ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Smutno s Braunem

braunMůže léčebna dlouhodobě nemocných působit velkolepě? Může. Impozantní stavba v Kuksu, které navíc dodávají zvláštní kouzlo Braunovy alegorické sochy, to potvrzuje.
 
Smutno s Braunem

 

Napsal Milan Lajdar, vyfotografovali autor a Dagmar Cestrová

 

Objekt, který architektonicky půlí osmiúhelníkový kostel Nejsvětější Trojice, působí jako zámek. Ve skutečnosti jde o hospitál (špitál Milosrdných bratří) postavený v letech 1707 až 1722. Zámek stál naproti, na druhém břehu Labe, a nic z něj nezbylo. Kolem něj se rozprostíraly lázně, které ve své době konkurovaly Karlovým Varům. I ty vzala voda a čas.
 
Rozsáhlý objekt, který se dochoval, sloužil stovce přestárlých, chudých a nemocných mužů ze Šporkova panství a vysloužilců z tureckých válek, kteří vesměs neměli kam jít. Pečovali o ně mniši z řádu milosrdných bratří, kteří obývali východní část komplexu.
 
Kostel Nejsvětější Trojice je nádherný a hlavní oltář zdobí obraz Vzkříšení Lazara a sochy světců a andělů. Pod kostelem leží rozsáhlá monumentální rodová hrobka Šporků, kde cínovým rakvím vévodí vysoký dřevěný kříž od Matyáše Brauna. Unikátem je i zdejší druhá nejstarší lékárna v Evropě.
 

Hlavně mimo léto působí Kuks s Braunovými sochami trochu nostalgicky. Možná se tato nálada k místu hodí. V době rozmachu byl zdejší komplex opravdu senzací a vrcholem barokního showbyznysu a jeho věhlas se dostal až do Vídně a na mnohé panovnické dvory té doby. Ale sláva, polní tráva...

 

(Ne)zázračné prameny
 
Podnět ke zbudování tehdejšího velkolepého divu světa v místní přírodní scenerii dal jediný muž: František Antonín Špork (Franz Anton Graf von Sporck, 1662–1738). Jde o potomka proslulého kondotiéra Jana Sporcka, který to v boji proti Turkům a na bojištích třicetileté války dotáhl až na císařského generála. Navíc získal obrovské jmění a hraběcí titul. Vlastnil výnosná panství v Polabí i rodinný palác v Praze. Přesto, nebo snad právě proto, o něm česká rodová šlechta mluvila jako o nevzdělaném pasákovi krav. Nejstarší syn slavného a bohatého generála pak zdědil nejen hraběcí titul, ale i otcovo jmění.
 
Na území budoucích velkolepých Lázní Kuks, panství, které Šporkovi náleželo, se tradovalo o třech pramenech, že jsou léčivé. Lidé se k nim pravidelně vydávali pěšky s konvemi na zázračnou vodu. Hrabě se rozhodl je využít.
 
První nesmělé stavební práce na budoucích lázních začaly již v roce 1692. Všechny tři (dnes víme, že nepříliš významné) prameny byly svedeny do kamenné nádrže. K ní byla vybudována pohodlnější cesta. Nad pramenem, kde původně stála dřevěná stavba, vznikla kaple Nanebevzetí Panny Marie. Za kaplí stálo dřevěné stavení s kotli na ohřívání vody, která byla vedena potrubím do prozatímního dřevěného lázeňského domu pod kaplí. Zde se instalovaly vany na léčivé koupele pro první lázeňské hosty. A jako houby po dešti pak brzy poté začaly vyrůstat další, již honosné stavby.
 
Předtím si hrabě Špork nechal profesory pražské univerzity prozkoumat prameny a učenci potvrdili, že prameny jsou skutečně mimořádně léčivé! Výstavba Lázní Kuks dostala zelenou. Objevily se lázeňské budovy podle hierarchické posloupnosti: nejprve pro vrchnost, pak pro ctěné hosty a nakonec pro chudinu. Například Gastwirthaus (lázeňský dům z roku 1696) svou velikostí předčil i pozdější zámek z roku 1704 s bočními krytými loubími. Celý areál včetně hospitálu byl dokončen roku 1717.
 
Špork pravděpodobně uvažoval, že jak se říká „zabije dvě mouchy jednou ranou“. Jednak postavil atraktivní komplex, kde se mohl zcela volně scházet s pokrokovými aristokraty, panovníky a vzdělanci té doby. Lázně se pak měly stát i výnosným podnikem, který mohl úspěšně konkurovat Teplicím i Karlovým Varům.
 
