ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Smeťáci

Ubytoval jsem se v Gambii v hlavním městě Banjulu, což je taková větší vesnice. Do rozlehlého místa s letovisky, které pro nás zní trochu exoticky – Sere Kunda, jsem pak pravidelně dojížděl poznat to, za čím mnozí Evropané jezdí třeba na celou zimu.

 
Smeťáci

 

Napsal a vyfotografoval  Tomáš Kubeš

 

Z malého minibusu jsme pravidelně míjeli rozlehlé místo, odkud se linul neskutečný puch a hořelo několik ohňů. Nejdříve jsem s odporem hleděl na to divné místo, ležící opravdu blízko ráje s plážemi, a divil se, že tu vlastně něco takového vůbec je. Až jsem si jednou všiml pohublých postav, které mezi kouřovou clonou a ranní mlhou bezcílně bloumaly a vytrácely se mezi mlžným oparem a doutnajícími odpady.
 

Tak jsem jednoho zamračeného rána se vydal poznat něco, co mi zdaleka nepřipomínalo ráj na zemi. Hned u silnice stálo několik vraků aut, z kterých šlehaly plameny a pomalu odhalovaly kostru vozidla. Okolo spousta rozbitého skla a haraburdí. Kousek ode mne proběhl bosý chlapec v otrhaných šortkách nesoucí vak čehosi smradlavého. Kam se dalo dohlédnout, mísily se různorodé odpady, které produkuje naše civilizace – od prázdných nádob od deodorantů snad všech světových značek až po mrtvá zvířata, pro které se místo stalo pohřebištěm. A všude mezi hromadami odpadů se linul neskutečný nasládlý puch, všehochuť skládky. Docela se mi udělalo nevolno z toho všeho. Zacpávat si nos kapesníkem ale nemělo vůbec smysl, ten neskutečný pach prostupoval vším. Atmosféru místa plně dokreslovaly doutnající pneumatiky, které kdosi zapálil. A mezi tím vším svinstvem se potulovaly zdánlivě bezcílně lidé, podobní často na kost vyhublým stínům.

***

Ke skládce patřila i neskutečná hejna supů, čápů marabu a dalších mrchožroutů, kteří zde žili očividně vcelku spokojeně. Kam se hrabou mnohé národní parky v západní Africe, tolik zvířat jsem neviděl ani ve volné přírodě. A to turisté dávají neskutečné peníze za oblíbené pozorování ptactva! Tady, kousek za hotely, jich mají spoustu. A těch druhů! A zadarmo. Vyrušovalo je máloco. Občas jen nějaký člověk, který usoudil, že ještě objeví něco, co by se hodilo nebo dalo třeba i sníst. To se pak ptačí kolonie za hlučného šustotu křídel vznesla a bedlivě ze vzduchu číhala na to, co člověk objeví. Supi, už líní i lítat, jen kousek poposkočili a zvědavě čekali. Když pak jeden děda neidentifikovatelného věku pod hromadou odpadu objevil jakousi mršinku, dravci se na ni jednoduše vrhli, jako by tam člověk ohánějící se holí vůbec neexistoval. Měli převahu a moc dobře to věděli.
 
Teprve po chvíli jsem si všiml skupinky mužů, kteří stáli na jedné velké hromadě a zvědavě mě pozorovali. „Good morning, sir,“ zvolal hlasitě muž v otrhaném triku s kalhotami nejasné barvy a proseklými gumáky. „Jděte na pláž, tohle není místo pro vás!“
 
Nenechal jsem se odbýt. Byla to skupinka šesti mužů s vidlemi, kteří měli za úkol obstarávat smetiště a vyhánět hladové krky. Jak jsem se později dozvěděl, jejich odměnou bylo asi našich 350 korun měsíčně a všechny naturálie, které najdou. Za to měli každý den včetně neděle, od rána do soumraku pod dohledem smetiště. Prostě smeťáci.
 

Byly to až bizarní figurky – každý jiný, někdo občas mluvil, naopak starého kmeta vyhublých rysů v kovbojském klobouku jsem neslyšel promluvit slovo při žádné ze svých několika návštěv.

