ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Papoušek oceánu

papousekKdyž jsem v Jonesportu na severovýchodě státu Maine v USA viděl všude v obchůdcích se suvenýry pohlednice se zvláštními ptáky, chtěl jsem tyto opeřence vidět na vlastní oči. Okouzlili mě natolik, že jsem se pokusil se za nimi hned vypravit. Mělo jít o plavbu s vyhlídkou na velryby, kde slibovali i setkání s těmito ptáky. Ale bylo to bezúspěšné. Rozhodl jsem se tedy

jet po roce přímo na místo, kde hnízdí – Machias Seal Island.
 
Papoušek oceánu

 

Napsal a vyfotografoval  Miro Vrlík

 

Podle reklamních letáčků, které cestu nabízely, jsem očekával, že šance vidět papuchalky severní je velká i přes to, že podobné nabídky občas trochu zalžou. Cena výletu – padesát amerických dolarů – ale nebyla malá. Později jsem ovšem nelitoval ani centu. V současné době je podobných míst čím dál méně a zachovávají se jen díky velkému úsilí některých lidí. Civilizace má, bohužel, i své záporné stránky.

***

Zájemci o cestu se začali scházet zhruba v půl osmé, po zkontrolování listu s rezervacemi cestujících jsme se vydali po dřevěném molu k lodi. Nalodilo se nás sedmnáct i s kapitánem a jeho pomocníkem. Samozřejmě jsme museli podepsat obvyklé prohlášení, že za cokoliv, co se nám po cestě stane, si můžeme jen my sami.
 
Pomalu jsme se vymotali ze spleti loděk a začali se vzdalovat od pevniny. Z okolních rybářských lodí nám mávali na pozdrav. Rybáři vytahovali na své lodě klece s mořskými kraby a raky, už měli za sebou podstatnou část svého pracovního dne.
 

Pobřeží mizelo a kolem houstla mlha. Viditelnost se snížila na několik desítek metrů. Museli jsme se spolehnout na lodní přístroje a zkušenosti kapitána. Z vod Atlantiku se na palubu tlačil nepříjemný chlad. Část lodě byla otevřená a občas na ni dopadla sprška kapek studené vody. Hlavou mi probleskla vzpomínka na scénu z filmu Titanic, kde ve studených vlnách oceánu umírají lidé. Kromě této nepříjemné chvilky mi ale plavbu nic nenarušovalo.

***

Asi po hodině a půl se začali kolem lodě objevovat ptáci a my vycítili, že to k hnízdištím už není daleko. Najednou v mlze problesklo světlo majáku. Za ním další záblesk a potom se z mlhy, kterou pomalu rozháněl vítr, vynořilo i skalnaté pobřeží. Byli jsme na místě.
 
Ostrov nemá přístav. Dostali jsme záchrannou vestu a pak už jsme se houpali v malé loďce. Všimli jsme si, že vedle majáku visí na stožáru kanadská vlajka. O ostrov se USA dělí s Kanadou, o maják se ale starají Kanaďané.
 
Kromě dvou strážců majáku a biologů nejsou na ostrově žádní obyvatelé, patří jen ptákům, kteří tu hnízdí. Ostrov má kolem dvaceti akrů, je nízký, skalnatý a bez stromů.
 
Vyloďování trvalo asi půl hodiny a nebylo jednoduché. Výstup na břeh byl docela nebezpečný, protože skály porostlé mořskými řasami byly slizké. Ale při troše opatrnosti to zvládli všichni, pomohlo i lano natažené místo zábradlí, kterého se dalo na těžších úsecích přidržovat.
 

Dozvěděli jsme se, že volný pohyb po ostrově je zakázán, návštěvníci mohou chodit jen po vyznačených trasách nebo po cestě z dřevěných desek. Všechno je podřízeno pohodlí ptáků v době hnízdění.

Rozdělili jsme se na čtyři skupinky a každá dostala malou budku na nerušené pozorování ptáků. Jiná možnost nebyla, pokud jsme chtěli ptáky vidět zblízka.

***

Odpověď, proč jsou zdejší opatření tak přísná, je ukryta v minulosti, kdy byli papuchalkové téměř vyhubeni a zachránil je až zákon, který zakázal lov. Podle odhadů se na ostrově nachází asi 1300 párů papuchalků. Někteří se dožívají i třiceti pěti let.
 
Na ostrově se zdržují od května do srpna, zbytek roku stráví ve vodách oceánu. Vzhledem trochu připomínají tučňáky, ale není mezi nimi žádný příbuzenský vztah, a dokonce ani nežijí ve stejných zeměpisných pásmech. Černé zbarvení zad jim pomáhá ztratit se predátorům, kteří krouží ve vzduchu, a naopak bílé bříško je chrání před útokem z hlubin oceánu.
 

 
Do pozorovatelny jsme vcházeli po čtyřech až pěti. Nikomu nechyběl v rukou fotoaparát, dalekohled nebo kamera. Každý chtěl milé ptáky zachytit a s nimi i lidmi nedotknutý kousek světa. Fotografovat a pozorovat ale bylo možné jen přes asi deset otvorů o velikosti ne větší než třicetkrát třicet centimetrů. Papuchalkové k nám přicházeli na necelý metr, chvilku nás pozorovali, předváděli se a odlétali. Necítili žádné nebezpečí, věnovali se svým denním rituálům. Jenže byli spíše neposední, jen sem tam na okamžik i zapózovali. Občas jsme měli pocit, že oni pozorují nás, a ne naopak...
 