I když se dnes s Kuksem pojí hlavně dvě jména – hraběte Šporka a Matyáše Bernarda Brauna – lázně vytvořila celá umělecká družina skvělých mistrů tehdejší doby, kterými se hrabě obklopil a platil je!
  
Naprostá zkáza
 
Od zámku se po schodišti s postranními kaskádami s vodou z pramenů sestupovalo na plošinu, kde dnem i nocí pískala své árie vodou poháněná socha Polyféma. Přes most, ozdobený sochami, se přešlo na druhou stranu řeky Labe a stromovou alejí okolo rejdiště (závodiště) se pokračovalo k hospitálu s kostelem Nejsvětější Trojice. Z okna zámecké ložnice na protější straně údolí mohl hrabě Špork kdykoliv vidět věčné světlo v hrobce pod tímto kostelem! Achitektonický záměr byl geniální. Do puntíku realizoval tehdejší oficiální názor na svět. Dokud žijeme, buďme radostní, veselí a Bohu milí. Nebojme se smrti; je pouze nezbytnou součástí lidského života. Současně však na ni nikdy nezapomínejme!
 
Křesťanské „Memento mori“ (pamatuj na smrt) a „Ars moriendi“ (umění umírat) se odrazilo i v celkové kompozici areálu. Za pozoruhodným komplexem budov, které se jako jedny z mála dochovaly do současnosti, se rozkládá upravená špitální zahrada a za ní již poněkud zchátralý hřbitov. To vše tvoří určitý protějšek „světské, zábavné a odpočinkové“ části areálu, která se nacházela pod hospitálem a na druhé straně řeky.
 
Zámek ani další stavby, které tvořily součást lázní Kuks, neexistují. Dochovaly se pouze některé menší lázeňské budovy a ústřední schodiště s kaskádami a se sochami Neptunů. Zámek byl zbořen na počátku 20. století. Na různá místa se rozptýlily Braunovy sochy trpaslíků, které lemovaly tehdejší rejdiště (závodiště). Ostatně velmi chmurný osud barokního zázraku se začal naplňovat již za Šporkova života a po jeho smrti v roce 1738 se také neobjevili žádní osvícení pokračovatelé. Lázně prodělávaly a dědicové o ně ztratili zájem. Plnili sice závazky vůči hospitálu, ale více se věnovali správě svých panství. Navíc sídlili pouze v Lysé. Pozemský ráj v Kuksu zpustl, začal se rozpadávat a měnit v sutiny. Navíc se ukázalo, že ani s léčivými účinky místních pramenů to není tak zázračné! A v roce 1740 tu řádila vichřice a příval vody a pak povodeň strhly most přes Labe a zničily závodiště. Voda nenávratně odnesla i mnoho soch a důkladně poničila celé údolí. Zbytky lázeňských budov zůstaly prázdné a později byly rozebrány na stavbu místních domů. Mezi posledními byl v roce 1901 odstraněn zbytek zámku.
 

Poslední ránou pak byla těžba kamene pro pevnost Josefov v letech 1781 až 1787 (někde se uvádí rozmezí 1780 až 1787, jinde 1780 až 1789). Zapříčinila největší terénní změny a definitivní konec slavného Šporkova projektu.

 

Úchvatný zbytek
 
Pokud se dnes řekne Kuks, většině lidí se vybaví zejména sochařská výzdoba Matyáše Bernarda Brauna, českého sochaře (1684 až 1738) a řezbáře tyrolského původu. Známá je série Blahoslavenství, dvanáct ženských soch Ctností a dvanáct ženských postav Neřestí (před severní fortnou – bránou pro pěší), alegorie Náboženství a další.
 
Před hospitálem stojí nejznámější kopie soch, které jsou alegoriemi lidských vlastností Spravedlnost, Upřímnost, Štědrost a další. K vidění jsou také dva vysoké obelisky, které označovaly dvě hlavní Šporkovy idey – Pravdu a Spravedlnost.
 
