ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KARAKORAM HIGHWAY

V šedesátých letech pákistánská vláda rozhodla uskutečnit jeden z nejodvážnějších stavitelských projektů tohoto století. Čtvero nejvyšších pohoří světa, Hindúkuš, Himálaj, Karakoram a Pamír protnula dvouproudá asfaltová silnice do Číny - Karakoram Highway. Stavba trvala dvacet let, vyžádala si stovky lidských životů, ale mezi Islámábádem a Kašgarem dnes stojí snad nejkrásnější a nejromantičtější silnice světa.

NEJLEPŠÍ HADŽI V PAKISTÁNU


Typicky "orientálnĺ" atmosféru Kara-
koram Highway podtrhujĺ "cingrlátkové"
autobusy a nákladnĺ vozy.

Prodíráme se ulicemi Rawalpindi, bývalým hlavním městem Pákistánu, a hledáme půjčovnu, která by za dobrou cenu poskytla dobrý vůz. Naším cílem je Karakoram Highway, 1300 kilometrů dlouhá cesta spojující pákistánskou metropoli s čínským Kašgarem. Cesta, která vede přes nejvyšší pohoří světa - Himálaje, Karakoram, Hindúkuš a Pamír. Ještě donedávna, téměř 4000 let, byla schůdná jen v sedlech koní, jaků, oslů a velbloudů, v šedesátých letech se Čína a Pákistán společně rozhodly přetnout toto území tzv. "Cestou přátelství". Karakoram Highway. Spřízněné diktátory obou zemí k tomu vedly hlavně strategické záměry. Pákistán byl ve válce s Indií o Kašmír, Čína po anexi Tibetu měla ambice o další rozšíření směrem na jih. Po více než dvacetiletém úsilí několika desetitisíců Číňanů a Pákistánců bylo dílo století hotovo.

Navzdory čtyřicetistupňovému vedru a vysoké vlhkosti běží život v Rawalpindi naplno. Ulice se hemží pokřikujícími prodavači. Někteří se se svým zbožím, koberci a látkami, prodírají mezi davem a auty a rozbalují role. Obchodníci nás se slovy: "Pojďte dál, nestyďte se, za prohlédnutí se nic neplatí," násilím tahají do svých krámků. Okamžitě nabízejí horký čaj, mimochodem nejosvěživější nápoj v té sauně, a debatují co nového u nich, co u nás. U jednoho z obchodníků se dozvídáme, že bratranec jeho ženy má super dodávku. Okamžitě někam volá a za pár minut přichází vysmátý fousatý chlapík. "Já Hadži, protože Hadži byl v Mekce. A já ten nejlepší Hadži, který vy mohli v Pakistánu najít." Když nám ukáže svou Mazdu a sníží cenu na polovinu, je rozhodnuto.

ČEKOSLOVAKIA VERY GOOD ZEMĚ

Hadži nám zpočátku svou jízdou nahání strach. Na úzké cestě se auta do poslední chvíle řítí velkou rychlostí proti sobě. Šofér, kterému prvnímu povolí nervy, uhýbá. V povodí Indu se krajina mění a nízká zalesněná pohoří střídají skalnaté hřebeny hor. Jejich vrcholy již přesahují několik tisíc metrů, ale teplota je stále nad třicet stupňů. Šťouchám do řidiče a přikazuji: "Hadži, zapni klimatizaci!" "Mister, zapnutá AC žrát moc mnoho benzin. Not possible." Z obavy, že v tom horku se zkazí všechny filmy, na něj razantně vyletím a vyhrožuji: "Moc benzin papat naša Mazda, když já zapnout air kondišn."

Míjíme mnoho vesniček nalepených do svahů řeky. Zatímco v obchodech mají jen základní potraviny, domácí potřeby a všudepřítomnou coca-colu, ve stáncích se zbraněmi je výběr nesrovnatelně širší. Jeden prodavač nám nabízí Kalašnikov. Prý ho prodá levně a bude se nám hodit. Když zjistí, že jsme z "Československa" - o rozdělení ještě neslyšel - zajásá. Z bohatého sortimentu vytahuje pistoli československé výroby a nadšeně říká: "Very, very good vaše zbraně, Čekoslovakia very good země."

