ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSLEDNÍ KOLONIE MALOMOCNÝCH - SPINALONGA

 

Poslední oficiální kolonie malomocných v Evropě byla na řeckém ostrově Spinalonga. Praktiky podobné středověkým tu úspěšně fungovaly až do roku 1957! Násilná internace, důsledná izolace a zvláště v počátcích vzniku kolonie nepředstavitelně těžké životní podmínky učinily z tohoto kousku země na více než padesát let ostrov živých mrtvých...
Historie malého ostrova vždy úzce souvisela s událostmi na blízké Krétě. Ta se počátkem 13. století stala majetkem Benátčanů, kteří ve městě ležícím v ústí zálivu Mirabello ke své obraně postupně vybudovali řadu opevnění, považovaných ve své době za nedobytná. Základní kámen zdejší pevnosti však byl překvapivě položen až roku 1579, takže zřejmě v době příchodu Benátčanů na Spinalonze již existovalo jiné, starší opevnění, považované za dostatečnou záruku ochrany.
Tvrzení o nedobytnosti benátských pevností vyvrátili Turci, kteří v roce 1645 zaútočili na Krétu a postupně ji dobyli. Nejdéle, sedmdesát let, jejich útokům odolávala právě Spinalonga, nakonec však podlehla i ona. Vojáci za sebou zanechali trosky benátské pevnosti, které turečtí přistěhovalci později využili jako základ pro stavbu svých domů, když se tu postupně usazovali. Svou existenci založili převážně na pašování. Že šlo o činnost veskrze výnosnou, dokazuje rychle stoupající počet obyvatel Spinalongy. Zatímco např. v roce 1830 zde sídlilo kolem osmdesáti muslimských rodin, o padesát let později jejich počet vzrostl již na zhruba jeden tisíc. Konec učinil až rok 1898, kdy Kréta získala autonomii.
Mnoho Turků žijících na Krétě opustilo své domovy téměř ihned, ale většina obyvatel Spinalongy se odmítala výhod pobytu na tomto ostrově vzdát. V roce 1903 ale bylo z rozhodnutí Krétské republiky na Spinalonze zřízeno leprosárium.
Důvodů, proč byla vybrána právě Spinalonga, může být několik. Když pomineme skutečnost, která v rozhodování krétské vlády bezesporu sehrála významnou úlohu - totiž že se tímto způsobem elegantně zbavila nepohodlného tureckého obyvatelstva, můžeme jako další výhodu uvést na jedné straně izolovanost celého území, na druhé jeho poměrně dostupnou polohu, která měla umožnit plynulé zásobování celé kolonie z pobřeží. Následující roky však prokázaly, že skutečnost často vypadala jinak.
Osud malomocných na Krétě až do počátku 20. století vypadal stejně neradostně jako po staletí předtím. Kdokoliv, u koho byla nemoc prokázána, byl ihned exkomunikován ze společnosti a zůstal zcela závislý na pomoci svých příbuzných nebo na charitě. Nakažení obývali jeskyně, v lepším případě si budovali jednoduchá obydlí, ale vždy mimo společenství zdravých lidí.
Zřízení leprosária (výraz vybudování by byl vzhledem k podmínkám, které na Spinalonze panovaly v době příchodu prvních nemocných, příliš nadsazený) v praxi znamenalo jediné - úřady vyhledaly nemocné a často je i násilím odvezly na ostrov. Sice jim slibovaly lepší životní podmínky, ale přinejmenším v prvních letech po zřízení kolonie panovala na ostrově naprosto bezútěšná situace.
Očekávalo se totiž, že si nemocní, kterých sem bylo v prvním sledu dopraveno zhruba čtyři sta, najdou sami mezi troskami benátských a tureckých domů svá obydlí. Nabídka možnosti využít jednu ze zachovalejších budov jako nemocnici pro nejtěžší případy zněla sice lákavě, ale vzhledem k tomu (jak je doloženo), že přinejmenším v prvních čtyřech letech existence kolonie ostrov ani jednou nenavštívil lékař, jednalo se o výhodu dosti pochybnou. Kamenitá a omezená plocha ostrova nebyla vhodná k pěstování plodin a chyběl přirozený zdroj vody, takže nemocní byli zcela odkázáni na dodávky z pevniny. Ty však často vázly, někdy kvůli špatnému počasí, obvykle však kvůli poněkud lhostejnému přístupu úřadů.
