ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DOMEČKY JAKO Z POHÁDKY

domeckyK městu Noci přijíždíme až za tmy a hledáme místo na spaní. Konečně kousíček volného plácku! Ráno pak nevěříme vlastním očím – mezi stromy si všimneme kuželovitých obrysů nějakého stavení, kousek od nás stojí „trulíci“!
 
DOMEČKY JAKO Z POHÁDKY 

 

Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani

 

Chodíme pak od jednoho bílého domečku ke druhému. Jeden je hezčí než druhý. První čerstvě nalíčený bílým vápnem a s pěstěnou zahradou, jiný zasazený do pýřité trávy a skrytý mezi starými stromy, jako by se o něj dlouho nikdo nestaral.

 

Bez malty a bláta
  
Typické bílé kamenné domečky se nacházejí v Apulii na samém jihu Itálie, mezi městy Bari, Brindisi a Taranto. Správně se jim říká trulli. Vypadají všechny velmi podobně. Malá kruhovitá nebo hranatá stavba je postavená z pečlivě opracovaných, na sobě naskládaných kamenů – bez malty a bez jakéhokoliv jiného pojidla. Zdi jsou všechny natřené zářivou bílou. Střecha je také z kamene, a také zcela bez spojujícího materiálu. Původně krémově bílý vápencový kámen postupem času (za takových dvacet až třicet let) na vzduchu zešedne.
 

Stavění bez malty byl nejlevnější způsob, jak v dřívější těžké době přijít k vlastním čtyřem stěnám. V krajině velmi bohaté na vápenec a krasové útvary stačilo posbírat trochu kamení, opracovat ho pomocí šikovných rukou do potřebné velikosti a tvaru, a pak skládat jeden na druhý. Aby domek držel pohromadě, muselo se stavět přesně podle starého vyzkoušeného a dobře promyšleného stavebního plánu.

Stěny i klenbovitou střechu tvoří dvě vrstvy na sobě naskládaných kamenů. Nejdříve se staví vnitřní pozvolně se sbíhající stěna, která se pak zvenku obloží další. Prostor mezi zdmi se vyplní horninovou drtí. Tmavě šedá střecha, vyrůstající vysoko do špičky, spolu s bíle nalíčenými zdmi malého domku připomínají svým tvarem spíše podsaditý hříbek. Samý vršek kuželovité střechy zdobí ještě bílá čepička pinnacoli s placáčkem nebo jinak podivně vymodelovanou špičkou – nejčastěji ve tvaru koule, dvojitého kužele, kříže či hvězdy. Stejně jako v případě pinnacoli není zcela jasný ani význam jednoduchých bílých kreseb, kterými jsou často pomalované kamenné střechy. Znaky mívají obyčejně podobu slunce, měsíce, srdce, kříže, znamení zvěrokruhu; objevují se ale i symboly planet Merkuru nebo Saturnu. Nechybí ani mohutný (jak jinak než bílý) komín – vařit se přece musí.
  
Kam až oko dohlédne, stojí i dnes v Apulii samý trulli, zasazený v mediteránní krajině. Rozeseté domky zakrývá někdy hustá divoká zeleň s několika zdivočelými květinami, další obklopuje pečlivě udržovaná zahrada či ovocný sad, jiné stojí uprostřed čerstvě zoraného pole, některé jsou dost nešikovně zasazeny mezi moderní stavby. Často se jich lepí více na sebe – někdy dva tři, někdy i více.
 
Trulli působí velmi romanticky a jen těžko se chce člověku věřit, že pro mnohé tamní lidi znamenají jen smutnou vzpomínku na vlastní chudobu a dřívější feudální otroctví. I dnes mnozí z obyvatel neradi ukazují, co skrývají stavby uvnitř.
 
Vysoká střecha sloužila v minulosti jako zásobárna, kde se skladovalo především obilí. Přímo pod kuželovitou sýpkou se pak bydlelo – lidé a zvířata dohromady. Když se rodina rozrostla, postavilo se vedle starého trulli nové, stěna mezi nimi se probourala. Čím více na sobě nalepených jednotlivých staveb, tím byla rodina početnější. Tlusté kamenné stěny chránily v zimním období obyvatele před mrazem a v létě před spalujícím vedrem.
 

