ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kivi na střeše světa

Mark Inglis přitáhl pozornost médií díky svému výstupu na Mount Everest. Zdolal ho, přestože má obě nohy pod koleny amputované. Tento muž je ale také skvělým vinařem a držitelem stříbrné medaile z paralympiády v Sydney.

 

Kivi na střeše světa
 
Ptal se a fotografoval Topí Pigula

 

Novozélanďané jsou nazýváni kiviové. Je to nadávka?

Ne, naopak. Je to velmi pozitivní označení. Kivi je sice pták, který neumí létat a žere v noci žížaly, ale přežívá. Jako Novozélanďan. Naše země je zemí pionýrů, z čehož pramení specifický přístup k životu. Neklademe si žádné hranice, žádné překážky. Říkáme tomu filozofie drátu číslo osm. S ním se dá totiž udělat cokoliv. Vykrást auto, opéct maso na něm i leccos jím opravit. Když dostaneš nějaký nápad a chceš, dokážeš cokoli. Takže ikonou pro Novozélanďana je zdejší krajina a přístup k životu.

 

Nový Zéland je teď u nás populární díky Pánu prstenů. Jak ale vnímá svou zemi Novozélanďan? Mají Novozélanďané svůj symbol jako třeba Češi pivo a Hradčany?

Jižní ostrov Nového Zélandu je jako malá pilulka, která obsahuje zárodky všech krajin světa. Není tam místo, které by bylo vzdáleno od moře víc než dvě stě kilometrů. Je to blízko sněhu, a zároveň jsou tu čtyřicetistupňová vedra.

 

V letech 1978–1985 jste byl horský průvodce a záchranář v národním parku Mt. Cook. Jako horský průvodce víte, jak nezodpovědně vůči vlastnímu zdraví a životu se dokáží návštěvníci hor chovat. Co se stalo, že jste se vy sám dostal na hranici života a smrti v oblasti, kterou jste dokonale znal, a omrzly vám nohy tak, že vám je museli amputovat?

Nastala nešťastná kombinace dvou věcí. Jednak jsme díky perfektní znalosti terénu měli příliš sebedůvěry. Přenocovat jednu nebo dvě noci venku pro nás nic neznamenalo. Smůlou byla ta druhá věc. Zastihla nás bouře, která trvala déle než kterákoli jiná v psaných dějinách Nového Zélandu. Po ní přišlo malé okno lepšího počasí, během kterého nás naštěstí zachránili. Hned pak totiž přišla druhá, devatenáctidenní bouřka, ještě delší než ta první. V každé smůle je nějaké štěstí...

 

Podle médií jste o výstupu na Everest snil celý život. Kdy jste o tom začal uvažovat doopravdy?

Asi když mi bylo dvanáct. Tehdy jsem začal lézt po horách a přečetl jsem všechny knihy o horolezeckých legendách. První člověk, který zdolal Mount Everest, sir Edmund Hillary, byl taky Novozélanďan a je to člověk, který byl mým velkým vzorem. Když jsem později přišel o nohy, myslel jsem, že se mi sen o výstupu na Everest rozplynul. V roce 2002, kdy jsem stál na vrcholu Mt. Cook, jsem ale pochopil, že všechno může být jinak.

 

Vzhledem k hendikepu jste se určitě musel na výstup připravovat jinak než zdravý člověk.

Velké rozdíly v přípravě nebyly. Lezl jsem s několika expedicemi a ani v přípravě, ani v samotných expedicích nebyl velký rozdíl. Jen jsem musel cvičit různé specifické cviky a dávat pozor, abych si nepoškodil pahýly nohou. Ty musely hodně zesílit, ale zároveň musely mít čas na regeneraci. Mám speciální posilovací stroj, kde cvičím, ale člověku po dvojité amputaci to trvá třikrát déle než zdravému. Trpělivost, to je problém.

Noviny psaly, že během výstupu jste si zlomil protézu a opravil ji. To si v horských podmínkách neumím představit.

Noviny situaci nepopsaly správně. Slaňoval jsem z ledové stěny a spadl z několika málo metrů. Po pár kotrmelcích jsem tvrdě přistál na protéze a její nárt vyletěl z kloubu. Vrazil jsem to zpátky a pak to chtělo hodně lepicí pásky, aby vše provizorně drželo. Když jsem se dostal dolů do základního tábora, dali jsme protézu dohromady. Zlomená nebyla. Ale měl jsem s sebou pro všechny případy ještě jednu náhradní. Ovšem na Everest jsem vylezl po té opravené.
 

 

Everest je sice horou nejvyšší, ale není považován za nejtěžší. Který výstup byl pro vás nejnáročnější?