Od nemocných a vyděšených lidí, dopravených na ostrov často proti své vůli, se dalo jen stěží očekávat, že budou bez pomoci zvenčí schopni zorganizovat si na Spinalonze svůj život tak, aby byl alespoň trochu důstojný. Malomocní přežívali ze dne na den a zdálo se, že před sebou nemají jinou perspektivu, než pomalou a bolestnou smrt.
Obrat v této beznaději znamenal až příchod nové vlny nemocných, kteří byli z řeckých nemocnic. Jednalo se vesměs o mladé a především vzdělané lidi, mezi kterými byli i kvalifikovaní řemeslníci, učitelé, právníci. Jádro nově příchozích tvořila skupina malomocných z Atén, která v tamní nemocnici krátce před svou deportací na Spinalongu zorganizovala protestní hladovku kvůli nepravidelným dodávkám vody. Tento protest se úřadům podařilo ukončit až za pomoci policie. Už to, že tito nemocní byli schopni zorganizovat akci podobného rozsahu, nasvědčovalo tomu, že jde o zcela jinou skupinu lidí, než byli první obyvatelé Spinalongy.
Po příchodu na ostrov se poměrně záhy pustili do budování důstojnějších obydlí. Využívali pro ně základy a stavební materiál z původních benátských a tureckých domů, a dokonce zřídili na ostrově malý kamenolom.
Nejzávažnější však byl nedostatek vody, protože chyběla nejen na pití, ale i pro běžnou osobní hygienu, která měla pro nemocné klíčový význam. Ačkoliv byla očista těla vždy spojena s velikými bolestmi, bylo časté mytí naprosto nezbytné jako prevence sekundárních infekčních onemocnění, která se kvůli otevřeným vředům na tělech nemocných mohla nerušeně šířit. Noví osadníci proto vyšli z původního benátského modelu zachycování dešťové vody na několika místech ostrova a jejího svedení do nádrží. Zároveň také začali využívat starou tureckou prádelnu, ve které byly pravidelně vyvařovány svršky všech obyvatel ostrova.
I přes tento pokrok však na ostrově, především kvůli místnímu klimatu, nikdy nebyl vody přebytek a občas se zde i kradla. Zlodějkami byly často ženy, které měly na množství vody z hygienických důvodů obvykle vyšší nároky než muži. Aby se tomu zabránilo, byly u nádrží stavěny hlídky, které dbaly na dodržování přísného přídělového systému.
Postupně, krůček po krůčku, se život vyhnanců začal alespoň v některých oblastech běžného života zlepšovat. Přispělo k tomu i vyplácení jakéhosi „důchodu“ od řecké vlády ve výši třiceti drachem měsíčně. V té době se jednalo o docela slušnou, i když nijak vysokou částku, která dokázala i přes obavy z nákazy na ostrov přilákat různé podloudníky, což ostrovanům hodně pomohlo.
Mnoho malomocných ale své peníze raději úzkostlivě šetřilo. Chtěli si tak zajistit alespoň důstojný pohřeb. Na ostrově ovšem dál neexistovala pravidelná lékařská péče a chyběly také nezbytné léky. Častou příčinou smrti byla infekce a šok po nezbytných amputacích končetin, prováděných většinou ve velmi primitivních podmínkách - bez anestetik a mnohdy i čistých obvazů. Vzhledem k povaze lepry byly amputace často jediným způsobem, jak se pokusit nemocnému prodloužit život, a výjimkou nebyli ani postižení, kteří tak postupně přišli o všechny končetiny.