Opravdové překvapení skrývá teprve až městečko Alberobello. V jeho jádru jsou trulli nalepené jeden na druhém. Ulice se mezi nimi všelijak klikatí. Snad na každém kroku se nachází nádherná zákoutí, která často zdobí terakotové květináče osázené pestrými květinami. Domečky jsou všechny krásně bílé, jako by je právě nalíčili. Jinde láká lavička k posezení a zároveň zastavení se nad jen těžko popisovatelnou krásou.

Trulli tvoří v Alberobellu dvě hlavní čtvrtě – Rione Monti a Aia Piccola, které dělí od sebe rušná široká a níže položená ulice. Kdysi tudy protékala říčka Fogge, která zabezpečovala dostatečné množství vody pro stále rostoucí městečko.

 

Z chudoby ke slávě
  

Vraťme se však na úplný začátek nebo aspoň do doby, ze které pocházejí první zmínky o domcích bez malty. Ty bylo možné podle potřeby nebo na příkaz vrchnosti kdykoli zase lehce rozebrat.

Původně vyrůstaly kamenné domečky jednotlivě mezi malými feudálními políčky. Na konci patnáctého století nechal hrabě Conte Aquaviva Conversano založit Alberobello (Selva di Alberobello) z kamenných trulli. Italsky jednoduše zvané casedde (domečky) obývali v nově vznikajícím městečku především zemědělci, kteří obhospodařovali Conversanovy velké pozemky.
 
V roce 1600 čítala osada na čtyřicet těchto kruhovitých staveb. V roce 1635 nechal hrabě Giangirolamo Acquaviva, zvaný Guercio di Puglia (Jednooký z Apulie), postavit na druhém břehu řeky naproti osídlení Monti další nový domek, pekárnu, mlýn, obchod a tavernu pro projíždějící – vše se časem rozrostlo do čtvrtě Aia Piccola. V roce 1797 bylo Alberobello osvobozeno z feudální poroby a povýšeno na královské město čítající již na tři tisíce dvě stě obyvatel. V té době vznikají také nové, mnohem prostornější domy. V druhé polovině devatenáctého století pak přišel zákaz stavět dál domky bez malty, s výjimkou chudinské čtvrtě.
 
S příchodem dalšího století se ale myšlení změnilo. Trulli, obývané doposud chudinou, dostávají status národního monumentu – v roce 1909 Rione Monti a 1930 konečně i východní část Aia Piccola. Na začátku dvacátého století žilo ve čtvrti Rione Monti v tisíci sedmdesáti trulli na dva tisíce lidí, v Aia Piccola ve čtyři sta trulli bydlelo přibližně tisíc tři sta obyvatel. Celkový počet městských i venkovských trulli se v současné době odhaduje na pět tisíc. Od roku 1996 se nachází Alberobello na seznamu světového dědictví UNESCO.
 
Dnes hodně původních rodin své malé a těsné domky opustilo. Místo obyčejného prostého života teď v Alberobellu vzkvétá obchod s upomínkovými předměty, vznikají stylové restaurace, kavárny a penziony. Jinde lákají návštěvníky neopakovatelného města drobní řemeslníci, kteří své umění předvádějí často i na ulici.
 
V Alberobellu jsme kolem poledne a první zajdeme na cappuccino a pravou italskou zmrzlinu. Ulice Largo Martellotta je plná všelijakých krámků. Z jednoho hýčká uši hudba, jinde se prodávají olivy naložené na několik způsobů, sušená rajčata v olivovém oleji, lákavé sýry nebo různé uzeniny. Stejně tak se najdou na dřevěných jednoduchých pultech ponožky i něco do domácnosti. O kus dál stojí dokonce moderní kolotoče, ze kterých se člověku točí hlava, ještě když stojí na zemi. Máme takové tušení, že se tady něco děje – jenom nevíme přesně co.
 