Myslím, že Everest byl nejtěžší. Jsou tři aspekty, které dělají Everest tak těžkým. Většina lezení je lehčí než na Mt. Cook, ale když přidáte zimu, stres a nadmořskou výšku, je to desetkrát těžší. Žádné cíle týkající se extrémně náročných hor už nemám. Mám kamarády horolezce a díky nim vím, že musím vědět, kdy přestat. Je to podobné jako s piloty vrtulníků. Není jich mnoho, kteří létají ještě ve vyšším věku.

 

Na Everest vystoupal sedmdesátiletý důchodce i patnáctiletá dívka, slepec i výprava o 61 lidech. Odehrála se tam také svatba. Reinhold Messner odsuzuje koupené výstupy na Everest. Nemá rád masivní turistické dobývání vrcholů. Vám se podařilo zdolat Everest na protézách. Nevnímáte to jako další pobídku pro movité turisty, kteří chtějí jen mít „svůj Everest“?

Myslím, že ten, kdo na nejvyšší vrchol světa nechce ze správného důvodu, tomu se to nepovede. Já jsem nikdy neviděl nikoho, koho by tam vynesli. Každý ho musí zdolat sám. Messner je úžasný atlet. Ovšem nejen fyzicky, ale i mentálně. A kombinaci obou těchto kvalit musí mít každý, kdo se na Everest vydá. Čím výš, tím více nabývá na důležitosti mentální příprava.

 

A není to i otázka peněz? Člověk může být silný fyzicky i mentálně, ale pokud není finančně zabezpečen, tak se nahoru nedostane.

Peníze jsou jako filtr. Bez peněz to v podstatě nejde. Ale i když je lezec velmi bohatý a může si dovolit jet do Himálaje, tak pokud si nebude věřit a nebude skutečně toužit dostat se na vrchol, může platit kolik chce peněz, a stejně se nahoru nedostane. Já jsem celý život musel o peníze bojovat a nahoru jsem se dostal díky sponzorům.

 

V Česku o vás skoro nikdo neví, že jste také vinař a milovník vína. Máte také nějaký svůj Everest v pěstování vína?

To je pro mě každé vinobraní. Každý vinař se pokouší vylézt na tenhle vinařský Everest každý rok. S lezením na vrcholy to má hodně společného. Úroda záleží na povětrnostních podmínkách, chce to mít vášeň a nadšení pro věc, prodělat přípravu a mít vyvinutou strategii.

 

Jakému vínu dáváte přednost? Vlastním odrůdám?

Vinaři procházejí různými fázemi. Nejdříve mají něco oblíbené a později jim chutná cosi jiného. Já mám své zlaté standardy, mezi které patří šumivá vína vyráběná klasickou metodou. Měl jsem velké štěstí, že jsem se zblízka seznámil s různými vinařskými firmami. Ochutnal jsem kupříkladu nejlepší burgundské, kde láhev stojí několik tisíc dolarů. To je pro nás takový vzor, kam bychom se chtěli dostat.
 

Čím vlastně pro vás pěstování vína je? Relaxací, životní náplní, obživou...?

Deset let bylo pěstování vína mým životem, kterému jsem se věnoval naplno. Pracoval jsem pro největší výrobce vína na Novém Zélandu. V roce 2002 jsem komerční pěstování opustil a teď víno pěstuji pro radost. Je to malý příspěvek k rodinným financím, hlavně vybavuji náš rodinný sklípek.

 

Neplánujete vlastní odrůdu?

To je sen každého vinaře. Ale obtížný sen, je k němu příliš dlouhá cesta. Je potřeba jeho naplnění věnovat sto deset procent svého času. Navíc chce každý vinař říct, že jeho je nejen to víno, ale i láhev, etiketa – prostě všechno. Naše rodina pila víno jenom na Vánoce, takže nejde o žádnou rodinnou tradici. Mám dvě dcery a jednoho syna. Hodně vinařů jsou vystudovaní kuchaři. Můj syn je kuchařem, ale naše rodinná tradice je pití vína, nikoli výroba. Rád bych přišel dělat víno sem k vám. My máme štěstí, že nemáme regulace, které způsobují nejrůznější omezení.

 

S vínem souvisí i jeden z vašich humanitárních projektů. Každý, kdo si koupí láhev vína Summit 8850, přispěje deseti dolary na váš Cambodia Trust.

Je to vynikající šumivé víno vyrobené z Chardonnay z roku 1998. Skvělé víno, které získalo mnoho mezinárodních cen. A Summit 8850 jsou poslední zbytky tohoto chutného, jiskřivého vína.

 

Obecně se ví, že rozvojová pomoc končí z velké části v kapsách lidí, kteří ji až tak moc nepotřebují.

