ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HORA BOHA NGAI

Vrchol hory Mt. Keňa, vysoký 5199 metrů, je prý sídlem kikujského boha Ngai. Kikujové, kteří žijí v okolí horstva, umístili do hor Mt. Keni celou svou mytologii. Není se co divit. Majestátní hora se často halí do neprostupné mlhy a není z rozpálené savany vůbec vidět. Kdo ví, zda Kikujové tušili, že nejvyšší vrcholky masivu pokrývají ledovce, v Africe tak vzácné? Určitě ale tušili, že horstvo se brání člověku. Právě jemu staví do cesty nejrůznější překážky · spalující vedro na počátku výstupu, divoká zvířata, déšť a mlhu, s přibývajícími metry nadmořské výšky noční mráz, sníh a řídký vzduch.

 


horské jezero ve výšce cca 4000 m nad mořem

 

CHOGORIJŠTÍ HORALÉ

 

Vesnička Chogoria na severozápadním úpatí pohoří je turisty dotčena zatím jenom málo, protože většina výstupů se uskutečňuje z opačné strany pohoří. Ale i tady se dají najmout nosiči či průvodci.

 

Když se tu objeví naše auto, jsme okamžitě středem zájmu. Především mladí muži se snaží živit jako nosiči a mnohým se to daří. Vybíráme si na cestu tři průvodce, kteří prozatím nesou jenom svůj náklad a teprve se uvidí, jestli budeme později potřebovat jejich nosičské služby. Tahle stránka věci ale vypadá dost tristně, protože nám oznamují, že: "Smíme nosit jenom šestnáct kilo!" A tak začíná zkušební dohadování, které během dalších dní nebude mít konce. Především jde o to, aby se jich na naší výpravě přiživilo co nejvíce, ale nakonec · kdo by jim to mohl zazlívat? Padá tu kosa na kámen, tak jako na mnoha jiných místech zeměkoule, kam se civilizace začala svými chtivými prsty natahovat teprve nedávno: turista, kterého sem nikdo nezval, a domorodec, který se snaží z turisty vytřískat co nejvíce.

 

Zatímco se dohadujeme, místní střední škola skončí vyučování a po jediné prašné silnici se trousí nekonečný zástup mladíků v uniformě. Nejprve na nás nesměle mávají, a pak zkoušejí užít právě probíranou angličtinu. Ostatní obyvatelé vesničky ale tolik přátelští nejsou a pokusy vyfotografovat si jejich nuzné tržiště odrážejí nadávkami, hrozením pěstmi a odvracením tváří. Nakonec se kolem nás mlčky utvoří pevná hradba ze silných těl místních mladíků a výmluvně nás vyprovodí až k autu. Dobře nám tak.

 

BAMBUSOVÉ UTRPENÍ

 

Cestou od dolní brány na nás pradávné božstvo sesílá první zkoušku. Je to vedro, prach, vedro a zase prach. Na "druhou bránu" je to úmorných dvacet kilometrů, během nichž se nám před očima kromě mžitků míhají také vegetační pásma. Prach na cestě, kterou se plahočíme vzhůru, je nejprve jasně červený, stejný, jakým jsou pokryty všechny domy a rostliny vesniček v údolí. Kolem nás se tyčí neprostupné hradby listnatého pralesa, odkud občas zaskřehotá opice či zazpívá pták. Občas nějaký strom-velikán zaskřípe svým stářím a nosiči jsou ve svých chatrných keckách daleko před námi.

 

Kolem poledne se začíná měnit barva prachu na cestě a potažmo i na nás na béžovou. Také tmavozelená barva pralesa ustupuje, stejně jako vysoké stromy, nabízející alespoň iluzi stínu. Jsme v pásmu arundinarie neboli horského bambusu. Z dálky prý vypadá jako bledý, mdle zelený pás nad tmavým lesem a pod vřesovišti. Nevím. Zblízka vypadá jako nekonečný prostor posetý desetimetrovými dutými stonky, které ve větru chřestí, hvízdají a pískají, zkrátka se starají vydávat co nejstrašidelnější zvuky. Bambus je vlastně vysoká tráva, která pod sebou znemožňuje růst všech ostatních rostlin. Povrch země pod bambusem je pokryt jen mrtvým listím, drobnými kapradinami, řídkou travičkou a mechem. Bambus roste několik let, pak se vysemení a zůstává stát jako les mrtvých, hnijících stonků. Ty rozvrtává hmyz a proděravělými stonky se pak prohání vítr, který na ně hraje jako na flétnu. Na pořádně rozladěnou flétnu. Kromě slonů a na okraji žijících antilop bongo v bambusu nežijí žádná zvířata, umlká i ptačí zpěv. Zbývá jen kvílení bambusů a nekonečný kopec.

