i Grummond, který se snažil prosekat z obklíčení a posílit Fettermanovy pozice. I on však padl mezi svými vojáky přibližně v polovině cesty od skalnatého úkrytu hrstky opěšalých kavaleristů ke svahu, na němž čelil lavině indiánů Fetterman se zbytkem infanteristů. I jim už docházelo střelivo a obléhatelé zužovali kruh. Někdy v těchto minutách zůstal Brownovi a Fettermanovi v hlavni poslední náboj. Podle jedné verze vyšetřování stáli proti sobě, jeden druhému přitiskl kolt ke spánku a současně stiskli spoušť. Tímto zoufalým činem se chtěli vyhnout zajetí a pomalé a bolestivé smrti, jež by je podle jejich představ jistě čekala v rukou triumfujících vítězů. Jejich těla byla podle většiny záznamů nalezena ležící vedle sebe a jejich zkrvavené hlavy prý byly zčernalé spáleným střelným prachem.
 
V Letopisech Wyomingu nicméně John McDermott argumentuje, že kapitán Fetterman zemřel jiným způsobem: „Pomocný lékař Samuel M. Horton, který těla před pohřbem podrobil prohlídce, vypověděl před zvláštní komisí, že Fettermanovo hrdlo bylo napříč proříznuté nožem… Bratranec náčelníka Rudého oblaku, Americký kůň, to později potvrdil. Řekl, že důstojníka srazil z koně válečnou palicí a dorazil ho nožem.“
 
Zbývající vojáky pobili ječící indiáni během několika dalších vteřin. Od chvíle, kdy modré kabáty opustily bezpečí palisád, uplynulo necelých sedmdesát minut.
 
Už jen jako diváci
 
Ve Fort Kearny zatím rostlo napětí. Střelba zvolna utichala a nic nebylo vidět. Carrington zavolal kapitána Ten Eycka, aby vyjel se svou setninou Fettermanovi naproti pro případ, že by ho indiáni pronásledovali. Mezi tím se ale vrátil doktor Hines. Dřevaře našel bez jediného škrábnutí a když proto obrátil svého koně ke hřebeni nad Bozemanovou stezkou, uviděl pod sebou spoustu indiánů, ale ani jediného vojáka. Znervóznělý plukovník přidal kapitánovi dalších čtyřicet mužů – skoro všechny, kteří ještě zbývali, kromě stráží a služeb. Vydal Eyckovi přesné pokyny: Nesmí v žádném případě následovat Fettermanova příkladu. Dojede až k pahorkům asi tři míle od palisád, odkud uvidí jak na pevnost, tak na místa, kam musel dojít Fettermanův oddíl. Pak se rozhodne podle situace. Buď půjde kapitánovi na pomoc, nebo se vrátí do pevnosti.
 

Záchranná výprava ještě ve chvíli, kdy dojížděla k úpatí kopce, slyšela sporadické výstřely. Pak ale střelba zmlkla docela. Eyckovi muži neviděli bitvu, jen to, jak indiánští válečníci oslavují své vítězství. Někteří bojovníci sbírali nepoškozené šípy, svlékali mrtvé a vylupovali jim oči. Dobíjeli nešťastníky, kteří se ještě hýbali. Ošetřovali vlastní raněné a mrtvé nakládali na hřbety koní. Zranění utrpělo asi tři sta indiánů, z nichž pak stovka svým ranám podlehla. Tím dostoupil počet mrtvých na straně spojených kmenů sto šedesáti. Tak skončil boj, který běloši později nazvali Fettermanovým masakrem. Indiáni mu říkali Bitva sta mrtvých.

 

Brzy odpoledne začali lidé Rudého oblaku pomalu odcházet. Někteří sice Eyckovy muže trochu provokovali, ale bez ochoty ještě bojovat. Byla krutá zima, a proto se rozhodli odnést raněné zpátky do tábora, než umrznou.
 
Až teprve vpodvečer opustil Ten Eyck svoje postavení na kopci a sestoupil na bitevní pole. Nechal naložit větší část mrtvol na povozy a už za tmy je dovezl do pevnosti. Příjezd Eyckovy kolony plukovníka zdrtil. Čtyřicet devět zmrzačených těl bylo vlivem mrazu zkrouceno do groteskních poloh a vzbuzovalo v obráncích tvrze hrůzu a zděšení. Ostatní mrtví zůstali na místě.
 
Pro ty vyjel další den ráno s dobrovolníky sám Carrington. V poledne přivezli další část děsivého nákladu. Navečer se přihnala sněhová bouře, která trvala tři dny a pokryla palisády mohutnými závějemi sněhu. Indiáni ale nevyužili vhodné příležitosti k útoku na oslabenou pevnost a zůstali ve svých zimních táborech na řece Tongue. V lednu se pak bílými závějemi dobrodily do Fort Kearny kýžené posily, které přivedl plukovník Henry W. Wessels, Carringtonův nástupce.
 
Carringtonova čest
 

Fettermanův masakr se začal hojně propírat v tisku a žily jím celé Spojené státy. Veřejnost mladého hrdinu litovala a odsuzovala Carringtonovo chování. Mezi americkými generály však převládalo jiné mínění.

 

Sherman píše v dopise generálu C. Augurovi: „Znám Carringtona dost dobře, abych chápal, že má lepší kvalifikaci pro nějaké bezpečné místo než pro tak exponované postavení.“
 
Vrchní velitel americké armády šel ještě dál. Už 26. prosince dostal zprávu o katastrofě na Bozemanově stezce a po týdnu odvolal Cooka z funkce. „Z Carringtona,“ řekl „nelze dělat obětního beránka za širší okruh viníků.“ Současně nařídil vyšetřit situaci na indiánské hranici, o níž jednala i zvláštní komise ministerstva vnitra. Oba výbory došly k téměř totožným závěrům. John B. Sandborn je shrnul ve zprávě pro Kongres velice lapidárně: „…jádro pudla tkví v tom, že důstojník velící oblasti nedostal víc lidí ani zásob pro válečný stav. Vybavili jej jen pro podmínky hlubokého míru.“
 
Carrington jistě přijal výsledky vyšetřování s velkým ulehčením, stejně jako své přeložení do jedné z pevností ve střední Nebrasce, kde nebylo na desítky mil jediného indiána.
 
Jeho protivník, náčelník Oglalů Rudý oblak, slavil triumf. Neustálé útoky Lakotů a Šajenů na vojenské posádky a bílé přistěhovalce vedly 6. listopadu 1868 k podpisu 2. laramieské smlouvy, podle níž se USA zavázaly vyklidit pevnosti na Bozemanově stezce. Smlouva navíc uznávala výsadní siouxská práva na půdu ve Wyomingu, Montaně, Nebrasce a obou Dakotách.
 
Po odchodu z vojenské služby 15. prosince 1870, necelé čtyři roky po Fettermanově posledním boji, se Carrington dál trochu snažil očistit svou poskvrněnou pověst. Měl času dost. Manželka Margaret, která měla literární sklony, zemřela, a on se 3. dubna 1871 znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala Frances Grummondová, vdova po poručíku G. W. Grummondovi. Plukovník, smířen se světem i svým svědomím, zemřel v roce 1912.
prosinec 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group