ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VLAKEM DO HONGKONGU

Máme namířeno na východ. Po vzoru dávných karavan pojedeme týdny a měsíce všemi možnými dopravními prostředky pořád za vycházejícím sluncem až do cíle naší cesty ­ do Hongkongu. A stejně jako ty karavany, ani my nespěcháme. Naším cílem totiž není ani tak ono velkoměsto na pobřeží oceánu, jako spíše lidé žijící kolem železniční tratě vedoucí přes dva kontinenty. Jejich osudy a příběhy, odehrávající se v tak různých koutech světa, spojuje navzájem mnoho společných radostí, myšlenek či starostí. Dvě kolejnice uložené na náspu jsou spojením jistě jen metaforickým. Představují ale důležitou cestu, po které k lidem přijíždí náš malý filmový štáb, aby naslouchal jejich příběhům.

 

"Kolik kilometrů to je do Hongkongu?" ptal jsem se slečny v informační kanceláři Českých drah na Hlavním nádraží v Praze. "Do Hongkongu?" odvětila mi s nevinným úsměvem. "Copak tam vedou koleje?" Vedou, jeli jsme po nich až na konečnou.

 

NA UKRAJINĚ

 

V obrovské hale čopského nádraží svítí jen několik zářivek. Na Ukrajině se z úsporných důvodů proud běžně vypíná, a tak zde vládne příšeří akčních filmů. Před nádražím se snažím koupit něco k snědku, pouliční trh tady funguje i v noci. Bloumám po temném náměstíčku před halou a prohlížím si zboží, na které babičky Ukrajinky svítí baterkou jakmile se trochu přiblížím. Jablka, pivo, vodka a cigarety ­ vše, co můžete při jízdě vlakem potřebovat.

 

Je půl dvanácté a na nástupiště zahalené do chladného oparu vjíždí mohutná lokomotiva táhnoucí náš vlak. Naloďujeme se do "obščiho" vagonu, nejnižší třídy v dálkových vlacích. Nemáte v něm jisté své místo ani horkou vodu ze samovaru, o vše je třeba bojovat, vše si člověk musí zasloužit. Oba průvodčí něco slaví ve svém kupé a cestující je moc nezajímají. Procházíme kolem jejich mejdanu a obsazujeme tři volná spodní lehátka. Netopí se, od úst jde pára, a tak rychle vytahujeme péřové spacáky a uléháme.

 

Probouzím se o půl třetí ráno a v polospánku si uvědomuji, že sdílím lůžko společně s o deset let mladší blondýnkou, se kterou jsem se neseznamoval. Nastoupila někde po cestě a zmožena únavou využila ten kousek místa, který zbyl u mých nohou. Vzájemně se tak zahříváme, a jak koukám po vagonu, tak nejen my. Stejně skončil i pan režisér, zatímco náš kameraman má na lehátku pro změnu chlapa. Tak to jsem nedopadl nejhůř.

 

Jak přibývá cestujících, vzduch houstne a posléze se dá krájet do libovolných tvarů. Odskočím si na záchod a když se vrátím zpět, na mém místě už je cizí chlap. "Však i ty jednou pudeš," utěšuji sám sebe. Sedám si na volný kousek sedadla a pozoruji spící Ukrajince, kteří ještě nedávno byli Čechoslováky z Podkarpatské Rusi. Jsou malí, drobní, se zkaženými zuby, voní vesnicí a slunečnicovými semínky, která neustále žvýkají. Ti, co se nevešli na lůžka, leží na pytlích s bramborama a slovenskou moukou nebo nahoře u stropu na plošince pro zavazadla.

 

VLAKEM DO MOSKVY

 

Nádraží v Kyjevě. Cestující se cpou v bufetech ověnčených reklamou na Coca-Colu a pivo v plechovkách. Dáváme si sosisky (párky). Před lety úzkoprofilové zboží, dnes je máte za chvíli před sebou na umělohmotném tácku ohřáté z mikrovlnky. Že by pokrok? Čaj nemají, pouze kávu chemického původu. Je půl třetí ráno, mladíček s amplionem v ruce prochází kolem spáčů schoulených na batožině a pokřikuje na ně: "Srdečně vás zveme na promítání erotického filmu Veselá děvčata. Srdečně vás zveme... Film se promítá v kinosále v prvním patře, vstupné jeden a půl hřivny." Vlak jede až za hodinu. Hlídám batohy, lehce pospávám. Zpod lavičky vylézá vykrmený potkan, využívá mé ospalosti a snaží se prokousat do jednoho z batohů. Ostatní jeho kolegové nerozhodně postávají a zpovzdálí pozorují, jak to dopadne. Vyklízíme raději pole směrem do bufetu.

 


Lvov - kniha může sloužit nejen k povznesení ducha, ale i k výrobě kornoutků na slunečnicová semínka

 

Stáváme se hosty místní mafie, která se posiluje pivem z plechovek a pistáciovými oříšky. Hostí nás playboy Sergej, obchodník s nemovitostmi. "Jsem ale slušný obchodník, znáješ?" Znájem a připíjíme si na krásy Ruska. Jeho kumpán si nás bere stranou a upozorňuje nás na jiného kumpána z party, který si Sergeje zcela nespolečensky před chvílí odtáhl do kouta a něco spolu hlasitě probírají. Je to prý kágebéšnik, tajný, který je má na starosti a se kterým otevřeně spolupracují ke spokojenosti obou stran. Ponimáeš? Ponimáem, náš pan prezident o tom přece napsal divadelní hru. Je čas vyklidit pole směrem do vlaku.

