ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Po žhavé půdě

Konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem v loňském roce znamenal pro Libanon opět ztrátu nadějí na návrat mezi stabilní a prosperující země. A ani začátek nového roku nepřinesl nic dobrého. Rozšiřující se násilnosti mezi samotnými Libanonci mohou v této zemi velmi rychle přerůst v další občanskou válku. Situace v Libanonu se tak rychle mění. Jak vypadala tato země ještě před několika měsíci?
 
Po žhavé půdě

 

Napsal a vyfotografoval Lukáš Blažek

 

Prostřednictvím majitele našeho bejrútského hotelu jsme si před dvěma dny objednali na celý dnešek taxi. Výhodu vidíme hlavně v rychlém obstarání povolení pro vstup na území, které stále ještě nemá pod kontrolou libanonská vláda, ale v té době nejen pro nás ještě téměř neznámé hnutí Hizballáh.
 
V osm hodin ráno již všichni čtyři pohodlně sedíme v prostorném americkém bouráku a uháníme po dálnici do města Sajdá (Sidon) na jihu země. Naší první zastávkou je místní policejní velitelství. Rozlehlý komplex budov na kraji města, obehnaný vysokou zdí, hlídají u dvou bran početné stráže a před každým vjezdem jsou umístěné drátěné zátarasy a ochranné valy z pytlů naplněných pískem. Náš řidič, maronitský křesťan, nám zdatně pomáhá zvládnout libanonskou byrokracii. Poslední instancí se zdá být mladý sympatický chlapík, kterého všichni uctivě zdraví, a tak po několika víceméně formálních otázkách povolení bez problémů dostáváme. (O několik dní později při žádosti o povolení ke vstupu do palestinského uprchlického tábora v Sajdě už takové štěstí mít nebudeme. Sympatický úředník jen rukou nekompromisně ukáže ke dveřím a s úsměvem velkého šéfa pronese: „Vraťte se do Bejrútu, jala!“)
 
Čím více se k blížíme k jihu, tím častější jsou vojenská kontrolní stanoviště. Vzniká tak poněkud paradoxní situace, uvědomíme-li si, že v těchto místech je přítomnost vojáků libanonské armády spíše symbolická a slouží zejména jako varování pro civilisty v případě střetů mezi Hizballáhem a Izraelem.
 

 

Obávané vězení
 
Krajina jižního Libanonu se od zbytku země příliš neliší. Jen ve vesnicích, převážně šíitských, nejsou téměř žádní lidé, lépe řečeno nejsou vidět. I zpoza okýnek auta je cítit, že tu lidé nežijí bezstarostným životem jako lidé třeba někde v Bejrútu nebo Tarábulusu (Tripolis). Svůj americký koráb zastavil náš řidič na okraji jedné z mnoha nevýrazných vesnic, kterými jsme doposud projeli. Zprvu byla vidět jen vysoká betonová zeď s bránou, nad níž se ve větru třepetalo několik žlutých vlajek se znakem hnutí Hizballáh a pod nimi na ceduli nejprve arabský a poté i anglický nápis – Al Khiam Detention Camp (internační tábor Chiam) – obávané vězení jiholibanonské armády z let 1985 až 2000. Zde byli vyslýcháni, mučeni a vězněni příslušníci hnutí odporu proti izraelské okupaci Libanonu převážně z řad hnutí Hizballáh a Amál (arabsky – naděje, šíitská sekulární strana s vazbami na Írán). Několik vězňů tu při výsleších také zemřelo. Izrael poskytoval pro chod vězení významnou materiální podporu a vyškolil libanonské vyšetřovatele. Dnes toto místo spravuje hnutí Hizballáh a jeho funkce je jasná – zdůraznit zásluhy hnutí na osvobození země od izraelských okupantů.
 
Místního průvodce z řad bývalých vězňů se nám bohužel nepodařilo sehnat, a tak jsme procházeli jednotlivými budovami a celami sami. Místnosti jsou ve stejném stavu, v jakém je opustili jejich poslední obyvatelé. Orientaci nám usnadňovaly popisky v angličtině. V jedné z místností jsme si všimli plechové skříňky zhruba sto dvacet na sedmdesát centimetrů. Do ní byli na neomezeně dlouhou dobu zavíráni vězni, kteří odmítli vypovídat.
 

Vězni měli povolenu čtvrthodinovou vycházku na vězeňském dvoře jednou za dva týdny, stejné to bylo i s nárokem na pětiminutovou sprchu. Tak to alespoň uváděly informační popisky přímo u cel. Nutno dodat, že lidé tu byli vězněni bez jakýchkoli soudních rozhodnutí, většinou jen na základě podezření či udání. V květnu 2000 po odchodu jiholibanonské armády pustili obyvatelé vesnice zbylých 140 vězňů na svobodu.

