ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Australská diskriminace naruby

Aboriginové – anglicky hovořící lidé jim říkají aborigines – vlastně znamená lidé bez jména. Je to jediné používané jméno pro původní obyvatele Austrálie, které akceptují i oni sami. Je to až trochu symbolické, že svět nikdy nedokázal najít jiné.

 

 
Australská diskriminace naruby
 

Napsala a vyfotografovala JANA TRŽILOVÁ

 

 

 

Je pravé poledne, slunce pálí, rtuť teploměru se šplhá k třiceti sedmi stupňům Celsia. Vzduch se tetelí horkem, vše je líně ospalé. U místního bottle store neboli obchodu s lihovinami se scházejí první zákazníci, vesměs právě aboriginové. Dopoledne alkohol nikde neseženou, a tak už netrpělivě čekají, kdy tu otevřenou. Je totiž čtvrtek, tedy výplatní den, a zdá se, že i tento týden bude obsluha obchůdku na roztrhání.
 
O dvě hodiny později se zaplňuje i blízký park. Děti, mladí, staří, někteří už ve značně podroušeném stavu. Pod korunami stromů, které je chrání před poledním žárem, většinou prosedí celý den. Z plastových láhví od coca coly (je to taková kamufláž, protože v Austrálii je konzumace alkoholu na veřejnosti zakázána) popíjejí alkoholické nápoje nevalné kvality, a ti nejotrlejší si tu a tam dají i panáka benzinu. „Zdecimovaní bídou si nemohou zvyknout na moderní společnost, která jim nemá co nabídnout,“ hlásají odpůrci australského vládního programu.
 

Mezi obyčejnými Australany však převládá názor, že si svůj úděl zaslouží. „Vyděláváme na ně a živíme je ze svých daní. A oni nejenom nepřiloží ruku k dílu, ale ještě ke všemu všechno propijí. To je diskriminace – ne aboriginů, ale nás.“

 

 

 

To není vzpoura
 
Podle tvrzení značné části Australanů prostě nemají aboriginové vrozený smysl pro pořádek a systém. „Není to vzpoura, vědomé odmítání nebo lenost. Prostě to celá tisíciletí nepotřebovali a není to zakotvené v jejich mentalitě,“ říká James Bright, který mezi domorodými obyvateli ve městě Derby v západní Austrálii žije přes třicet let. Vzdáleně mi to připomíná vztah mezi Čechy a Romy. I oni se bílé civilizaci dodnes přizpůsobují dost obtížně. Jejich původní styl života i žebříček hodnot byly jiné. Nebyli zvyklí plánovat si zítřek.
 
„Aboriginové vždycky byli celkem mírumilovní, protože rozsáhlá teritoria dávala prostor všem kmenům, nebylo proč se rvát,“ pokračuje James. „Životní styl bílého člověka jim byl cizí, nechápali jeho způsob myšlení, ale podléhali jeho chorobám a stejně jako indiáni také takzvané ohnivé vodě, protože i jejich trávicí systém postrádá enzymy štěpící alkohol. Zůstal pro ně metlou i dnes, kdy jim vláda vyplácí jakousi kompenzaci za zabraná území v podobě pravidelné penze. Dostupný alkohol a nicnedělání některé degradují na úplnou spodinu a lidské trosky. Fetují benzinové výpary, mají chatrné zdraví a vysokou dětskou úmrtnost. Bílí nevěřili ani v jejich schopnost vychovat vlastní děti a ještě v 50. letech jim je odebírali a dávali na převýchovu.
 

Ze zhruba 200 000 registrovaných aboriginů jich nyní 60 procent žije ve městech. Někteří se dokázali začlenit, pracují, žijí v městských čtvrtích, studují. Mají své učitele, vědce, advokáty a senátory, ale úspěšně se prezentují i ve výtvarném umění, hudbě, sportu. Obdobně jako černoši mají smysl pro rytmus a řada z nich působí v kapelách rozličných žánrů, jsou z nich uznávaní zpěváci nebo filmové hvězdy.“

 

 

 

Na dně společnosti
 

Více než padesát procent jich ale podle Jamese bohužel žije „na dně“ společnosti.

 

„Paradoxně je tam dostala právě tato společnost. Těžkou vinu nesou především někdejší kolonizátoři. Ještě v prvních desetiletích 20. století s původními obyvateli Austrálie zacházeli velmi brutálně, pokládajíce je za jakousi druhořadou škodnou zvěř. Aboriginové byli odjakživa lovci, nikdy nedospěli ani k vývojové fázi pastevectví, natož pak zemědělství, nikdy neslyšeli o tom, že by volně běhající živočichové mohli někomu patřit. Farmářské ovce a krávy lovili obzvlášť rádi, protože nikam neutíkaly. Logicky tak došlo ke střetu, v němž domorodci měli jednoznačně horší pozici. Byli zavíráni do jakýchsi táborů připomínajících ghetta a děti byly dávány na převýchovu do bělošských rodin.
 