 

Probouzíme se nad ránem v rukou ruské pasové kontroly. Uniformovaná buzerace se za poslední staletí na ruských hranicích nezměnila, zmiňují se o ní snad všichni cestovatelé, které osud zavál až sem. Několikrát uniformám marně vysvětlujeme, že pro Čechy je vstup do Ruska bezvízový, ony stále v našich pasech postrádají jakési tranzitní vízum.

 

MOSKVA

 

Přijíždíme na Kyjevské nádraží v Moskvě. Na vedlejší koleji se připravuje vlak jedoucí zpět na Ukrajinu a proti nám kráčí Ukrajinky v šátcích s ohromnými balíky zboží, které vezou domů. Na peroně je ale čeká rojnice železničních uniforem a vybírá "pokuty" za překročení povolené hmotnosti zavazadel. Do svých kapes ovšem. Ženy se s křikem brání, ale muži zákona jsou neúprosní.

 

Moskva je opojena konzumem a zvyšováním životní úrovně. Limuzíny, italské kabelky a boty, Chrám Krista Spasitele ­ kdysi zbouraný Stalinem ­ je odlitý z betonu. Na každém rohu věhlasné firmy se spotřebiči a elektronikou vnucují kolemjdoucím své výrobky. Mají zde prý neočekávané problémy s domácími šváby, kteří se lehce dostanou k nechráněným mikroprocesorům a pochutnávají si na nich k nespokojenosti zákazníků. U metra u knižního stánku, kde před léty prodávali ruské filosofy a myslitele, dnes mají jen Harlekýny v ruštině se slečnou s nateklým poprsím na obálce. Pokrok holt nezastavíš. Nekonají se pirožky ani čaj, pivo v plechovce je v přepočtu za čtyři dolary, chemická káva za jeden. Za zapomenuté zavazadlo v metru musí majitel zaplatit vysokou pokutu, to kdyby to náhodou měla být bomba. Před nádražím policisté sbírají do přistaveného autobusu bezdomovce a odvážejí je daleko za město. My raději odjíždíme dobrovolně.

 

Na nádraží si u pokladny na ceduli čtu výčet těch, kteří mají ve frontě přednost. Invalidé a účastníci Velké vlastenecké války, vojáci z Afghánistánu a účastníci likvidace černobylské jaderné havárie. Tento seznam je už léta aktualizován. Zatímco pamětníci jedné tragédie pomalu vymírají, rodí se kandidáti na tragédii novou. Zatímco již nežijí účastníci VŘSR, je třeba zatočit se "separatisty" v Čečně a poslat tam mladé kluky v tancích. Jen několikabodový seznam tragických událostí ruského národa v tomto století visí u pokladen ruských nádraží pořád a je pořád stejně dlouhý. I když zbytečný, jízdenky jsou tak drahé, že fronty se už nestojí. Kupujeme si zásobu slunečnicových semínek na cestu a prvním osobákem ujíždíme směrem na východ.

 

"Moróženoje želájut?" pozpěvuje prodavačka zmrzliny, která se s krabicí prodírá vagonem. Za ní následuje další ­ tentokrát prodavačka jakési zázračné kosmetiky z Itálie. Nejdříve projde celý vagon a rozdá nudícím se cestujícím leták pojednávající o zázračných účincích jejích výrobků. Pak si letáky zase sesbírá a bez viditelného úspěchu pokračuje dál. V dělnickém osobáku asi nejezdí ta správná klientela. Následují úspěšnější prodavači novin, limonád a tkaniček. Lidé, které jen nouze přinutila k tomu, aby se živili takovýmto způsobem. Zato průvodčího jsme v osobáku nepotkali nikdy.

 

ELEKTROSTAL

 

Vystupujeme ve městě, jakých jsou v Rusku stovky. Jeho jméno voní komunistickou utopií: Elektroocel. Město-fabrika. Fabrika na železo, na ocel, na šťastný život a budoucnost. Beton, asfalt, komíny, haly zející prázdnotou. Nic se dnes nevyrábí, závod prakticky stojí, výplaty se nevyplácejí, každý se živí jak může.

 

Procházíme se po městě. V obchodech je pouze zboží z dovozu kromě několika základních druhů potravin se nic nepyšní nápisem Sdelano v Rossiji. Nakukuji do obchodu s italskými vodovodními bateriemi a varnými konvicemi, který je umístěn v podzemí betonového baráku. Mám pocit, že jsem vstoupil do televizního studia. Vyleštěná podlaha, lesknoucí se zboží, ochotná obsluha. Kdo z místních si ale může dovolit tady něco koupit? V ohromné zemi není na výplaty, roste nezaměstnanost, narkomanie a kriminalita. Pokračuje jen těžba surovin a ropy, supi v kravatách se vrhli na kořist a odnášejí vše, co má nějakou cenu. Zato lidem zblblým reklamou pohodí pár pěkně zabalených konzerv nebo předražených amerických džín. Ve stánku s vodkou a cigaretami si k večeři kupujeme českou rýži ve varných sáčcích a italský kečup.