Smrt byla na Spinalonze denní realitou a vzhledem k malé rozloze a skalnatému povrchu ostrova přinášela naléhavou otázku, kam se všemi mrtvými. Pokud si nebožtík za svého života našetřil potřebnou částku, nebo pokud měl příbuzné ochotné uhradit jeho pohřeb, byl uložen na zdejším miniaturním hřbitově do vlastního hrobu. Jinak byl umístěn do společného hrobu, který představovala jakási cementová věž zabudovaná do země. Této „jámě“ ale nakonec neunikl nikdo. Ostatky bohatších nebožtíků totiž byly stejně po čtyřech letech vyjmuty z hrobů a natrvalo umístěny ke všem ostatním, aby uvolnily místo novým mrtvým.
Tato praxe se stala hrůznou tragédií pro dívku, která byla krátce po svém příchodu na ostrov nalezena v bezvědomí a bez přítomnosti lékaře prohlášena za mrtvou. Protože si na ostrov přinesla peníze, byla následující den pohřbena do vlastního hrobu. Po čtyřech letech, když byl hrob otevřen, aby byly ostatky přemístěny, leželo tělo dívky v poloze, z níž se dalo vyčíst, že se v hrobě probrala a marně bojovala o život.
Malomocní na ostrově přesto nevzdávali svůj boj o zlepšení situace a jejich život kvůli bezprostřední hrozbě smrti probíhal možná v mnoha ohledech daleko intenzivněji než v některých společenstvích zdravých lidí. Postupně se kolem vylepšených obydlí začaly objevovat malé zahrádky, trávníky, květiny, ale i drobné domácí zvířectvo. Každý nový příchozí na ostrov byl ostatními přivítán, bylo mu přiděleno obydlí a na základě svých dovedností byl zařazen do každodenního života. Podpora komunity pak pokračovala až do konce jeho života a v té době zde už jen málokdo umíral sám.
Ostrovanům se časem dostalo také duševní útěchy. Na Spinalonze vznikly pravoslavné modlitebny, kde se konaly pravidelné bohoslužby. Ačkoliv se tomu řecké úřady bránily, proběhlo na ostrově také několik svateb, ze kterých vzešla řada dětí. Pokud se dítě po narození jevilo jako zdravé, bylo rodičům odebráno a umístěno ve zvláštním dětském domově v Aténách, kde bylo až do své dospělosti pod dohledem lékařů. Pokud se u něj choroba neprojevila, bylo prohlášeno za zdravé a mohlo se začlenit do normální společnosti.
Další průlom v životě malomocných znamenal rok 1932, kdy byl novým guvernérem Spinalongy jmenován dr. Grammatikakis. Významně se zasloužil o další zlepšení zdejší situace. Zasadil se o výstavbu nových sběrných nádrží na vodu a postaral se, aby byl na Spinalongu dopraven elektrický generátor, díky kterému mohli ostrované využívat elektrickou energii dokonce dříve, než mnozí obyvatelé Kréty. V roce 1937 pak byla na ostrově vybudována nová nemocnice s laboratoří, kterou, pokud to počasí dovolovalo, pravidelně navštěvovali lékaři z pevniny. Přiváželi také zásoby nezbytných léků. Dr. Grammatikakis se také zasadil o vybudování dvou bloků dvoupatrových domů s byty, které od roku 1948 využívali především nově příchozí, neboť starousedlíci většinou dávali přednost vlastnoručně zbudovaným obydlím s drobným hospodářstvím. Každý nový blok měl dvacet čtyři jednolůžkových jednotek a čtyři společné kuchyně. Na ostrově vznikly malé obchůdky zásobované zbožím z Kréty, fungoval tu i holič a kadeřník, pracovali zde drobní řemeslníci. Postupně tu vznikly dokonce i čtyři taverny, z nichž jedna sloužila jako tančírna!