Časem ale převládl názor, že to jsou přece jen lidé, v bílých Australanech se hnulo svědomí a všechna příkoří, kterým kdy jejich předci aboriginy vystavovali, se snažili vynahradit. Od drsného asimilačního programu se ustoupilo a v rámci snahy ochránit je před rozkladnými vlivy západní civilizace jim vláda vrátila jejich území. Mají možnost žít na nich svým původním způsobem. Některá území jsou přístupná i bílým, většinou je tam ale vstup pro bělochy přísně a nesmlouvavě zakázán. Kdyby to bylo opačně, mluvilo by se bezpochyby o apartheidu,“ tipuje si James.

 

 

 

Odolní vůči rakovině
 
Samotný původ aboriginů se hledá v období před 40 až 60 000 lety. Přestože v době kolonizace žili na úrovni doby kamenné, měli – a někteří dosud mají – řadu předností, nad nimiž je vědecký svět v úžasu. Například se tvrdí, že genetický kód této rasy vylučuje možnost onemocnět rakovinou. Třeba se ke stejnému závěru dojde i v případě nemoci AIDS.
 

Aboriginové mají velmi tmavou pleť, a tak první Evropané odhadovali, že jejich předci přišli z Afriky. Ve skutečnosti přišli z jihovýchodní Asie, postupně v několika vlnách, někdy před 25 až 40 tisíci roky. V té době vrcholila poslední doba ledová, hladina moře poklesla o několik desítek metrů, a tak bylo možné se z jihovýchodní Asie dostat do Austrálie takřka po suché zemi.

 

Budoucí aboriginové zřejmě putovali několika cestami. Jejich hlavní trasa však nesporně vedla přes Malajský poloostrov, Indonésii a celou řadu dnes již neexistujících ostrovů oddělujících Austrálii od Nové Guineje. I přesto museli místy překonávat nevelké mořské úžiny. K tomu jim stačily jednoduché vory, případně primitivní čluny ze zvířecích kůží.
 
Poslední doba ledová skončila zhruba před deseti tisíci lety, mořská hladina se začala pomalu zvedat a suchozemský most mezi Asií a Austrálií asi před 4800 lety provždy zmizel ve vodách oceánu. Od té doby už „lidé odjinud“ do Austrálie nepřicházeli. Teprve v době velkých zámořských objevů začali navštěvovat a postupně i poznávat pátý světadíl nejprve Nizozemci a potom Angličané. S překvapením však popisují nejen rostlinstvo a podivuhodné australské živočichy, ale zejména lidi, kteří tu žijí.
 

 

 

 

Výjimečné schopnosti
 
„Jejich dokonalé soužití s přírodou jim poskytovalo obživu a přežití i tam, kde my bychom zemřeli po pár dnech,“ říká James. „Dokáží najít vodu téměř v každé končině a není to jen otázka zkušeností, ale i jisté intuice. Ostatně, oni dokáží vyjít s daleko menším množstvím než my. Potravu jim skýtá i to, co je civilizovanému člověku odporné – červi bohatí na proteiny, ještěrky, hadi, jako bonbonek medoví mravenci, jejichž mohutný zadeček je skutečně kapkou medu. Aboriginové cestovali zásadně pěšky – zvláštním pomalým poklusáváním zdolávali i velké vzdálenosti. Mají i velice vytříbený orientační smysl a fantastický zrak. Za dne nakumulují teplo, které pak v noci používají k překonání chladu. A rozdíly mezi dnem a nocí v teplotě jsou – zvláště ve vnitrozemí – opravdu značné. Za pokrývku jim stačilo živočišné teplo psího těla. Dodnes se udrželo rčení, že to byla noc třeba pěti psů – čili dost velké chladno, při němž bylo třeba pěti psích spolunocležníků k zahřátí.“
 

Zajímavý byl i aboriginský způsob pohřbívání. Byli stále na cestách, a když tedy někdo zemřel, zabalili ho do kůry blahovičníku Gmelina arborea (Paper tree) a zavěsili do koruny tak, aby k němu nemohla zvěř. „No a pak za pár let, když se vraceli, tak babičku sundali, její kosti natřeli na červeno a uložili na skalní vyhlídku tak, aby se i po smrti mohla dívat do své krajiny,“ dodává James.

 

 

 

Duchové bývají neoblomní
 

Nejvíce nedotčený způsob života si zachovali aboriginové na severu, jehož klimatické podmínky nebyly pro kolonizátory tolik atraktivní. I v současnosti zde některé kmeny žijí v přírodních podmínkách. Před pětadvaceti lety zde byl objeven kmen, který dosud nepřišel do styku s bílým člověkem. „Bohužel, dlouhé ruce civilizace dosáhnou stále častěji i tam. Aboriginové zde ale využívají zatím jen některé produkty a různé výhody, které jim současná australská vláda nabízí. Dnes jsou vybaveni nejen všemi občanskými právy, nýbrž i některými výhodami navíc. A nejedná se pouze o speciální nemocnice, ve kterých je lékařská péče pro domorodce zdarma, zatímco bílí Australané si ošetření musí tvrdě zaplatit,“ vysvětluje James. Další příklad evidentní diskriminace naruby podle něj je to, že původní obyvatelé mají právo označit kteroukoli půdu za posvátnou, a tím zajistí, že tam nikdo nesmí stavět ani dolovat. bere se ovšem ohled na duchy. Duchové si prý někdy dají za pár tisícovek říci, jindy jsou neoblomní, ale duchů je mnoho a nedotknutelných kopečků také. S každou plánovanou stavbou je pak problém, a tak se ozývají hlasy, že by aboriginové měli vydat seznam posvátných míst.