 

KAZAŇ

 

V Kazani, v centru republiky Tatarstán, jakoby na nás dýchla atmosféra Orientu. Ze všech stran se smějí černoocí Tataři a krasavice s vlasy až po pás. Snad každý tady má v sobě trochu tatarské krve, což se projevuje jak vzhledem, tak i živou a veselou mentalitou. "V Tatarstánu se máme všichni dobře, náš prezident se o nás stará. Dává nám práci a dobře platí, věříme mu na slovo a on se na nás může spolehnout," říkají nám všichni, se kterými se pouštíme do řeči. "Máme se lépe než v Rusku, protože dokážeme držet spolu, Rusové i Tataři. Nehádáme se a nebojujeme proti sobě. A víte vy, jak je krásné tatarské divadlo, na které často chodíme s manželem? Uvádějí své hry s ruským překladem, abychom tomu rozuměli," svěřuje se nám Ruska v nejlepších letech. Trochu jí závidím, mrzí mne, že jsme si u nás národnostní rozmanitost už před nějakým časem zlikvidovali.

 

TRANSSIBIŘSKOU MAGISTRÁLOU

 

Náš vlak má namířeno až do Čity, ale my se s ním svezeme jen kousek. Zastávka je každé dvě hodiny, projíždíme nádhernými hlubokými lesy, podzimním sluncem nasvícené zlaté koruny bříz se třpytí na tmavězeleném pozadí smrků. Míjíme sibiřské vesničky, kde jedinou stavbou, která není ze dřeva, je malinké nádraží. U plotu se pasou kozy, domorodci kopou brambory nebo připravují zásoby dřeva na zimu. Vesnické kořeny ruské duše.

 


 

Je deset hodin, jsme ve stanici Čepca. Stojíme zde půl hodiny, je dost času projít se po malém nádraží a obstarat něco k snídani. Od babiček zahalených před sychravým počasím do černých šátků kupuji vařené brambory s nastrouhanou mrkví zabalené do nástěnného kalendáře z roku 1983. Najednou se náš vlak bez varování rozjíždí, utíkám co můžu k našemu vagonu a za jízdy naskakuji společně s dalšími cestujícími. U okna na chodbičce si pak rozdělávám skládací stoleček, kartošku zapíjím čajem a k tomu přikusuji nasolenou okurku a po domácku naložené houby ve sklenici. Netopí se, je sibiřská zima, někteří cestující za celý den nevystrčili nos zpod svých dek. Nelze odhadnout, kdo se pod dekou ukrývá a je-li ještě živ. Povídám si se svou sousedkou, typickou bábuškou, která celou cestu plete svetr a popisuje mi kulinářské taje ruské kuchyně.

 

PERM

 

Nádraží je plné páchnoucích bezdomovců, v bufetu hledají v koších použité kelímky a prodávají je bufetářce k dalšímu použití. Před halou dva opilí žebráci řvou a kopou do bezvládně na zemi ležící postavy. Stánky s vodkou a cigaretami, hořící papírové krabice, opilci spící na záchodcích, žebrající děti, opuchlé oči opilých ženských, mercedes s kouřovými skly, jehož majitel obchází stánky a od prodavaček vybírá tržby. Občas nějaký pomník zapomenutého vítězství, velká vlastenecká, sjezd strany.

 

V parku na lavičkách posedávají skupinky mládeže i dospělých nad flaškami vodky, smějí se a pokřikují na kolemjdoucí slečny, jejichž na červeno nalíčené pusiny připomínají semafor. Široké ulice jsou lemovány dvacetiposchoďovými paneláky, i divadlo a hotel jsou odlité z betonu. Uprostřed paneláků jakoby umíraly dřevěné domky z minulého století a několik pravoslavných chrámů. Na kopečku je škola raketových vojsk a kasárna pro šestnáctileté.

 

Dvě ženy v montérkách natírají zelenou barvou opotřebované lavičky. Vrstvu starého nátěru, nalepených žvýkaček, vyrytých vzkazů a ptačích pozdravů nikdy neodstraňují, jen ji důkladně přetřou a lavička je hned jako nová. Pozoruji je při práci a napadá mne, že i Rusko samotné je občas takto přetřeno nějakou cizí novou barvou, aniž by se někdo zabýval podkladem. Pod krásným novým nátěrem se tak často ukrývá spousta nedopovězených lekcí minulosti, kterým nepořádný natěrač nestihl nebo ani nechtěl naslouchat. Jen tajemné boule a tvary dávají tušit, že něco důležitého je utajeno pod novým nátěrem. Jakési špatně čitelné vzkazy těch, kteří tady už nesedávají, které jednoho dne zcela nečekaně vyhřeznou na toho, kdo v čistých šatech na lavičku usedne.

 

Slunce zapadá a jeho paprsky do ruda barví sochu zakladatele komunistického teroru, která se vypíná v nadživotní velikosti na hlavní třídě. Tentokrát to není Lenin, ale Dzeržinský. Rudá je skutečně jediná barva, která mu může slušet. "Proč si fotíte tu sochu, ta už dnes nikoho nezajímá, stojí tu jen tak, ale nikdo si jí už nevšímá," snaží se schovat sochu pod vrstvu pomyslné barvy zapomnění jedna z žen. "Raději se běžte podívat do chrámu, tam uvidíte hezčí věci na focení." Já ale mačkám spoušť, zapomínání mají v popisu práce jiní.

