ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dračí páteř

Terasovitá rýžoviště můžete obdivovat na mnoha místech Asie. Proslulé jsou terasy kmene Ifugao ve filipínském Banaue, terasy Hmongů v Sapa v severním Vietnamu, terasy na indonéském ostrově Bali či terasy ve vesničkách pod nepálskou Annapúrnou. Za nejkrásnějšími ale musíte do jižní Číny.
 
Dračí páteř

 

Napsal a vyfotografoval  František Petrák

 

Nejvíce rýžových teras se rozkládá v provincii Kuang-si (Guangxi). Asi nejrozlehlejší najdete u vesnice Pingan poblíž městečka Longsheng, které leží asi osmdesát kilometrů severně od známého města Kuej-lin (Guilin). Říká se jim Dračí páteř a často bývají označovány za jeden z divů Číny.
 
Ranní autobus z Longshengu nás asi po hodině jízdy vysazuje v údolí řeky u vesnice Huangluo. Terasy, pokrývající plochu několika desítek čtverečních kilometrů, nejsou při pohledu zdola od silnice příliš vidět. Vynikají až postupně při asi hodinovém stoupání do Pinganu. V tropickém horku těsně před polednem dá člověku pořádně zabrat. Při pohledu na jednu z nejúžasnějších scenerií na světě si ale na propocená trička ani nevzpomeneme.
 

Rýžová políčka kopírují terén všude kolem. Jejich vodorovné linie se táhnou od obzoru k obzoru a ladně obtáčejí horské hřebeny. Připomínají nestvůrně zvětšenou vrstevnicovou mapu, kterou nějaký obr přenesl přímo do krajiny. Okolní svahy se prudce svažují, takže terasy nejsou širší než několik metrů. Některé jsou tak úzké, že se na ně nevejde ani buvolí potah. Domorodci je proto musejí pracně okopávat motykou.

***

Každé jen trochu vhodné místečko tu bylo přeměněno v pole. Terén je využitý skutečně na doraz – pro nic jiného než pro rýži už nezbývá místo. V Evropě by se nejspíš mluvilo o ekologické katastrofě způsobené hamižnými zemědělci nebo o ničivém civilizačním zásahu do krajinného rázu. Jenže Dračí páteř je mnohem více úžasnou kombinací lidského důmyslu a citu pro přírodní krásu. Působí výtvarným dojmem a vyzařuje z ní jakási taoistická uměřenost a harmonie.
 

Tohle místo je navíc po celý rok nesmírně fotogenické. My jsme sem přijeli v srpnu a viděli tu spojitý interval odstínů postupně dozrávající rýže – od světlounce trávově zelené až po tmavě tyrkysovou s jemným nádechem do modra. Na internetu ale můžete najít i snímky podzimní zlatožluté mozaiky sklizených políček, zimní bělostné plochy či asi nejúchvatnější jarní scenerie. Zhruba od dubna jsou totiž terasy zaplaveny vodou a v lesknoucích se střepinách tisíců zrcadel se odráží modré nebe. Bahnem se pomalu krok za krokem pohybují řady domorodců v typických slaměných kloboucích, kteří do něj zapichují předpěstované rostlinky rýže. Voda z terasy zmizí, teprve když stébla trochu vyrostou.

***

Dračí páteř vybudovala národnostní menšina Mienů, známá i pod názvem Jao. Při procházce po terasách člověka samozřejmě napadne, proč tak složité dílo vůbec vzniklo. Chanové (etničtí Číňané) v minulosti Mieny vytlačovali z úrodných říčních údolí vysoko do hor. Obdělávatelná půda tu chyběla a Mienové proto museli vyvinout techniku, která jim umožnila přežít. Neměli jinou volbu než stát se mistry ve výstavbě teras. Strmé svahy doslova vyrvali přírodě a proměnili je v zemědělskou krajinu. Sazenice rýže na začátku růstu vyžadují zaplavení vodou, takže pole musejí být dokonale rovná. V místech se skloněným terénem by se rýže jinak než na terasách vůbec nedala pěstovat. A zatímco dole v údolích bývají až tři sklizně do roka, tady se Mienové musejí spokojit jen s jednou.

***

Nikdo přesně neví, jak jsou vlastně terasy staré. Některé prameny udávají až osm set let. Podle jiných zdrojů začaly terasy vznikat za dynastie Jüan (1279–1368), přesněji řečeno asi před šesti sty padesáti lety. Jedna generace za druhou pak v průběhu asi tří set let dílo dále rozšiřovala. Konec výstavby teras prý spadá do počátků dynastie Čching (1644–1911).
 
