ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vánoce po lesothsku

Zebedee je ostříhaný dohola a skoro jsem ho nemohl poznat. Viděli jsme se jen pár hodin, když jsme o jarních prázdninách s dalšími třemi studenty projížděli ve vypůjčeném autě Jižní Afrikou a čtyři dny strávili v Lesothu. Uchvátilo mě překrásnou horskou krajinou. Tak proč sem nejet na Vánoce a Nový rok a nepokusit se udělat i pár nahrávek místní hudby pro mé studium?
 
Vánoce po lesothsku

 

Napsal a vyfotografoval Vít Zdrálek

 

Je 9. prosinec a jsem tady. Netuším, v jakých podmínkách Zebedee žije, vždy mě jen do telefonu ujišťoval: „Žádný strach. Všechno je o. k. a můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít. Stejně nemám o prázdninách co dělat.“
 
A hned mě čeká první překvapení. Místo taxíkem jedeme starým bavorákem Zebedeeho bratrance. Stejně jako v Jihoafrické republice, i tady – v lesothském hlavním městě Maseru – je BMW víc než jen auto. Každý mladý muž ho chce mít, a pokud nemá peníze na nové, koupí si starší nebo ještě starší… „Protože když máš BMW, jsi prostě smart, každá tě chce,“ byl jsem poučen už v Jižní Africe. Míříme k obytným čtvrtím. Kolem nás se to hemží mladými lidmi a teenagery, užívajícími pátečního večera. Sjíždíme na prašnou cestu a mezi malé zděné domky.
 
Zebedee klepe na dveře, někdo odstrkuje závoru a už jsme vevnitř. Podávám si ruku se třemi lidmi, rozeznat jejich obličeje ale v přítmí nedokážu. Orientuji se podle hlasu – mladý muž, mladá dívka a stará žena. Něčí ruce mi pomáhají sundat batoh a ukazují, kam se mám posadit. Propadám se do několika vrstev molitanu nastlaných na starém křesle. Zebedee se propadá do podobného křesla vedle mě. Když přivyknu mdlému světlu petrolejky uprostřed místnosti, mohu se konečně rozhlédnout. Zeleně vymalovaná zděná místnost sloužící jako kuchyň je velká asi tři krát čtyři metry, strop tvoří vlnitý plech podepřený trámy – střecha. Kolem stěn kanystry na vodu, malá skříňka na nádobí, plynový dvouvařič a několik dalších kusů starého nábytku. Všichni mlčí a tu a tam ke mně zabloudí nesmělým pohledem – ostych a trochu i strach. Nepatřičnost situace je příliš velká. Co tady ten Evropan dělá? Může si zaplatit hotel! Ani nevíme, jak s ním mluvit, čím ho nakrmit…
 
Prolamuji ticho a začínám mluvit o všem možném, o mém studiu, o České republice, že nemáme tak krásné hory, a že jsme také malá země se spoustou problémů a patříme v Evropě vlastně k těm docela chudým (jako bych se snažil omluvit se za naše nesrovnatelně lepší životní podmínky). Uvědomuji si, jak hrozně plácám, ale napětí pomalu taje. Stará žena u stolu neumí anglicky, ale o to povzbudivěji se usmívá, je to Zebedeeho babička z matčiny strany. Mladý muž je jedním z mnoha Zebedeeho bratranců a jen tu přespává – studuje v Maseru obor veřejné zdraví. Dívka nepatří do rodiny, Zebedeeho matka si ji vzala, když se z té její stala alkoholička.
 
Vytahuji z batohu anglickou brožuru z české ambasády v Pretorii o České republice a ukazuji obrázky našich měst a Prahy. Zebedee najednou odchází do vedlejší místnosti a přináší obraz pražského Jezulátka s nápisem v jazyce sesotho: „Dítě Ježíš z Prahy schopné dělat zázraky“. Nemůžu uvěřit.
  
