ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Byl jsem v Severní Koreji

Osmý říjen. Brzy odpoledne přilétám na sedm dní do Pchjongjangu, hlavního města Korejské lidově demokratické republiky.

Nad hlavní budovou letiště se tyčí obří obraz Kim Ir-sena. Všude stojí stráže v různých uniformách. Vítají mě dva pracovníci severokorejského ministerstva zahraničních věcí. Jeden mě bude stále doprovázet. Bude to takový můj anděl strážný.

Pojďme mu říkat třeba pan M.
 
Byl jsem v Severní Koreji

 

Napsal a vyfotografoval Tomáš Svoboda

 

Cesta autem z letiště do hotelu Koryo netrvá dlouho. Je nádherné odpoledne a všude kolem vidím obrazy a obří plakáty mužů a žen ve zbrani. Jde z toho trochu strach.
 
Pan M. se v hotelu ubytovává také, ač sám v Pchjongjangu bydlí.
 

Ubytovací procedury proběhly velmi lehce. Přesto to večer nevydržím a dávám si několik irských. Potom k jídlu ještě pár piv a s panem M. několik likérů z hadů. Jsou sladké a pan M. je hladký…

Prakticky celé město je ponořeno do tmy. V chudších panelákových čtvrtích se skoro vůbec nesvítí. Všichni ulehli okolo třiadvacáté hodiny.
 

Krátce před dvanáctou je z pouličních amplionů slyšet jakousi umělou hudbu, něco na způsob večerky(!).

Usínám. Dva aspiriny a půl litru vody to snad spraví. Doufám že ráno budu fit – čeká nás totiž návštěva mauzolea korejského vůdce Kim Ir-sena.

 

DEN DRUHÝ
 

Ráno mám trochu kocovinu. Asi hadovka, jak říká pan M.

Další aspiriny, voda a snídaně s korejskými specialitami. Jsou vynikající, ale k snídani mi nesedí, dávám přednost vajíčkům, toastům a kávě.
 

Do mauzolea jedeme starším mercedesem, za volantem sedí chlápek, který působí jako válečný veterán.

Správně popsat prezidentský palác Kumsusan, kde leží mumifikovaný Kim Ir-sen, není jednoduché. Vůbec se tady ale nesmí fotit. Jednodušší je stát se svatou Anežkou Českou než propašovat do těchto míst fotoaparát.
 
Při kontrole přicházím o zapalovač. Stejně už byl poloprázdný, chlácholí mne pan M. Upozorňuji, že já ho vidím jako poloplný…
 
Vše kolem je z perfektního mramoru, ten je zdejší. Palác je obrovský. Pohybujeme se po sáhodlouhých pohyblivých chodnících. Cizinci mají přednost. Místní sem přijíždějí speciální tramvajovou linkou. Všechno řídí mladé krásné dopravní policistky ve světle hnědých uniformách.
 
Jsou zde prostí lidé, vojáci, důstojníci, zasloužilí partyzáni. Všichni čekají v řadách – unifikovaně a němě. Padá na mne zvláštní nervozita. Postupně se ale dostáváme do velkého sálu s obří sochou Kim Ir-sena. Všichni se musíme uklonit.
 
V tlumeném rudém světle pak tiše procházíme kolem sarkofágu. Tentokrát se musíme poklonit čtyřikrát. V každém rohu stojí bez hnutí jeden voják se samopalem.
 

Vycházíme ven a i když se tady, v Severní Koreji, nesmí fotografovat vlastně vůbec nikde, vytvářím několik docela fajn obrázků. Před palácem se na jakémsi pódiu totiž nechává fotit skupina důstojníků, i když o to nějak moc nestojí.

 

***

 

Stále je nádherný den. Jedeme se podívat do Kimova rodného domu. Stojí na kraji města a není zase až tak zajímavý. O trochu výše, na zeleném pahorku, nám průvodkyně ukazuje výhled na město. Rovněž nic zvláštního.
 
Zvláštní je ale pan M., když projevuji přání pořídit si pár snímků lidí na ulici. Nenápadně, ale přitom velice důrazně mi navrhuje krátký oběd a odpočinek v hotelu. Zdůrazňuje (již podruhé), že jsem do jejich země přijel na oficiální pozvání, a bylo by správné respektovat místní zásady. Dostávám se tím tak trochu mezi dva ohně, jsem tady přece kvůli focení! No, co se dá dělat.
 