I na těch nejstrmějších kopcích se terasy zvedají od říčního údolí až skoro na vrcholy. Moje horolezecké hodinky Suunto naměřily rozdíl nadmořské výšky 280–1110 metrů, tedy 830 výškových metrů. Terasy připomínají žebříky, schody, šnečí ulity… Záleží jen na fantazii. Číňani je pojmenovali podle mytologických zvířat a nebeských těles. Z jedné vyhlídky tak můžete spatřit Pět tygrů a Devět draků, z další zase Měsíc obklopený Sedmi hvězdami. Celkový název Dračí páteř vznikl snad proto, že terasy vzdáleně připomínají řady obratlů jakéhosi nestvůrného megazvířete.
 

Na první pohled se může zdát, že terasy byly do svahů vytesány. Je to ale přesně naopak – byly k nim přistavěny. Základem každé terasy je kamenná zídka, z obou stran pečlivě utěsněná jílem. Kapsovitý prostor byl pak vyplněn hlínou, k jejíž dopravě stavitelé chytře využili proud vody. Stejným způsobem jsou dnes terasy zúrodňovány. Na nejvyšším bodě prostě stačí přimíchat kravský hnůj a voda už ho sama roznese po políčkách.

 

 
Základním inženýrským prvkem Dračí páteře je důmyslný systém zavlažovacích kanálů. Pohání ho přírodní hydrologický cyklus. V horkých jihočínských nížinách daleko odtud se vypařuje voda, která pak v chladných horách v okolí Dračí páteře kondenzuje v mlhu a déšť. Právě proto taky musíte mít štěstí, abyste terasy vůbec spatřili. Často je tu vidět jen na pár desítek metrů. Zklamaní turisté si pak dole na parkovišti kupují pohledy a smutně si představují, o co kvůli mlze přišli.
 

Vláhu z mraků zachycují lesy, a horské prameny a potůčky ji předávají lidem. Protože ale životodárná voda terasy zároveň pomalu podemílá a odnáší, musejí je Mienové pečlivě udržovat. Je to neustálý boj. Voda si hledá cesty bez ohledu na lidská přání. Tu a tam prorazí zídku a začne políčko pomalu, ale jistě odnášet dolů. Každou chvíli proto v rýžovištích spatříte muže, kteří terasy pečlivě kontrolují a utěsňují trhliny. Dole v údolí také neustále sbírají odplavenou úrodnou půdu a v proutěných koších ji vynášejí zpět na políčka.

***

Někteří vesničané už ale tvrdou dřinu vyměnili za provádění turistů. Dole u silnice dokonce vybírají vstupné. Mienské ženy vás pak po terasách doprovázejí s košíky chlazené coca-coly, šperků a výšivek. Ve vesnici Pingan funguje několik hotýlků a dokonce je tu i internetová kavárna. Že vás to znechucuje? Bez komercializace by už dnes Dračí páteř nejspíš nepřežila. Čína se modernizuje a lidé se z hor stahují za snadnějším živobytím dolů do měst. Jenže na údržbu teras je třeba neskutečný objem lidské práce. Turistické peníze jsou pro Mieny vítaným zdrojem příjmů, který je drží na místě. Jen díky nim možná ještě Dračí páteř voda neodplavila do údolí.

 

Stavitelé teras – Mienové

* Původně kočovný kmen je jako zvláštní etnická skupina popisován od dob dynastie Tchang (618–906), kdy jeho příslušníci do Číny dorazili z Tibetu. Pro obyvatele horských oblastí Říše středu byl tehdy poprvé použit název „mo yao“ (ti, co nemusejí robotovat). Vláda jim odpouštěla daně a práci za to, že zkoumali dosud neobydlené oblasti a hledali úrodnou půdu. Mezi Číňany se pro ně postupně vžilo zkrácené jméno Jao (Yao). Oni sami se ale označovali jako Mien, v jejich jazyce „lidé“.

* V rámci čínské říše se Mienové těšili částečné autonomii – vládli jim jejich kmenoví vůdci, ale museli být loajální vládě.

* Křehké soužití ne vždy fungovalo – navzdory privilegiím totiž Mienové vedli několik ozbrojených povstání. Ve 14. století proto nakonec začali pod čínským tlakem postupně migrovat na jih. Část Mienů nakonec překročila hranice Říše středu a začala se usazovat v okolních zemích jihovýchodní Asie. Mienové osídlili severní části říše Lan Xan, „země milionů slonů“, jak se tehdy označoval dnešní Laos. Dnes jich tu žije asi padesát tisíc.

* Jednu z několika podskupin tvoří Lentenové (viz Koktejl 12/1996 – Za řekou je Laos). Velká část Mienů se v 80. letech z Laosu vystěhovala do Spojených států. Během války v Indočíně se totiž zapojili do boje proti komunistům. Tvořili součást „tajné armády“, řízené agenty CIA. Když pak v roce 1975 v Laosu získala moc levicová vláda, stali se terčem pronásledování, a Američané jim nabídli azyl.

