ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Léčba pomocí woodoo

lecba

Již první pohled na haitskou metropoli Port-au-Prince jasně naznačí, že jde o zcela jiný svět. Betonové ruiny podobné spíše sklepům jsou ve městě posazené tak těsně vedle sebe, že lze ulice stěží rozeznat i při pohledu z letadla. Pořádné silnice vlastně neexistují, a stejně ani dopravní předpisy. Každý si dělá, co chce.

 

 
Léčba pomocí woodoo
 

Napsala a vyfotografovala  Hedvika Miller

 

 

 

V   době, kdy jsem se na Haiti dostala, bylo dvouapůlmilionové město bez elektřiny: vláda na ni nemá peníze, a tak se proud k Haiťanům dostával tak jednu hodinu denně, nebo i jednou za dva dny. Okolní vesnice, které leží v horách hned za městem, už elektřinu nemají vůbec. Život zde končí v sedm večer, kdy pálivé slunce zapadne a rychle se setmí. V chatrčích se objeví svíčky, někde oheň a každou noc je slyšet všudypřítomné bubny. Přivolávají duchy woodoo.
 
Můj příchod do vesnice Gross Jean sledovali místní domorodci s nedůvěrou. Nebýt amerického misionáře, který tady má velké slovo a vysoké postavení, asi by se se mnou nikdo ani nebavil. Stručně řečeno, Haiťané nejsou zrovna přátelští, a už vůbec ne k bělochovi, kterého neznají. Misionář Ron byl jediný, kdo měl auto, ostatní chodili po drsné strmé cestě z hor do Port-au-Prince pěšky.
 
První dojem z vesnice opravdu nebyl moc příznivý. Ron mi musel neustále opakovat, že se mohu cítit bezpečně, že mi nikdo neublíží. „I když se na tebe neusmějí, zkus se usmát sama, dělá jim to dobře, a nezapomeň každého, koho ve vesnici potkáš, pěkně nahlas pozdravit,“ radil.
 
Když jsem se velmi uznávaného šamana, osmdesátiletého Octamy Jeana, schválně naivně zeptala, co je to vlastně woodoo a proč tento kult Haiťany doslova ovládá, pokrčil rameny a řekl, že neví, jak mi to vysvětlit. „To je divná otázka, nevím, jak na ni odpovědět. Woodoo je prostě v nás, je to součást našeho ducha a těla, něco, s čím jsme se narodili.“ Má vrásky, ale rozhodně na svůj věk nevypadá.
 
Vesnice Gross Jean má asi tři sta obyvatel, woodoo se zde mísí s křesťanstvím a rozhodně si vzájemně nevadí, někdy jsem dokonce měla pocit, že lidé uznávají obojí. Octama mně vysvětlil, že woodoo má dvě základní části. Je to bílá, světlá oblast, kterou zastupují dobří duchové, a černá oblast, tmavá, kde jsou zlí duchové a negativní božstva. Pokud jsou vyvoláni dobří duchové, někdy se stane, že místo nich přijde duch zlý a s tím se pak musí bojovat.
 

Octama pomocí duchů léčí, zatím velmi úspěšně. „Jedna sedmiletá dívka ve vesnici ztratila sluch, rodiče nevěděli, co dělat, požádali mě o pomoc. Snažil jsem se prostřednictvím speciálních mletých bylin vyvolat duchy, ti ke mně v noci, když jsem spal, přišli a dali mi návod, jak dívce vrátit sluch.“ Pak popisoval, jak nemocné vyplachovali uši speciálním vývarem z kořenů dalších bylin. Během dvou týdnů opět slyšela.

 

Octama byl na zákrok očividně náležitě hrdý a jen stěží se mu dalo nevěřit. Zajímavé bylo, že jsem se později ve vesnici setkala téměř se stejným případem ještě jednou. Opět šlo o sluch a podobně jako Octama vyléčila uši tentokrát šamanka Bertrain. Domnívala jsem se, že šlo o stejnou dívku, ale Bertrain vyléčila hluchotu dceři své sousedky, aniž ji o to někdo požádal. „Věděla jsem, že od narození neslyší,“ vysvětlovala mi šamanka. Návod, jak dívce pomoci, přišel tak jako u předchozího případu ve snu. Bertrain ale běžně také léčila různé další nemoci jako kašel, horečky či běžná nachlazení a onemocnění střev a žaludku.
  