 

Hodit si kamenem
 
Zato další místo této části Libanonu bylo docela jiné – jezdí sem na výlety nejen obyčejní Libanonci, ale i různé delegace z arabských zemí. V šíitské vesnici Kfar Kila na hranici s Izraelem během občanské války fungoval hraniční přechod, který sloužil zejména libanonským křesťanům hledajícím práci či exil v Izraeli. Místo nese působivý název – Fátimina brána. Naproti tomu Izraelci svou stranu nazývají hraniční přechod Pevný plot. A pořádně vysoký plot tu skutečně je. Po pásmu Gazy je zdejší hranice považována za druhou nejlépe střeženou izraelskou hranici.
 
Než se přiblížíme k cíli, přibývá podél cesty žluto-zelených vlajek Strany Boží. A pak už malé parkoviště, zavřený krámek se suvenýry a starý, výbuchem poničený izraelský transportér, a to je vše. A samozřejmě také výhled na židovskou osadu Metulla s okolními políčky a malými olivovými háji. Co sem delegace tak přitahuje? Ony, ale i obyčejní Libanonci odtud házejí na protest kameny na izraelské území. Jinak tu skutečně kromě vysokého drátěného plotu a výhledu do Izraele nic víc není.
 
Starší prodavač z nedalekého obchodu ohodnotil situaci posledních několika měsíců jako velmi dobrou, to znamená víceméně dodržovaný klid zbraní. Z dnešního pohledu se to dá okomentovat snad jen slovy „ticho před bouří“.
 

 

Důležité rozvaliny
 
Qalat ash-Shakif (Vysoká skála), pro Evropany známý jako hrad Beaufort, je vidět už z dálky několika kilometrů. Strmý kopec s rozvalinami kdysi rozlehlého hradu převyšuje okolní krajinu téměř o tři sta metrů. Z jižní a východní strany je prakticky nepřístupný. Jediná přístupová cesta vede přes Arnún, malou šíitskou vesnici na jeho západním svahu. Zvláštností hradu je, že zatímco jeho středověké protějšky v Evropě již dávno ztratily svůj strategický význam, on plní své vojenské poslání dodnes. V nedávné historii sloužil jako významný opěrný bod, odkud Palestinci občas ostřelovali izraelské osady na severu země. V roce 1982 byl těžce poškozen náletem izraelských stíhaček a poté sloužil jako pozorovatelna pro izraelskou armádu. Izraelci při stahování svých vojsk v roce 2000 přes protesty libanonské vlády vyhodily část historického hradu do vzduchu.
 

Rozvalinami se dnes dá spíše prolézat než procházet a jen velmi vzdáleně mi připomínají podobné zážitky z českých zřícenin. Kromě betonových zákopů a minipevnůstek v okolí zůstala na vrcholu kdysi mohutné pevnosti jen malá zrezavělá pozorovatelna, zprohýbané ocelové zábradlí a kusy betonu. Opravdu smutný pohled. Ale nebyli bychom na jihu, aby na stožáru nechyběl hrdě vlající prapor Hizballáhu.

 

Vše spojuje válka
 
Uvědomuji si, že vše, co jsme tu dnes viděli, je nějakým způsobem spjato s válkou a lidským utrpením. Poslední půl století zažili místní šíité řadu historických událostí, ve velké většině pro ně nepříliš příznivých. Nejdříve jejich území a půdu ovládly palestinské skupiny pod vedením Al-Fatahu, odpovědí byly nelítostné odvetné útoky izraelské armády. Následovala občanská válka a nakonec izraelská okupace. Guerilly nahradila pravidelná armáda. Vznik hnutí Hizballáh byl už jen logickým vyústěním ve snaze rozhodovat o vlastním osudu ve vlastní zemi. Není tomu tak dávno, co drtivá většina obyvatel určovala svou identitu nejprve podle rodové, pak náboženské a nakonec státní příslušnosti. A u mnohých tento model platí dodnes.
 
Z přemýšlení mě vytrhává živá gestikulace našeho řidiče. Ptá se, kde prý chceme vystoupit? Blížíme se totiž k Súru (Tyrus), ležícímu zhruba patnáct kilometrů od izraelských hranic. Tam nás opustí a vrátí se do Bejrútu. Když letmým pohledem do mapy zjišťujeme, že nedaleko města je přímo u moře přírodní rezervace, je jasné, že ten den budeme spát na pláži.
 
