ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Velká chlupatá ze severu

Ostrov Nunivak v Beringově moři. Mladý muž jde pomalu rozbahněnou krajinou a najednou uvidí kousek před sebou obrovského pižmoně. Ten se řítí přímo na něj. Muž zpanikaří. Býk se k němu blížil obrovskou rychlostí, dlouhá srst vlála ve větru a zvíře pokaždé, když se kopyty dotklo země, hrozivě zamručelo. Mladík bezmocně hledal v trávě kolem sebe nějakou skrýš. V poslední chvíli ho napadlo, že

 

uskočí zdivočelému obrovi z cesty. Býk ale jen pár metrů před ním prudce zastavil a pomalu a opatrně se skloněnou hlavou přistupoval k vystrašenému muži. Čekal, až ho poškrábe mezi rohy. Ukázalo se, že tento pižmoň je jeden z mnoha, kteří vyrůstali ve výzkumném středisku velkých severských zvířat na Aljašské univerzitě ve Fairbanks

 

a jen měl velmi rád podrbání na hlavě.

 

 
VELKÁ, CHLUPATÁ A ZE SEVERU
 

Napsala Darja Milošová

 

 

 

Tento příběh patří mezi oblíbené historky profesora antropologie Ivara Skarlanda, který se zúčastnil výzkumu pižmoňů východních na univerzitní farmě. Stáda „velkých chlupatých krav“ objevili první evropští cestovatelé před třemi sty lety. Poklidně se pásla podél severních břehů Grónska, Kanady a Aljašky a na arktických ostrůvcích Severního ledového oceánu. Zabíjeli je tenkrát pouze lovci velryb především kvůli jejich kvalitnímu masu a hřejivé vlně. Se vzrůstající poptávkou po přepychových kožešinách však začal na počátku 19. století masový lov, až byli pižmoni na Aljašce zcela vyhubeni. Podle záznamů obchodní firmy Hudson’s Bay Company bylo jen jejími zástupci mezi lety 1862 a 1915 vykoupeno přes patnáct tisíc kvalitních kožešin. Pižmoňů však bylo zřejmě zabito daleko více. Posledních patnáct kusů prý bylo povražděno původními Eskymáky, kteří od svých kolonizátorů dostali na usmířenou moderní zbraně.

 

Nicméně ve třicátých letech minulého století se americká vláda rozhodla tuto chybu napravit. Pižmoni tehdy žili jen v severních oblastech Kanady a Grónska, a tak bylo vyčleněno čtyřicet tisíc dolarů na nákup třiceti čtyř zvířat. Byla odchycena na pláních východního Grónska a malé stádo pak cestovalo přes Norsko do New Yorku, vlakem do Seattlu a lodí pak na sever do Fairbanks. Je až s podivem, že všechna zvířata čtyřměsíční útrapy přežila a spokojeně pak žila dalších pět let na univerzitě ve Fairbanks. Teprve potom se vědci rozhodli vypustit je do volné přírody na ostrově Nunivak, kde nežijí žádní z jejich přirozených predátorů. V roce 1968 jich po ostrově pobíhalo již více než sedm stovek. Stádo bylo uměle rozděleno a vypuštěno do různých oblastí Aljašky. V dnešní době bychom zde napočítali na tři tisíce jedinců.
 

 

 

 

Nebojme se vlka nic
  
Je jen málo zvířecích druhů, které se dokáží tak dokonale přizpůsobit drsným severským podmínkám jako právě pižmoni. Charakteristickými rysy obrovského přežvýkavce žijícího v této nehostinné krajině jsou dlouhá hnědá srst, bílé špičaté rohy a mohutné tělo. Pižmoni jsou známi svou výtečnou schopností obrany vůči nepříteli. Členové stáda zaujmou bojové postavení v kruhu, s ostrými rohy blízko u sebe, a společně čelí útokům predátorů. Mladá zvířata jsou schována ve středu kruhu a starší jedinci se snaží odvrátit útok vlků nebo hnědých či polárních medvědů. Útočníci tak mají šanci pouze v případě, že se jim nějakým trikem podaří stádo rozdělit. Samostatně stojící jedinec se pak stává snadnou kořistí.
 