Je přece den Páně
 
Všude vzbuzuji střídavě údiv, podezření i nadšení. Běloch tu rozhodně není běžnou záležitostí. Díky Zebedeemu, který statečně čelí přívalům otázek, se ale cítím velmi bezpečně a pohodlně. Konečně se mohu opravdu podívat, kam chci.
 
Další den vstáváme časně, je neděle. V osm začíná v katedrále jediná anglická mše. Ostatní jsou v místním jazyce sesotho. Po návštěvě zděného suchého záchodu s pytlem místo dveří mě čeká ranní hygiena – jak říká Zebedee, bathing. Voda se ohřívá pro každého zvlášť, ženy se myjí odděleně a k dispozici jsou pouze dva lavory. Celý proces tak denně zabere podstatnou část rána. Zebedee mi ještě přežehlí košili – v kostele přece musí každý vypadat co nejlépe – a vyrážíme k silnici chytit taxi-mikrobus.
 
Poblíž katedrály se vypotácíme mezi davy lidí nabízející k prodeji snad všechno na světě. Uvnitř svatostánku nás muž starající se o zasedací pořádek vmáčkne do přeplněné lavice a začíná mše. Je třetí neděle adventní, žádná výzdoba ale nepřipomíná blížící se svátky.
 
Náboženská realita Lesotha je pestrá. Od 19. století v zemi působí tři evropské církve, jejichž počátky jsou spojeny s působením misionářů: francouzských protestantských (od 30. let), francouzských katolických a britských anglikánských (obojí od 60. let). Během 20. století se vzmohly i menší křesťanské církve a sekty (často z USA) a roste popularita takzvaných afrických původních církví, zejména sionistických. Většina lidí se dnes hlásí k nějaké formě křesťanství, ale tradice uctívání předků a rituály spojené s takzvanými obdobími přechodu (narození, iniciace, sňatek a smrt) i s úkony každodenního života v různé míře přetrvávají. Mrazivě zaráží pevná víra v čarodějnictví, se kterou jsem se setkal i u lidí univerzitně vzdělaných. Nejpevnější postavení v náboženském životě Lesotha však má katolická církev. Díky tomu může provozovat i řadu aktivit od misijních škol a vzdělávacích center přes centra boje proti AIDS až po rozhlasovou stanici.
 
Na Vánoce do jiného světa
 
Vánoce ale neoslavíme v hlavním městě. Strávíme je v horské obci Semonkong asi sto dvacet kilometrů jihovýchodně od Maseru, kde žije část Zebedeeho rodiny. Každý den odjíždějí do Semonkongu asi čtyři přecpané autobusy. Před Vánocemi jezdí mnoho lidí z hor do hlavního (prakticky jediného) města nakupovat a domů se vracejí s gigantickým úlovkem od plastových kontejnerů na vodu až po manželské postele či kuchyňské linky. Chlapec stojící na přepážce okna autobusu vše obratně nakládá na střechu, kam putuje i můj batoh.
 

Máme co dělat, abychom se uličkou procpali aspoň k pohodlnějšímu stání vzadu. Na to, že jsem opět jediný bílý, jsem si již zvykl. Ne tak naši spolucestující. Zebedee čelí množství nepříjemných otázek v místním jazyce. Jejich obsah mi raději ani nepřekládá a nakonec se rozumně rozhoduje se ke mně neznat.

Jedeme. Z jakéhosi zvláštního pocitu ohrožení nachlazením ale všichni vzápětí zavírají okénka a rozhodují se raději k smrti udušením nebo mdlobám z nesnesitelného vedra a pachu potících se těl. Po necelé hodině jízdy motor náhle škytne, a my stojíme. Nikdo nenadává. Cestující se poslušně uchýlí do stínu vysokých keřů kolem silnice rozžhavené odpoledním sluncem a odevzdaně čekají. Náhradní autobus je tu za dvě hodiny a my opět vyrážíme.
 
