ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ráj pirátů z Karibiku

Ráj pirátů z Karibiku

 

Napsal Radek John, vyfotografoval Jiří Kolbaba

 

Co na Britských Panenských ostrovech opravdu zůstalo Britům, přestože jsou v této bývalé britské kolonii stále formálními vládci?
 
Chtělo by se odpovědět nejspíš: oči pro pláč.
 

Zbyl tu samozřejmě britský guvernér, i když tak trochu pro parádu. Vláda, parlament a soudy jsou místní.

Zachován zůstal i starý guvernérův dům, proměněný dnes v muzeum, protože byl postaven před víc než sto lety.
 
Zůstala i nutnost kupovat poštovní známky s hlavou britské královny, platit ovšem musíte v dolarech. Americký dolar je oficiální měnou Britských Panenských ostrovů od roku 1969.
 
Shrnuto, podtrženo: Ekonomika Britských Panenských ostrovů je prostě americká, britská tradice spíš na okrasu.
 

Občas ovšem přijede královna Alžběta, princ Edward nebo princ Charles, případně jeho synové, protože British Virgin Islands – šedesátka ostrovů rozesetých v průzračném moři – jsou skutečně rájem.

Ale nejen to. Britské Panenské ostrovy jsou také jedním z daňových rájů. Proto tu má sídlo řada nadnárodních společností využívajících výhod nízkých daní. Jde o průmysl turistickým pohledem neviditelný, ale přinášející největší zisky. Místní vláda prostě dokázala geniálně skloubit daňový ráj s tím skutečným.
 
Členové britské královské rodiny si ovšem stále mohou říkat: Alespoň že Britské Panenské ostrovy zůstaly členem Commonwealthu. V roce 2002 dokonce Velká Británie přiznala místním obyvatelům právo na britské občanství.
 

 

Britský řád (nebo chcete-li britská civilizace) tu nicméně zanechala nesmazatelné stopy.

Nejenže se jezdí vlevo, přestože většina aut má volant pro jízdu vpravo. Auta jsou totiž importována hlavně ze Spojených států a Japonska. Na superúzkých cestách Britských Panenských ostrovů, překonávajících zalesněné vrcholky zdejších hor systémem serpentin, je jízda autem skutečné dobrodružství. Silnice totiž zůstaly nejen britské, ale i panenské. Některé stále bez asfaltového povrchu. Jezdí se tak, že před zatáčkou řidič zatroubí, a pokud na troubení nikdo neodpoví, vřítí se do serpentiny.
 
Ale civilizaci nelze zastavit. Na British Virgin Islands už pronikl jeden dopravní semafor. Řidiče bylo nutné učit, jak podle něj jezdit. Červená a zelená byly celkem pochopitelné, ale proč ta oranžová?
 
Co se dalších pozůstatků britského řádu a pořádku týče, jsou rozhodně pozitivní: Na ostrovech je dobře propracované základní a střední školství, prakticky tu není žádná zločinnost, skoro žádné drogy – pokud si je nepřivezou turisté – a téměř žádná prostituce.
 
V hotelech na jednotlivých ostrovech si můžete nechat kufry na veřejném místě téměř s naprostou jistotou, že se z nich nic neztratí.
 
Odpověď na otázku, co zůstalo na Panenských ostrovech panenského, je mnohem snazší. Skoro všechno. Řada ostrovů je stejně nedotčených jako za časů Kryštofa Kolumba. Nebo Roberta Louise Stevensona, pro kterého byl prý rozeklaný Norman Island inspirací pro světoznámou knihu Ostrov pokladů.
 
Když projíždíte na plachetnici (jak jinak – těmi, kdo používají lodní motory, tu jachtaři trochu pohrdají) průlivem známého piráta sira Francise Drakea, budou vám místní obyvatelé s posměchem ukazovat ostrov Svatý John, který patří k území Spojených států. Tento americký panenský ostrov je zahlcen hotelovými komplexy a kasiny, jejichž světelné reklamy ozařují v noci oblohu málem jako v Las Vegas.
 