DIAMÍR - KRÁL KRÁLŮ

Na počátku 4. století našeho letopočtu překročil Alexandr Veliký, největší dobyvatel všech dob, kalný Indus. Časně ráno odhrnul závěs svého stanu a zůstal stát jako očarovaný. Na severovýchodním horizontu svítil v záři vycházejícího slunce oslnivý štít. Když se vzpamatoval, dal troubit vojenskou poctu. Řady ostřílených bojovníků slavnostně zdravili zářící pyramidu jako nejvznešenější majestát. Král vrchů a král králů stáli tváří v tvář. Nanga Parbat triumfoval. Poprvé v životě sklonil Alexandr pokorně svou pyšnou šíji. Tolik jeden z příběhů o vůdci a hoře. Triumfoval i nad námi. Čas se zastavil a my jsme zatoužili alespoň nakrátko splynout s jeho tělem a plně vychutnat jeho nádheru. U Rakiotského mostu odstavujeme Mazdu a pronajímáme džíp, který nás má vyvézt téměř k úpatí hory do vesnice Thatto. Těch několik kilometrů cesty bylo hororem, akorát pro džíp široká silnice je vřezaná a často nalepená do strmého horského svahu. Pod ní hluboká propast. Celou cestu jsem stál na okraji džípu s úmyslem vyskočit, kdyby měl spadnout. Byla to nejhroznější cesta mého života. Když jsme dorazili do vesnice, všiml jsem si, že pneumatiky jsou úplně hladké. Po několika hodinách útrpného stoupání jsme stáli ve výšce kolem 3200 metrů na Pohádkové louce. Výstižné jméno. Před námi hora jako na dlani, pod námi Rakiotský ledovec. Název Nanga Parbat pochází ze sanskrtu a v překladu znamená Holý vrch, ve smyslu bez života. Méně známý, ale poetičtější je název Diamír - Král králů. Po více než čtyřiceti obětech z řad horolezců si získal pojmenování The Killer Mountain - Vražedný vrch. Nakonec ho v roce 1953 zdolal Němec Herman Buhl a v roce 1971 i československá expedice.

VE STÍNU NANGA PARBAT

Ze spánku mě budí vojenská hlídka. Dva muži v uniformách dovnitř autobusu samopalem popohánějí spoutaného muže. Venku se zatím skupinka několika mužů s puškami a do posledního místa zaplněnými nábojovými pásy hlasitě hádá s řidičem o svezení.

"Vystupte si," slušně, ale nekompromisně mě pobízí kníratý oficír. Přináší čaj a lámanou angličtinou žádá, abych se zapsal do veliké knihy s úhledně narýsovanými kolonkami.

"Když se vám něco stane, tohle nám pomůže vás najít."

Jsme na místě, kde Karakoram Highway přijíždí k řece Indu a k deváté nejvyšší hoře světa, Nanga Parbat. Zde začíná Indus Kohistán. Údolí Indu je tak hluboké, že i uprostřed léta sluneční paprsky proniknou dolů jen na několik hodin denně. Vrchol ledového masivu Nanga Parbat, který se svým ledovým světlem majestátně vypíná nad okolní vyprahlou krajinou, se zvedá plných 6500 výškových metrů nad hladinou řeky. Takové převýšení není nikde jinde na světě.

Mnohá z dlouhých úzkých údolí Kohistánu hluboce zaříznutých do vyprahlých kopců Hindúkuše a Himálaje byla odedávna sídlištěm psanců a nezkrotných kmenů. Ačkoli dnes všechna formálně spadají pod pákistánskou správu, veškerá státní moc končí za patníky karakoramské cesty.

"Na silnici se nebojte, tu uhlídáme, ale Bůh s vámi kdekoli jinde," loučí se se mnou vojáci a posílají mě zpátky do autobusu.

PŘEPADENI V KOHISTÁNU

Vojáci nelhali. O několik dnů později jsme se vraceli z treku pod rupalskou stěnou Nanga Parbat.