 

V obchodě s televizory Sony se vtisknu do davu, který v extázi sleduje v televizi výsadek supermana se samopalem na střeše vagonu. Náhle je film přerušen a díky počítači se z něj stává bojová hra. Prodavač se prostřednictvím krabičky, kterou drží v ruce, vtělil do idolu a bravurně zabíjí nepřátele, kteří po jednom vyskakují spoza rohů. Superman spravedlivě rozdává smrt, body naskakují, napětí v tvářích pětadvacetiletých mladíků vrcholí, hra je dokonalou iluzí vítězství a smrt je v ní podána patřičně civilizovaným způsobem. Po zádech mi běhá mráz. Teď stačí jen rozdat zbraně a určit nepřítele.

 

Odjíždíme. Tentokrát se ve vlaku topí a vedro je nesnesitelné. Vybaluji jídlo, vařím litry čaje. Na chodbičce pokuřuji belomorky, které kouřil vlk ve známé ruské pohádce, a sleduji opilce nedočkavě močící mezi vagony. Záchod je opět uzavřen ­ hygienická zóna. Pod hlavu si dávám vestu s olympusem, koukám do stropu, potím se, popíjím čaj, loupu mezi zuby zbytky zásob slunečnicových semínek, plivu na zem slupky a přemýšlím, co bude, až někdo ty zbraně v Rusku zase rozdá. Opilý naftař ukládá ke spánku svou šestnáctiletou dceru a přemlouvá mne, abychom si společně koupili láhev. "Ty pjať tysjač, ja pjať tysjač, i budet butylka," dýchá mi vodku přímo do tváře. "I budem žiť, znáješ? A žít, žít se musí, rozumíš?" Je půl třetí ráno, vlakem sem a tam prochází policejní hlídka, naše paní průvodčí uklízí vagon. Rozumím.

 

PERVOURALSK

 

Prší. Na nádraží si čtu nástěnku oznamující, že na místním úseku dráhy bylo za první pololetí přejeto vlaky 28 lidí. Za nádražní budovou potkávám dvě ženy ve vatovaných kabátech, které z lešení omítají zadní stěnu nádraží. "Proč tuhle práci nedělají chlapi?" ptám se. "Chlapi? Ti na takovouhle práci nejsou, ti si sedí někde v teplé kanceláři u lejster nebo někde pijou," praví jedna ze zednic, nabere si řídkou šedou maltu a rozetře ji hladítkem po zdi. Že pijou, a jak, to už jsem zjistil. Kde je ta kancelář, to zjišťuji za malou chvíli. Vracím se na nádraží a při vstupu do haly mě za rameno uchopí čísi silná ruka. Snažím se vytrhnout a přidávám do kroku, abych byl brzo u naší skupiny. Chlap v koženém kabátě je však neodbytný, nastane menší postrkování a za chvíli jsem již zatčen pro fotografování strategicky důležitého objektu třetí třídy (nádražní budovy). Vcházím do přetopené kanceláře místní železniční policie a tam vidím, že zednice měly pravdu. Chlapi jsou tady v teple a sedí nad lejstry. A tak po celém Rusku potkáváme ženy v montérkách a vaťácích jak kopou, natírají, omítají a opravují. Stav válečného ohrožení za druhé světové války, kdy na sebe dívky a ženy Ruska poprvé vzaly tíhu mužské práce, zřejmě ještě neskončil.

 

Jsme v půlmilionovém městě z panelů, asfaltu a továren, zčásti zbrojařských, ve kterých se dnes nic nevyrábí. Lidská práce a krev, proměněná v beton, ocel a sklo se pomalu rozpadá v prach. Ohromné oběti, vynaložené na budování šťastnějšího světa nepřináší žádný užitek, několik generací položilo své životy na oltář vlastních snů, kterým podlehli a tyto jejich oběti neměly pražádný smysl. Cesta, po které kráčeli vedeni svými vůdci a slepou vírou je přivedla do propasti. Jednu věc je ale tato lekce historie naučila: nevěřit v lepší budoucnost, žít s pocitem, že nejlépe bylo předevčírem a dobře musí být dnes ­ zítřek je příliš daleko.

 

"Když jsem byl malý kluk, říkal mi táta, že až vyrostu, tak už se budu mít dobře, budu si moct koupit oblečení a jídla dosytosti. Uběhlo mnoho let, i můj syn je už dospělý, a pořád jsme se ničeho lepšího nedočkali," vykládal nám jeden ze sibiřských vesničanů. Zítřejší den zde nemá žádnou tvář, i když politici, kteří ho dokážou vykreslit v nádherných barvách, žijí i zde. Jsou to obchodníci s růžovou budoucností, ve které žijí jen oni sami a již dnes.

 

Od rozpadu impéria přináší každý rok lidem nové a nové hrůzy. "Jak se máte, jak žijete?" ptáme se po příchodu do světnice někde na Sibiři. Domácí sedí kolem dřevěného stolu opřeni o ohromnou bílou zděnou pec. "My? My už nežijeme, jen přežíváme," odpovídá hospodář. "Chodíme do práce, výplatu jsme ale nedostali už šest měsíců, každý si pomáhá, jak může. Kdybychom neměli vlastní zahrádku, dávno bychom hlady pochcípali. Tak si alespoň něco dopěstujem: brambory, zelí, mrkev." Chápeme už, proč před každým velkým ruským městem vždy nejdříve projíždíme do nekonečna se rozprostírající zahradkářskou kolonií. To není koníček, ta trocha půdy umožňuje lidem ve městě přežít. "A občas si přivyděláváme obchodem, na trhu prodáváme oblečení, na nádraží u rychlíků nabízíme cestujícím jídlo," sdělují nám ti, kteří se odvážili soukromě podnikat, překonat v sobě od mládí budovaný strach z policejního teroru, který nemilosrdně odstraňoval ty, kteří se nějak lišili nebo chtěli být vlastními pány. Změnit najednou svou vlastní duši, která je utvářena zkušenostmi celých generací není ale vůbec jednoduché. Nechápou to ti, kteří z ciziny přijíždějí do Ruska poučovat, vysmívat se, ale ne porozumět.