Při obědě v hotelu si všímám, že návštěvníci tvoří prazvláštní všehochuť turistů: z Afriky, z Číny, a hlavně z Ruska.
 
Hlavní pomník Kim Ir-sena ve městě je bronzový a obrovský. Obklopují ho sestavy soch národně-osvobozeneckých bojovníků. Mimochodem mistrně provedených.
 
Zážitkem jsou ale davy lidí, kteří se kynoucí soše, tedy velkému Kim Ir-senovi, chodí klanět – pionýři, vojáci, důstojníci a další.
 
Je to celé úžasně fotogenické, a ačkoliv se Severokorejci ne všichni nechávají fotit rádi, tady jakoby nemají na vybranou. Blíží se ale dny volna a lidé jsou vesměs dobře naladění.
 
Fotím skupinu salutujících vojáků s rudými karafiáty. Jejich důstojník pak mému průvodci něco rozčileně vysvětluje. V autě se potom pan M. dost ovládá, ale myslím, že přemýšlí o tom, jestli pro změnu nemá vynadat on mě. Obávám se, že pan M. si se mnou ještě užije…
 

Vymohu si krátkou zastávku na náměstí. V kalužích se odrážejí plakáty a transparenty. Krásně se to fotí, mám z toho radost a snažím se panu M. vysvětlit, jaké z toho mohou vzniknout fajn záběry.

Říká, že na to se mohou názory různit.

 

***

 

Velkolepá arrirrang. Co všechno jsem již o této akci slyšel… Je to obří událost a nacvičuje se několik měsíců. Je to vlastně taková gigantická laterna magika, tedy kombinace všech různých uměleckých forem: balet, zpěv, recitály, film, tance, vojenský výcvik taekwon-da a tak dále. Letos se při ní poprvé použijí i laserové efekty.
 
Hlavní částí vystoupení jsou tisíce dětí na tribuně, které pomocí rozevírání pestrých barevných pláten vytvářejí obrovské obrazce. Je to úžasně efektní a Severokorejci, neboť je to jejich vynález, jsou na vše právem hrdí.
 
Akce je monstrózní. Do této částečně kryté haly se vejde až sto padesát tisíc lidí a účinkujících je až sto tisíc.
 
Do hotelu se vracíme autobusem karosa, což je jedna z mála věcí, která tady na mne dýchne domovem. Dokonce i tramvaje jsou tytéž, jaké vidíme v českých ulicích.
 
V hotelu to nevydržím a kupuji si DVD se záznamem celé akce, i když jsem si celý ten arrirrang natáčel na video a fotografoval jako blázen. Měl jsem povolen dokonce i stativ!
 
Že to ale byl den!
 

 

DEN TŘETÍ
 

Snídám s německým katolickým farářem a několika jeho kolegy. Minulý den byli vysvětit místní kostel. V Severní Koreji je pouze jeden katolický kostel v Pchjongjangu. V zemi je zhruba pět tisíc věřících.

U snídaně je spousta delegátů pozvaných z celého světa. Přijeli kvůli oslavám 60. výročí založení Severokorejské strany práce. Oslavy se konají na hlavním náměstí a před odjezdem mě pan M. důrazně žádá, abych nemířil na hlavní tribunu teleobjektivem. Na tribuně se totiž objeví hlavní vůdce. Slibuji.

Konečně začínám chápat, jak exkluzivní postavení mám. Jsem jedním ze tří(!) zahraničních novinářů, kteří smějí akci zachytit.
 
Na rukávě mám speciální žlutou pásku s modrým označením. (V hotelu – neboť ji musím nosit stále – mi ji všichni novináři závidí.)
 

Procházíme sérií velmi přísných bezpečnostních kontrol. Pan M. se o mě stará jako máma o mimino.

Slunce začíná docela hřát. Na tribuně je opravdu velmi plno, já mám skvělé místo, dokonce o mnoho lepší než kameraman americké televize NBC.

 

***

 

Hodiny na věži odbíjejí, přehlídka začíná. Náměstí je plné všemožných bojových jednotek a vojenských kapel. Vše je velmi propracovaně zorganizováno, není divu, vždyť mají v takových akcích mnohaletou praxi.
 
Jednotky pochodují naprosto perfektně. Alespoň třetinu všech bojových útvarů tvoří ženy. Působí velmi tvrdě.
 
Do výšky stoupají tisíce balonů a z reproduktorů je všude slyšet hlasitý jásot. Prapory, standarty, všechno se na slunci blýská a září. Úžasné. Opravdová ukázka disciplíny a drilu. Civilisté pak na druhé straně náměstí vytvářejí pomocí různobarevných mávátek skvělé barevné obrazce.
 