V první vesnici za ledovcem mého přítele Jamese povalili na zem dva svalovci a třetí, s bambitkou na zádech, mu nad hlavou šermoval balvanem. Já stál opodál a jen strnule zíral. Byli jsme vysoko v horách, tři dny těžkého pochodu od Karakoram Highway, a tedy zcela odevzdáni libovůli útočníků.

"Tady jsme policie my," chechtali se mé výhrůžce o spravedlivém trestu, který je nepochybně potká z rukou pákistánských strážců zákona.

Mohlo jim být tak šestnáct. Nechtěli nám ublížit a vlastně ani nic ukrást; v podstatě se jenom dobře bavili naší bezmocí. Jako suvenýr si odnesli kšiltovku, pár metrů pestrobarevné horolezecké šňůry a cepín. Peníze a foťáky je vůbec nezajímaly.

Policii v Gilgitu naše vyprávění rozhodně nevytrhlo z letargického poklidu.

"Snad si nemyslíte, že je budeme honit po kopcích?" pousmál se policejní úředník. Protokol s námi sepsal teprve, když jsme ho přesvědčili, že ho v žádném případě nechceme nutit, aby cokoli vyšetřoval, a že pouze potřebujeme potvrzení pro pojišťovnu. S úderem razítka na úřední listinu si lakonicky povzdechl:

"To se stává. Berte to tak, že některým údolím je lepší se vyhnout. Což platí i pro policii."

 

Výstavba Karakoram Highway pro Kohistánské představovala hrozbu. Báli se o své území, o svou nezávislost, báli se pákistánské armády. Nakonec se jim zastavit práce sice nepodařilo, ale sabotážemi a násilnými útoky proti dělníkům vyhnali silnici do skal. Zatímco původní trasa měla vést po louce na druhém břehu řeky, stavitelé museli změnit plán a cestu kousek po kousku vystřílet do tvrdé žulové stěny, stovky metrů nad hladinou Indu. Tento úsek stál více lidských životů na dokončený metr cesty, než kterákoli jiná část Karakoram Highway. Indus Kohistán cizákům nepřeje.

POZOR KAMENÍ!

Ještě na dohled od Nanga Parbat, Karakoram Highway opouští Indus a začíná svoji pouť podél řeky Hunza napříč divokými skalami karakoramského Himálaje. Přibývá odvážně klenutých mostů, divokých zatáček a také úseků permanentně ohrožených sesouvající se půdou a masivními balvany trčícími nad silnicí jakoby fyzikálním zákonům navzdory.

Karakoramský Himálaj sice lidem dovolil, aby si Karakoram Highway postavili, ale od té doby dělá, co může, aby ji vyrval zpět. V roce 1974 obrovský sesuv půdy zavalil Indus a na řece nakrátko vytvořil přírodní přehradu. Nezpevněná hráz zanedlouho pod tlakem vody zkolabovala a ve vodách rozbouřené záplavové vlny zahynulo přes 10 tisíc lidí. O několik let později, v horním úseku Karakoram Highway odtál gigantický kus ledovce a na své smrtící cestě do údolí smetl nejen silnici, ale také vesnici Passu a s ní stovky jejích obyvatel.

Každý déšť znamená nebezpečí. Jakmile naprší, stane se zdejší cedule "POZOR, NEBEZPEČÍ SESUVU PŮDY!" jedinou respektovanou dopravní značkou v Pákistánu. Řidič odloží cigaretu hašiše, šlápne na plyn a nervózně pokukuje po nezpevněné stráni. V tuto chvíli by nezastavil, ani kdyby na silnici ležel balík peněz. Teprve když značka "UVOLNĚTE SE, NEBEZPEČÍ SKONČILO!" ohlásí konec ohroženého úseku, cigareta putuje zpátky a pozorný šofér opět upadne do bohorovné ignorance.

GILGIT

Po celé délce Karakoram Highway není ani jedno opravdové město. Takřka na půli cesty, 560 km od Islámábádu a 640 km od Kašgaru, leží Gilgit, správní a obchodní centrum Karakoramu - jediná větší obec, která se představě o městě alespoň částečně přibližuje.