Bohužel jsme na fotografování měli asi čtyřicet minut. Jak jsme zjistili později od dalších skupinek, i tak jsme měli štěstí. Ne všude měli s ptáky tak blízký kontakt.

***

Na konci návštěvy ostrova jsme se ještě od zdejšího biologa dozvěděli několik zajímavostí o těchto ptácích. Každá samice údajně snese jen jedno vejce. Mláďata žijí dlouhou dobu ve tmě mezi skálami a nejsou zvyklá na světlo. Při první výpravě na moře pak mnohá nenajdou cestu zpět na ostrov. „Víme o nich hodně,“ dodal pak biolog s úsměvem, „ale rozhodně ne všechno. Místní rybáři o nich určitě vědí mnohem více než já. Jen to neřeknou.“
 

Před odjezdem nám kapitán nabídl ještě ke koupi nášivky se jménem a zobrazením papuchalka. Údajně se prodávají jen těm, kdo vystoupili na ostrov. Kdo ví... Vraceli jsme se a nikdo moc nemluvil, každý byl zahloubaný do svých myšlenek. Nádherný „papoušek oceánu“, jak se tomuto ptákovi také říká, vzal všem dech. Zbývá jen doufat, že se správcům majáku a biologům skutečně podaří uchránit tento kousek divočiny i pro následující generace – ptáků i lidí...

 

Pták mezi papouškem a kachnou
 

napsal Topí Pigula

  
„Co vznikne, když se zkříží kachna s papouškem? Papuchalk!“ Tak jednoduše definoval papuchalka severního (Fratercula arctica) jeden z fotografujících zoologů na skotském útesu.
 

Svým zobákem se možná vzdáleně papouškům podobají, kolébavou chůzí vskutku mohou připomínat kachny, ale jinak s nimi nemají absolutně nic společného. Papuchalkové patří do čeledi alkovitých (Alcidae). V Evropě je nejznámější papuchalk severní, často nesprávně nazývaný ploskozobý.

Placatý pestrobarevný zobák je opravdu nejatraktivnějším znakem papuchalka, který je pro svůj trochu klaunovský vzhled oblíbeným „terčem“ fotografujících lovců beze zbraní. Je ale dobré vědět, že pestrý zobák hýří barvami jen v hnízdním období. Mimo hnízdní sezonu své pestré barvy ztrácí.

Papuchalk severní není nijak velkým ptákem, dorůstá maximálně 35 centimetrů a jeho rozpětí křídel je v dospělosti něco málo přes 60 centimetrů. Pro své maso je na Faerských ostrovech a Islandu vyhledávanou kulinářskou pochoutkou.
 
Přírodopis živočišstva z poloviny minulého století popisuje lov papuchalků takto: „Lovec si sedá do jámy, kolem níž je navaleno trochu kamení. Je to velmi neumělý kryt. Před sebou položí síť zvanou ‚fleygustong‘, kterou zde měl někde schovanou. Je to dlouhá lehká dřevěná tyč, nahoře s vidlicí, v níž je volná a řídká síť. Celý nástroj bývá 3,5–5 metrů dlouhý. Lovec trochu krytý v díře sedí a vyčkává. Nad ním křižují sta lundíků (starý název papuchalků na Faerských ostrovech – pozn. autora) létajících od moře a k moři. Teprve, když se některý snese nízko, švihne po něm tyčí a lundík uvízne ve velkých okách sítě. Místní mistři lovu chytají několik set lundíků za den. Nejvyšší denní úlovek byl 900 lundíků. Druhý způsob je neobyčejně nebezpečný. Odvážní lovci se dávají spouštět po laně z vysokých svislých pobřežních klifů a loví buď do rukou, nebo do sítí. Vracejí se bílí, postříkaní guánem, ohlušeni ptačím křikem a vzrušeni nebezpečím, když viseli na laně 200–300 metrů nad mořem.“
 
Ačkoli jsou papuchalci častými hosty útesů, hnízda si na nich nestaví. Je to dáno tím, že si hloubí jeden až dva metry dlouhé nory, takže potřebují hliněný terén, a ne pouhou skálu. Jejich hnízdní kolonie bývají poměrně početné, není výjimečná hustota dva páry na metr čtvereční. Potravou jsou malé rybky, za kterými se papuchalci dokáží potopit až dvacet metrů hluboko a pod vodou vydrží okolo půl minuty. Vyskytují se na pobřeží Islandu, britských ostrovů a některých částí Severní Ameriky.
 

Tihle evropští „papoušci“, jak bývají občas nazýváni, nejsou jedinými existujícími papuchalky. Papuchalk černobradý (Fratercula corniculat) má podobný způsob života jako jeho příbuzný papuchalk severní a na první pohled by se dalo zaměnit. Naštěstí jeho český název upozorňuje na jednoduchý identifikační znak – černé peří pod zobákem. Papuchalk růžkatý (Cerorhinca monocerata) je barevně mnohem nenápadnější, ale jeho název upozorňuje na „roh“ trčící u kořene zobáku. Papuchalky ohrožují lovecké sítě, do kterých se zamotávají při potápění.

 
Únor 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group