Na Britských Panenských ostrovech jsou kasina jakožto něco nemravného zakázána. Nenajdete tu vlastně nic, co by mohlo jakkoliv vadit zámožné klientele, která se s příjezdem na ostrovy může vrátit do starých zlatých bezpečných časů. Staří piráti byli zlikvidováni a noví nebyli na ostrov vpuštěni, ledaže mají dostatečný kapitál a čistý trestní rejstřík a chovají se naprosto počestně.
 
Hlavní zbraní, kterou ostrovy bojují za zachování svého panenství, je ztížená dostupnost pro masovou turistiku. Předně tu není mezinárodní letiště. Nebozí obyčejní turisté musejí letět na ostrov St. Martin a tam přestoupit do malého letadélka. Milionáři se soukromými letadly mohou naopak letět přímo, bez zdržování s přestupy. I to je jedna z věcí, která je sem vábí. S malým privátním tryskáčem ráno vyrazíte z Prahy a v podvečer se koupete v Karibském moři. Na rozdíl od normálního smrtelníka ušetříte takových šest, sedm hodin nervů při přestupech na letištích.
 
Panenskost ostrovů zaručuje i rozsáhlá síť národních parků, o které se zasloužil mecenáš, na něhož místní obyvatelé vděčně vzpomínají: americký miliardář Rockefeller. Na řadě míst tedy příroda zůstává opravdu ve stejném stavu jako před staletími.
 
Velkým hotelovým řetězcům se na ostrovy proniknout nepodařilo. Není za tím jen osvícená nechuť vlády k obrovským stavbám, které by zničily panenskost ostrovů. Na ostrovech je nulová nezaměstnanost. Kdo tu chce rozjet nějaký byznys, musí si opatřit zaměstnance z ciziny, vytvořit pro ně ubytování a zabezpečit jim vše k životu, což samozřejmě investice násobí. Místní obyvatelé práci mají (pravdou je, že si ji trochu šetří – pracovní tempo jako by měli odkoukané od želv připlouvajících na místní pláže klást vejce). Importovat zaměstnance z ciziny prostě není žádná legrace, i když se sem tlačí imigranti z celé karibské oblasti, aby si i oni užili vyšší životní úrovně a absolutního bezpečí.
 
Vláda o ně ovšem nestojí. Velkým projektům, které by znamenaly silný příliv zaměstnanců, se proto logicky brání.
 
Vysoká pravděpodobnost, že tu nevzniknou hotelové komplexy pro masovou turistiku, to je další významný důvod, proč Panenské ostrovy lákají opravdu bohaté světoobčany. Ti si při dostatečné výši konta samozřejmě můžou koupit nebo postavit vilu. Stačí prokázat bezúhonnost a to, že peníze získali legálně. O milionáře (nejraději poměrně samotářské, tiché a neničící přírodu) Panenské ostrovy samozřejmě velmi stojí.
 
„Nelákáme sem lidi, kteří tu nechají pár dolarů a kterých přijedou statisíce. Chceme privátní klientelu, která si patřičně zaplatí právě to, že tu není tlačenice turistů se sendviči a vodou v batůžcích,“ přiznají vám přímo v kanceláři pro podporu turismu. „Víme, že jim musíme poskytnout dokonalý servis srovnatelný se službami v New Yorku, Paříži nebo Římě. Zavedli jsme na ostrovech kurzy pohostinnosti. Postupně jimi projdou všichni, kdo mohou přijít do styku s cizinci. Nejenom zaměstnanci hotelů a restaurací, ale i prodavači v obchodech, řidiči, lodníci.“
 
Koho kurzy pohostinnosti dosud nepoznamenaly? Servírky připravující snídaně v malých, architektonicky skvěle řešených hotýlcích, které na ostrově najdete.
 
Snídaně v Karibiku je chvíle, kdy karibská kultura ve styku s anglosaskou jednoznačně vítězí. Karibský čas je prostě úplně jiný. Ráno je jen líný začátek dalšího nádherného dne a příprava snídaně bývá pomalý rituál. Napřed se vše zvolna urovná, pak se stejně pomalu zjišťuje, co by si hosté přáli. Ani když se začnou z kuchyně ozývat slibné zvuky, ještě se netěšte. Mohou dojít suroviny a tak vůbec. Pokud si někdo naplánoval, že hned po snídani odjíždí a chce stihnout loď na další ostrov, bude v té chvíli na pokraji zhroucení. Zmateně běží k přístavišti bez snídaně... Přeslechne servírku, která s neuvěřitelným klidem říká: „To nezmeškáte. Tady se dá všechno domluvit.“
 
Servírka má samozřejmě pravdu. Kapitán už zřejmě prošel kurzem pohostinnosti a klidně počká. Anebo se na Panenských ostrovech prostě z jízdního řádu tolik nestřílí...
 