Tento způsob chování v ohrožení společně s dvojitou srstí, osmkrát teplejší než ovčí vlna, jim umožňuje přežít i v arktických oblastech daleko za polárním kruhem. První vrstva srsti pižmoňům roste od narození až do tří let věku a zůstává na těle po celý život. Druhá, vrchní vrstva, zvaná qiviut, je každoročně obměňována a dospělému zvířeti za rok naroste kolem tří kilogramů nové vlny. Qiviut je měkoučká vlna, kvalitnější než kašmír asijských koz. Obyvatelé severských zemí původně používali tuto vlnu jako dokonalý izolační materiál v dlouhých mrazivých zimách.
 

Díky dlouhým chlupům vypadají pižmoni daleko mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Samci překvapivě dosahují váhy jen kolem čtyř set kilogramů a výšky v kohoutku kolem metru a půl. Samice jsou ještě menší. Pro srovnání, jejich vývojově nejbližší příbuzný, severoamerický bizon, váží kolem tuny.

 

 

 

Hlavně se moc nehýbat
 
Pižmoni jsou společenská zvířata, a pokud se jedinec ocitne v přírodě sám, cítí se ohrožen a stává se pak snadnou kořistí. Stáda kolem padesáti kusů žijí daleko na severu, v pásmu travnaté tundry. Ostré větry v zimě odvanou z plání bílou peřinu a tito přežvýkavci najdou dostatek potravy i pod sněhovou pokrývkou. Aby dokázali překonat dlouhou zimu, zařídila to příroda tak, že u nich převládá takzvaný sedavý způsob života. Příliš se nehýbou, aby zbytečně neplýtvali energií. Snaží se pouze splnit tři základní úkoly – zůstat v teple, najít potravu a ubránit se útokům predátorů. V létě je možné je často vidět, jak se lenivě povalují na zbytcích sněhu nebo se chladí v jezerech či řekách.
 
Začátek krátkého severského jara je také dobou, kdy se rodí nová telata. Samice má za úkol všechnu energii z přijímané potravy přeměnit zejména v mateřské mléko. Zpočátku pouze patnáctikilogramové telátko potřebuje každý den zhruba dva litry mléka. Nejdůležitější je pro ně pořádně přibrat a vyrůst, aby dokázalo přežít nadcházející zimu, nejkritičtější období jeho života.
 

S postupujícím věkem se tele čím dál více vzdaluje od své matky. Hraje si společně s ostatními telaty. Samice mládě přivolává řevem podobným řevu lva. Zhruba po devíti měsících matka tele odstaví, ovšem některá telata sají mléko i déle než rok.

 

 

 

Neukojitelný sexuální apetit
 
Samec si vytváří svůj harém. Vybere si samice, odvede je dále od stáda a potom všechny obšťastní. Samozřejmě se tímto způsobem nemůže dostat na všechny býky ve stádu, takže právo na potomstvo si vybojují jen ti nejsilnější.
 
Boj připomíná rytířský turnaj. Dva býci začnou od sebe pomalu couvat až do vzdálenosti asi sto padesáti metrů. Potom se rozběhnou a v plné rychlosti do sebe čelně narazí. Tento akt se může opakovat několikrát, až do chvíle, kdy poražený přizná prohru a pokorně se vzdálí. Nicméně stres doprovázející každoroční boj o partnerky se projevuje také na věku býků. Samice se dožívají kolem dvaceti let, samci o třetinu méně.
 

Vědci se domnívají, že předci pižmoňů pocházeli ze severských oblastí Asie a Evropy. Nicméně asi před deseti tisíci lety, na konci poslední doby ledové, většina těchto zvířat vymizela z eurasijského kontinentu. Bylo to v době, kdy pravděpodobně kvůli rozsáhlým klimatickým změnám vymřeli mamuti a mastodonti. Pižmoňům se podařilo přežít díky migraci dále na sever do oblastí Arktidy. Podle rozborů jejich DNA vědci usuzují, že od těchto dob se jejich podoba a způsob života téměř vůbec nezměnily.

 

Rada na závěr
 
Při cestě na Aljašku můžete navštívit speciální farmu nedaleko Palmeru, kam bylo v roce 1986 přemístěno 24 kusů. Každoročně se zde z jejich těla sbírá kvalitní vlna, ze které se pletou hřejivé šály a čepice. Můžete si je na památku koupit, ale možná vám v nich bude ve střední Evropě přece jen moc velké teplo!
prosinec 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group