 

KURGAN

 

Město s nějvětší zločinností v Rusku, ve kterém stojí pomník první lokomotivy na světě. Na nádraží se seznamuji s Dagestáncem sedícím zadumaně na lavičce a svírajícím v dlaních igelitku se sedmdesáti dopisy. Odseděl si tady dva a půl roku za rvačku a teď jede domů na Kavkaz. Ty dopisy jsou to jediné krásné, co si z vězení odváží.

 

Ubytováváme se přímo na nádraží v útulných komnatach oddycha. Po týdnu zase koupelna, stoleček s čajem, měkká postel. Okna vedou přímo na osvětlený peron, celou noc posloucháme ženský hlas z amplionu hlásící jeden vlak za druhým. Je sytý a čistý ­ zní to tak trochu jako v pravoslavném kostele: "Gospodi pomílůj. Pasažirskij pojezd nomer 90 Maskva ­ Čitá prijezžajet... Gospodi, gospodi, gospodi pomílůj." Alespoň nám to tak zní určitě. Na několik týdnů jsou nádraží našimi chrámy.

 

NOVOSIBIRSK

 

V nádražním bufetu si dávám kávu v kelímku a housku. Přisedne si ke mně bezdomovec a hladově se šťourá ve zbytcích na stole. Nedokážu příliš dlouho odolávat neuvěřitelnému zápachu, který kolem sebe šíří, a bez boje se zvedám a obětuji dnešní snídani.

 

Jedeme metrem V. I. Lenina na náměstí V. I. Lenina se sochou V. I. Lenina. Mystické jméno, které kdysi spojovalo celé Rusko do jednoho celku dýchajícího společným dechem. Je pátek, den svateb, a u jeho sochy se střídají svatebčané s kyticemi, aby uctili jeho památku. "Da, da, my víme, kdo to byl Lenin," odpovídá na mou otázku muž v obleku. "Připisují mu mnoho zločinů. Ale, znájete, velcí lidé mají také své hříchy, které jsou úměrné jejich velikosti. A on byl koneckonců génius." Tvářím se asi dost nechápavě a jeho paní se snaží mi jejich přesvědčení přiblížit: "My jsme generace, pro kterou byl Lenin vším, my jsme v tom vyrůstali, byli jsme tak vychováváni. My, vsjo ravno, budeme vždycky milovat dědušku Lenina. Znájete ­ éto tam, v srdci." Jen matně tuším, co všechno se může ukrývat v žíznícím srdci. Najde-li ale vyprahlé srdce pro nadpozemského boha, po kterém tak touží, pozemskou tvář a jméno, vede to zpravidla k hrozným tragédiím.

 

V Leninově parku jsem třemi chlapy pozván na rychlovečírek. Na lavičce stojí dvě láhve vodky a pár kelímků, z nichž jeden je naplněn a určen mně. "Vot, molodec, smotri. Tady náš kamarád právě přiletěl z Čečny na dovolenou. Byl v pekle, znáješ, ty čečenské k... tam vraždí naše lidi, i ženy a děti, znáješ?" Znáju, znáju. "My tam každý měsíc z Novosibirska posíláme 300 našich nejlepších chlapců, kteří projdou konkursem. A kolik z nich se jich už nikdy nevrátí?" zanaříká voják. Každý žoldák dostává jako tři a půl milionu rublů, což je asi 14 500 korun. "A pokud to přežijou, možná budou mít přednost ve frontách na nádražích," pomyslím si v duchu a připíjím na všechny mrtvé v této podivné válce. "A kde jsi se naučil tak dobře rusky, brat Čech?" "Ve škole," odpovídám. "U nás byly dvacet let vaše tanky." Usmívají se, to znají od svých rodičů, kteří k nám jezdili nakupovat. "Krásná země, Čechoslovákija, škoda že to tak rychle skončilo," říkají mi s úsměvem. To si nemyslím, ale jak chcete vojákům vysvětlit, že i bez tanků se dá žít, a dokonce mnohem lépe? V této ohromné zemi trvá válečný stav už osmdesát let a lidé si na to zvykli. A je-li vám v Rusku osmnáct a nemáte-li peníze na to, abyste se vykoupili, pak se lehce může stát, že vás zítra povolají a pozítří už budete v Čečně bránit svůj holý život. A vlast.

 

KRASNOJARSK

 

Brzy ráno vjíždíme do Krasnojarska. Vlak je plný mongolských obchodníků, kteří se ihned, jakmile zastavíme, vyhrnou ven na nástupiště i se svými taškami a pytli kožichů a kožešin, a promění jej v jeden ohromný trh. Pokoušíme se vystoupit, hledáme průvodčí, ale ta se raději někam schovala. Teprve další vlna zboží, vynášená z útrob vlaku na peron, nám umožní vystoupit. Mongolové se strkají a pobíhají po nástupišti, na všechny strany hlasitě vychvalují své bundy, boty a punčochy. Obchoduje se i tehdy, když už se vlak rozjíždí. Po jeho odjezdu zůstáváme na peronu úplně sami a nic nenasvědčuje tomu, že se tudy před malou chvílí prohnal mongolský uragán.

