ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KDO ZNÁ GAGAUZSKO?

„Chceme celému světu vyprávět o Gagauzech,“ říká ředitelka historického a etnografického muzea v městečku Bešalma, které vlastně plní funkci muzea národního. Ani se jí nedivím – gagauzský národ skoro nikdo nezná, turisté se na území maličké autonomní republiky nehrnou a samotní Gagauzové? Ti po krátkém opojení ze získání samosprávy řeší, jak z ničeho uživit rodinu. Ostatně jako většina obyvatel Moldavska, na jehož území se autonomní republika Gagauzsko nachází.
 
KDO ZNÁ GAGAUZSKO?

 

Napsala  Jana Patková

vyfotografoval  Jan Škvára

 

Do Gagauzie je to z Kišiněva, hlavního města Moldavska, necelých sto kilometrů. Mírně zvlněná krajina se po vstupu do Gagauzska nijak dramaticky nemění a kromě betonového poutače u silnice s nápisem „Vítejte v Gagauzsku“ nic nenaznačuje, že jste z maličkého Moldavska přejeli do ještě menší Gagauzie.

Hlavní město Comrat se ze svého statutu metropole těší od roku 1994, kdy autonomní republika oficiálně vznikla. Ať do města přijíždíte z jakékoliv strany, pokaždé se jeví jako větší vesnice, ostatně má něco málo přes třicet tisíc obyvatel. Ale rozměry této „minimetropole“ vlastně dobře odpovídají rozměrům celé republiky. V pěti městech a dvaceti pěti vesnicích tu žije necelých dvě stě tisíc lidí. Samozřejmě, že většinou Gagauzů. Jedná se o etnikum turkického původu, ovšem na první pohled je od Moldavců těžko rozeznáte. Navíc tady, na jihu Moldavska, žijí ještě Bulhaři, Rusové, a dokonce malá komunita Čechů. Příslušníky všech těchto národností můžete v Comratu snadno potkat, neboť město je také křižovatkou cest vedoucích do Rumunska a na Ukrajinu.

 

MAJÍ, CO CHTĚLI…
 
Nijak kosmopolitně se ovšem Comrat netváří. Jeho centrum tvoří park s velkým pravoslavným chrámem a budova parlamentu. Před gagauzským parlamentem stojí velká socha Lenina, bedlivě pozorující chrám Páně na druhé straně silnice. Oba břehy této silniční tepny při naší návštěvě spojují transparenty, jichž je tu víc než projíždějících aut. Jeden typ nápisů, vyvedený ve veselých velikonočních barvách, hlásá, že Kristus vstal z mrtvých. Ty do ruda zbarvené připomínají, že se blíží Svátek práce. Konec dubna se Gagauzové chystají slavit každý podle svého naturelu.
 

Náš první dojem silného zmatení národů, symbolů a tradic ještě umocní pohřební průvod vypravený z kostela. Smuteční hosté doprovázejí nebožtíka vystaveného na otevřené korbě náklaďáku, který se pomalu šine prostředkem silnice. Policisté, dosud střežící vchod do parlamentu, na chvíli odběhnou a pomáhají organizovat nebo spíše stavět dopravu. Když pohřební průvod zahne ke hřbitovu, nevelká kolona vozidel, která se za tu chvíli vytvořila, se dá do pohybu. Tvoří ji prastaré náklaďáčky, ojetiny neurčitého stáří, koňské potahy i luxusní mercedesy. Ani v tom se však Gagauzsko od zbytku Moldávie neliší.

Stejně jako v tom, co se dá koupit v průměrném obchodě. Tedy chléb, konfetky neboli oblíbené čokoládové bonbony, nějaký ten salám a hlavně levné a výborné víno. Je-li moldavské víno vynikající, tak to gagauzské je ještě o stupínek lepší. V jeho pěstování tady mají dlouhou a úspěšnou tradici, dnes je v této malé zemi přes deset významných vinařských závodů, které vyvážejí víno do Ruska, Běloruska, Ukrajiny a dalších zemí Evropy. Takže není nad čím váhat, v teplém jarním odpoledni jednu láhev kupujeme a usedáme s ní do parku, stejně jako mnozí mladí obyvatelé metropole.
 