Když jsem se rozhodl poskytnout peníze na charitu, hledal jsem organizaci, která má přísný audit. V celé Kambodži jsou jen tři nadace, kde máte jistotu, že peníze jdou tam, kam jít mají. Cambodia Trust je britská organizace a já osobně jsem cestoval do Kambodže, abych se přesvědčil, že peníze někam nezmizely. Během příštího roku půjde do Cambodia Trustu dalších 100 000 dolarů. Zdroje jsou různé. Nejen velcí sponzoři, ale i drobní dárci, kteří dají deset, dvacet dolarů. Myslím si ale, že lidská solidarita je slabá, i když mě lidé někdy překvapí. Kambodža už není módní. Třeba tsunami v roce 2004 odebralo Kambodži hodně peněz. A penězi se v jihovýchodní Asii i hodně plýtvalo.

 

Co se s penězi pro Kambodžu děje?

Za peníze se budou vyrábět protézy. Zaplatí se nejen materiál, ale podporují se i lidé, kteří je vyrábějí. Byl jsem do Kambodže pozván, abych předvedl, že i hendikepovaný člověk dokáže naplno žít. Určitý problém představuje tamější způsob myšlení, který vychází z buddhismu a principu osobní karmy. Musel jsem demonstrovat, že nemusejí vsedě rezignovat, ale mohou bojovat a dělat cokoli. Je to stejné, jako když jsem přišel o nohy já. Mně také jiní lidé ukázali, že to není konec života. Jedna třetina Kambodže je stále zaminovaná a přibývají nové a nové případy, kdy jsou lidé zasaženi minami. Každý rok tisíc lidí! Kambodža sama si nemůže dovolit dát všem svým lidem nohy. Padesát tisíc lidí je bez nohou také kvůli dětské obrně.
 

Neměl jste s tím, že vlastně chcete jakoby měnit karmu tamějších lidí, potíže?

Je to tam velice těžké. Je dost pravděpodobné, že vás někdo zastřelí. Vrtáte se do toho, do čeho byste podle nich neměl. Lidé mají být tam, kam patří.

Sešel jsem se tam se sdružením hendikepovaných lidí. Spálili jim pak barák, protože moc mluvili. Protože se ozvali. Někteří Kambodžané vnímají hendikepované jako lidi bez práv. A najednou přijde nějaký aktivista, který za ně chce mluvit, chce je zastupovat. Aktivista vytváří nároky, touhy, naděje. A proto může být nebezpečný.

 

Spolupracujete s Britten Motorcycle Company Ltd na výrobě a vývoji nových sportovních protéz.

Hledáme způsob výroby ideálního, univerzálního typu protézy. Speciální protézu jsme navrhli a vyrobili pro mě. Já si něco vymyslím a oni podle mé představy udělají protézu.

Cena protézy není velká. Materiál není drahý. Drahé jsou myšlenky a čas. Ty nohy, které jsem použil pro cyklistický závod v Sydney 2000 či mé protézy do hor se staly součástí dějin Nového Zélandu. Odkoupilo je muzeum a zaplatilo za ně 25 000 novozélandských dolarů.

 

Máte na krku zvláštní azuritový přívěsek.

Ten jsem dostal od šerpů na Čho Oju. Dostane ho každý, komu šerpové požehnají, a na krku zůstane, dokud se nerozpadne. Čho Oju mi dala sebejistotu. Odtud jsem viděl Everest a věděl, že se tam můžu dostat. Udělal jsem třetí nejrychlejší výstup na Čho Oju, ale asi jeden z nejpomalejších sestupů. Když jsme šli na Everest, předběhl jsem nějakého Japonce a slyšel jsem, jak pláče. Jiný se ho ptal, jestli nepotřebuje pomoct a on jen říkal „ten člověk bez nohou mě předběhl“. Pro Japonce to bylo určité ponížení.

 

Rozhovor proběhl během filmového festivalu Tourfilm 2006 v Karlových Varech.

 

Mark Inglis

Narozen 27. září 1959. Vystudoval biochemii na novozélandské Lincoln University a část svého výzkumu věnoval boji proti leukémii. Později pracoval jako profesionální záchranář a průvodce v oblasti Aoraki/Mount Cook National Park. Při výstupu na Mt. Cook přežil čtrnáctidenní bouři, ale omrzly mu obě dolních končetiny, a tak mu musely být pod koleny amputovány. V roce 2000 získal stříbrnou medaili na paralympiádě v Sydney. Na Mt. Cook se vrátil v roce 2002, v roce 2004 dosáhl Čho Oju a v roce 2006 vylezl na Mount Everest. Je autorem několika knih a pěstitelem a znalcem vína.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group