Přichází velký vůdce, obchází hlavní ochoz tribuny, mává a kyne davům pod sebou. Jsem od něj nanejvýše čtyři metry! Raději nefotím, slíbil jsem to a nechci dělat panu M. problémy. M. jásá a tleská, nabádá mě, abych se choval stejně. Chci mu dnes udělat tak trochu radost, a tak poslechnu.
 
Ta přehlídka! Názory na tento typ akcí se mohou samozřejmě různit, ale pro mne to byl opravdový jednapůlhodinový zážitek.
 

Jsme trochu unavení, ale večer se ještě chystá pochodňový průvod. Na hotelovém pokoji si proto dávám několik skleniček whisky značky Chivas, kterou jsem zakoupil v nedalekém diplomatickém obchodě.

 

***

 

Nemohu se dočkat a vyrážím do ulic sám bez pana M. Pořizuji neutrální fotografie lidí s dětmi všude kolem. Některým to vadí, většina je ale v pohodě. Jenže ani ne za patnáct minut je u mě můj řidič a ukazuje velmi významně na hodinky, prý již musíme jít…
 
Když pozdě odpoledne vjíždíme autem opět na hlavní náměstí, chci zastavit, protože by se daly pořídit pěkné fotografie. Pánové ale nějak nechtějí. Asi nestojí o problémy, chápu to. Proslýchá se, že je trochu nebezpečné fotit v davu, panuje zde totiž hysterie z takzvaných škůdců ze Západu. Z davu se tak najednou může vynořit někdo, kdo vám zabaví fotoaparát, a lidé kolem ho hned podpoří. Fotograf pak může být rád, když při odletu dostane aparát nepoškozený zpátky. Myslel jsem si, že mne tímto příběhem tak trochu straší, ale později mi to potvrdili i místní pracovníci světových humanitárních organizací.
 

Stmívá se. Mám opět skvělé místo na tribuně, i když vedle obřích reproduktorů. Přicházejí dorostenci v bílých košilích a se žlutými čapkami. V rukou drží pochodně a vytvářejí po náměstí různé světelné obrazce.

Ač je to úchvatné, trvá to vše trochu dlouho.

 

DEN ČTVRTÝ
 
Nevím proč, ale ráno mne napadá, že bych si možná také mohl nechat ušít na míru takový ten typický oblek, který zde všichni nosí. Myslím, že pan M. má ze mě konečně radost.
 
Krejčí sídlí v menším obchodním centru, kde se nakupuje jen za valuty (něco jako náš bývalý Tuzex). Lidí je tu pár. Krejčí je starý profík, M. s ním nakonec usmlouvává cenu na čtyřicet eur. Krejčí mě velmi pečlivě měří, jsem zvědav na výsledek...
 

Čeká nás zábavní park Daesongsan v pohoří Moranbong, mírně zastaralý, s velkou zoologickou zahradou. Je svátek a park je tudíž plný lidí. Dovnitř nás vůbec nechtějí pustit, i když se pan M. snaží, jak může. Je tu prý příliš mnoho lidí. Jdeme do druhého parku – stejný příběh. Pak do třetího, stále totéž. Nakonec mne alespoň nechají rozhlédnout se na deset minut po centrálním části parku. Ženě na vrátnici ale musím dát jedno euro a měří mi čas. Zvláštní. Pan M. se začíná potit, zdá se, že mu také není v davu příliš dobře.

Vytvářím jen několik záběrů. Například pionýrek, jak létají vzduchem v malých raketkách s kulomety na jakémsi kolotoči. Cítím se tady trochu jako exot, ale nevadí mi to. Před vchodem do lunaparku pak ještě fotím stánek s občerstvením, kterých je tu hned několik. Nic zvláštního, jen vedoucí dotyčných stánků hned protestuje.
 

Snažím se již bůhví po kolikáté panu M. vysvětlit, že přece snímek rozesmátých dětí s maminkami nemůže nikomu vadit. Nechápu to. V autě mi pak ale pan M. začíná rozčileně vykládat, že kdybych chodil po Pchjongjangu sám, tak bych kvůli svému stylu focení viděl... Snažím se ho uklidnit. S Korejci je ta potíž, že jsou neskonale výbušní. Pan M. mi pak vysvětluje, jak někteří zahraniční fotografové zneužívají záběrů a dělají z nich ironizující fotografie.

