ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Řekni, kde ti letci jsou...

Sever Anglie, Orknejské ostrovy a především Skotsko byly místy, kde hledala stopy po bývalých československých letcích z druhé světové války skupina devíti členů Klubu historie letectví z Jindřichova Hradce.
 
Řekni, kde ti letci jsou...

 

Napsal Vladislav Burian

 

První z hrobů našich válečných letců jsme měli vytypované v severní Anglii. Čechoslováci neumírali jen v bojích, ale tragický osud mladé aviatiky neušetřil ani během jejich přípravy.
 
První z hrobů jsme objevili ve městě Harrogate a patřil právě žáku navigátorského kurzu Sgt (Sergeant – četař) Jiřímu Bleierovi. Zahynul 17. května 1943 během cvičného letu. Pilot Sgt Ladislav Kocourek se zabil během výcviku na stíhacím stroji spitfire přesně o dva měsíce dříve. Téměř symbolicky, jako by si smrt vybírala svou daň vždy po měsíci, jen s rozdílem dvou dnů, zemřel 19. dubna 1943 při cvičném výškovém letu další náš krajan Sgt Václav Šindelář. On a Ladislav Kocourek byli pohřbeni v Chevingtonu nedaleko města Acklington.
 
Nejpodrobněji jsme ale měli zmapovány životní osudy pilota 313. československé stíhací perutě Sgt Josefa Gutvalda z Třeště, který skonal jako první příslušník „třistatřináctky“ 27. května 1941. Z neznámých příčin se zřítil během stoupání do sedmitisícové výšky. Při nárazu o zem zahynul v troskách svého spitfiru. Jeho hrob se nachází v Cattericku, kam nás zavedl pamětník této smutné události Ronald M. Adams. Památku tohoto statečného letce jsme společně uctili minutou ticha a položením růže s českou trikolorou. Byl to zvláštní pocit. Stáli jsme na místě, kde pomyslně snil svůj sen o návratu do svobodné vlasti ten, který zemřel za Anglii i za stovky kilometrů vzdálenou vlast.
 

Ze hřbitova jsme pak v doprovodu našeho britského společníka zamířili do bývalé catterické základny, odkud J. Gutvald startoval ke svému poslednímu letu. I tentokrát nám přálo štěstí. Seznámili jsme se s místním obdivovatelem československých válečných letců, který nás zavedl na místo, kam dopadl Gutvaldův Spitfire Mk. I. K našemu velkému zklamání jsme se dozvěděli, že tady už žádné dobové artefakty nenajdeme. Byly asi před sedmi lety vyzvednuty ze země a dovezeny do nám neznámého muzea. Místo následně zasypali hlínou, zarovnali a dnes se tady poklidně pasou ovce.

***

Letní statistiky počasí v severní Anglii, ve Skotsku a především na Orknejích jasně uvádějí, že zde téměř stále prší. Také průměrná teplota výrazně kolísá. Byli jsme řádně vybaveni, a přesto proměnlivé počasí během naší čtrnáctidenní cesty leccos ovlivnilo. Zatímco zpočátku nám poměrně přálo, v severní Anglii se k nám nekompromisně obrátilo zády. Jako mávnutím kouzelného proutku se nečekaně střídaly průtrže mračen s jasným svitem slunce.
 
Po třech dnech a zhruba dvou tisících kilometrech cesty jsme 16. června dorazili do městečka Haddington vzdáleného pouhých osmnáct kilometrů jihovýchodně od hlavního města Skotska Edinburghu. Z nejrůznějších archivních materiálů jsme věděli, že by se právě zde měl nacházet hrob našeho slavného stíhacího pilota a výtečného předválečného akrobata Václava Jíchy.
 

Ač celá záležitost vypadala velmi jednoduše, po správném místě jsme nakonec pátrali více než půl hodiny. Jak výstižně zaznamenal kronikář expedice Karel Ludvík, námi první objevený hřbitov byl nedobytně uzamčen: „Klid zesnulých a nedaleko trénujícího fotbalového týmu narušil pouze kolega Slunéčko, který se pokoušel provést průzkum lokality přes vysokou hřbitovní zeď. V té době už naštěstí náš tlumočník Petr Pokovba zjistil za pomoci místních obyvatel, kde leží správné místo.“