Rušnému bazaru vládne nepřeberné množství laciného zboží z Číny. Rádia Suny, kuchyňské roboty Movlinex, hodinky Casao, vše v krabicích a s logem jako by z oka vypadlo svým renomovaným předlohám. Avšak mnohem zajímavější než všehochuť čínské a pákistánské veteše je zdejší kaleidoskop tváří a zvyků, reprezentující snad všechny oblasti Karakoramu. Stejně jako údolí Indu, i Karakoram byl dříve pestrou mozaikou nezávislých království, sekt, jazyků a kultur. Většina údolí se až do otevření Karakoram Highway vyvíjela zcela izolovaně a jedinou příležitostí setkat se s okolním světem byly občasné plenivé výboje. Šina, Burušaski, Wachi, Balti a další karakoramské jazyky si proto nejsou ani podobné, ani jakkoli příbuzné. Burušaski prý dokonce není příbuzný žádnému jinému jazyku na světě. Plejádu karakoramských kultur, hranice nehranice, ještě doplňují Ujgurové, Afghánci a Tádžikové. Gilgit, ačkoli není víc než přerostlou vesnicí, hovoří snad více jazyky než samotný Londýn.

A tak jako třeba v Londýně mají imigranti své čínské, indické či černošské čtvrti, podobně i v Gilgitu se obchodníci z jednoho údolí snaží koncentrovat své krámky do stejného bazaru. Trhovci problémy s domluvou nemají, ať už pocházejí odkudkoliv. Ovládají totiž Urdu, jazyk společný celému Pákistánu. Avšak mnozí negramotní a nevzdělaní vesničané, kteří do Gilgitu z různého důvodu občas musejí přijet, narážejí na nemilosrdnou jazykovou bariéru. Podle Muhameda Madžiba, gilgitského velkoobchodníka se sušeným ovocem, však o tyto lidi bývá dobře postaráno. "Karakoramská údolí jsou jako rodina, velká a rozvětvená rodina. V celém Karakoramu nenajdete nikoho, kdo by v Gilgitu neměl bratra, strýce, syna nebo jiného příbuzného. Každý, kdo sem přijede, má proto kde bydlet, dostane najíst, pomůžeme mu s domluvou na úřadech."

ÚDOLÍ STALETÝCH

Na rozdíl od nepoddajných a zpupných obyvatel kohistánských údolí, lidé z Karakoramu prosluli dobrou myslí a pohostinností k bližním i poutníkům. Badatelé, dobrodruzi a horolezci odtud od nepaměti přinášeli zvěsti o nadpozemské kráse okolních hor a o lidech, kteří se v blaženém duševním zdraví dožívají vysokého věku. Hunza, nejznámější ze zdejších údolí, proslula jako poslední "Šangri-la", údolí staletých.

Narozdíl od civilizovaného Západu, Hunza svůj recept na dlouhověkost našla již dávno: každodenní práce na čerstvém vzduchu (protože kdo v horách nepracuje, ten nejí), strava takřka vegetariánská (protože maso je drahé) a nezměrná porce životního optimismu (protože jinak by ta karakoramská slota ani nešla přežít).

CO PŘINESLA KARAKORAM HIGHWAY

Pan řídící učitel Farnaz Khan mě uvádí do svého skromného kantorského příbytku v budově obecní jednotřídky v Gulmitu. Venku je skoro čtyřicet ve stínu, a tak jeho pozvání vděčně přijímám. "V létě jako v peci, v zimě mrazem praskají okenní tabulky," lamentuje nad klimatickými poměry v Hunze. "Než sem dorazila Karakoram Highway, musely celé generace našich předků podřizovat svůj život zákonitostem počasí. Hlavně v zimě. V zimních měsících celé údolí zapadne sněhem. Závěje jsou třímetrové, teploty dosahují mínus třiceti stupňů. Dříve nám nezbylo, než vysedávat u ohně, jíst sušené meruňky a chlebové placky a čekat na jaro. Jenom několikrát za zimu vycházela hrstka statečných na cestu do údolí pro trochu čerstvých zásob. Jinak jsme museli vystačit s tím, co jsme nasušili přes léto."