Společnost nám dělají dva studenti, Žeňa a Viktor, s nimiž jsme se seznámili v Kišiněvě. Oba jsou Moldavci a s nadšením souhlasili s tím, že se s námi na výlet do Gagauzska vydají. Nejen že tu nikdy nebyli (cestování při současné životní úrovni v Moldavsku není zrovna rozšířeným koníčkem), dokonce se při zmínce o Gagauzsku tvářili mírně překvapeně. Ačkoli mají za dva měsíce promovat na ekonomické fakultě kišiněvské univerzity, existenci autonomní republiky uvnitř vlastní země nějak nestačili zaregistrovat. Před cestou si ale znalosti doplnili a teď se tváří poněkud světácky:

„Tady ale vůbec nic není. Je to fakt… díra,“ říká mírnější Žeňa. Její přítel Viktor je razantnější:

„Jsou to chudáci. Takový trochu póvl, nemyslíš? Podívej se, jak se oblékají… No, mají co chtěli, a teď nemají vlastně nic,“ dumá Viktor nad lahvičkou červeného.
 

Ačkoli jeho názor sdílí řada Moldavců, pořádně se plete. I když je Gagauzsko převážně zemědělským regionem, životní úroveň je tu přece jenom o něco málo vyšší než ve srovnatelných venkovských oblastech vlastního Moldavska. Zatímco v Moldavsku byla po vyhlášení samostatnosti půda, na níž hospodařily kolchozy, rozdrobena mezi drobné hospodáře a ti dnes většinou nejsou schopni dosahovat předchozích výnosů, tedy zemědělství se ocitlo na kolenou, v Gagauzsku byl systém družstev ponechán a funguje. Navíc sem proudí finanční pomoc z Turecka.

 

GAGAUZSKÁ CESTA
 
„Sami jsme se stali hospodáři na svém území, sami se rozhodujeme, jak naložit s penězi. Dáváme je na rozvoj měst i vesnic a hlavně na stavbu silnic, které máme opravdu špatné,“ agituje paní ředitelka národního gagauzského muzea. S tím posledním nelze než souhlasit. Cesta sem, do Bešalma, je sice asfaltová, na návsi před muzeem ale tato civilizační vymoženost mizí. Konec konců, muzeum je jediné svého druhu na světě a eviduje je i UNESCO, takže kam jinam položit asfalt než cestou sem? Chcete-li se ale vydat dál, připravte se na prašné cesty plné výmolů, stružek a potůčků, kamenů a vůbec všeho, co může dopravu zkomplikovat.
 

 
Ovšem jak dalece jsou Gagauzové sami sobě hospodáři? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat především v nedávné historii tohoto národa, který na území dnešního Moldavska přišel v 18. století, aby nahradil Tatary, kteří byli carskou správou nuceni odejít. Poprvé o sobě dali Gagauzové vědět jako o svébytném národu na počátku 20. století – v roce 1906 povstali proti Rusům a ustanovili vlastní stát. Ovšem pouze na deset dní, než jej ruská vojska z mapy světa opět vymazala. Další osudy Gagauzů věrně kopírují osudy této části jižního Moldavska, známé také jako Besarábie. Ta byla po první světové válce předmětem územního handlování mezi Sovětským svazem a Rumunskem, pod nějž nakonec spadla. Následovala poměrně silná vlna romanizace, Gagauzové byli nuceni se na úřadech domlouvat rumunsky, což jim značně komplikovalo život. Jako ozvěna se toto jazykové napětí vrátilo na přelomu 80. a 90. let, kdy se moldavská vláda rovněž pokusila zemi silně romanizovat. Ostatně, ačkoliv je oficiálním jazykem Moldavska moldavština, jde v podstatě o rumunštinu.
 

Podle Pařížské smlouvy mezi Rumunskem a SSSR z roku 1940 se pak území Besarábie stalo definitivně součástí sovětského impéria jako součást tehdy nově ustanovené Moldavské SSR. Gagauzové spolu s dalšími národy velkého impéria prožili stalinskou dobu, během níž se jich tisíce ocitly v sibiřských gulazích, a další tisíce zahynuly při hladomoru vyvolaném kolektivizací venkova. Následovala éra Nikity Chruščova, tedy určitého uvolnění. V té době (50. a 60. léta) byla vytvořena první gagauzská abeceda, světlo světa spatřil první gagauzský slabikář, a krátce a v omezeném rozsahu se dokonce na gagauzských školách vyučovalo v mateřském jazyce. Už v roce 1962 byla ovšem gagauzština jako vyučovací jazyk opět plně nahrazena ruštinou.

 

TVRDOHLAVOST SE VYPLÁCÍ
 
Základy jakéhosi národního obrození však byly položeny, za gorbačovské „perestrojky“ se dále rozvíjely a vedly až k požadavku autonomie v roce 1989. To, co se dělo dál, bývá často vydáváno za vzor řešení mezietnických konfliktů.
 