 

BYDLIŠTĚ ­ TAJGA

 

Na pobřeží Bajkalského jezera vystupujeme v městečku Sljudjanka. Kousek od nádraží potkáváme skupinu strojvůdců, kteří tady čekají na výplatu za některý z dávno minulých měsíců. Dostávají několik balíků drobných storublovek. Přepočítat si výplatu v hodnotě tří milionů je asi trochu obtížné.

 

Jako cizinci budíme patřičnou pozornost a pozvání na oběd na sebe nedá dlouho čekat. Naše hostitelka je místní Mejkpísová, pracuje na kriminálce. "Devadesát procent zločinů je způsobeno vodkou a existenčními problémy. Není práce, nejsou peníze na výplaty, ale lidé chtějí jíst. Dům od domu chodí staré bábušky s dětma a žebrají o jídlo," vykládá mám u jídla. "Ty, kteří nemají práci, nebo marně čekají na výplatu, uživí tajga. Loví zvěř, sbírají borůvky a houby a dělají zásoby na zimu. Moskva, odkud občas přicházejí výplaty, je někde daleko, zato tajga a její bohatství naštěstí blízko. Zrovna dnes k nám přišel chlapec a v občance měl napsáno: trvalé bydliště ­ tajga. A naše mládež? Ta je odkázaná sama na sebe. My jsme měli komsomol, věřili jsme ve světlou budoucnost komunismu. Ale naše děti nevěří v nic, žádné ideály jim nedávají sílu prát se se životem. Ty lepší školy jsou placené a když na to rodiče nemají, vezmou jim syna leda tak do armády."

 

Při moučníku se řeč stočí na úděl žen v Rusku. "Pro mne to nebyla velká změna, odejít od muže," říká komisařka, která je už několik let rozvedená. "Hodně našich žen radši trpí s opilci a lenivci, jen když mají doma muže. Já si ale myslím, že je lepší být šťastná a svobodná než vdaná a nešťastná. A emancipace? Kariéra? U nás si žena práci nevybírá. Musí uživit rodinu a ostatní věci jdou stranou." Popíjíme láhev rumunského vína a nabíráme si borůvkové varenije z českého porcelánu. Stěny bytu jsou pokryty koberci, na barevné televizi, která se zapne jakmile host vejde, leží Cosmopolitan v ruštině.

 

Na závěr oběda nám Mejkpísová vykládá o několika případech tajemných úmrtí v sibiřských horách. Lidé se záhadně ztrácejí z turistických táborů a nachází je až horská služba mrtvé či pološílené ve vzdálených roklinách. Ti co přežijí, vyprávějí o pronásledování démony. Pozorujeme z okna paneláku vrcholky hor, přes které vítr žene roztrhané mraky a navzdory evropskému skepticismu nám běhá mráz po zádech.

 

ULAN UDE

 

Město s největší hlavou Lenina na světě. Jsme v Burjatsku. Před okázalým dřevěným domem z minulého století nás zastavuje bábuška a nabízí nám na osvěžení čaj. Vděčně přijímáme, držíme v rukou zavařovačky, které vytáhla z tašky společně s čínskou termoskou, a necháváme si je naplnit kouřícím čajem. Platíme a kouzelná babička mizí mezi chodci stejně rychle, jako se objevila.

 

V burjatském buddhistickém klášteře Verchnaja Berjozovka nám dělá průvodce statný a energický Burjat-stavitel. Hříchy svých minulých životů si odpykává obnovováním buddhistických klášterů, zničených komunisty. Teď staví svůj druhý. Ptáme se na soužití s Rusy. "Jestli se nebojíme Rusů? To v žádném případě. Burjatsko je klidná, idylická země. I Rusové, kteří zde žijí, jsou jiní než ti v Rusku. S Rusy umíme žít, máme ale strach z Číňanů, kteří všechno zaplaví." Uprostřed burjatských hor, kde jsme nepotkali jediného Číňana, zní tato slova spíše jen jako varování proroka. Naše další zkušenosti z cesty jeho obavám však alespoň částečně daly za pravdu.

 

V ubytovně se seznamujeme s mladým Rusem, který svými názory nabourává zavedené představy o ruském mužikovi. Vykládá nám o bohatství Sibiře a o tom, jak doma u Bajkalu pěstuje brambory, loví ryby a zvěř a všechno to pak vozí na BAM, kde potraviny prodává dělníkům. Zřejmě život v tajze z něj udělal filosofa: "Rusové jako národ hrozně trpí. Celé toto století vlastně pořád trpěli, hrozně trpěli. A poučili se, pomohlo jim to k něčemu? Bljať, vůbec ne. Dnes se zase bezhlavě ženou za penězi do nějaké další národní katastrofy. A koho zajímá, co bude zítra, co z toho, co drancujeme, zůstane naším dětem, bljať? Nikoho. Tak musí trpět, jen ať trpí. A vy je vůbec nelitujte ­ není pro ně jiné cesty."

 

MONGOLSKO

 

Osobákem přejíždíme zadrátované hranice s Mongolskem chráněné silnou ruskou posádkou. Vlak je hlídán celou cestu policejní hlídkou. Mongolové, popíjející ruskou vodku, si nás pořád zvědavě prohlížejí, vousáče znají spíše jen z televize. Cpeme se místní specialitou ­ taštičkami plněnými skopovým masem ­ a za chvíli už páchneme skopovým tukem tak, jako všichni spolucestující.