Autobus nás vysazuje daleko před obcí. Zebedee ukazuje na vrchol blízkého kopce, kde proti tmavnoucímu nebi vystupují siluety několika domů. Šplháme po úzkých cestičkách. Nahoře spustí pastevečtí psi. Jde z nich strach, ale Zebedee je kamenem v napřažené ruce drží v dostatečné vzdálenosti, dokud si je jejich majitelé neodvolají.
 

 

Na mírně se svažující plošině je rozeseto asi dvacet převážně kamenných domů kruhového nebo obdélníkového půdorysu. U jednoho z nich se zdravíme se starou ženou a Zebedeeho mladší sestrou. Uvnitř praská oheň a připravuje se večeře – kukuřičná kaše pap a vařený osolený hrách.
 

Zebedeeho dům je kamenný rondel se slaměnou střechou a hliněnou podlahou, který zdědil po dědečkovi. Fantastickou vymožeností je široká postel zabírající téměř celý vnitřní prostor. Venku už skoro není vidět, jen z okolních domů probleskují ohně a několik elektrických světel bliká dole v centru vzdáleném asi dva kilometry. Černé obrysy hor, hýkání oslů, štěkot psů, odněkud sem občas zalétne zpěv dívek doprovázený malým bubínkem. Jsem úplně u vytržení, něco takového jsem si ani ve snu nepředstavoval. Přichází Zebedeeho známý Maboloka, asi osmnáctiletý student s kšiltovkou naraženou ve stylu hip hop, v basketbalových botách a tričku, jinak velmi tichý s nesmělým hlasem, ale dobrou angličtinou. Povídáme si a nakonec po dlouhém dni usínáme zabaleni do několika vrstev vlněných dek. V nadmořské výšce přes dva tisíce metrů bývají noci chladné.

 

Hip hop a pastýři
 
Ráno slunce tak září, že se neobejdu bez slunečních brýlí. Ty tady ovšem téměř nikdo nevlastní. Je léto a odpoledne často přicházejí bouřky. Nad okolními horami se blýská, i když tady je slunečno. Čas trávíme obchůzkami po Zebedeeho známých, většinou jeho vrstevnících. Prvotní opatrnost a údiv nad tím, že bydlím se Zebedeem v „normálním“ domě, střídá zvědavost. Když řeknu, že jsem přijel do Jižní Afriky a Lesotha proto, že mě zajímá jejich hudba, ostych je zapomenut. Diskutujeme o muzice. „Musíš přijít na vánoční party,“ jsem ihned zapojen, „tam to rozjedeme.“ Je ale třeba najít někoho se zavedenou elektřinou z nedaleké malé vodní elektrárny, půjčit DVD přehrávač s co největšími reproduktory a zařídit spoustu dalších věcí. V prostředí odlehlé horské vesnice, kam vede jen nezpevněná cesta přes nekonečné hory a jezdí se více na koních než auty, kde se chodí s kanystry pro vodu a elektřinou se pyšní jen několik lépe postavených rodin, zní taková debata velmi zvláštně...
 
Při zpáteční cestě mě zaujme malý domek, odkud se ozývá zvuk harmoniky a bubnu. Zebedee mě táhne pryč: „To je jenom parta opilých opic, nevzdělaných pastýřů. Jednou za čas sejdou z hor, aby si užili domácího piva. Jediné, co umějí, je bojovat s molamu (krátká dřevěná hůl z tvrdého dřeva určená k obraně, tradiční symbol mužnosti, její získání je zpravidla spojeno s absolvováním iniciační školy). Jenom ti namlátí nebo něco horšího, víš přece, že se tady praktikuje čarodějnictví.“
 
Přesto mě to láká a snažím se Zebedeeho přesvědčit, jestli by se s těmi muzikanty nedomluvil, že si prohlédnu nástroje a případně nahraji pár minut muziky. Vykrucuje se, ale nakonec slibuje – prý před Štědrým dnem.
 
