ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Přání svěřte Ekekovi

praniZ okének džípu trčí svazky dolarových bankovek a kolem se vine kouř myrty. Indiánský kouzelník s amulety na krku, v čapce na uši a se zářícíma očima píše svým kadidlem tajuplné znaky. Pak zazvoní malým zvonečkem, dá si lok kukuřičného kvasu čiča, stříkne jej ústy po autíčku, zašeptá něco nesrozumitelného a sáhne ještě po svěcené vodě, kterou pokropí miniaturu i skloněnou hlavu jejího majitele. U vedlejšího stánku probíhá podobný obřad, objektem ale není auto, nýbrž bungalov s bazénem. Muži, ženy, mladí i starci, studenti, obchodníci i bankovní úředníci čekají trpělivě s různými objekty v rukou, aby jim je také posvětili. Na Plaza Murillo v La Pazu, nejvýše položené metropoli světa, se právě koná Fiesta de Alasitas.

 

 

 

Přání svěřte Ekekovi 
 

Napsal a vyfotografoval Marian Sucha

 

 

 

Když jsem po snídal v hotelu Vídeň, poněkud omšelé a chátrající secesní vzpomínce z počátku 20. století, a chystal se na procházku městem, upoutala mou pozornost seňora na recepci s obří stodolarovkou v rukou. Snědá blondýnka v nejlepších letech, bujných tvarů a karmínově rudých rtů, si ji nechala při ranní mši v katedrále posvětit. „Dám si ji do postele pod polštář a budu snít o bohatství,“ řekla mi s úsměvem. A pak se rozpovídala, že Fiesta de Alasitas je největším tradičním svátkem v La Pazu a že dnes, 24. ledna na den Panny Marie Lapazské, jdou všichni – prezident, biskup, státní, vojenští a civilní hodnostáři a samozřejmě občané – do obrovské katedrály na náměstí Murillo. Půjdou tam na mši a kvůli challas de grande deseo – pokloně svým velkým přáním.
 

Svátek patronky se slaví od koloniálních dob zároveň se svátkem fetišů Fiesta de las Alasitas. V tento den se na náměstí a v okolí Plaza Murillo, Almeda a Paseo del Prado koná veliký jarmark. Jedni prodávají fetiše, jiní je zase posvěcují. Umělci, šamani, řemeslníci a pouliční obchodníci – všichni si vyhlížejí výhodné stání, aby mohli nabídnout své originální miniatury.

 

 

 

Ekeko a Alasitas
 
Centrální postavou fiesty je dlouhonosý a hrbatý skřítek Ekeko nebo Thunupa, malá figurka, která v předkolumbovské době měla chránit před nemilostí a nepřízní. Jeho svátek byl stanoven na začátek letního slunovratu a zachoval se až do koloniální doby. Již tehdy se na trzích se pro něj prodávaly nejrůznější votivní miniatury.
 
Na dnešním trhu v okolí Plaza Murillo si snad každý zakoupí miniaturky toho, co chce mít v budoucnu ve velkém. Lze dostat všechno – od zrnek rýže přes sandály, řidičský průkaz, pas, domek a nábytek s televizí, počítač, mobil či auto až po napodobeninu svazku bankovek – nejlépe dolarů – ty jsou odolnější vůči inflaci, vysvětlila mi recepční v hotelu. Miniaturky se nechají posvětit indiánským sacerdotem (knězem) nebo – chcete-li – kouzelníkem.
 
Bolívie je velmi chudá země. Všechno se dělá ve jménu Ekeka. Je uctíván nejen jeden den v roce na jarmarku, ale má svůj ara – malý domácí oltář – v lapazských domácnostech, obchodech nebo hospodách, kde se na něj se svými přáními obracejí všichni. Uctívají ho a vzývají, jak potřebují. V určitých dnech měsíce se mu dá do pusy hořící cigareta, protože je známo, že je vášnivým kuřákem. Pro přání je ale důležité, aby celá dohořela. Zhasne-li v půlce, je to špatné znamení.
 
V předšpanělské době, jak mi vysvětluje José de Mesa z lékárny u Pražského Jezulátka nahoře na kopci za náměstím Murillo, kam jsem zabloudil při procházce klikatými uličkami města, byl Ekeko nahý. Často s velkým pohlavím, jak se lze přesvědčit v Městském muzeu tradic (El Museo Municipal Costumbrista). Ale tento kult, do jisté míry také zaměřený na plodnost a erotiku, je zde vlastně až jako modifikovaný plod potlačené indiánské revolty z roku 1781. Poté z něj dělali usmívajícího se fešáka s typicky rozděleným knírkem, indiánskou čapkou nebo městským kloboučkem a s otevřenou náručí obloženou dárky. V koši nese mnoho věcí denní potřeby, ale hlavně luxusní zboží pro celou rodinu.
 