***

Náhrobek F/Lt (Flight Lieutenant – kapitán) Václava Jíchy se nachází na římskokatolickém hřbitově St. Mary’s, kde byly jeho ostatky uloženy 10. února 1945. Jednalo se o první československý hrob z více než tří desítek vytipovaných na území Skotska, které jsme chtěli dle připraveného itineráře trasy vyhledat. Na všechny z nás velice zapůsobilo, když jsme u jeho náhrobku objevili pás tří fotografií zachycujících mimo jiné Václava Jíchu v uniformě RAF a pod nimi připsaný anglický text se vzpomínkou od jeho tehdejší české snoubenky Julinky Liškové. Fotografie zatavené do nepromokavé fólie byly jakoby symbolicky pokryty spoustou malých kapek odpoledního deště. Hned vedle byly položeny nepatrně ovadlé řezané květiny. Julinka na svého Vendu bezesporu nezapomněla.
 

Také my jsme k hrobu položili růži a k ní přivázali českou trikoloru s údaji o expedici a názvem Jindřichova Hradce, přidali klubový znak a vizitku. Možná jsme si od toho slibovali až příliš. Potěšilo by nás ale, kdyby se paní Julinka či někdo z její rodiny ozval a přijal naše pozvání do Jindřichova Hradce…

***

In memoriam plukovník letectva Václav Jícha je nositelem vysokých britských vyznamenání DFC a AFC (Distinguished Flying Cross – Záslužný letecký kříž a Air Force Cross – Kříž letectva). Před válkou byl vynikajícím leteckým akrobatem, členem slavné Novákovy skupiny. Své umění dokázal uplatnit i během vzdušných bojů. Sestřelil šest nepřátelských letounů a zvládl mistrně vymanévrovat několik německých protivníků najednou. Byl to prostě „pan pilot“. Ostatně čest našemu letectvu dělal i mimo boj. Jak ve své knize „Vzpomínky na padlé kamarády“ s noblesou sobě vlastní popsal František Fajtl, Václav Jícha dokázal rozohnit i klidné britské letce a příslušníky pozemního personálu:

„Už se na to nemůžu ani kouknout. Vašku, jdi jim to ukázat,“ vyzval Jíchu velitel 313. československé stíhací perutě. Na konci warmwellského letiště předváděl někdo z britské perutě akrobacii ve spitfiru. Zoufale. Šišaté přemety, nedotažené nebo přetažené výkruty, zkrátka bída. Podporučík Václav Jícha se dostal do vzduchu, když anglický akrobat končil. V nádherném teplém počasí seděli piloti před baráky v křeslech. Vašek nejdříve nalétl na Angličany a těsně od země zahájil své vystoupení dvěma perfektními stoupavými výkruty. Britové, kteří už byli na odchodu, si sedli, a ti, co odešli do baráku, zase vylezli. Jemný Vašek přecházel plynule z jednoho cviku do druhého. Běžnou akrobacii, k níž přidal několik kopaných figur, zakončil vývrtkou. Vybral ji až u země a začal obracet spitfira metr nad trávou letiště. Pomocný personál a mechanici přestali pracovat. Civilní kopáči letištní meliorace odhodili lopaty a motyky. Na hru se smrtí, to se přece každý rád podívá!
 
S vytaženým podvozkem, otevřenou kabinou, postaveným křídlem kolmo k zemi, natažený a odbržděný na přístupnou minimální rychlost, provedl spitfire v přímém směru před anglickou perutí závěrečné defilé. Jícha zasalutoval. A hned čelem vzad a na místě přistál. „Zatraceně pěkné,“ kvitovali objektivní diváci skrz zuby a dýmky.
 

Václav Jícha dosáhl všech nejvyšších leteckých met. Opět se však potvrdila letitá pravda již z dob bájného Ikara: Generálové nebes neumírají v posteli. Zahynul jako pasažér letadla typu Anson, který zmizel 1. února 1945 ve skotském pohoří Lammermuir Hills během sněhové bouře. Těla členů osádky nalezli po šesti dnech, Jíchovo až o den později. Vyšetřující komise následně zjistila, že byl zraněn pouze lehce. Bez nutné pomoci však zmrzl. Z dokumentů získaných z Velké Británie jsme dodatečně zjistili, že se jednalo o kopec Turf Law s převýšením přibližně tři sta metrů. I ten se mu bohužel kvůli nepřízni počasí stal osudným.