 

***

 

Čučche je teorie Kim Ir-sena, jejíž esence spočívá v tom, že pokud si nějaká malá země chce uchovat národní identitu, musí být soběstačná úplně ve všem, tedy nebýt ekonomicky či vojensky závislá na žádných mocnostech. Severní Korea se tím vždy pečlivě řídila, nebyla například ani členem bývalé socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Tuto ideu velmi obdivoval i Josip Brož Tito, velký přítel Kim Ir-sena.
 
Idea má dokonce svůj památník. Je velkolepý. Je to taková útlá žulová věž. Nahoru se jede rychlovýtahem a shora je jeden z nejkrásnějších výhledů na Pchjongjang. Konečně svobodně fotografuji a pan M. mi při tom emotivně líčí, jak Američané v letech 1950 až 1953 rozbili celý Pchjongjang doslova na padrť. Všechno se zde muselo postavit znovu… Není divu, že tu mají na Američany pifku.
 

Dole ve věži si dáváme sušenou rybu a pivo. Bavíme se o korejské válce, spousta informací je pro mě nová. Číšnice nemá nazpátek drobné, a tak mi vrací nějaké odznáčky se symbolem čučche.

 

***

 

Večer jedeme na divadelní vystoupení do jedné z mnoha zvláštních kulatých budov. Všechny byly postaveny v 70. letech a působí pompézně. Opět se bude jednat o recitály, zpěv a balet. Libůstkou jsou také pohyblivá pódia, na kterých je naskládaný jako sardinky důstojnický pěvecký sbor armády KLDR, něco jako ruští Alexandrovci. Přijíždějí a odjíždějí.
 
Jedna se scének: Několik mladíků v uniformách přibíhá na pódium s rudými stuhami a bubny. Mají velmi výrazný make-up. Bubnují a křepčí…
 
Další scénka: Skupina mužů a žen předvádí naprosto nehybné sousoší – přesně to, které jsem před několika dny fotografoval. Skutečně jsem si chvíli myslel, že jde o sochy! Pak ale začnou předvádět jakýsi bojový balet, něco na způsob čínské revoluční opery. Střílejí a umírají… Nakonec se samozřejmě vrátí k sestavě sousoší a opět se ani nehnou. Působí to efektně.
 

Na závěr představení se prudce spustí zadní opona a objeví se obří, alespoň osmimetrový malovaný portrét Kim Ir-Sena. Lidé v hledišti tleskají jako zběsilí.

 

***

 

Pan M. mne pak bere do typické korejské restaurace. V mírně zastrčeném podničku je celkem prázdno.

Jídla jsou ale zajímavá. Jíme typickou korejskou polévku, studenou a s tmavými nudlemi. Další specialitou jsou smažené rybí oči! Nečekal jsem, že něco takového budu někdy schopen vůbec pozřít, ale je to moc dobré (jsou vysmažené a nádherně křupavé). Pijeme čepované korejské pivo. Uklidňuje to a pomáhá.

Po návratu do hotelového pokoje pozoruji z dálky jako každý večer památník čučche. Na vrcholu je obrovský plamen, který září. Takovou iluzi tedy vytváří pohyblivý reflektor uvnitř. Pomník vypadá v každém světle jinak – ráno, v poledne a večer.
 

Z amplionů se zase začíná linout zvláštní znělka, je opět za deset minut dvanáct.

 

DEN PÁTÝ
 
Hory Myohyangsan jsou od hlavního města sto šedesát kilometrů a auto po dálnici jen sviští. Uvnitř panuje hrobové mlčení. Dálnice nemá žádné výjezdy či příjezdy. Tu a tam vidím několik rolníků při práci. Dělám symbolicky jeden záběr panáků ze slámy, kterých je zde spousta. Podél dálnice, alespoň mi to tak připadá, jsou vesnice v lepším stavu než ty více vzdálené.
 

Přijíždíme do hypermoderního hotelu v horách. Pan M. mi ho chce za každou cenu ukázat.

Pak zastavíme u výstavního Domu mezinárodního přátelství. Vlastně jde o domy dva. V jednom jsou vystavené dary pro Kim Ir-sena od různých státníků, v druhém dary pro Kim Čong-ila. Nikde ani smítko, vše opět téměř sterilně čisté. Vchody hlídají vojáci se stříbrnými samopaly. Jsou nádherné (ty samopaly totiž).
 
Nesmí se nic fotografovat, uvnitř už vůbec ne.
 