Drobný snídaňový problém ovšem neznamená, že na ostrovech nelze zažít opravdové kulinární orgie v luxusních restauracích. Nejúžasnější atmosféru mají ty v přístavech, do nichž je přístup z moře. Ale najdete tu třeba i restauraci postavenou na úzké šíji ostrova Virgin Gorda, kde máte přímo při jídle výhled jak na Karibské moře, tak na Atlantský oceán.
 
Podávají se samozřejmě hlavně mořské plody a ryby – od tataráků z lososů přes šťavnaté grilované filety až po rafinovanější úpravy ryb zapékaných se zeleninou v nejrůznějších bešamelech. Na jídelních lístcích britských panenských restaurací narazíte na barakudy, groupery (kanice), snappery (chňapaly), parroty (ploskozubce), swordfishe neboli mečouny, dolphiny, což prý rozhodně nejsou delfíni, častý je tunafish čili tuňák a vynikající ryba zvaná wahou. O té vám někde řeknou (když je tlačíte do kouta, jak to s těmi delfíny tedy je), že to je vlastně dolphin. V nabídce nejluxusnějších restaurací nejdražších hotelů ovšem samozřejmě nechybějí pravé americké hamburgery s hranolky, kterým nakonec američtí turisté dají legračně přednost před vší tou kulinární exotikou.
 

 
O čem se s domorodci sotva domluvíte? O počtu obyvatel Britských Panenských ostrovů. Většinou si přidávají. Zatímco oficiální údaj hovoří asi o dvaceti třech tisících, každý ostrovan vám řekne, že dvacet jedna jich je jen na nejdůležitějším ostrově – Tortole. Jméno dostal po obrovských mořských želvách připlouvajících na zdejší pláže klást vejce. Dodnes máte na pokojích hotelů na Tortole varování, že pokud na vaši pláž připlavou želvy, je absolutně zakázáno je rušit.
 
Na Tortole najdete i hlavní město, které se jmenuje Road Town. Jde jen o pár domů, obchodů, restaurací a skladů kolem silnice obkružující nádhernou zátoku přístavu.
 
Zatímco občany spočítáte ztěžka, s ostrovy už by to mělo být jednodušší. Přesto se i v tomto případě čísla liší. Ostrovů a ostrůvků uvádějí různé zdroje různé počty mezi padesáti a šedesáti. Řada z ostrovů je zcela neobydlených.
 
První obyvatelé připluli na Britské Panenské ostrovy už šest set let před naším letopočtem. Byli to indiáni z kmene Aravaků. Oceán překonali na kánoích vydlabaných z kmenů stromů rostoucích v povodí Orinoka na jihoamerickém kontinentu. Pak připlul Kolumbus, následovali piráti, noví osadníci z Evropy, afričtí otroci, libanonští obchodníci, asijští obchodníci. Osmdesát procent obyvatel je dnes afrického původu, zbytek tvoří směs Evropanů, Arabů a Asiatů.
 
Na Britských Panenských ostrovech je pečlivě pěstován kult pirátů. Krev obětí dávno spláchlo moře, jejich lodi ztrouchnivěly, ale pirátské vlajky nejrůznějších velikostí můžete koupit v každé prodejně suvenýrů stejně jako místní rum, jehož výrobu právě vlastní konzumací masově podporovali piráti a zasloužili se tak významně o obživu místních obyvatel.
 