 


Mongolsko - kůň, přítel nejvěrnější a prázdná rozhlehlá step, země milovaná

 

Jak se blížíme k Ulánbátaru, přibývá ve vlaku vesničanů s hliníkovými konvicemi kumysu, kvašeného kobylího mléka, které vezou do města na prodej. Vystupují spolu s námi a hned před nádražím, nedaleko od české reklamy na výrobky z Vitany, kumys rozlévají zákazníkům do skleněných lahví. Češi tady mají mezi obchodníky silné postavení díky dlouholetým přátelským vztahům. Nejednou se nám stane, že nás neznámý Mongol na ulici osloví česky.

 

Hlavní město je jedno velké panelákoviště obklopené jurtovištěm, jen v jeho centru převládá zástavba ve stylu ruské koloniální architektury z počátku století. Stejný typ paneláků a betonové architektury, rozšířené v různých navzájem vzdálených zemích, je jeden z reálných a skoro věčných projevů komunistického internacionalismu. Procházíme se jakýmsi hrozným Jižním městem, děti si hrají s obručemi, dospělí perou koberce u potůčku s podezřele vypadající vodou, občas u nedalekých jurt potkáme smetiště s ohlodanými kostmi koně nebo ovce.V centru města nedaleko buddhistického kláštera, jehož zahnuté rohy střech se zvedají k nebi, nás obklopily ulánbátarské bezprizorní děti a žadoní o jídlo nebo trochu peněz. Je jim kolem deseti až patnácti a prý bydlí v prostorách městské kanalizace. Mongolové je od nás odhánějí, strkají do nich a omlouvají se nám za obtěžování. Celá situace jim je zřejmě velice nepříjemná, cizincům raději ukazují jen to, co považují za úspěch.

 

Nejzajímavějším místem v každém městě je trh. Na ten místní, který se rozkládá za městem, se dostáváme soukromou autobusovou linkou. Za ohromného halekání a troubení jsme před tržnicí vmáčknuti do posunujícího se davu, který nás postrkáváním provede celým trhem a po několika hodinách vyplivne opět ven. Lze tady koupit snad úplně všechno. Motorku, koně, nářadí, olejové barvy ze sudů, prací prášky, oblečení a potraviny z Číny, české sušenky nebo jurtu. Temperamentní Mongolové se neustále hašteří, strkají, křičí a dohadují. Ani místní lapkové v tlačenici nezahálejí a občas někomu rozříznou břitvou bundu nebo tašku.

 

Procházíme se po městě, nakukujeme do obchodů a obchůdků ve sklepních prostorách domů. Mongolové jsou pastevci a po staletí je živila sama příroda, aniž by oni do jejího řádu museli nějak násilně zasahovat. Dnes je ale civilizace přestěhovala z osamělých jurt do na sebe namačkaných paneláků a životní zvyklosti, vznikající po generace, byly najednou násilně přerušeny. Mentalitu a vztah ke světu však nelze vyměnit tak jednoduše jako mongolský dél za evropský oblek. A proto tak, jako pastevec poklidně pojíždí kolem stáda na svém koni nebo pospává ve stepi, vědom si toho, že příroda pracuje za něj, stejně rozvážně sedí za pultem obchodu či kanceláře Mongol v evropských šatech. A nesplní-li dnes to, co vám slíbil včera a za co jste mu zaplatili, pak to neznamená nic zlého. Jen to, že dnes je oproti očekávání zamračeno a bude proto lépe počkat do zítra.

 

Nová generace to ale vidí méně shovívavě. "Mongolové byli jako rybičky v akváriu, které krmili a teď přestali," říká nám mladík, který vyváží do Číny mongolské kožešiny. "Proti Číňanům mají tu nevýhodu, že nechtějí pracovat, nechtějí se při práci zpotit. Od roku 1992 se pořád o práci jen mluvilo, teď máme novou vládu a je třeba něco začít dělat," komentuje poslední politické změny.

 

Pokračujeme v cestě na jih. Tentokrát cestujeme v kupé, našimi sousedy jsou mongolští obchodníci se sklem jedoucí do Číny. Hostí nás ruskou vodkou, minerální vodou polského původu a mongolskou lahůdkou ­ pečeným svištěm. My je na oplátku fotíme Polaroidem. Vlak je dobře hlídán, jedno kupé je zcela obsazeno policií, tříčlenná policejní hlídka často prochází vlakem a obušky krotí některé rozjařené cestující.

 

Přes umazané sklo pozoruji do žluta zbarvenou vlnící se step. Straky posedávají na telegrafních sloupech a dobytek se pase oddělen od náspu bytelným plotem. Na úbočích mírných kopců jsou patrné dosud nezahojené jizvy v místech, odkud byl vytěžen štěrk na stavbu železnice. Občas mineme jurtu nebo železniční domek s talířem radiové antény a nádržemi na naftu pro generátor. Jinak je step prázdná, tichá a důstojná. Voní uschlými stébly trav, podzimním sluncem, stády velbloudů a ovcí a svobodou těch, kteří ji milují a dokáží v ní přežít.

 

VLAKEM DO ČÍNY

 

Z pouštního mongolského městečka Zamynúd jedeme vlakem přes hranice do čínského Erlianu. Před nádražím zpomalujeme a za zvuků dechovky z amplionů rozvážně vjíždíme na peron, kde nás vítá špalír železničářů v pozoru ve vzorně upravených uniformách. Příjezd vlaku je velkolepou slavností. Když se na nás při vystupování usmívají průvodčí a vítají nás ve městě, připadáme si jako vládní delegace. Řadíme se do fronty u východu z nádraží, projdeme kontrolou jízdenek a jsme v Číně.