Karakoram Highway přinesla do života horalů z Hunzy zásadní zlom. Po asfaltové stezce začaly proudit karavany dříve nepoznaného zboží a vyjma některých osad oddělených ledovcem či závaly půdy dnes skoro všude dojede džíp. Celá oblast byla s konečnou platností připojena k Pákistánu a zdejší panovník, mir z Hunzy, se stal řadovým správním úředníkem.

Farnaz Khan si silnici nemůže vynachválit: "Dříve byly v celé Hunze jen čtyři džípy a cesta do Gilgitu znamenala několikadenní pochod přes hory. Teď se za jeden den dostaneme až do hlavního města. Lidé si našli dobře placenou práci pod horami, děti mohou na vysokou školu. Rozvíjí se turistický ruch. A sušené meruňky, které bývaly páteří našeho zimního jídleníčku, vyvážíme na bazary v celé střední Asii."

Ahmed Zia, majitel malého hotýlku v Gulmitu, má o propojení Hunzy s civilizovaným světem poněkud skeptičtější mínění: "Mir rozhodoval spravedlivě a nemuseli jsme se vším až do hlavního města. V každé vesnici byl královský správce - vládli nám lidé, kteří nám rozuměli. Co ti dole vědí o Karakoramu? Soudy jsou drahé a trvají věčnost. A neznali jsme televizi. Dnes všichni koukají na krváky a na spousty krásných věcí, které si nemohou dovolit. Mladí prchají do měst. Jenže, kdo bude udržovat zavlažovací kanály, kdo se postará o pole, když všichni utečou? Naše stará kultura pomalu ustupuje penězům."

VESNICKÉ ORGANIZACE

Po pádu panovnické moci nastalo ve feudální Hunze mocenské vakuum. Mir sice zůstal důležitým vlastníkem půdy a mnoho lidí se dodnes se svými spory obrací spíše na něj než na odlidštěný aparát státní moci, ale královský karabáč již neměl sílu postarat se o organizaci životně důležitých veřejných prací, především zajistit péči o zavlažovací kanály. Když navíc v osmdesátých letech premiérka Bhuttová karakoramským zemědělcům utáhla kohoutek finanční podpory, katastrofa byla na spadnutí. Oslabeného krále tehdy zastoupil Aga Khan, duchovní vůdce islámské sekty ismaelitů, k níž se v Hunze hlásí většina obyvatel. Kterákoli vesnice v Karakoramu, ismaelitská i neismaelitská, mohla zažádat o peníze z Aga Khanova celosvětového fondu zemědělského rozvoje - pod jedinou podmínkou - vesnice se musela dohodnout na vytvoření družstevního zastupitelstva, tzv. Vesnické organizace, která bude dohlížet na koordinaci prací a hospodárnou distribuci prostředků. Autorita Aga Khana a úspěch pilotních projektů zapůsobil tak, že k dnešnímu dni Vesnické organizace založilo 90 % karakoramských obcí. Farnaz Khan k tomu dodává: "Díky podpoře Aga Khana vznikly sady, zavlažovací kanály, silnice, školy. A co je možná ještě důležitější, lidé se ujali vlády nad svými věcmi. Všichni se musejí rovným dílem podílet na společných pracích a zároveň jim přísluší rovný hlas při rozhodování o veřejných záležitostech. Dokázali jsme, že si umíme vládnout i bez mira."

Podle Farnaze se podařilo vyřešit i problém vylidňování horských vesnic: "Kdo nechce pracovat, třeba proto, že se odstěhoval do města, musí se ze svých povinností k obci vyplatit. O tom, že by někdo ani nepracoval, ani nezaplatil, jsem ještě neslyšel."

KDYŽ SE ALLÁH NEDÍVÁ

Oproti příslušníkům dvou hlavních islámských směrů, šiítům a sunnitům, vyznávají ismaelité mnohem méně konzervativní přístup k muslimské víře a své náboženství neberou tak vážně. Modlení je považováno za ryze osobní záležitost, a tak severně od Gilgitu namísto mešit najdete džamat khany, jakési společenské místnosti určené spíše k světským nežli náboženským shromážděním. Tolerantnější chápání islámských nařízení se projevuje i v mnohem větší nezávislosti žen na mužském pohlaví nebo třeba ve vztahu karakoramských ismaelitů k jinak pro muslimy zapovězenému démonu alkoholu. "Při takovém množství ovocných stromů by byl hřích všechno jen sníst či prodat," usmívá se můj hostitel Farnaz, když z láhve ukryté pod postelí dolévá do sklenky výtečnou malinovou kořalku. Na můj dotaz, co tomu říká jeho islámské cítění, odpovídá: "Piju jen když se Alláh nedívá."