Série osmi Blahoslavenství představuje jedny z prvních soch, které zde Braun vytvořil. Jde o originály. Sochy lidských ctností a neřestí jsou už kopie a originály stojí v zastřešeném lapidáriu na nádvoří. Velice miluji například Obžerství z cyklu Neřestí. Tlustá, vypasená ženština nejen svírá plnou ošatku dobrot, ale ještě drží pro jistotu za hřbet prase. Buď ho rovněž sežere, nebo to můžeme chápat tak, že ona dáma je na stejné úrovni se žravým vepřem. Na alegoriích je kouzelné, že si na nich každý může najít tolik symbolů a vztahů, kolik chce a jak veliká a neomezená je jeho představivost a fantazie. Sochař Braun jí měl požehnaně! Navíc vytvořil i čtyřicet pitoreskních postaviček trpaslíků, které ohraničovaly prostranství závodiště. Zda to jsou však přesně ti, kteří stojí u zámku v Novém Městě nad Metují, stále zůstává s otazníkem.
 
Kdo je fascinován Braunovými sochami, může je ještě obdivovat v jeho Betlému kousek, přibližně tři kilometry, od špitálu. Dá se tam dojít několika cestami. Původní ale byla zrušena zhruba před sto padesáti lety při stavbě železnice, teď se uvažuje o jejím obnovení v původní podobě.
 

Braun se svými pomocníky vytvořil zcela ojedinělou galerii plastik a reliéfů v přírodě, přímo vytesaných ve skalnatém terénu. Představují biblické postavy a scény. Podle ústředního motivu narození Páně se místo nazývá Betlém. Celý komplex patrně dokončil jeho synovec Antonín Braun. Zub času však výrazně zapracoval také zde a zachované zbytky Betléma se dostaly až na seznam nejohroženějších památek světa. Dříve tu navíc byly poustevny se zahradami, další sochy, fontány, fresky na kamenech… Také zde žil dostatek lesní zvěře. Celý přírodní areál měl vytvářet jakýsi okruh pro zamyšlení a meditace. Legenda vypráví, že Špork nechal vysadit mimo jiné i dvě křížící se aleje buků. Do jejich kmenů dal vyřezat a namalovat podoby tří králů, sedmi řeckých mudrců, evangelistů, poustevníků i světců. Vznikla zajímavá galerie „živých“ soch, které společně s růstem stromů měnily výraz, mohutněly a stárly. I když stromy postupem času usychaly a hynuly, poslední již málo zřetelná živá „socha“ stála ještě okolo roku 1906.

 

 

Byl hrabě Špork zednář?
 
Mladý hrabě František Antonín Špork (Franz Anton Graf von Sporck, 1662–1738) vystudoval filozofii a práva na pražské univerzitě a cestoval po západní Evropě. Navštívil také francouzský dvůr Ludvíka XIV., který ho nepochybně výrazně inspiroval. Sympatizoval s učením Blaira Pascala, který odmítal kontrolu ducha církevními institucemi, prosazoval individuální zbožnost i toleranci. Špork také pochopil, že osobní nezávislost a svoboda se dá zabezpečit jen vlastní ekonomickou prosperitou.
 
Do Čech se vrátil ve svých dvaceti osmi letech a pokusil se některé své představy uskutečnit. Koupil si několik významných funkcí – komoří Českého království, třetí místodržící v Čechách, tajný dvorní rada. Konzervativci se však jeho odvahy a cílevědomosti polekali a pro jistotu ho vytlačili z veřejného života. Zapletli ho do majetkových tahanic s jeho bývalými poručníky, které odstartovaly Šporkovy nekonečné boje s tehdejší byrokracií a právníky.
 
Špork nebyl diplomat; sebemenší konflikty dokázal dokonale vyostřit. Navíc jako silný individualista si nenechal příliš radit. Ve vysoké politice tak neuspěl, začal tedy realizovat svoji ideu na vlastních panstvích. Leccos v jeho životě je ostatně dosud záhadou.
 
Hrabě Špork byl údajně členem společnosti svobodných zednářů v Čechách. Počátky vzniku této společnosti sahají až k biblickým stavitelům Šalamounova chrámu a ke středověkým kamenickým bratrstvům (proto název zednáři čili „zedníci“). Po staletí si předávali přísně střežené stavební postupy a návody. Uvádí se, že tak stojí v pozadí vzniku řady nejkrásnějších a nejodvážnějších architektonických šperků Evropy. Samozřejmě tak padly otázky, zda velkolepá stavební vize Šporkova nesouvisí s jeho členstvím v první zednářské lóži na našem území a také s jeho nesmiřitelně nepřátelskými „sousedskými vztahy“ s místními jezuity.
 