 

 

 

Záchrana před hladem
 
I v Josého lékárně stojí Ekeko hned vedle figurky Pražského Jezulátka. Podle jeho historky to byl Don Sebastián Segurola, guvernér města La Paz, kdo nařídil slavit svátek na počest spásy před hladem a kapitulací.
 
Koloniální nařízení, která indiánům zakazovala rituály na oslavu jejich bohů a idolů, vedla ke konfliktům mezi indiány kmene Ajmarů a Kastilci, respektive kreoly. Roku 1781 se místní indiánské kmeny, vedené kasikem Tupakem Katarim, vzbouřily. Obklíčili La Paz a ohně povstalců ničily úrodu na polích a statky. A zde podle Josého začíná i legenda o původu fiesty Ekeko. Je to příběh indiánské dívky Paulity, jež sloužila manželce guvernéra Seguroly, a jejího indiánského snoubence Isidoria. Když musel Isidorio opustit město, aby pracovat na guvernérově statku, zanechal na rozloučenou své Paulitě figurku, jakýsi symbol lásky a něžnosti. Byl to podle staré ajmarské tradice fetiš.
 
Figurka měla podobu kastilského guvernéra, protože podle pověsti právě na Segurolově vůli záviselo štěstí těchto zamilovaných. Krvavá vzpoura indiánských kmenů oddělila La Paz od okolí a městu hrozilo vyhladovění a zkáza. Zní to až pohádkově, že se zde, v koloniálním La Pazu, v této hrozné a bezvýchodné situaci za hladomoru, nacházel jeden kout, kde malá figurka, fetiš, měla košík s oběťmi – miniaturními porcemi jídla. A bylo to náhodou, že se právě indiánka Paulita stala vyvolenou osobou? U figurky se jednoho dne objevily malé porce jídla. Nebylo toho moc, ale v bídě to dodalo energii a naději i dalším dvěma až třem osobám blízkým guvernérovi. A jednoho dne se objevil i indián Isidorio, který dezertoval, protože nechtěl bojovat proti městu, kde žila jeho snoubenka. A Isidorio s sebou přinesl i jídlo. To spolu se zázračnou pomocí Ekekovou pomohlo guvernérovi sebrat síly a zorganizovat obranu města.
 
Po šesti měsících obležení dorazila k městu pomoc. Slavilo se vítězství a guvernér bez velkého vysvětlování vystavil oblečenou Ekekovu figurku do okna svého domu. A protože zázraky smí v křesťanském světě konat jenom vyvolení, byla pomoc městu připsána Panně Marii. Byla to tedy ona, kdo vyslyšel prosby hladových Španělů i indiánských poddaných.
 

Segurola nařídil slavit 24. ledna fiestu jako poděkování Panně Marii. Ekeko se guvernérovi hodil jako prostředek k pacifikaci indiánských obyvatel. Konečně to, že Isidoriův Ekeko měl podobu guvernéra a ne nějakého předkolumbovského fetiše se ztopořeným penisem, také asi pomohlo překonat některé bariéry. Kdo chtěl, mohl od té doby vystavit svého Ekeka doma v koutku. Není tedy divu, že i dnešní Ekeko má v koši základní potraviny – rýži, fazole a kukuřici. A nezapomeňme, že hlad je i dnes reálnou hrozbou v mnoha bolivijských, nejen indiánských rodinách.

 

 

 

Chybí zeleň a kyslík
 
La Paz nepatří mezi krásná města, navíc je plný bídy a špíny a má příšernou dopravu. Přesto zanechá horní a dolní část města v návštěvnících bezesporu zvláštní dojem. Je možné, že město ležící v údolí náhorní plošiny Altipláno nad hranicí vegetace působí na někoho i odpudivě. Ale je to s ním jako v jedné známé pohádce: je tak hrozně ošklivé, že si ho člověk musí oblíbit.
 
Obrovský kotel, nebo spíše šedohnědý měsíční kráter beze stromů a zeleně, porostlý hrozny domů s více než milionem obyvatel. Nad ním trůní zasněžená koruna Nevado Ilimani, dosahující výšky 6490 metrů. Dole v údolí, ve třech tisících metrech nad mořem, kde žijí majetní občané města, panuje až subtropické klima s bujnou zelení; na vrcholu kráteru v El Alto (4080 metrů vysoko), kde se nachází mezinárodní letiště La Paz, je zima a řídký vzduch. Mozek a plíce zde doslova volají po vzduchu. Kdo vystoupí z letadla, je jako omámený, každý náhodný a rychlejší pohyb rozbuší srdce a podlamuje kolena.
 