***

Edinburgh prý patří k nejkrásnějším městům na světě. Hlavní město Skotska bylo založeno Římany a od 7. století se mu říkalo Dun Eiden, což znamená „pevnost na svahu kopce“. Je druhým největším městem na skotském území. Úchvatný je pohled na místní hrad, skalnatý štít Artušova sedla či starý hřbitov druidů. Pro dokonalou atmosféru nám chyběli už jen Skotové ve svých honosných kiltech.
 

Vlastně jsme přece jenom jednoho potkali. Přivydělával si v rámci cizineckého ruchu hraním na dudy a v plné kráse stál v národním kroji uprostřed davu zvědavců. Ostatně v Edinburghu se můžete setkat v kostkovaném kiltu, s pomalovaným obličejem národními „bojovými barvami“, s jednou historickou postavou – Williamem Wallacem (Voličem), bojovníkem za nezávislost Skotska a především hrdinou odboje proti Angličanům (jeho zfilmovaný příběh nedávno slavně obletěl svět). Pochopitelně jako řada jemu podobných skončil mučednickou smrtí, zaprodán bývalými přáteli, roku 1305 na popravišti v Londýně. Jak lidské! Přerostl jim přes hlavu, tak o ni musel přijít. Když ho dnes potkáte nedaleko edinburgského hradu, rád vám půjčí sekeru i meč. Vždyť byznys je byznys!

***

Z Edinburghu jsme zamířili na bývalou leteckou základnu RAF East Fortune. Dnes se tu nachází velmi zajímavé muzeum se spoustou exponátů. Ty představují letectvo od předválečného období až po nedávnou současnost. K nejzajímavějšímu tu bezesporu patří slavný nadzvukový dopravní Concorde, ale také stíhací MIG-15 z bývalého Československa, britský hrdina válečného nebe spitfire či průkopník německého raketového létání
 
Me-163 Comet. Koho zajímá aviatika, bude nadšen. Pravda však je, že v pražském muzeu ve Kbelích se dozvíte o letectví mnohem více než tady. Jenže v Praze nemají Concorda ani Cometa.
 
Jen hodinu a půl jízdy autem odtud leží město Grangemouth. Tady jsme začali pátrat po hrobech a osudech dvou československých válečných letců. Prvním byl Sgt Bohuslav Šíma, který zahynul 10. srpna 1941 v troskách spitfiru během pilotního výcviku v 58. OTU (Operational Training Unit – operačně výcviková jednotka). Na boj se připravoval intenzivně několik měsíců, nakonec mu ale nebylo dopřáno do nich zasáhnout.
 

Další obětí byl W/O (Warrant Officer – praporčík) Václav Přerost. Zahynul u stejné výcvikové jednotky 31. prosince 1943. Ostatky obou dodnes leží na hřbitově v Grandsable. Jejich hroby dnes zdobí růže s českou trikolorou. Jako z ostatních míst i zde jsme odebrali prsť země, které jsme přivezli do Jindřichova Hradce. Chceme je časem využít do postupně vznikající expozice připomínající osudy našich válečných pilotů z let 1939–1945. Osobně jsem proto rád, že se snad i s naším přispěním na tyto muže od kniplu nikdy nezapomene.

 

 
Na první pohled nám bylo patrné, že dvě letiště, která souvisejí s historií československých válečných letců, Britové dodnes používají. Historie obou je poměrně dobře zpracovaná. První je uváděno historiky jako Dyce a od 19. července do 14. prosince 1941 tu byla dislokována 310. čs. stíhací peruť. Jen o několik desítek mil dál se nachází základna Peterhead, kde mezi 28. červnem a 20. červencem 1943 působila naše „třistatřináctka“.
 

U Dyce je dnes velké dopravní letiště, které patří k městu Aberdeen. Jen na válku tu už definitivně zapomněli. Nikde ani památky či jakákoliv připomínka. Ani malá informativní deska. Fakt je ten, že je jiná doba a na mnoho věcí není čas. Na obranu ostrovanů však musím říci, že kdyby měli udělat byť jen sebemenší pomníček na každém místě spojeném s druhou světovou válkou, tak by byly na každém kroku.