 

 

 

Pomoc, nebo past?
 
A pak je tu samozřejmě vyplácení peněz takřka za nic, jak říkají ostatní obyvatelé – za barvu nosu. Kdo je uznán aboriginem, má nárok na příspěvek od státu, který v době, kdy jsem v Austrálii pobývala, činil něco kolem čtyř set australských dolarů týdně (násobte šestnácti a dostanete částku v českých korunách). Je to jakási obdoba sociálních dávek s tím rozdílem, že na ni má nárok naprosto každý aborigin bez rozdílu. Průměrná domorodá rodina přitom mívá okolo pěti dětí...
 

Australané kritizují australskou vládu, že se tímto způsobem snaží své domorodé obyvatele umlčet a získat zpět jejich území. „Domorodci získané peníze utrácejí za alkohol a doslova se upíjejí k smrti,“ říká James. Mezi místními se objevují názory, že ve skutečnosti jde o ďábelskou past – peníze je vykoření, zbaví schopnosti samostatné existence, a tím zničí. Je to znát na každém kroku, a nejen tím opileckým folklorem. Původní smysl všech výsad a předností se tak naprosto míjí cílem, domorodcům nepomohly zachovat si původní způsob života, nýbrž vedly k jeho ztrátě. Nikdo už neloví v buši, neboť snadnější je koupit si za poskytnuté peníze mražené kotletky v obchodě. Zbytek se utratí za pivo a taxíky. K získání řidičského průkazu a řízení vlastního automobilu ve většině případů chybí energie, byť peníze by se našly.

 

 

 

Co nám ale zbývá...
 

Čeho má aborigin spoustu, je volný čas. Jen neví, jak s ním naložit. „Co jiného ale máme dělat?“ řekl mi zpoza stromu jeden ještě střízlivý domorodec. „Nic nemáme, jen to pití,“ dodal a nabídl mi plechovku piva.

 

Poblíž seděla žena středního věku s asi pětiletou holčičkou na klíně. Dětskou tvář pokrývalo hejno much, dítě ale v pětatřicetistupňovém horku spalo tvrdým spánkem, až jsem začala pochybovat, zda vůbec žije. „Je vaše dítě v pořádku?“ zeptala jsem se. Žena mi evidentně nerozuměla, ale z tónu jejího hlasu jsem pochopila, že mi naznačuje, že si mám hledět svého. Pak se ukázalo, že dítě je sice živé, ale zřejmě vážně nemocné. A takových případů najdete v Austrálii tisíce. O domorodé obyvatelstvo je na naše poměry velmi dobře postaráno. Mají peníze, střechu nad hlavou, lékařskou péči zdarma. Ne každý z nich ji ale využije. Jsou zkrátka jiní. Jinak žijí, jinak cítí, jinak se chovají. Ostatně – mají na to i právo.

 

 

 

Konečně změny?
 
Poslední dobou však nastává jakési oživení identity, kulturních zvyků, tradic a cílevědomé sounáležitosti původních obyvatel. Ve městech jsou zřizována kulturní centra, na památkách se objevují texty i v domorodých jazycích. Podstatného zviditelnění dosáhli celoaustralským soustředěním a demonstrativními průvody při různých akcích. Jejich vztah k přírodě našel praktické uplatnění také na farmách, kde vynikají zejména při práci se zvířaty. Faktem je, že při zařazení do kulturního a životního stylu bílých lidí museli přeskočit obrovský kus dějin a vývojových etap během několika málo generací, a to se neobejde bez problémů. Aboriginská kultura, situovaná spíše do spirituální oblasti, nezanechala příliš hmotných atributů a stop. Přesto si mnoho lidí myslí, že by dokázala obohatit i naši současnost.
 
Ruby Hammondová, uznávaná bojovnice za práva domorodců, se domnívá, že aboriginové potřebují získat sebevědomí a jistý cíl. Zda se to podaří, je zatím ještě ve hvězdách. Původní obyvatelé Austrálie byli ve své době patrně nejrozvinutějším lidským společenstvím. Jako první například používali kamenné nástroje a plavili se po moři. Přestože neznali písmo, dokázali se vyjadřovat malbami. Co malba, to příběh – často velice dlouhý a poučný. A není taková i celá jejich existence?
 
Leden 2007

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group