Haitské vesnice v sobě mají skutečně něco zvláštního, duchovního a výjimečného. Pokud tam s místními skutečně nežijete, dá se to těžko pochopit. Na rozdíl od lidí ve městě jsou si tu všichni blízcí, jedná se v podstatě o jednu rodinu. Uprostřed vesnice je klasický polorozpadlý křesťanský kostel, škola, do které se chodí za odměnu, a na každé straně jsou pak další chatrče, kde se pořádají obřady woodoo. Po celý den je možné odněkud slyšet zpěv, ať už z kostela, kam se i přes den chodí někteří lidé modlit, nebo z pole, kde místní sázejí kukuřici.
 
Jídla zde skutečně moc není, většinou si ho řadový vesničan může dopřát tak jednou za den. Není divu, že každou chvíli někdo onemocní. Většinou si tu lidé nejvíce smaží banánové placky a jako příloha slouží trocha ochuceného syrového zelí, kukuřice, brambory, rýže. Pokud se Haiťanovi dostane na stůl maso, jde o vepřové. Mléko je vzácnost, mléčné výrobky, které se prodávají jen ve městech, jsou pro řadové občany drahé.
 
Domorodci ovšem umějí vyrábět skvělé džusy z místního ovoce a vařit lahodné čaje z desítek druhů bylin. Lidé si ale na nic nestěžují, věří, že toto je život, který jim přisoudil Bůh nebo duchové, a že to vše má nějaký účel.
 
Francoas Robert je padesátiletý muž, kterému bychom možná hádali tak třicet. Lidé ve vesnici mu říkají doktor, dokáže prý vyléčit vše během několika hodin. Francoas dokonce studoval lidskou fyziognomii a výhradně se zabývá přírodní medicínou. To, jak skutečně léčit, se ale dozvídá od duchů woodoo. „Schopnost pomáhat lidem jsem vlastně objevil díky svým dětem. Dcera si velmi vážně popálila kůži na noze, dostala se jí tam silná infekce. Ve snu jsem dostal návod, jak jí pomoci,“ vysvětluje Francoas. Když jsem chtěla vědět, jak vlastně popálenou kůži vyléčil, vymlouval se nejprve, že se mně jeho postup možná nebude líbit. Ale nakonec mi vše prozradil: „Smíchal jsem usušené kozí výkaly se speciálním olejem z bylin, vytvořil z toho kaši a tu přiložil dceři na hnisající ránu – za pár dní byla kůže na noze naprosto čistá, dnes tam nemá ani jizvu.“
 

Francoas je přesvědčený, že mu radí duchové woodoo, pravidelně se účastní rituálů a tvrdí, že je s duchy v neustálém spojení. Byl to ale jediný šaman, který mi skutečně prozradil detaily – těm předchozím se do toho nechtělo.

 

 

 

Po pár dnech pobytu v horské vesnici Gross Jean se mi dostalo velké pocty. Byla jsem pozvána na rituál woodoo, který pořádal šaman Octama. „Ne každého mezi sebe pustí, bílým nevěří,“ upozorňoval mě americký misionář Ron Bluntchli.
 
Slavnost začala po setmění a sešla se na ní téměř celá vesnice. Bylo to v jakémsi přístřeší napodobujícím kostel, ale v podstatě se vše odehrávalo pod širým nebem. Šest mužů zběsile bubnovalo a zpívalo rituální písně, které měly oslovit duchy. Šaman Octama začal uprostřed venkovní místnosti jemným prachem ze speciálních bylin malovat na zem kruh a znaky, které měly pomoci přivolat duchy.
 
Nezbytnou součástí bylo pití rumu, bez toho se prý rituál woodoo neobejde: prach z květin a alkohol nahrazují jakýsi fetiš, kterým může být stejně i proslulá panenka woodoo či kuřecí kosti a mleté byliny. S postupujícím časem začaly zpěv i bubnování nabývat na intenzitě. Lidé kolem kruhu s ornamenty tancovali, někteří měli oči v sloup, jako by byli pod vlivem drog. Také se podobně chovali. Nebylo mi jasné, zda kvůli silnému rumu, nebo díky spojení s duchy. Co mě ale překvapilo, byla délka rituálu. Místní vydrželi divoce tančit a zpívat i bubnovat pět hodin v jednom kuse a ani si mezitím nesedli. Bylo to o to zajímavější, že polovině z nich bylo minimálně přes šedesát. Když si člověk uvědomí, že tito lidé přežívají s jedním obyčejným jídlem denně, je to skutečně k zamyšlení, a kdo to neviděl na vlastní oči, neuvěří.
 