Koná se ale klasický rituál: klaníme se soše.
 

Darů a různých vyznamenání je v sálech, které se rozsvěcejí na fotobuňky, spousta. Jsou roztříděny podle různých oblastí a období. Například je tu obrázek jakéhosi přístavu, tuším akvarel, s popiskou Dar od občana ČR. Prostě dary od všech možných lidí, institucí, politických stran a hlav států celé planety.

Ukazují mi opancéřované auto od Josifa Visarionoviče Stalina, pancéřový vlak od Mao Ce-tunga… Objevil jsem i dar od Jimmyho Cartera, a světe div se od Madeleine Allbright(!). Průvodkyně se mne zeptala, jestli ji náhodou neznám, odpověděl jsem po pravdě, že ne.
 
Vrcholem byl sál s jakýmsi menším dioramatem horské krajiny s dominantou v podobě voskové figuríny Kim Ir-sena v popředí. Vypadá jako živý. Dokonce jeho sako a lístečky okolních stromů vlají v umělém větru!
 
Když si pak na terase v prvním patře dáváme kávu a pokuřujeme, naše průvodkyně, již starší dáma, mě překvapí svými mírně erotickými poznámkami, například že čistý horský vzduch výborně podporuje určité tělesné funkce zejména u mužů a podobně. Říkala to tak procítěně, až mne to začalo do určité míry znepokojovat. (Asi se ta dáma se mnou začala cítit uvolněně.)
 

Na pikniku u vodopádu vybalíme několik piv, vodu, nějaké suši, vajíčka, chléb, pár sépií a smažené ryby. Za krátké posezení na kameni ale musím zaplatit čtyři americké dolary. Vodopád je ovšem příjemný.

 

***

 

V klášteře Pohyon se ten den ještě setkáme s několika opravdovými mnichy. Je tu i malá knihovna. Právě zde byl vynalezen původní knihtisk.
 
Budovy v klášteře jsou zevnitř nádherně vymalovány. Dozvídám se, že Američané při náletech systematicky likvidovali po celé Koreji veškeré památky. Stopy po kulkách jsou i na prastarém chrámovém kameni.
 
Pozoruji několik starých mnichů, myslí si svoje.
 

Přicházejí svatebčané z blízké vesnice. Jsou v tak rozverné náladě, že jí po chvíli nakazí i ženu v uniformě s rudou hvězdou na čepici, která zde hlídá a zpočátku působila velmi přísně.

 

DEN ŠESTÝ
 
Na programu je návštěva jednoho z hlavních muzeí umění. Jsou v něm hlavně kresby, tedy spíše jejich kopie, z hrobky slavného korejského krále. Kresby jsou to jediné, co po něm zbylo. Zbytek rozkradli a odvezli Japonci.
 
Malby jsou nádherné, velmi pečlivě provedené. Ani zde se ale nesmí fotit.
 
Smí se to ovšem v druhém patře, kde je velmi barvitá výstava obrazů socialistického realismu. Pozoruji obrazy typu: Kim Ir-sen při náhodném setkání se železničářem, vojákyně si hraje se selátkem, Kim Ir-sen beseduje s traktoristy a podobně.
 

Venku mě ještě zaujal obří transparent bojovnic v uniformách, rád bych si udělal vícero záběrů, panu M. se to ovšem moc nezdá. Kolem jde skupina malých pionýrek, ale před fotoaparátem utečou. Stydí se, asi.

 

***

 

Výstava květin Kim Ir-sena. Jsme ve velkém sále, kde má každá velká vojenská jednotka svůj stánek ozdobený květinami. Podobné stánky mají i různé podniky a ministerstva. Pokouším se vyfotit jednu vojákyni před pestrobarevným květinovým stánkem, ale nejprve si s ní musí pan M. krátce pohovořit. Stejným způsobem fotím i dál – a všechno klape!
 
Palác školáků je další budova obřích rozměrů. Pro zajímavost: je postavená tak, že má tvar otevřené náruče. Je samozřejmé, že i tuto budovu otevíral Kim Ir-sen. Před budovu právě vychází skupinka mladších pionýrek, které budou vítat početnou delegaci jihokorejských turistů.
 
Jsme prováděni nesčetnou řadou sálů a pionýři v různých sálech postupně předvádějí, jak malují, vyšívají, sochaří a cvičí se v ovládání různých hudebních instrumentů. V budově je i velký plavecký bazén a samozřejmě sál pro výcvik bojového sportu taekwondo.
 