 

 
Ač to zpočátku vypadalo, že smeťáci jen chodí po smetišti s vidlemi, vydělat si na živobytí tady je opravdu těžké, doslova každodenní boj. Během dne auta i oslí povozy přivážejí hory odpadků, které je nutné rozhrnout. O tyto „poklady“ ale mají zájem i další hledači, většinou hladoví lidé, kteří se pak dokázali porvat o cokoliv. Nejvíce žádané byly hliníkové plechovky od piva a limonád, které pravděpodobně někdo vykupoval. A skleněné láhve od piva. Občas tak bylo možné vidět srdcervoucí scény, kdy se několik dětí pralo se ženou a dvěma muži o dvě nalezené láhve, zkrátka boj o přežití. Jak mi řekl George, předák party, tak smeťáci jako zaměstnanci mají alespoň naději, že se najedí z bídného platu, ale ti ostatní často už několik dnů nejedli.
 
Viděl jsem, jak přivezli náklad zkažených ryb a rybích hlav. Vyklopili ho kousek ode mě. V tu chvíli vypuklo pravé peklo. Ptáci, kteří do té doby hrabali na skládce, se vznesli a začali nalétávat na zbytky ryb. Do toho se seběhli děti i dospělí a začali se s ptáky přetahovat. Ukořistěné cpali do úst. Jiní naopak rvali co největší úlovek do přinesených nádob od čehokoliv, i třeba od barev a benzinu. Něco tak zoufalého jsem snad ještě neviděl.
 

George ale celé dění pozoroval s ledovým klidem a docela mě uzemnil jednoduchou nabídkou: „Máme oběd, nedáš si s námi?“

Nedokázal jsem pozvání přijmout. Ale každopádně smeťákům to chuť nevzalo. Rvačky o zapáchající zbytky potravin vidí každý den.

***

Základní stanoviště měli zaměstnanci smetiště v době mé návštěvy u vyhořelého auta na jedné z hromad odpadků, kde rostl i jakýsi keř. Tady se shromažďovalo všechno, co mělo cenu zpeněžit. Jedna z žen tu čistila láhve a prohlížela si módní časopisy z hotelů, asi aby jí neuniklo nic z nových módních trendů. A bylo tu také místo siesty. Oběd přinesla jedna žena v nezvykle čistém oblečení. Jednoduše vybalila generacemi opotřebované plechové talíře a z hrnce začala nandavat kopu rýže s kouskem papriky. To vše za 3 nebo 5 dalasi. Pro zajímavost, oběd u „mamá“, tedy žen, které si rozloží několik stoliček a z hrnců rozdělují jídlo, bývá za 30 dalasi. Takhle se krmí celá Afrika. V levné turistické jídelně 60 dalasi a v turistickém komplexu od 150 dalasi.
 

Získat si důvěru mužů, kteří pracovali na skládce, nebylo jednoduché, ostatně jako všude v Africe. Když se mi to konečně podařilo, objevil se nečekaný problém. Dozvěděl se o mně totiž ředitel všech smeťáků. Zpočátku nechtěl o fotografování ani slyšet, až když si připustil myšlenku, že by někdo z Evropy mohl případně pomoci například penězi na pracovní pomůcky, začal se chovat jako vyměněný. Prý všechno zařídí, peníze mám poslat jemu a on už se o vše postará. Takže jinými slovy, konečně se bude mít dobře i on.

***

George se na fotografování oblékl slavnostně, jako kdyby vyrážel v neděli do kostela, a jeho kolegové taky. Když jsem viděl, v jakých doupatech nedaleko smetiště bydlí, divil jsem se, že mají i jiné oblečení než své pracovní – smeťácké. Většina z nich bydlela nedaleko v boudách stlučených snad ze všeho, co se dá najít. Jiní odvážlivci naopak bydleli přímo na smetišti. Na několika místech stály plechové chajdy a zemljanky. Asi chtěli být tito lidé nablízku cennému smetišti nebo jim jednoduše nic jiného nezbývalo. Každopádně těchto lidí se báli i samotní smeťáci. Říkali, že to jsou blázni a dokonce kouzelníci. Vyhýbali se jim.