Nejdůležitějším rumem na ostrově je British Navy Pusser’s Rum. Jde o nejlepší tmavý rum na světě, tvrdí jeho výrobci, a pyšní se také tím, že právě oni dodávali rum Britskému královskému námořnictvu. Od roku 1655 až do roku 1970 měl totiž každý námořník na lodi Jeho (a později Jejího) Veličenstva nárok na denní dávku rumu. Teprve po zrušení této tradice se British Navy Pusser’s Rum dostal i k ostatním smrtelníkům. A je třeba říci, že přes tři sta let bylo britským námořníkům co závidět. Rum je to dokonalý, bohatý na vůni i chuť, připomíná spíš skvělou brandy. Vyrábí se stále tradiční technologií jako v časech admirála Nelsona a bitvy u Trafalgaru. Mimochodem, při bitvách dostávali britští námořníci rum dvakrát. První dávku před bojem muž proti muži, druhou po vítězství.
 
Milovník alkoholických specialit by ovšem neměl vynechat návštěvu Callwoods Rum Distillery – nejdéle fungující palírny v Karibiku se čtyřsetletou tradicí. Český hygienik by zazíral, ale výsledek – rum z dubových sudů – je dokonalý.
 
Co si nesmíte v žádném případě nechat ujít, jsou staré bary. Zpíjeli se v nich – a jejich slávu tak založili – sami piráti.
 
Je třeba doplavit se na ostrov Jost Van Dyke, na němž slavný pirát stejného jména pořádal orgie v baru Foxy’s. Po pár rumových koktejlech jako byste v šumění příbojových vln slyšeli sténání zajatců, křik znásilňovaných žen a vítězný ryk pirátů, anebo zas pro změnu hádky o kořist.
 
Odborníci na cestovní ruch tvrdí, že Foxy’s je druhé nejlepší místo na světě (po Times square v New Yorku) pro silvestrovskou oslavu. V poslední noc v roce je zátoka před Foxy’s tak plná, že je možné ji přejít suchou nohou – prostě tak, že se skáče z paluby jedné plachetnice na druhou.
 
Pokud hledáte spíš samotu a tiché okouzlení přírodou, šuměním moře a odlesky měsíce na hladině, je třeba na stejném ostrově navštívit Joe’s Stressfree Bar. Stres opravdu odšumí s příbojem. Bar si kliďánko provozují bývalí hippies a skoro všechno uvnitř jejich slavnou éru připomíná.
 
Pro úplnost je třeba říci, že na Britských Panenských ostrovech přece jen existuje jedno nemravné místo. Nebo spíš místo, které má své vlastní mravy. Je to bar Bomba na největším ostrově Britských Panenských ostrovů, na Tortole. Za denního světla vidíte jen pár bud na kůlech nad pláží, většinou ze dřeva vyplaveného oceánem. Zarazí vás, že na každém trámu, na každé zdi baru jsou jako trofeje přibitá trička a dámské kalhotky nejrůznějších tvarů. V Bombě se totiž jednou měsíčně pořádá vyhlášená party za úplňku – Fullmoon Party. Tu noc zde dívky odevzdávají kalhotky a trika, tu noc se dějí věci, o nichž televize smějí vysílat až po dvaadvacáté hodině. Svědčí o tom i plakát u vchodu do Bomby: „Chlapci, chcete si zkusit, jaké to je s bílými blondýnkami? Navštivte Fullmoon Party. Milé blondýnky, pro vás je vstup na Fullmoon Party zdarma.“
 
I když se o zdejších korálových útesech mluví v superlativech a podle jachtařů je tu zase naprosto dokonalý vítr, který nikdy nezradí, největším zážitkem jsou dešťové přeháňky nad Karibským mořem. Plachetnice se pod plnými plachtami řítí k šňůrám vody. Stojíte na palubě a okamžitě máte pocit, jako byste vstoupili do sprchy s teplou vodou. Řítíte se lijákem, voda vás oslepuje, držíte se lan, abyste nepřepadli přes palubu, loď se zmítá ve vlnách, překonává jednu za druhou, až konečně po pár minutách osvěženi vyrážíte znovu do slunce a tepla tropického dne.
 
Pokud ovšem chcete v karibské oblasti chytat ryby, musíte si koupit rybářský lístek. Zákon říká doslova, že kdokoliv na ostrovech spustí vlasec do vody, musí mít měsíční rybářskou licenci. Ta stojí třicet pět dolarů.
 