Všechno je velmi pompézní. Jsou tyto děti jen z „určitých“ rodin, nebo ne – napadá mě.

V Paláci pionýrů nás čeká i vystoupení: hudba, recitály a trocha akrobacie. Představení má vysoce profesionální úroveň. Děti jsou zde úžasně dovedné a zručné.

 

POSLEDNÍ DEN
 
Jdeme se podívat na prastarý hrob krále Dongmyong. Cestou kousek za město míjíme řadu nákladních aut plných vojáků a vojaček. Mají lopaty a motyky a je jasné, že jedou pomáhat rolníkům se sklizní. Na výpomoc míří i civilisté z Pchjongjangu na kolech (mimochodem, i tyto dopravní prostředky patří v KLDR státu).
 
Raději se ani neptám, zda můžeme zastavit kvůli focení, určitě by to opět nešlo.
 
U památníku je celá řada dřevěných chrámů, zevnitř nádherně vymalovaných. Všechno ovšem nové, neboť i tady v padesátých letech padaly americké bomby. Bohužel.
 
Dívka, která nás zde provází – opět ve výrazném, barevném lidovém kroji – má nádherné, zvláštní, jakoby medové oči. Chvílemi se mne nenápadně dotkne…
 
Hrob je jen jakási mohyla s několika nově vyrobenými sochami starých vojevůdců stojících vedle svých koní. Nic tak zvláštního, ale chápu, že pro místní má toto místo mýtický význam.
 
Když odcházíme, podá mi průvodkyně ruku. Má ji sedřenou a tvrdou.
 

Všude kolem pracují rolníci na polích. Jedna policejní motorka pole neustále objíždí a kontroluje.

U vchodu se dává se mnou do řeči jeden Jihokorejec a ptá se na všechno možné… asi ho provokuje moje oficiální páska na rukávě (totéž se mimochodem děje v hotelu ve výtahu, Jihokorejci se mne stále ptají, odkud jsem, co zde dělám, jestli jsem tu sám či se skupinou a podobně).

 

***

 

A ještě jeden pomník. Stojí na kopci s překrásným výhledem na Pchjongjang. Tentokrát je to monument velice zajímavý – sochy stovek vojáků i civilistů padlých v boji proti Japoncům. Jsou odlity z bronzu v nadživotní velikosti a stojí na žulových podstavcích. Tváří jsou obráceny směrem k nově vybudovanému Pchjongjangu, vidí tedy na vlastní oči, že jejich smrt měla smysl. Když ale chci vyfotit několik malých pionýrů vedle bysty manželky Kim Ir-sena, jejich vedoucí to nechce dovolit.
 

Na dalším kopci mi pak pan M. vypráví, že ve středověku se tu zapalovala velká hranice, která obyvatele hlavního města varovala před nepřátelskou armádou blížící se z východu.

 

***

 

Vracíme se zpět jinou cestou a projíždíme zábavním parkem, kam nás před několika dny nechtěli pustit. Tentokrát je tu jen několik málo zájezdů s pionýry. U brány se pan M. dostává do mírného konfliktu s jakýmsi dveřníkem, kterého očividně nezajímá, že jsem v zemi na oficiální pozvání. Myslím že i panu M. to zvyšuje adrenalin v krvi.
 
A pak následuje návštěva paláce pro výuku a výcvik taekwonda v hlavním městě. Další obří palác o rozloze tisíců čtverečních metrů, kde se jednak konají mezinárodní soutěže a jednak je umístěno i muzeum tohoto bojového sportu starého několik tisíc let.
 

V jedné z mnoha tělocvičen právě trénuje šest světových šampionů. Čtyři chlapci a dvě dívky ve věku asi dvacet čtyři až dvacet osm let předvádějí salta a přemety, kopy a údery ve vzduchu. Ukázky velmi efektivní sebeobrany jsou ale asi nejsilnější! Celá návštěva na mne udělá takový dojem, že si přísahám, že v Praze rozhodně začnu trénovat taekwondo (a skutečně jsem pak začal).

 

***

 

Večer ještě chvíli jen tak bez cíle bloumám po hotelu Koryo. Mých sedm dní v Severní Koreji končí a mě to trochu mrzí. Je tady přece ještě tolik zajímavých věcí... Když pak na pokoji při balení opět slyším onu hudbu z pouličních amplionů, vím určitě, že zvláštní „elektronická ukolébavka“ mi bude znít v uších celý život.
 
Leden 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group