Asi kolem půlnoci se pár vesničanů složilo k zemi a začali se třást jako při epileptickém záchvatu. „Jsou spojeni s duchem, jsou v tranzu,“ vysvětlil mi podrážděně misionář Ron. Střízlivě myslící a nevěřící člověk by si zřejmě řekl, že se vyčerpané, starší, nepříliš dobře živené tělo přirozeně brání tomu, k čemu bylo přinuceno. Já jsem ten dojem neměla a celá věc mi přišla mírně záhadná. Lidé se pak začali rozcházet do chatrčí až kolem druhé hodiny ranní. Kolik z nich tu noc mělo sen, ve kterém je navštívil duch, je těžké odhadnout.

 

V haitské vesnici jsem bydlela v „pokoji pro hosta“ u jedné misionářské rodiny, bez které bych se na tuto cestu zřejmě nikdy sama neodvážila. Jednalo se o jakousi místnost sestavenou z cihel těsně vedle domu, kde rodina žila. Byla zde okna bez okenic, dřevěné dveře, které nešly zamknout, a na plechové střeše jsem každou noc slyšela běhat krysy. Jednou, když v noci pršelo, jsem je cítila dokonce i pod svou postelí. Nebyl to příjemný pocit. Jediný přepych, kterého se mně dostalo, byla síť přes postel proti komárům. Teprve za pár dnů mi jeden vesničan poradil, abych při dešti nezhasínala petrolejovou lampu – krysy se pak do místnosti neodváží.
 
Každé ráno mě probouzel zpěv z místního křesťanského kostela, ten byl hned vedle mé cihlové místnosti, a toto probuzení bylo naopak velmi příjemné, přestože jsem kvůli nočnímu řádění krys často usínala až při svítání.
 

Nedělní mše, protestantská, trvala v neděli až čtyři hodiny. Lidé ji prožívali se stejnou vášní jako rituál woodoo, jen s tím rozdílem, že se zde nepil rum a nikdo nepadal na zem.

 

Když v roce 2003 těsně před svržením své vlády Jean-Bertrand Aristide, bývalý kněz a nyní exprezident, prohlásil woodoo za oficiálně uznávané náboženství, objevily se na mnohých místech obavy, že se na Haiti příznivci woodoo dostanou do otevřeného sporu s křesťany. Přívrženci woodoo měli údajně obavy, že jim křesťanství bude vyhánět duchy, a křesťané naopak považovali rituály woodoo za černou magii. Žádné rozbroje jsem v Gross Jean nepostřehla. Rituály woodoo i křesťanský kostel bral jako samozřejmost každý bez rozdílu vyznání. A i věřící křesťané si přišli v době nemoci pro pomoc k šamanovi.
 
Nicméně v okolí města Cap-Haitien, které se samo označuje za světové dílo woodoo, se křesťané dostali s přívrženci woodoo údajně do těžkých sporů. Když chtěla evangelická církev uskutečnit výroční shromáždění pod širým nebem, někteří představitelé woodoo jim vyhrožovali smrtí za to, že se do města nebudou chtít vrátit duchové. Rozdílný přístup k náboženství woodoo mají ale i lidé v samotném Port-au-Prince. Zatímco na vesnicích se tato víra používá převážně k léčení a dobrým skutkům, ve městě je to trochu jinak. Městské „woodoo kostely“ jsou možná lépe vybavené, ale jsou také jinak pomalované. Vidíte zde hlavy rohatého ďábla s vyplazeným jazykem nebo různé znaky připomínající spíše okultismus než náboženství.
 

Ve městě je zmatek, neexistuje policie, jednotky OSN zasahují pouze v nutných případech politických protestů a život je zde paradoxně daleko těžší než na vesnicích, kde lidé využívají k obživě vypěstované produkty a hlavně mají více prostoru k žití. Haiťané v Port-au-Prince opravdu hladovějí, nemají dostatek vody, žádnou elektřinu, žádnou práci ani zázemí a co je horší, mají čím dál tím méně naděje na lepší život. Známý zpěvák Lolo, kterému se díky jeho skupině daří velmi dobře, cestuje po celém světě a má přehled, říká: „Lidé jsou zde unavení, nemají sílu věřit v něco lepšího a často vidí věci velmi negativně.“

 

 

 

Ve „woodoo kostelech“ v Port-au-Prince se někdy i používá prach z lidských kostí k oživování mrtvol, takzvaných zombie. Šamani jim díky své magii údajně dají znovu život a tyto bytosti jim slouží až do doby, než se úplně rozpadnou. To je další stránka woodoo, řekněme ta obávaná, které lze stěží věřit, a nejednoho Haiťana přivedla k šílenství.
 