Když pak kráčíme ulicí, zastavujeme na každém kroku. Ne že by byla ulice příliš prudká, jen se nám nad tou krásou tají dech. Jelikož je krátce po poledni, jsou krámky většinou zavřené. V ulicích je celkem klid, ale sami tu v žádném případě nejsme. Většina těch, které potkáváme, je z daleka. Někteří sem na jih Itálie přijeli až z Japonska, aspoň tak vypadají. O kus dál nás za-ujme postarší paní sedící nad velkým dřevěným rámem. Mezi natlučenými hřebíky má natažené vlněné provázky. Několika šikovnými tahy nám ukazuje, jak jednoduše vzniká šál.
 
Na konci ulice Via Monte San Michele přecházející v Monte Pertica stojí menší, ale velmi zajímavý kostel S. Antonio. Stavba postavená ve stylu trulli pochází z roku 1926. Stejně jako zvenku, je kostel krásný i uvnitř.
 

Ulice se pomalu plní dalšími lidmi, krámky se otvírají. Odněkud zase zavoní káva. U šálku teplého nápoje s příjemnou světle hnědou barvou a lahodnou vůní se dáváme do řeči s barmanem. Antonio říká, že teď na podzim je tu klid, ale v červenci a hlavně pak v srpnu neví, kam dřív skočit, a na nějaký fotbalový zápas, na který se teď po očku dívá, mu nezbývá vůbec čas.

 

 

Ze všech nejkrásnější
 
Maria Concetta Marco má moc pěkný obchůdek. Sedí na nízkém dřevěném štokrleti a hned nás láká dovnitř. Vcházíme do „trulíku“, ve kterém se člověk mezi všemi těmi regály sotva otočí. Vzadu za krámkem, který je plný zajímavých likérů, vína a sladkých, kyselých i ostrých laskomin, se skrývá malá kuchyňka, která připomíná staré časy.
 
Concetta nás hned zve na likéry. Má jich všude plno – melounový jemně růžové barvy, křiklavě oranžový dýňový, broskvový má barvu o něco jemnější. Jinde stojí likér meruňkový, ořechový i z plodů opuncie, prostě na co si jen vzpomenete. Místní specialitou je prý silně nahořklý likér, který nám připomíná český fernet.
 
O několik domků dál stojí trulli snad ze všech nejkrásnější. Jeho zdi zčásti zakrývají pnoucí se rostliny. Vchodové dveře zdobí šlahoun se sytě růžovými velkými květy. Domeček vypadá jak vystřižený ze žurnálu. Když tak na ten „trulík“ s úžasem hledíme, přispěchá k nám Maria Concetta a šeptem prozrazuje: „Siňora se o svůj domeček s láskou stará.“ Není o tom pochyb.
 
Potom pokračujeme přes ulici dál do čtvrti Aia Piccola. Davy postupně řídnou, až zůstáváme nakonec sami. Před očima se nám najednou skýtá pohled na něco téměř časem nedotčeného. Chybí obchody a kavárny, ale čtvrť má stejné kouzlo, ne-li ještě větší. Poloprázdné křivolaké ulice, bíle nalíčené stěny, tmavě šedé střechy s bílými špičkami a mohutnými komíny, k domům natažené tlusté dráty, květináče s křiklavě barevnými muškáty, odstavený invalidní vozík, další květiny... O kousek dál postává stařeček opřený o hůlku a naslouchá mladším. Hned vedle parkuje tmavé auto, které svým stářím ladí k tomu bělovlasému dědečkovi. Sem tam proběhne kočka nebo zaštěká pes. Stará vrásčitá paní věší na šňůru své tolikrát prané prádlo.
 
Stojíme tiše v jedné ulici, když najednou začnou odkudsi chodit lidé odění v černých šatech. V ruce každý drží doposud nerozžatou velkou bílou svíčku obalenou papírovým kornoutem. Máme opravdové štěstí, právě začíná procesí.
 
Další den vstáváme dlouho před východem slunce. Znovu a znovu chceme do sebe nadýchat vůni bíle nalíčených rozkošných ulic, které v této podobě ve světě nikde nenajdete. Vyjíždíme ještě jednou krátce i za město, kde jsou trulli rozeseté po krajině jako hříbečky. Je konec pobytu a Alberobello se zdá až příliš krásné na to, abychom vůbec odjeli. Tak krásné, že se sem určitě stojí za to jednou vrátit.
 
Březen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group