SMÍR VYZNÁNÍ

Rozdílný přístup k náboženství je dalším důsledkem historické izolovanosti jednotlivých oblastí Karakoramu. Zatímco Hunza patří svobodomyslným ismaelitům, sousednímu údolí Nagar vládnou konzervativní šiítové a kdesi uprostřed stojí převážně sunnitský Gilgit. Karakoram Highway tak před zdejší obyvatele postavila obtížnou zkoušku z tolerance. Jedna silnice - tři odlišná vyznání, v případě Hunzy a Nagaru dokonce staletí trvající nepřátelství. Hrozilo reálné nebezpečí, že s pádem vzdálenostních bariér vypuknou v Karakoramu ozbrojené konflikty. Pragmatičtí horalé však namísto po zbrani sáhli po rozumu. Gilgitský knihovník, pan Ašraf Ali považuje silnici za jednotící prvek celé oblasti: "Karakoram Highway je pro zdejší lidi tak důležitá, že všichni raději zapomněli na staré spory, než aby ohrozili své spojení se světem."

Jediný vážnější konflikt vypukl v roce 1988 mezi šiíty a sunnity. Tehdy razantně zasáhla armáda a počet obětí nepřesáhl stovku. Na silnici se od té doby objevily nové vojenské zátarasy a kontrolní stanice. Následovalo několik menších lokálních konfliktů, ale celkově vládne v Karakoramu klid. Starý knihovník uzavírá: "Alláh je velký. Silnici nám daroval ne proto, aby člověku umožnil zvítězit nad přírodou, ale aby mu pomohl zvítězit nad sebou samým."

MEZI NABITÝMI PUŠKAMI

Je konec léta. Vrcholí období sklizně. Střechy domů září oranží od sušících se meruněk. Hunzské ženy si nemusí zahalovat tváře před neznámými muži, a tak i naše hormony zatížené oči si přicházejí na své. Teplota klesla a nám se nechce dál. Božské pocity vydrží jen několik dnů. Náhle jsou všichni nervózní. Doneslo se, že za nevinnou školní bitkou je mnoho mrtvých. Je vyhlášen výjimečný vztah. Z vedlejšího údolí Nagar, kde jsme jen včera obdivovali Golden Peak a pole s metr a půl vysokou marihuanou, přijíždí džíp. Na střeše jsou dvě mrtvoly, uvnitř bude za chvíli další. O jedné z nich, zabalené do látky, se povídá, že je to cizinec. Shazuji ze sebe pákistánský stejnokroj, široké plátěné kalhoty a košili až po kolena. V džínách a triku si mne snad nikdo nesplete. Cesta je uzavřena armádou, nad hlavou létá vrtulník. Hadži je nesvůj. Šťouchá důstojníka a prosí, abychom vypadli. Startujeme až za soumraku, a to v koloně asi dvaceti aut a za doprovodu armádních vozů s těžkými kulomety na střechách. Hadži mazdu nešetří. Zanecháváme ho až v Sustě, poslední vesnici před hranicí. Do Číny nevpustí cizí auto. Dál se smí jen se speciálním povolením. Mohou jet do první čínské vesnice s celnicí Tashkurghanu a pak zpátky. Mimochodem - z celnice na celnici je to 215 km. Hranice je uprostřed, na nejvyšším bodě Karakoram Highway - Kundžerábském průsmyku ve výšce 4730 m n. m.

PO STOPÁCH MARCA POLA

"Vítejte v Čínské lidové republice," oznamuje tabule u cesty.

