Archiv vydání magazínu Koktejl

Shoda náhod, anebo fakt, že Češi milují poznávání – co z toho stojí za skutečností, že oba prameny posvátné indické řeky Gangy jako první na světě spluly na kajaku právě české týmy? Přitom rozhodně nebyly první, které se o to pokusily. V roce 1977 se na Alaknandu vydal i sir Edmund Hillary, ale až k prameni se nedostal. U obou úspěšných pokusů byl vodák a kameraman Petr Kašpar. Poprvé jako člen výpravy, podruhé jako organizátor.

Ptala se Dagmar Cestrová

Foto Petr Kašpar

Byli jsme první na světě, komu se podařilo v roce 2003 splout Bhágiráthí, která je vlastně druhým pramenem Gangy, i když samotní Indové ji považují za pravý pramen. Po návratu z expedice na Bhágiráthí jsme zjistili, že už v roce 1977 se pokusili Češi plout od druhého pramene – řeky Alaknandy. V jedné její části se měli setkat se sirem Hillarym, který cestoval po řece proti proudu v tryskových člunech. Řeka ale plán překazila, vzala život dvěma českým vodákům – mistrům světa na divoké vodě, deblkanoistům Václavu Jindrákovi a Jindřichu Koudelkovi. I když jsme pak po roce 2003 podnikli další vodácké akce, stále jsme měli v hlavě myšlenku na návrat do Himálaje ve stopách někdejší nepovedené expedice. U peřeje, kde se oba vodáci utopili, jsme chtěli vystavět i malou mohylu a do ní upevnit desku s jejich jmény.

Nikde jinde nejsou řeky takové jako v Himálaji. Mezi kopci se tam normálně valí spousta divoké vody, jakou lidé viděli v Praze jen při povodních. Je dravá, studená, plavou v ní i kusy ledu. Mně samotnému připravila silnější zážitek Bhágiráthí než Alaknanda. I když určitě to bylo umocněno i tím, že byla první.

Expedice v roce 2003 byla hodně poctivá, protože vyžadovala velké nasazení. Nebyli jsme ještě vybaveni zkušenostmi, navíc jsme měli i méně prostředků, takže občas byly problémy i s jídlem. Jenže když nemáte dobré zázemí, nemůžete pak v kritických chvílích, kdy třeba jde i o život, podávat velké výkony a to přináší větší zátěž na psychiku. Pramen Bhágiráthí je navíc méně přístupný než u druhé řeky. V obou případech jsme nejprve šli proti proudu k prameni pěšky, abychom zjistili, co nám řeka připraví. V prvním případě to byl asi dvacetikilometrový trek a místy nám při pohledu na řeku bylo docela úzko, podruhé jsme k cíli téměř dojeli autem a čekala nás jen tříhodinová procházka k vodopádu, kterým Alaknanda začíná.

Navíc stihli Indové dokončit přehradu u města Tehri. Byl to trochu zvláštní, spíš smutný pocit, vidět nenávratně ztracená místa, kudy jsme v roce 2003 pluli. A pak – každá řeka je jiná. Alaknanda mi připadala klidnější, jen si tak tekla. Bhágiráthí byla divoška, která se neustále vytahovala, co dokáže.

Měli jsme k dispozici film, který sir Hillary natočil, takže jsme mohli porovnávat. Bylo vidět, že si řeka za těch téměř třicet let už upravila koryto. Hillaryho zastavil asi třímetrový práh, který se tehdy nedal překonat – alespoň podle toho, co je vidět na filmu. My jsme tím místem propluli. Ale abych nemátl čtenáře, připomenu, že Hillary plul na tryskových člunech proti proudu, tedy opačným směrem než my.

Nikdo, nebo o něm alespoň nevíme. Myslím, že neúspěch sira Hillaryho hodně lidí odradil. A nebyl to jediný neúspěch. Pokoušeli se i další a pak vyprávěli hrůzné příběhy.

Z toho jsme měli největší obavy – jak nás přijmou. Do Indie už sice také dorazil rafting a posledních asi padesát kilometrů Alaknandy, než se stéká s Bhágiráthí a vytváří samotnou Gangu, se komerčně využívá, ale tady šlo o část dosud nespluté řeky. Všechno bylo jinak, nikdo nás nekamenoval. Někteří Indové nás a naše snažení sice přijímali pasivně, ale většina nám fandila. Dokázali třeba tři hodiny nepřetržitě nahlížet do našeho stanu a sledovat, co děláme, takže jsme z toho byli i dost nervózní. Svatí muži pro nás udělali před vyplutím dokonce obřad – púdžu: požehnali nám.

Ostatně byrokracie jsme si užili při druhé expedici dost už cestou, to by vydalo na samostatnou kapitolu. Poprvé jsme do Indie letěli. Podruhé jsme jeli ve třech nových autech přes řadu zemí. S batůžkem se možná v Asii ztratíte, ale s novými auty budíte všude pozornost, tedy i na hranicích. Přesvědčili jsme se, jak se tu byrokracie využívá ke korupci. Nejhorší byl přechod přes turecko-pákistánské hranice, přišel nás na třicet tisíc korun.

Mám takový osobní cíl – podniknout trek od jednoho pramene k druhému. Ne že bych tak žil symboly, ale je tam krásný terén. Na vodu už bych se nevrátil. Někam přijedete a do tří dnů jste pryč. Všechno, včetně okolí, pak vnímáte jen v rychlosti. A návrat by se měl postavit na něčem jiném. Projít si tu nádhernou krajinu, vychutnat si ji a pokusit se najít lidi, se kterými jste se kdysi setkali, to má ohromnou sílu.

My jsme před loňskou cestou společně strávili intenzivně skoro půl roku. Chuť jít společně do hospody jsme přesto měli už tři týdny po návratu. Bohužel jsme se dosud ještě všichni nesešli, ale to bylo způsobeno povinnostmi každého z nás. Určitě se to ještě povede. A společné plány? Téhle otázky jsem se bál. Zatím bych o tom nerad mluvil.

Petr Kašpar

Věk 30 let, svobodný. Vystudoval obor elektrotechnika a počítačové sítě. Třetím rokem studuje obor kamera a střih. Jednatel společnosti Concept1, s. r. o. a WW8 expedition group. Zabývá se organizací a technickým zajištěním expedic zaměřených na vodáctví a horolezectví. Autor knihy Back in the time (o expedici Alaknanda 2006). Účastník a organizátor expedic Ganga 2003, Jamaica 2004, Alaknanda 2006. Zajímá se o cestování, kajaking, skialpinismus, audiovizuální tvorbu, je vodák, outdoorový kameraman a organizátor vodáckých expedicí.