Nyní naopak převládá názor, že hrabě Špork členem zednářské lóže nikdy nebyl a z historického kontextu vyplývá, že ani být nemohl. Měl ale jiné problémy. Ve své tajné tiskárně v Lysé nad Labem vydával překlady téměř ilegálních textů s puncem kacířství a zcela programově se vyhýbal i schvalovacím cenzurním pravidlům tehdejší doby. Tiskárnu údajně založil v roce 1701 a vydával v ní také své obhajoby, kritiky i německé překlady zakázaných francouzských autorů. Reagoval i na své soudní spory a potyčky s úřady. Kritizoval zejména jejich prodejnost a korupci! Vše pak rozdával lázeňským hostům ve svých lázních i rozesílal významným osobnostem do zahraničí.
 
Šporkova kritika i cílené provokace se donesly k císaři Josefu I. i k jeho následovníku Karlovi VI. a ten nechal v roce 1713 tiskárnu zavřít a zničit. Hrabě Špork začal své knížky tisknout v zahraničí a pašoval je tajně zpátky do Čech. Jeho odpůrci byli téměř bezmocní. Jeho Excelence měla dostatek peněz, aby si mohla jisté výjimky dovolit. Je pak paradoxem, že se pan hrabě dokonce ocitl na tři měsíce ve vězení pro dlužníky v Praze v Daliborce, protože odmítl ze zásady zaplatit jistý dluh.
 
Jezuitští misionáři – tehdejší oficiální tiskový dozor – samozřejmě nemohli přijít hraběti na jméno. Začali ho obviňovat, že rozšiřuje kacířství. Jistý provinciál řádu Tovaryšstva Ježíšova ve Vídni dokonce v roce 1728 zmařil dohodu o vzájemné výměně nevelkých pozemků mezi jezuity a hrabětem Šporkem. Na trzích a jarmarcích se pak v okolí objevily posměšné a satirické texty na žirečské jezuity. Také se traduje, že když Petr Jan Brandl namaloval na vyhlazené ploše skály v místním Betlému útěk svaté rodiny do Egypta, přidal rovněž obraz pekla. Podoby čertů pak přesně odpovídaly tvářím žirečských jezuitů.
 
Jinou Šporkovou provokací proti Žirči, kde v raně barokním kostele sv. Anny byla zřízena ve druhé polovině 17. století jezuitská rezidence, se stala mohutná socha hrozícího křesťanského bojovníka se vztyčeným „mečem ducha“ (Miles Christianus), která stála na hranici jeho panství. Pochopitelně hrozila směrem k nepřátelskému území. Na protest jezuitů musela být přemístěna do špitální zahrady, kde je dodnes.
 
Jezuité pak hraběti Šporkovi opláceli, jak mohli. Začali pečlivě sbírat všechny informace o hraběcím „odboji“ na sousedním panství a vše předložili císaři Karlu VI. rovnou ve formě obžaloby! Dvacátého šestého července 1729 pak se souhlasem císaře Karla VI. vtrhli do Kuksu císařští vojáci, obklíčili lázně i zámek a hraběti byl předložen císařský dekret o zabavení všech knih. Vojáci odvezli z rozsáhlé Šporkovy knihovny na třicet tisíc svazků. Kromě třiceti šesti beden knih a některých uměleckých pokladů z hraběcích sbírek si exekuční úředníci odvezli i Braunovu dřevěnou sochu poustevníka, která stála v lese v Betlémě u poustevny sv. Antonína. Je dutá, klečí, drží lidskou lebku a právě díky této konfiskaci se socha sv. Antonína dochovala a stojí v městském muzeu v Jaroměři.
 

Špork byl obžalován ze šíření kacířství, zesměšňování katolických světců a obřadů, z napadání královských úřadů, císařských ministrů, osob řádových i světských v tiscích, nápisech, obrazech a sochách…

Proces byl zahájen koncem února 1733. V březnu téhož roku byl ale vynesen poměrně příznivý rozsudek. Hrabě byl odsouzen pouze k „symbolické“ pokutě 25 000 zlatých a zaplacení soudních výloh za přestoupení císařského zákazu tištění knih bez cenzury. Navíc v té době přestaly vynášet jeho lázně v Kuksu a on cítil, že začíná být vážně ohrožena jeho ekonomická a osobní nezávislost. Snad právě proto se nebojácný mecenáš a osvícenec konečně sehnul a pokořil. Bylo mu přes sedmdesát let, když poněkud zrevidoval své názory. Dokonce se vzájemně urovnaly i vyhrocené vztahy se sousedy – jezuity. Z předem prohraných soubojů s „dvouhlavou saní“ se však hrabě Špork již nikdy zcela nevzpamatoval.
 
Březen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group