 

Zdaleka ještě nejsme u cíle, ale nepřátelské bambusy ustupují velkým paloukům porostlým prosovníkem a kontryhelem, které jsou stíněny vysokými stromy · hageniemi. Do nohou se vlévá jakási zapomenutá síla, protože oči se nemohou nabažit toho, co najednou vidí · v dálce se tyčí skalnaté vrcholky hor, podobné si všude na světě. Nedaleko horní brány je turistická lodže, kde se dá dokonce koupit pivo! Mimochodem, keňské pivo není žádná břečka a pyšní se snad nejhezčí etiketou na světě · obrázkem slona před zasněženým vrcholkem hory Mt. Keňa.

 

HORSKÁ NEMOC

 

Palouky se střídají s obrovským vřesovcem, který roste do výše až dvaceti metrů a vytváří celé řídké lesy s travnatým podrostem, kde se mohou dobře pást zvířata. Jejich největší zástupce nám kříží cestu. Slon-tulák se houpavým těžkým krokem prochází pár metrů od nás a sem tam oždibne kus větve. Na těch pustých pláních a tváří v tvář vypadá nesrovnatelně větší než v parcích a zoologických zahradách.

 

Šlapeme výš a spolu se vzduchem ubývá vřesovce. Nahrazují jej skály, hluboké strže a to nejkrásnější, co lze v afrických horách nalézt · senecie a lobelie. Senecie neboli starčeky dorůstají až do výše deseti metrů a připomínají gigantickou kapustu naraženou na drsný svíčkovitý kmen. Růžice listů těchto "kapust" jsou pokryty jemnými stříbrnými chloupky, které zachycují vlhkost, izolují rostlinu v noci a chrání ji před nebezpečným ultrafialovým zářením.

 

A to je tu skutečně vydatné. Krémem neošetřená místa jako třeba uši se během jednoho dne spálí, zčervenají a sloupou. Ovšem to není jediný problém, který začíná naši výpravu deptat. Tím hlavním je nadmořská výška, která na "Templu", kde spíme, činí kolem 4000 m n. m. Někteří z nás začínají pociťovat příznaky horské nemoci, a tak se v noci ze dvou stanů ozývá chrchlání, sípění, zvuky dávení a vůbec všechny příjemnosti, které dokáže tato nebezpečná nemoc způsobit.

 

Tábořiště leží u tří horských ples, obklopených seneciemi, což v podvečerním sluníčku vytváří neopakovatelně jímavé obrázky. Také tu je plechová bouda, ve které spí další černoští průvodci a nosiči. Je jich tu kolem deseti a všichni nám nakonec nabízejí své služby. Jsem poměrně překvapená jejich slušnou výbavou, bonekanovými bundami počínaje a trekovými pohorkami konče. Zneklidněni těžkým dechem našich dvou nemocných nás naléhavě přesvědčují, že postižení musí okamžitě sestoupit. Váhu svého názoru umocňují sdělením, že před měsícem v těchto místech zemřel německý turista.

 

Jenomže na sestup je trochu pozdě, protože se na růžově ozářené skalní vrcholky hor náhle snese noc a teplota klesá na minus pět stupňů Celsia. Jsme téměř na rovníku.

 

LEDOVEC NA ROVNÍKU

 

Ráno se dělíme na skupinu nemocných, která sestupuje, a na skupinu těch, kteří se pokusí o zdolání vrcholu Lenana.