La Paz je hodně členěný a jeho klikaté ulice jdou vlastně pořád do kopce. Architektura hlavního města je podivnou směsí všeho a ničeho. Na tucet výškových domů se ztrácí v strmém profilu. V centru města stojí hned vedle obrovské katedrály prezidentský palác, který hlídá jakási obdoba c. k. husarů. Od roku 1809, kdy Pedro Domingo Murillo neúspěšně povstal k boji za nezávislost země, se v Bolívii odehrálo bezpočtu pučů a převratů a velmi často to odnesl právě tento dům. Ne náhodou se mu říká Palacio Quemado – ohořelý palác.
 
Několik dalších koloniálních domů včetně budovy parlamentu by se svým charakterem hodilo spíše do většího krajského města než do metropole, a dokonce ani památník věnovaný bolivijským válečníkům nepůsobí moc hrdě. Snad ani není být na co hrdý – Bolívie je jednou z mála latinskoamerických zemí, která důležité války se sousedy prohrála a přišla také o přístup k moři. V hezky zrestaurované koloniální uličce Jaén hned vedle Muzea bolivijských hudebních nástrojů se nachází také Museo de Litoral s exponáty z chilsko-bolivijské války o přístup k moři.
 
Hlučné ulice s divokými klaksony, shonem a křikem pouličních prodavačů. Mezi auty se proplétají indiánky s mohutnými batohy na zádech, a to i ve čtvrti s bankami a mrakodrapy.
 
Některé čtvrtě, zvláště ta s tržištěm, působí velmi provinciálně. Zato hlavní tepna metropole jen pár bloků dále odpovídá našim představám velkoměsta: ženou se po ní nejnovější modely aut stejně jako auta úplně se rozpadající, zrezavělé plechovky a otřískané americké autobusy.
 
Náměstí Plaza San Francisco je obklopené moderními betonovými stavbami, ale uprostřed náměstí se impozantně tyčí velké kamenné sousoší představující tři velké bolivijské kultury: Tíwanaco, inckou a dnešní. Právě kultura Tíwanaco, dodnes opředená tajemstvím, je pro Bolivijce a jejich národní cítění ta nejdůležitější, považují ji za své kořeny. Stále ještě se o ní ví velmi málo. Za její kořeny se často považují kultury Huari a Chavin, které existovaly již dávno před ní a jejichž pozůstatky našli archeologové právě i v Tíwanacu.
 
Kostel s typickými zvonicemi a s nádhernou čelní fasádou, zdobenou reliéfy s motivy rostlin a ptactva, působí v moderním okolí trošku archaicky. Původní budova byla postavena v roce 1548, tedy v době, kdy kapitán Mendoza zakládal La Paz (= mír) na počest konečné porážky peruánských Inků.
 

Calle Sagárnaga za kostelem je ulicí „dárků“. Jeden vedle druhého stojí obchůdky a stánky a na každém rohu sedí cholas, ženy z indiánského kmene Ajmarů, s typickými buřinkami na hlavě. Nabízejí pestrobarevné čepice, rukavice, svetry a chalecos (vesty), všechno tkané a pletené z vlny z alpak, ručně vyrobené kožené předměty – suvenýry pro turisty. Kousek dál je ulička „ovocná“, „plechová“, „elektro“. Buřinky, které ženy nosí, jsou většinou hnědé, a aby to bylo jasné, ty nezadané je mají posunuté k uchu. Od ostatních lidí se odlišují i obchodníci, bankéři a politici – mají na sobě bílé košile a tmavé obleky. Vojáci nosí i na ulici samopaly. K obrazu ulice patří také strašidla globalizace – věčně ospalí bezdomovci, zabalení do černých pytlů na odpadky.

 

 

 

Bizarní kuriozity?
 
Poblíž kostela San Francisco, v ulicích Santa Cruz a Linares, je takzvané Mercado de hechiceria, trh čarodějnic. Indiáni zde prodávají všechno, co potřebují prastaří bůžkové, v něž ještě pořád věří i přes svou příslušnost ke katolické církvi. Čím důležitější přání, tím větší oběť. Někdy by bylo zapotřebí obětovat i celou lamu, aby se získala přízeň indiánských bohů. Ale kde na to vzít? Chudí doufají, že je indiánský pánbůh vyslyší i při obětování malého sušeného embrya, které zde mohou zakoupit. Stejně tak kouzelné roztoky, magické koření, sušené netopýry nebo žáby a samozřejmě všelijaké bylinky. Nesčetné votivní potřeby a prostředky k získání přízně ajmarských duchů jsou pro nás, nezasvěcené, jenom bizarní sbírkou mystických kuriozit.
 
Pozdě večer, když je už všude tma – a La Paz je velmi temné město – stojím na malém náměstíčku a dívám se nahoru na nebe. Co vypadá jako zářící hvězda na obloze, jsou ale jenom blikající světýlka malých domků, které stojí vysoko na úbočí holého, strmého kopce. Pro mne jsou to hvězdy z La Pazu. Auto na horizontu jedoucí dolů do údolí připomíná létavici a já si tady, ve městě spousty přání také přeji něco hezkého. Štěstí...
 
Únor 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group