Vjíždíme do totality, do čínské provincie Sinkiang - Ujgurské autonomní republiky. Na prvním ček-pointu nám pohraničníci prodávají "pidžó", v překladu pivo. A kupodivu dobré. Před námi se otevírá vysoko položené pamírské plato. Název Pamír, který v překladu znamená vysoké, široké a travnaté údolí mezi horami, nelže. Alespoň tady ne. Na zelených loukách se pasou stáda jaků, koní, ovcí a koz a i přes výšku tři a půl tisíce metrů nad mořem nechybí dvouhrbí velbloudi. Marco Polo, který územím procházel před stoletími, napsal: "Mezi dvěma horami se tam rozkládá utěšená rovina, kterou protéká překrásná řeka a kde jsou výborné pastviny. Jestliže sem přivedou na pastvu hubeného koně nebo býka či jiné zvíře, za deset dní přibude na váze."

Ale Pamír jsou především velehory. Nad gigantickými pískovými dunami se tyčí 7450 metrů vysoká Mustaghata - Otec ledových hor a nejvyšší vrchol Pamíru 7719 metrů vysoký Kongur. Hory, o nichž se zmiňuje i slavný cestovatel. Na jejich úpatí jsou roztroušeny malé osady kirgizských nomádů. Kirgizci obývající toto území žijí v jurtách, se kterými se během léta stěhují z pastviny na pastvinu. V jedné poloprázdné osadě nás vítají jen ženy, děti a stařec Turdi Beg. Muži jsou na pastvinách se stády. Zatímco ženy zpracovávají čerstvě nastříhanou vlnu, Turdi Beg nás v hloučku dětí vede do svého stanu. Usazuje nás kolem hliněné pece uprostřed jurty a nalévá čaj. Jeho žena Tursunai nás hostí plochým chlebem a jogurtem. "Je to už dávno. Několik století. Naši otcové tehdy přišli se svými stády ze Sibiře. Mohli svobodně putovat. My již ne," vypráví stařec.

"Za mého mládí vedly do okolního světa jen koňské stezky... Byly to těžké časy. Nebylo jednoduché vyměnit vlnu za mouku, sůl, dřevo, nebo bavlněné šaty. Nikdo neuměl číst. Většina dětí umírala ještě před dosažením prvního roku," vzpomíná a usrkává čaj. "Díky cestě a díky systému (mínil tím komunistický) se všechno změnilo k lepšímu. Již nemusím jet do města, celý týden na koňském hřbetu. Nedaleko staví autobus."

MAO CE-TUNG ZDRAVÍ PŘÍCHOZÍ

Klesáme. Hory definitivně končí a cesta vchází do Tarimské pánve. Její větší část zabírá nehostinná Takla-Makanská poušť, což v místním dialektu znamená - Poušť, ze které není návratu.

Na jejím okraji jsou roztroušeny oázy dávající život. Karakoram Highway končí v nejslavnější z nich, legendární oáze hedvábné cesty - Kašgaru. Více než dvacet staletí byl rozkvétajícím centrem krajiny. O jeho ovládnutí soupeřili čínské dynastie, Hunové, Turci, Arabové, Tibeťané a Mongolové. Tajní poslové, mniši a obchodníci cestovali hedvábnou cestou mezi Čínou, Persií, Indií a Římem. Po obsazení Čínou Kašgar osiřel.

Ruka třicetimetrového Mao Ce-Tunga zdraví příchozí do města. Oprýskané domy, stěny pouštních bílých až světlehnědých barev z nepálených cihel ubíjí nová, téměř všude stejná, komunistická výstavba. Hýkání oslů a káry jimi tažené, zahalené ženy a muži s dlouhými vousy, kostkatými čepičkami - tubetějkami a turbany na hlavách nesporně patří Kašgaru. Žije zde množství etnických skupin. Původní Ujgurové, Tádžici, Kirgizové, Uzbekové, Kazaši. Občas je možno potkat i Rusy, potomky kozáků, kteří sem utekli po roce 1917. A samozřejmě čínští Hánové, kteří mají vedoucí místa v místní vládě, úřadech, průmyslu i zemědělství. Ztrácím se v tlačenici kašgarského nedělního trhu, ve směsi živých těl různých druhů, dopravních prostředků a nejrůznějších pachů jídel, koření, zvířat a kanálů. Zde končí dílo, které spojilo přítomnost s minulostí, zde končí Karakoram Highway.
  
Říjen 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group