Gagauzské požadavky byly kišiněvskou vládou odmítnuty, což vedlo 19. srpna 1990 k vyhlášení „nezávislosti gagauzského lidu na Moldavské republice“. Byla vytvořena suverénní Gagauzská SSR v rámci Sovětského svazu, moldavskou vládou ovšem neuznaná. Comrat okupovala moldavská vojska, Gagauzové vytvořili domobranu a na pomoc jim přijeli také vojáci z Podněstří, další separatistické oblasti Moldavska. Hrozila skutečná občanská válka, podobná té, která o dva roky později zachvátila právě Podněstří. Pod tímto nátlakem se Moldavci stáhli a gagauzské území se ocitlo plně pod kontrolou Gagauzů, byl zvolen první prezident zatím nikým neuznané republiky. V té době se také rozpadl Sovětský svaz, respektive byla vyhlášena Moldavská republika. Ta naštěstí neměla na válčení s Gagauzy ani chuť, ani sílu, neboť ji plně zaměstnával konflikt v Podněstří. Začalo vyjednávání, které vedlo až k vyhlášení autonomní republiky Gagauzsko v roce 1994. To, co hrozilo velkým krveprolitím, mělo naštěstí „pouhé“ tři oběti na životech.
 

Gagauzsko je tedy nyní relativně samostatné, i když se moldavská vláda nepřestává snažit zesílit zde svůj vliv – třeba korupcí členů Lidového shromáždění před volbami baškana (gagauzského prezidenta) v roce 2002. Důležitým ovšem zůstává fakt, že pokud by byl změněn status Moldavska (například kdyby se chtělo sloučit s Rumunskem), mají Gagauzové právo sami se rozhodnout o svém setrvání ve státu.

Další vládou, která se o malinkatou republiku zajímá, je vláda turecká – vždyť Gagauzové jsou, velmi zjednodušeně řečeno, v podstatě Turky. A tak není divu, že první oficiální návštěvou autonomní republiky byl právě turecký prezident. Nezůstalo ale jen u státnických návštěv. Gagauzsku byla Tureckem poskytnuta poměrně rozsáhlá humanitární pomoc a dodnes sem proudí turecké peníze. Znamená to ovšem zároveň, že Turci do jisté míry ovlivňují veřejné mínění Gagauzů, především prostřednictvím médií, která dotují.
 

Dalším hráčem ve hře se může stát v budoucnosti Rusko, vzhledem k vazbám Gagauzska na prorusky orientované Podněstří a vzhledem k tomu, že vyučovacím jazykem na gagauzských školách stále zůstává ruština.

 

JAZYK DĚLÁ NÁROD?
 

Úředními jazyky tu jsou gagauzština, moldavština a ruština. A neúředně?

Moldavsky se tu naši kišiněvští přátelé nedomluvili, což jim ovšem nevadilo, protože i pro ně je ruština „druhou mateřštinou“. I když, jak říká Viktor: „Nemám ji rád, ale mluvím dobře a často.“

„Gagauzsky se mluví doma, v rodinách, a také ještě na vesnicích,“ říká ředitelka muzea rusky. Aby jazyk zcela nevymřel, vyučuje se ve školách – ovšem vlastně jako jazyk cizí, zatímco tím hlavním je ruština. Mladí podle ní ale nejeví příliš ochoty mluvit a učit se gagauzsky:

„Ono se gagauzsky vlastně nikde jinde nedá domluvit, a u nás často už také ne,“ přiznává tato vlastenka. „Rozumíme mluvené turečtině, naše jazyky jsou si asi ze čtyřiceti procent podobné,“ dodává.

Takže zbývá ruština, kterou se Gagauzové dohovoří na úřadech, s Moldavci, kteří je obklopují, i mezi sebou. Tvrzení, že jazyk dělá národ, tedy v Gagauzsku dostává pořádně zabrat. Je otázkou, jak dlouho vydrží ostrůvek pravoslavných Turků uprostřed Moldavska vzdorovat asimilačním tlakům, jež nevytváří jenom samotné Moldavsko, ale které jsou vlastně obecným trendem stále více se globalizující světové společnosti. Jak v tomto světle vidí gagauzskou budoucnost ředitelka jediného muzea Gagauzů na světě?

„Gagauzové jsou zvyklí se přizpůsobovat, vždy žili na něčím území. A také vždy věřili v Boha, jsme velmi věřícím národem. A to je myslím jedna z našich nejlepších vlastností.“
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group