Podle archivních materiálů měli „někde“ v Dyce najít věčný klid další českoslovenští letci. Jenže my to místo i přes sebevětší snahu nemohli najít! Veškeré pokusy byly neúspěšné, i když jsme oslovili řadu místních obyvatel. Správný tip nám dal teprve postarší muž, pamětník válečných let. Přesunuli jsme se tedy až na samotnou periferii městečka a po několika dalších mílích dojeli ke hřbitovu nad prudkým svahem nad řekou. A tady, na Dyce Cemetery, se skutečně nacházely hroby dvou československých pilotů. Nedaleko nich byl pochován polský stíhač, poručík Wilhelm Sniechowski, který zahynul 8. prosince 1941 jako příslušník 310. československé perutě během nočního cvičného letu. U této jednotky létali také oba naši piloti. F/O (Flying Officer – nadporučík) Vladimír Zaoral zahynul 19. listopadu 1941 kvůli technické závadě svého spitfiru během simulovaného útoku na kluzák. Tragický osud potkal i Sgt Aloise Dvořáka, který během přeletu z Dyce do Montrose narazil 24. září 1941 v nízkých mracích do kopce Leachie Hill. Byl nalezen mrtev až druhý den, asi tři metry od trosek svého stíhacího letounu Hurricane Mk. II.

Další z letců, Sgt Jaroslav Kalášek, zahynul 10. července 1944 při havárii letounu typu Anson během výcviku ve střeleckém kurzu. Vyhledat místo jeho posledního odpočinku však vyžadovalo mistrovství v silniční navigaci. Lokalita Kiltearn, v nejrůznějších publikacích často mylně citovaná, totiž neexistuje snad na žádné běžně dostupné mapě Skotska. Asi to bude tím, že není ničím výjimečná. Teprve při projíždění zmíněné oblasti se Radku „Slunéčku“ Novákovi podařilo přece jen najít snad jedinou existující směrovku k hledanému místu. Chvíli jsme kličkovali po silnicích té nejnižší kategorie, až jsme dojeli ke hřbitůvku obehnanému hrubou kamennou zdí. Připadali jsme si jako na samotném konci světa. Co však pro nás bylo nejdůležitější, hrob Jaroslava Kaláška jsme skutečně našli!

***

Jedním z dvou hlavních cílových míst expedice bylo historické městečko Tain. Nejprve jsme se ubytovali v kempu a hned následně jsme se vydali na místní hřbitov St. Duthus. Právě zde se měly nacházet náhrobky osmnácti letců, příslušníků 311. čs. bombardovací perutě, která zde působila od 9. srpna 1944 do 4. června 1945. Co hrob, to příběh o věčném snu o návratu do rodné vlasti. A mnohým z nich k jeho splnění scházelo pouze několik měsíců!
 
Městečko a okolí nás překvapilo svou krásou, i když se k nám nechtěně zachovalo macešsky. Když jsme v podvečer provedli dokumentaci čs. náhrobků, cestou zpět jsme se rozhodli navštívit některou místní hospůdku. Jedno pivo pro nás bylo jistou povinností! Vždyť z vyprávění našich letců víme, že vzdušná střetnutí s nepřítelem i tragické události se přetřásaly i v místních pubech. Usedli jsme do kožených křesel poblíž krbu a při vyprávění se vrátili o zhruba šedesát let zpět. Nakonec jsme skutečně neodolali nabízené místní pěnivé specialitě. Pán středních let s úsměvem přinesl teplé lahvové pivo s úděsným názvem Červená kočka. A chutnalo stejně!
 

V kempu jsme se od pamětníků dozvěděli, že snad dodnes jsou v nedalekém lese patrné drobné fragmenty plechů z československého letounu B-24 Liberator, který se zde zřítil 10. dubna 1945. Operativně jsme se rozhodli, že se časně ráno vydáme na terénní průzkum.

***

Jestliže se v průvodcích píše, že se slavné skotské mušky midges vyskytují pouze na západním pobřeží Skotska, tak na východě mají jejich hodně blízké příbuzné. Nebylo kam před nimi utéci. To byla noc! Když pak začalo alespoň na chvíli intenzivně pršet, měli jsme radost, skryti pod plachtou šikmo spuštěnou ze střechy našeho auta, že déšť nenasytné vetřelce rozehnal. Jenže zároveň všude kolem vytvořil bahnité kluziště. Ráno celý kemp i nedaleké údolí plavaly v bahně. Jakékoliv pokusy dostat se na místo v lese tak skončily. Vzdali jsme to. Až o pár dnů později jsme se od kolegů v anglickém Millomu dozvěděli, že liberator byl před několika lety vykopán jistou britskou leteckou historickou skupinou a převezen do jejich sbírek. Pokud se v těchto místech ještě někdy někomu podaří v budoucnu něco najít, bude to nutné považovat za velký zázrak. Ale – kdo ví…