Vánoce docela jinak
 
Přípravy na Vánoce vrcholí. Autobusy jsou plné mužů – horníků zaměstnaných v jihoafrických zlatých dolech – přijíždějících oslavit svátky s rodinou. Právě Vánoce, Velikonoce a Den nezávislosti na začátku října bývají jedinými obdobími, která tito muži tráví doma. Často se stává, že nejsou vítáni, rodiny si zvykly žít bez nich...
 
Přichází ráno, kdy je domluvena schůzka s muzikanty. Zebedee mě uvede, ale pak se vymluví a odchází. Zůstat by znamenalo vystavit se nebezpečí, že bude otřesen jeho společenský status. V místním sesotho umím pár frází, oni anglicky ani slovo. Už jsem ale dost otrlý, aby mi to působilo větší problémy. Chvíli poslouchám, a pak začnu nahrávat. Nástroje mají velmi svérázné – buben z plechového sudu od benzinu je potažen duší s chřestidlem z plechových plíšků, paličky jsou vyříznuté z pneumatik a doplňuje to starý akordeon, ale muziku hrají právě tak dobrou, aby se všichni dobře bavili. Je teprve po deváté ráno, ale na dřevěných lavicích kolem stěn malé místnosti už posedává několik mužů, před sebou uříznuté plastové kanystry plné domácího piva.
 
Snažíme se domluvit, jak se dá. Ostych prolomil můj digitální fotoaparát. Všichni se chtějí fotit a vidět se na displeji. S rostoucí hladinou alkoholu v krvi se nakonec muži dávají do tance, muzikanti se předhánějí ve výkonech a nálada je výborná. Po dvou hodinách se loučím a nechávám muzikantům něco peněz. Kdykoli se během následujících týdnů potkáme, bouřlivě mě zdraví.
 

Štědrý den není ničím mimořádný. Obcházíme s přáteli různé domácnosti, ale prostřeno ke slavnostní večeři vidíme jen v rodině ředitele misijní školy. Odpoledne každý dostáváme malou klobásku a džus. Tradiční vánoční pokrm neexistuje. Kolem jedenácté večer jdeme s baterkou na mši do misijní stanice. Kostel je zaplněn, lidé slavnostně oblečeni, ženy zpívají starobylé písně misionářů z 19. století i své vlastní. Po mši pronáší několik žen dlouhé proslovy. Zebedee mi vysvětluje, že to je součást osvětové kampaně proti AIDS. Využívají příležitosti, při které se shromáždilo větší množství lidí. Absurdita spojení křesťanské oslavy narození Krista s AIDS a poučováním o bezpečném sexu mě drtí.

 

Teprve skutečná oslava
 
Na první svátek vánoční jsme od rána všichni zaměstnáni přípravou odpolední party, vše se bere velmi vážně. Den má zvláštní atmosféru. Mezi domky se procházejí děti pyšné na své nové oblečení, teenageři přehrávají melodie nových mobilů, dospělí posedávají ve skupinách u domů, pečou kusy masa, popíjejí alkohol a baví se. Nikdo nepracuje.
 
Na party se sešlo asi deset lidí. Nejdůležitější je taneční hudba hraná na novém DVD přehrávači vyneseném před dům, a alkohol. Tancuje se, pije, jí a povídá. Sešla se tu pestrá společnost: studentka, mladý muž snící o Kapském Městě, kde zbohatne, Zebedeeho známí a spolužáci, ale hudba a vůně pečeného masa přiláká i slaboduchého mladíka bloumajícího okolo. V záři zlatavého podvečerního slunce se všichni dobře baví. Když hory začnou tmavnout, je třeba začít balit věci, vrátit přehrávač, uklidit... V domě hraje televize, na prvním jihoafrickém programu dávají americkou vánoční „love story“.
 
Leden 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group