Je jasné, že woodoo zde existuje několik set let. Když v roce 1492 objevil Haiti Kryštof Kolumbus, žili zde jen místní indiáni. Teprve invaze francouzských kolonizátorů na Haiti přivezla otroky z Afriky. Existují také zvěsti o tom, že sem byli později vysazováni nemocní a vyčerpaní Afričané na cestě k otrokářům do Severní Ameriky, neboť by zbytek cesty nepřežili. To je důvod, proč se dnes Haiti říká Afrika v Karibiku a proč sem také pronikly africké šamanské rituály, které se později při zotročování černochů smísily s křesťanskými tradicemi.
 

Na Haiti jsou dnes všichni obyvatelé věřící. Jen těžko zde najdete člověka, který by víru neměl. Lidé by situaci, ve které žijí, těžko přežívali bez víry a upření svých nadějí k nadpřirozenu. Nezapomenu na pohled starší vyhublé ženy v Port-au-Prince, která prodávala na ulici uhlí. To je velmi důležité ne pro teplo, ale kvůli vaření, neboť elektřina ani plyn nejsou. Pleť Haiťanů je přirozeně velmi tmavá, ale tato žena spíš vypadala jako uhlí, které prodávala, z celého jejího těla bylo snad možné zaregistrovat jen krví podlité oči. Seděla na chodníku vedle pytle s černým zlatem, myslím, že byla tak vyčerpaná, že se nemohla ani postavit, pražilo na ni slunce. Hlavu měla opřenou o zeď, modlila se.

 

Port-au-Prince i okolní vesnice jsou místem, kde se běžně kouří marihuana, město, kde se každý snaží něco prodat, aby si mohl koupit jídlo, protože toho je zde na rozdíl od oblečení velmi málo. Ve sklepních místnostech o rozměru jen několika čtverečních metrů žije třeba šest lidí, mnozí spí venku na ulici, a v odpadkové zóně, kterou nikdo nevyváží, se procházejí špinaví vepři. Když jsem v tomto městě přistála, nevěřila jsem vlastním očím, a nebýt misionářů, kteří mě čekali na letišti, možná bych z haly ani nevyšla.

 

Po několikatýdenních zkušenostech bych se dnes chovala úplně jinak. Předně bych se tolik nebála. Haiti je ze sdělovacích prostředků známé jako země plná násilí a únosů. Není to již tak docela pravda. Po nástupu Reného Prevala coby nového prezidenta se politická situace uklidnila a lidé ve městech neprotestují. Pokud se procházíte po ulicích, každý si vás všimne, protože záříte svou bílou pletí. Když máte něco, co se lidem líbí, začnou na vás volat: „Dej mně ty hodinky, dej mně ten fotoaparát,“ jenže oni to tak ve skutečnosti nemyslí, chtějí jen dát najevo, že se jim vaše věci líbí.

 

Woodoo se zde neprovozuje jako černá magie, která by mohla někomu ublížit, i když občas tohoto náboženství přece jenom někdo zneužije a snaží se ze sebe udělat zlého čaroděje. Dnes si dokonce troufám říci, že některá místa na Haiti jsou bezpečnější než chudé části amerických velkoměst. Haiťané jsou na svoji dosavadní nezávislost náležitě hrdí. Nemají rádi Američany, kteří je v roce 1915 okupovali a téměř dvacet let se z nich snažili pod rouškou humanitární pomoci udělat otroky. Proto se dnes mnohdy brání spolupráci se Spojenými státy, která by pro ně znamenala alespoň nějaký užitek a možná ekonomický přínos.
 
Haiti ale dnes nemá co dát a co prodat. Z přelidněných měst a okolních hor mizí stromy, protože není čím udržet oheň k vaření, turisté se do země bojí, přestože u Karibského moře zejí prázdnotou nádherné pláže s hotely a penziony bez hostů. Jediné, co tuto zemi neopustí, je víra a zcela určitě woodoo, které sem skutečně patří. Je to přesně tak, jak řekl úplně na začátku šaman Octama: „Nedá se to vysvětlit, je to prostě něco, s čím jsme se narodili.“ Anebo jeden překlad modliteb haitských žen v křesťanském kostele: „Bože, proč je náš život tak těžký a plný strádání a nedostatků? Věřím, že jednou na nás shlédneš s něčím lepším. Přesto ti ale děkujeme, že tady i přes veškeré hurikány, hlad a strádání existujeme. Věříme, že tady musíme být pro nějaký účel…“
 
Možná je to právě duchovno a víra, co Haiťany stále drží na nohou.
 
Únor 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group