* V thajské části Zlatého trojúhelníku představují Mienové jeden z několika proslulých „horských kmenů“, jejichž vesnice se dnes často stávají cílem treků západních turistů. Nárůdek, který bez ohledu na státní hranice v minulosti kočoval horami a džunglemi, dorazil do Thajska až koncem 19. století. Dnes tu žije asi šedesát tisíc Mienů, především kolem města Čiangraj. V ekonomicky rozvinutém Thajsku ale jejich typická kultura rychle zaniká pod náporem modernity.

* Tradice si Mienové naopak udržují v Myanmě (Barmě) a také v severním Vietnamu, kde jsou známí pod názvem Dao. Žije jich tu asi půl milionu.

* Asi nejlépe se Mienům paradoxně vede v zemi, odkud začali kdysi utíkat. Po vzniku Čínské lidové republiky byli pod názvem Jao uznáni za jednu z pětapadesáti národnostních menšin. V provincii Kuang-si vznikl v roce 1951 Autonomní jaoský kraj Longsheng, v jehož rámci dnes funguje několik městeček s vlastní mienskou administrativou.

* V pěti jihočínských provinciích dnes podle odhadů žije asi 2,7 milionu Mienů. Antropologové se ale paradoxně dodnes neshodli, zda vůbec představují jednotný národ. Sami Mienové se totiž člení do dvanácti klanů, které se dále rozpadají asi do třiceti etnických podskupin. Každá podskupina má částečně rozdílné kulturní tradice, oblečení a způsoby obživy. Liší se i dialekty – Mienové z různých oblastí se mezi sebou nedomluví.

* Všechny Mieny spojuje snad jen to, že se dodnes prakticky nemísí s Chany (etnickými Číňany), od kterých je odlišují i nejrůznější tabu. Nesmějí například jíst psí a hadí maso. Svůj původ totiž odvozují od mystického „nebeského krále“ Pchan Chu (Pan Hu), napůl psa a napůl draka.

* Mienské ženy oblékají tmavě modré šaty s bohatě vyšívanými šarlatovými klopami a zdobí se množstvím šperků. Těžké stříbrné náušnice jim vytahují ušní lalůčky do délky až patnácti centimetrů. Při slavnostních příležitostech si kolem krku nasazují rudě zbarvený střapatý pás připomínající péřové boa.

* Různobarevné střapce a bambule zdobí i typické čepičky mienských batolat. Jejich matky často spatříte ve vyšívaných turbanech. Mají různý tvar a barvu a slouží jako „poznávací znamení“ jednotlivých klanů. Mienové se tak navzájem rozlišují třeba na Rudé turbany, Pagodové turbany, Zatočené turbany…

* Svobodné dívky turban vůbec neodkládají, protože žádný cizí muž nesmí spatřit jejich vlasy. Ty patří k nejdelším na světě a Mienové se díky nim dostali i do Guinnessovy knihy rekordů. Délka vlasů je znakem sociálního statusu ženy. Údaj o pěti metrech, který lze najít na internetu, bude ale nejspíš přehnaný.

* Mienové používají písmo založené na čínských znacích.

* Jejich náboženství kombinuje taoismus, animismus (víru v duchy) a uctívání předků. V žádném domě nechybí oltář pro uctívání ochranných duchů, kteří dům obývají spolu s lidmi. Víru v duchy odráží i složitý systém jmen. Při narození získá každý Mien jakési příjmení, udávající jeho příslušnost ke konkrétnímu klanu v rámci kmene. Dostane i dětské jméno, které používá asi do patnácti let. Dospělé jméno získá až po zvláštním přechodovém rituálu. Už od narození má ale ještě další jméno, které je určeno výhradně pro zásvětní říši duchů. Používat ho bude až po smrti, kdy prý se opět setká se svými předky.

* Mienské vesničky jsou v jižní Číně roztroušené vysoko v horách. Žije v nich vždy asi dvacet rodin, odvozujících svůj původ od společného předka. Muži musejí rodičům nevěsty platit vysoké věno ve stříbře. Pokud na něj nemají, žijí v její rodině v podřízeném postavení. Antropologové proto mluví o pozůstatcích matriarchátu.

* Rozlehlé dvoupatrové domy odrážejí komunitní způsob života Mienů – celá vesnice pracuje společně a pak se dělí o sklizeň. Při práci také všichni společně zpívají, často s pomocí předzpěváka. Písně se dědí z generace na generaci. Vyprávějí o hrdinství předků, připomínají legendy o stvoření země, ale i humorné příběhy a mravní ponaučení. Zpěv je neoddělitelnou součástí kultury Mienů. Dokonce i milenci si prý svou lásku navzájem vyjadřují písněmi.
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group