 


Erlian - čínská kuchyně je světoznámá svou pestrostí, zde i původním prostředím

 

Na ulicích vládne čilý ruch. Drožkáři s koly se překřikují ve snaze nás odvézt do hotelu, kuchaři v pouličních restauracích krájejí a vaří nudle, řemeslníci opravují boty či kola, chodci hrají kulečník u stolů rozložených na chodníku a zubař si ve vitrínce svého krámečku přerovnává výstavku vytržených zubů. A všude, kam vkročíme, se ozývá radostné "helou", pozdrav, kterým domorodci častují všechny cizince bez rozdílu. Odpovídám jim ryzím českým "nazdar". Na chvíli zpozorní, poslouchají, a protože mají velice citlivý hudební sluch, odpovídají mi rovněž česky a bez přízvuku "nazdar". A tak to půjde po celou dobu našeho pobytu. Helou, nazdar, nazdar.

 

Z Erlianu jede na jih pouze jeden vlak denně. Na nádraží jsou informace jen v čínštině a nemít s sebou tlumočnici, asi bychom se z tohoto města nikdy nedostali. Takto kupujeme jízdenky bez problémů, opět procházíme kolem zaměstnanců nádraží v pozoru a zajišťujeme si místa v nejnižší třídě osobáku. I přes zákaz kouření vypadá vagon ihned po nástupu jako dobře zavedená kuřárna, trochu dýchat se dá jen u dveří. Vyřvává rádio, cestující na sebe halekají, chrchlají a plivou na zem, mezi zuby louskají dýňová semínka a první porci instantní nudlové polévky zalévají horkou vodou z kohoutku elektrického ohřívadla. Obaly a zbytky po jídle hážou na zem, každou hodinu je průvodčí metlou odhrne někam ven. Vařím si slaný mongolský čaj v podivném instantním provedení a žvýkám poslední ovocný plátek z Kateřinic u Opavy. K tomu přikusuji čínskou slazenou sušenou rybu, kterou jsem si koupil zabalenou v igelitovém pytlíku od prodavačky, pendlující s vozíkem plechovek, jídla a piva pořád sem tam. Soused Číňan elegantně plive na zem, a pak nohou rozmáčkne velkého švába, neopatrně vykukujícího zpod lavičky.

 

Projíždíme horskou krajinou pokrytou prvním letošním sněhem. Na nádražích odfukují parní lokomotivy a hned u vagonů se prodává zelenina přivezená z jihu. Vyměňuji prázdnou láhev od čínského piva za pytlíček dýňových semínek a učím se čínské číslovky z označení telegrafních sloupů. Pryč je volnost a nespoutanost mongolských stepí, jsme v zemi, kde lidé, kterých je tolik, jako zrníček písku v poušti Gobi, již několik tisíciletí vyznávají řád a pořádek.

 

PEKING

 

Rovnou z vlaku vstupujeme do přelidněného velkoměsta. Na naše smysly zaútočí záplava neznámých zvuků, vůní, tváří, budov, ulic, obchůdků a čtvrtí. Procházíme se tím lidským hemžením, odpovídáme na čínské úsměvy a vstřebáváme atmosféru tohoto ohromného tržiště. Celý Peking se přepravuje na kolech, osobní auta nejsou v Číně povolena, a tak zde neexistují dopravní zácpy. Na kolech se vozí děti do školky, brikety do restaurací, úředníci do práce a noví milionáři do svých kanceláří. A všude zní pokřikování cyklistů a veselý cinkot zvonků. My ale raději zůstáváme věrni vlakům s luxusním a vzorně čistým lehátkem jedeme pořád na jih.

 

HONGKONG

 

 


Hongkong

 

Z jihočínského města Shenzhen již dál vlaky nejedou, do Hongkongu se odtud jezdí klimatizovaným metrem. Z ruchu a horka prašných čínských uliček plných krámků, pouličních řemeslníků a jídelen se jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme do zcela jiné civilizace. Jsme najednou v Evropě, lépe řečeno v Anglii. Poschoďové autobusy a tramvaje jezdící vlevo, mrakodrapy, ulice plné aut a smogu, banky, navonění úředníci s mobilními telefony a studenýma očima, trhovci prodávájící potraviny ve sterilních gumových rukavicích a v každé budově velká cedule s přísným zákazem plivání na zem a kouření pod hrozbou vysoké pokuty. Uspěchaný svět pravých úhlů světlých zítřků. Naše cesta se uzavřela a po dvou měsících putování napříč Evropou a Asií nám nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět domů.

 

PRAHA

 

"Kolik kilometrů je to do Hongkongu?" ptal jsem se slečny v informační kanceláři Českých drah na Hlavním nádraží v Praze. "Do Hongkongu?" odvětila mi s nevinným úsměvem. "Copak tam vedou koleje?" Usmál jsem se a vzpoměl si na desítky nádraží, na kterých jsme nocovali, na stařičké čekárny a prapodivná města, ve kterých jsme pátrali po zajímavých lidských osudech. Vzpomněl jsem si na vůni ruských vagonů a čínských polévek. "Vedou," říkám, "jeli jsme po nich až na konečnou."
 
Květen 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group