Súr, dnes stotisícové město založené před pěti tisíci lety, má bohatou a pestrou historii a již v době Alexandra Velikého zde žilo přes třicet tisíc obyvatel. V minulém století, hlavně tedy posledních padesát let, však jeho význam upadal. Po vzniku státu Izrael v roce 1948 se město ocitlo jen pár kilometrů od jeho hranic, a významnější obchodní aktivity se tak přesunuly do měst na severu země.
 
Súr si až do současnosti zachoval to, po čem ale touží většina návštěvníků z ciziny, onu neopakovatelnou atmosféru a vůni Blízkého východu. Úzké křivolaké uličky napěchované krámky, stánky a dílnami. I tady nás jako na jiných místech Libanonu stále znovu udivovala vstřícnost lidí – jak jinak to říct – dobrá nálada Libanonců. A bylo to jedno, zda šlo o šíity, křesťany, nebo drúzy.
 

Ranní toulky starým městem jsme pak ukončili v jedné z restaurací takzvaně „pro místní“. Obrovská hala s oprýskanými zdmi byla naplněná hustým kouřem ze dvou topenišť, kde se připravuje jídlo. Vstoupili jsme jedním ze dvou vchodů, u druhého bychom se museli proplést mezi ovcí a půlkou krávy, které visaly na zdi. Zdejší oběd nakonec patřil k jedněm z nejvýraznějších kulinářských zážitků v Libanonu.

 

Hrozny hněvu
 
Qana je městečko, o kterém se jen o něco později, než jsme tu byli my, začalo psát na předních stránkách světových deníků. Toto desetitisícové šíitské město je v Evropě známé především mezi křesťany. Podle mnohých historiků je to ona biblická Kána, kde Ježíš vykonal svůj první zázrak a před zraky svých následovníků přeměnil vodu ve víno. Že je to skutečně toto místo, mají potvrzovat rané křesťanské kresby v jedné zdejší jeskyni.
 

Více než poněkud zanedbaná jeskyně nás ale zaujala velká mešita, před kterou stál na podstavci vystavený tank ruské výroby se znaky hnutí Amál. Místní kolemjdoucí si nás nedůvěřivě prohlíželi, když jsme s nadšením běhali kolem tanku a hledali nejlepší záběr v odpoledním slunci s mešitou v pozadí.

Qanu však většina lidí nezná kvůli Ježíšovu zázraku ani kvůli tanku před mešitou, ale hlavně kvůli tragické úloze, kterou sehrála v roce 1996 při izraelské operaci Hrozny hněvu proti šíitským guerillám. Na základně OSN v okrajové části města se ukrývalo přes osm set uprchlíků, kteří kvůli ostřelování utekli z vesnic na jihu. Přesto tu při dělostřeleckém útoku přišlo o život přes sto lidí. Izraelské hrozny hněvu tu urodily hořké víno.

 

Takzvaná Červencová válka (12. 7.–19. 8. 2006)

Statistika obětí:

                                     oficiální lib. Zdroje         agentura AP

Civilní obyvatelstvo         1140                           743

Hizballáh                        74                               68

Libanonská armáda         43                               34

Amál                              17                              

PFLP-GC                         2                                

 

* Podle oficiálních libanonských zdrojů bylo při ozbrojeném konfliktu zraněno také přes 4000 lidí. Tisíce domů a obchodů byly úplně zničeny či utrpěly značné škody.

* Únik ropy z nádrží u mezinárodního letiště v Bejrútu po izraelském bombardování způsobil zamoření pobřeží v délce 170 km a je srovnatelné s havárií tankeru Exxon Valdez.

* Po izraelském bombardování zůstaly na libanonském území desetitisíce kusů nevybuchlé munice, zejména po dopadu tzv. „cluster bombs“. Předběžné škody způsobené válečným konfliktem jsou odhadovány na 15 miliard USD.

* Přesné počty obětí ani počty zničených domů v jednotlivých městech a vesnicích není možné z dostupných údajů zjistit.

* V Chiamu bylo v důsledku válečného konfliktu úplně či částečně zničeno mnoho domů. Bývalé vězení z let 1985–2000 se nachází v troskách, 26. července 2006 přišli v Chiamu při izraelském bombardování o život 4 pozorovatelé OSN.

* V Qaně byla kompletně zničena řada domů, desítky dalších utrpěly vážné škody. Při jednom z izraelských útoků přišlo 30. července 2006 o život 30 lidí.

* Ve Kfar Kile leží v troskách desítky domů. Další jsou výrazně poškozeny.
 
Březen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group