***

Každý den na skládce plynul stejně. Byly přiváženy běžné náklady, které byly už často prohlédnuty před naložením, přesto zdejší obyvatelé našli často téměř poklady, které jim zajistily alespoň něco málo chudého jídla.
 
Úterý ale bylo odlišné. Už od rána šmírovaly mezi odpadky větší skupiny lidí vyzbrojené tyčemi, kterými se dobře hrabe. I moji průvodci byli očividně nervóznější. Oč jde, jsem pochopil po chvíli, když se přibližovala dvě nákladní auta. Začal se shlukovat dav lidí a začali kroužit ptáci. Jak mi řekl George, právě přiváželi odpadky od turistů z luxusních hotelů. Právě v nich se dají najít ty pravé poklady!
 

Už když se auto započalo připravovat ke sklápění, nevydrželi to někteří výrostci a začali lézt na korbu náklaďáku. Smeťáci je však začali strhávat násadou vidlí dolů a vynucovali si prostor. Marně. Někteří lidé se doslova ponořili do sypajícího se odpadu a dychtivě začali hledat uvnitř hromady. Vypukl boj, rvačky a přetahování o každou věc. Jedna žena našla igelitový pytel s vyhozenou rýží. Druhá to zahlédla a obě se o pytel přetahovaly, až se roztrhl a obsah se vysypal. V tu chvíli se začaly rýží cpát hubené děti – nejen rovnou do pusy, ale strkaly ji i do kapes. Mezi lidi se v tu chvíli připletli i potulní psi s prašivou srstí. Neodehnaly je ani údery holí. Jinde se výrostci prali o objevené sluneční brýle bez nožičky. Stařena nedaleko vláčela pytel s plesnivými ananasy, který jí mezitím jiná hbitá ruka vyfoukla. Pokladů nebylo dost, kdo je chtěl, musel o ně bojovat. Kéž by to viděli turisté z hotelů. Vzpomínám si teď, při psaní této reportáže, na výrok šéfa smeťáků, který prohodil: „To jsi ještě nikdy neviděl, jak probíhá recyklace odpadů? Vždyť i u vás v Evropě se dělá ručně.“

 

Gambie

* Hlavní město je Banjul, měna – dalasi, 1 dalasi je asi 0,90 Kč.

* Původně byla tato země britskou kolonií. Úředním jazykem zůstala angličtina uprostřed frankofonních oblastí.

* Země vznikla během dlouhého soupeření mezi Británií a Francií v 19. století o koloniální vliv. V roce 1888 byla země vyhlášena britským protektorátem. V roce 1965 získala Gambie svobodu v podobě konstituční monarchie. Republika byla vyhlášena v roce 1970.

* Gambie má společnou hranici pouze se Senegalem. V zemi, která zabírá 11 295 km2, žije zhruba 1,7 milionu obyvatel. Největším aktuálním problémem je ekonomický propad zaviněný vládou současného prezidenta Yahya Jammeha, který se k moci dostal vojenským převratem v roce 1994. Od té doby se těší velké popularitě a vyhrává všechny volby. Jak sám tvrdí: „Vládnu z boží vůle.“

* Banjul byl v minulosti sídlem mnoha firem a mezinárodních institucí, mnohé ale zemi opustily a hlavní město poměrně zpustlo.

* Gambie se potýká s rapidně rostoucí populací. Množství dospívajících, které si jejich rodiče pořizují jako sociální pojistku na stáří, je už patrné na první pohled. Bohužel nárůst obyvatel nezvládá ekonomika země postavená na zemědělství, rybolovu a turistice.

* Podle statistik žije 60 % obyvatel pod hranicí výdělku 1 dolar na den. Obyvatelé země stále častěji utíkají do Evropy. Ať se zde zeptáte kohokoliv z teenagerů, většina z nich minimálně uvažuje o odchodu ze země nebo se o to již pokouší.
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group