Nemocní také ke konci existence kolonie získali možnost lepšího kontaktu s příbuznými na pevnině. Rodinám, které o to projevily zájem, byly povoleny pravidelné návštěvy. Čas na návštěvy byl ale striktně vymezen a některým nestačil. Je zdokumentován případ ženy, která, aby se již nemusela odloučit od svého nemocného manžela, odebrala partnerovi injekční stříkačkou krev a sama si ji aplikovala. Po čase, když se u ní skutečně projevila lepra, přesídlila na Spinalongu natrvalo.
Kostelíky na ostrově začali využívat ke křtu svých dětí zdraví rodiče z Kréty. Každá osoba nebo i věc opouštějící ostrov však vždy musela projít dezinfekční místností, zřízenou hned u přístavní brány. Pravidlo, že malomocní nesmějí z ostrova odejít, se však dál striktně dodržovalo.
Někteří nemocní ale psychicky špatně snášeli nedostatek zpráv o svých blízkých a pak se snažili utéci. Využívali k tomu noci a k překonání moře, které je dělilo od pevniny, používali dřevěné koupací vany. Většinou se pak ale sami po několika dnech dobrovolně vraceli zpět na Spinalongu. Výsledkem ale nakonec bylo, že úřady nechaly vany zkonfiskovat.
Zvláštní období zažila Spinalonga během druhé světové války. Na ostrov se příliš nehrnula ani německá armáda. Pouze rozestavěla stráže na pobřeží Kréty, které měly zabránit přístupu malomocných na pevninu. Kromě jediného incidentu, při kterém byl při pokusu o útěk zastřelen muž, válka Spinalongu v podstatě minula.
Roky existence kolonie malomocných na Spinalonze prokázaly neuvěřitelnou sílu a odhodlání jejích členů. Dokonce si vydávali vlastní noviny Satire, které humornou formou informovaly o událostech na ostrově. V jedné z taveren se pořádala také loutkoherecká představení karagiosi a bylo zde také zřízeno kino. Na ostrově vznikla divadelní skupina, která pořádala každý měsíc představení, jichž se účastnili jak obyvatelé Spinalongy, tak i návštěvníci z pevniny.
V roce 1954 padlo rozhodnutí řecké vlády tuto poslední oficiální kolonii malomocných v Evropě zrušit a vrátit nemocné do nemocnic. Tak, jako se první obyvatelé Spinalongy bránili své násilné internaci, mnozí z nich odmítali opustit místo, na kterém si po letech úsilí vybudovali nový domov. Posledních třicet malomocných tak ze Spinalongy definitivně odešlo až v roce 1957. Jejich další osudy se pak vyvíjely nezávisle na sobě. U mnohých se stopy ztrácejí brzy poté, co Spinalongu opustili, o některých je bezpečně doloženo, že se jim (i díky novým, účinnějším metodám léčby) podařilo vybudovat si slušnou existenci mezi zdravou populací a některým dokonce založit rodiny.
Dnes je Spinalonga jednou z nejznámějších turistických atrakcí Kréty. Denně sem z blízké Eloundy či nedalekého Agios Nicholaos přijíždějí desítky výletních lodí, které sem přivážejí stovky návštěvníků z celého světa. Na prašné cestě lemující ostrůvek se pachtí zpocení lidé, cvakají fotoaparáty a překřikují se průvodci, a jedinečná atmosféra tohoto místa se tak zcela vytrácí. Snad jen ten, kdo se sem vydá brzy ráno nebo vpodvečer, se může zaposlouchat do ticha mezi rozvalinami někdejších domovů malomocných, které narušuje pouze všudypřítomný zpěv cikád. Možná si pak o životě malomocných na tomto místě udělá lepší představu, než ze sebelepšího výkladu místního průvodce.


Z Velkého lékařského slovníku
Lepra - malomocenství. Onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Dosud se vyskytuje, a to převážně v tropických oblastech. Vyvíjí se a probíhá velmi dlouho. Postihuje kůži, sliznici a nervy. Na kůži, jež může ztrácet citlivost, se objevují skvrny, které vředovatí a hojí se jizvami. Dochází k výraznému poškození různých částí těla (například ztráta článků prstů)...
prosinec 2004

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group