A jsme u toho, proč ostrované vítají turisty milující plavbu v místních zátokách a průlivech. Mají z nich skvělé příjmy. Platí se za všechno. Padesát pět dolarů týdně za loď s deseti osobami na palubě, pokud je registrována na Panenských ostrovech. Sto deset dolarů, pokud je registrována jinde. Nebo osm set dvacet pět dolarů ročně za loď pro deset osob registrovanou na ostrovech a tisíc šest set padesát dolarů ročně za registrovanou jinde.
 
Návštěvníci ostrovů jsou vítáni maximálně měsíc. Delší pobyt musí povolit imigrační úřad. Při příletu musí mít turista zpáteční lístek a předem rezervované ubytování. Členové posádky jachty, připlouvající na ostrovy, musí mít potvrzení od kapitána, že budou zaměstnáni na lodi. Když je člen posádky propuštěn, podle práva musejí být odtransportován zpět do své mateřské země na náklady provozovatele jachty a tak dále a tak dále.
 

Turistika je tu prostě čistý průmysl, který minimálně poškozuje životní prostředí. A vláda kontroluje, aby to tak zůstalo i v budoucnu. Aby ten, kdo přijede, zase pěkně odjel.

 

Jak si může užívat i nemilionář

* Kdo chce proniknout na Britské Panenské ostrovy a není dolarový milionář, má v zásadě dvě možnosti: ubytovat se na pevnině nebo si pronajmout jachtu.

* V hotýlcích či bungalovech je maximální komfort, klimatizace bývá samozřejmostí. Noc stojí stovky dolarů. V hotelových jachetních klubech s plnou penzí a možností volného používání plachetnic, kajaků a prken na windsurfing můžete v plné sezoně za přespání v bungalovu pro dva dát i tisíc dolarů.

* Někde, třeba na ostrově Virgin Gorda, lze najít hotelové zařízení pronajímající domy soukromých majitelů v době jejich nepřítomnosti. Luxusně zařízená vila s třemi ložnicemi (třeba minimálně pro šest lidí) vyjde na něco málo přes pět set dolarů za noc, tedy na méně než sto dolarů za osobu.

* Čarovat lze i s posezonními slevami (plná sezona je od října do dubna). Pak přichází možnost hurikánů, a ceny rapidně klesají. Přitom už léta žádný hurikán ostrovům neublížil.

* Pronájem jachty zase umožní více si užít neuvěřitelně čistého moře kolem nich a vyhnout se krkolomným silnicím. „Jsem potěšen, že vás mohu přivítat na BVI, v hlavním městě světa pronajímání jachet a domově největší nájemní jachetní flotily,“ píše předseda vlády Panenských ostrovů v letošním průvodci pro cizince.

* Nabídka námořních plachetnic je široká. Nejpopulárnější jsou pronájmy katamaránů, které se tolik nehoupou a nenaklánějí a nabízejí víc prostoru než jednotrupové lodě.

* Standardní katamarán má pohodlnou kuchyňku, jídelní kout, čtyři kajuty, a dokonce klimatizaci. Ta ovšem funguje pouze v přístavu, když je loď připojena na zdroj elektrické energie. Na katamarán se vejde pohodlně osm až deset lidí, pokud chtějí spát v kajutách. V tropickém vedru je lepší a dobrodružnější spát v noci na palubě v sítích mezi lodními trupy na přídi.

* Týdenní pronájem katamaránu přijde zhruba na čtyři tisíce sedm set eur (v dobré partě si lze užít pocitů miliardářů za méně než sto eur na člověka denně).

* Jachtu si lze pronajmout s kapitánem, pokud s sebou nemáte někoho s kapitánskými zkouškami. Z kapitána se ale může vyklubat starý mořský vlk s podivnými vrtochy, který z vás udělá plavčíky. Zato vás bude zásobovat úžasnými historkami o nočních plavbách na otevřeném oceánu do Portorika, o své účasti na olympijském závodě plachetnic, o hurikánech, a samozřejmě o pirátech. Neobydlené ostrovy a průplavy mezi nimi byly tou nejlepší pirátskou základnou pro přepadávání lodí vozících zlato a další poklady z Ameriky do Evropy.
prosinec 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group