 

Mt. Keňa má dva hlavní vrcholy Batian a Nelion (oba téměř 5200 metrů vysoké) a vedlejší vrchol Lenanu (4970 m). Na Batian jako první vylezl v roce 1899 Halford Mackinder a jeho mužstvo se domorodým územím pod horou prodíralo jen s těžkostmi. Až o třicet roků později byl zdolán Nelion dalším Angličanem Ericem Shiptonem. Lenanu zlezl už roku 1899 Campbell Hausburg. V následujících letech dobylo vrchol Lenany mnoho horolezců, ale žádný výstup nebyl tak pozoruhodný, jako výstup tří Italů v období druhé světové války. Tři italští vojáci, internovaní v roce 1943 v britském zajateckém táboře asi 80 km od Mt. Keni, se rozhodli vystoupit na horu. Felice Benuzzi a Givan Balleto byli horolezci-amatéři a třetí ze skupiny Enzo Barsotti byl úplný nováček. Jedinými zdroji poznatků o hoře pro ně byly kusé zprávy z knih z táborové knihovny a pohled na vzdálené horstvo. Šest měsíců shromaždovali proviant a součástky výzbroje · třeba mačky vyrobili z blatníků havarovaného nákladního auta. Jedné noci pak utekli z tábora a navzdory nedostačující výbavě a těžkým podmínkám Lenanu zdolali. Po výstupu se vrátili zpět do tábora a vzdali se. Několik týdnů samovazby, kterou dostali za trest, pak prý snášeli s blaženým vědomím podařeného výstupu.

 

My nyní stoupáme do pásma skal a prachu, kde slunce pálí obvzlášť nemilosrdně. Na Austrian Hut, nejvýše položené plechové boudě v pohoří, odpočíváme tak dlouho, až se nakonec rozhodneme na vrcholek Lenany, vzdálený sotva půlhodinu výstupu, nejít. Velkou měrou k tomu přispívají nosiči, které si někteří zaplatili. Minutu od minuty zvedají cenu za nesení batohu a diskuse s nimi se podobá jízdě na kolotoči. Dalším sporným bodem je otázka, zdali spěcháme či ne. Nosiči zkouší další trik · prý strašně pospíchají, protože z meteorologické stanice, kam sestupujeme, se musejí ještě týž den vrátit přes horská sedla domů. Přes zjevnou nesmyslnost tohoto plánu se úprkem ženou dolů a ti z nás, kterým nesou batoh, se ženou v obavě o svá zavazadla za nimi. Já mohu zůstat, a ještě chvíli se kochat pohledem na ledovec Lenany. Pouze tři horstva v Africe mají na vrcholcích věčný sníh a led · Keňa, Kilimandžáro a Ruwenzori. A i když slunce praží tak, jak dokáže pražit jenom na rovníku, dívám se na opravdický led a sníh, trochu ušpiněný všudypřítomným prachem.

 

MINIATURNÍ SLONI

 

Nekonečným sestupem mezi seneciemi se klopýtavě dokodrcáme k plechové boudě Mackinderova campu. Tady na naše zásoby zaútočí damani. Jsou to zvířátka velká asi jako králík a na první pohled stejně roztomilá. Mají hnědý kožíšek, malé uši a jsou bez ocasu. Jejich tělíčko je zavalité a mají krátké prsty, čtyři na přední a tři na zadní noze. Damani se dělí do tří rodů a všechny jejich druhy kromě jednoho, který zasahuje do Asie, jsou africké. Tvoří samostatný řád, blízký řádu Proboscidea. To znamená, že sloni a tito malí damani, ačkoli jsou si tak nepodobní, jak je to jen možné, jsou pravděpodobně nejbližšími žijícími příbuznými. Damani jsou také údajně jediná zvířata, která dokáží zírat do slunce.

 

Protože v této chvíli je už obloha beznadějně zatažená a připravená chrstnout na nás něco vody, tuto damanskou vlastnost nemůžeme zkontrolovat. Zato je jisté, že do batohů damani nahlížejí bez skrupulí. V několika minutách se to kolem nás hemží hnědými kožíšky, které zvědavě sledují každý náš pohyb.

 

Jenomže nás čeká ještě mnoho a mnoho výškových metrů sestupu, a tak se nádherným a širokým údolím, které rozřízl potok na dvě části, vydáváme dolů. Senecie a lobelie opět střídá vřesovec a tentokrát i vysoká zelená tráva. A mnoho metrů níž i listnatý les a nakonec příjemné budovy meteorologické stanice. Tam si stavíme stany a v teplém africkém stmívání vzpomínáme na mráz, který vládne v příbytku boha Ngai.
 
Prosinec 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group