***

Nejvíce nás pochopitelně lákala bývalá základna RAF východně od Tainu a od ní asi deset kilometrů vzdálený maják Tarbatt Ness. Právě ten našim letcům sloužil jako jeden z důležitých orientačních bodů během odletu či návratu na domovskou základnu. Dodnes se hrdě tyčí nad skalnatými útesy mořského pobřeží, které je porostlé různobarevně zářícím vřesem. Během přejezdu k bývalé letecké základně, jejíž dominantou zůstala téměř celistvě dochovaná řídicí věž, jsme narazili na neočekávanou překážku. Drátěný plot s cedulí jasně označoval, že pozemek je soukromý a vstup je zakázán. Naštěstí téměř současně s námi přijel ke vstupní bráně osobní vůz a z něj vystoupil muž středních let, majitel všech okolních pastvin plných dobytka. Byl velice překvapen, že jsme sem přijeli až z Čech kvůli letcům z druhé světové války. „Pánové, to letiště je vaše!“ prohlásil pak.
 

A tak jsme se na několik následujících hodin pomyslně vrátili o celých šedesát let zpět. Detailně jsme zdokumentovali nejen bývalou řídicí věž, kde jsou stále na stěnách dobře patrné nadepsané názvy jednotlivých místností, ale také okolní budovy původního technického zázemí. Bylo nám ctí toto místo navštívit. Ještě dnes na nás působí skrytá energie vyzařovaná tímto prostředím, úzce spjatým s mnoha desítkami osudů našich válečných letců.

***

A pak už sever Skotska. Orknejské ostrovy leží pouhých deset kilometrů od pobřeží a celkem sedmnáct ze sedmdesáti z nich je obydleno. Část z ostrovů je propojena cestami vytvořenými italskými válečnými zajatci z velkých kamenných kvádrů. A fragmenty z československého B-24 Liberatoru „PP-Y“ 311. perutě, který zde z neznámých příčin havaroval 1. ledna 1945 ve 22.40 hodin, krátce po startu ze základny RAF v Tainu, se měly nacházet na ostrově Hoy. Letoun měl za úkol protiponorkový průzkum nad Severním mořem. Mimo velitele Oldřicha Bureše zahynulo ostatních sedm členů osádky.
 

Na jihozápad vrchu Ward Hill jsme se dostali po hodinovém pochodu. Těsně sousedí s přibližně stejně vysokým Cuilags a jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, údolí mezi nimi je více než zrádné. Nacházejí se zde rozsáhlá podmáčená vřesoviště. Nakonec byl jediný, komu se z nás podařilo projít celý Ward Hill a část Cuilagsu, Petr Pokovba. Především díky němu teď máme ve sbírce unikátní nález světelného zdroje z palubní desky B-24 Liberatoru. Další exponáty jsou vystaveny v místním muzeu Scapa Flow Visitor Centre, pouze však s mylnou popiskou přisuzující nálezy liberatoru z 331. čs. bombardovací perutě.

V dokumentaci dalších míst, kde dodnes leží těla československých válečných letců, jsme pokračovali i při zpáteční cestě domů. Dokonce jsem se setkali s kolegy ze skotského Dumfries a anglického Millomu. Za celkem 302 hodin jsme při svém pátrání ujeli 6878 kilometrů a zmapovali zhruba třicet lokalit souvisejících s československými aviatiky v řadách RAF. Čest jejich památce.
 
Epilog
 
Od návštěvy v Haddingtonu uplynulo více než půl roku a my jsme s kolegy z klubu na vizitku zanechanou u hrobu Václava Jíchy téměř zapomněli. Ale před Vánocemi jsem ve schránce našel dopis z belgického Bruselu od Julinky Liškové! Těžko popsat tu radost.
 

Úhledným rukopisem a překrásným textem v češtině, poznamenané dlouhými léty odloučení od rodné vlasti, nám paní Julinka děkovala, že jsme na jejího Vendu nezapomněli. Poznali se v Praze během jednoho leteckého dne. Julinka byla sportovní pilotkou a od samého počátku obdivovala Jíchovu mistrovskou pilotáž. Po válce se nemohla dlouho smířit s jeho smrtí. Na hrob do Haddingtonu jezdí i přes svých pokročilých osmdesát pět let nejméně dvakrát ročně. O úpravu hrobu se starají i její britští přátelé.

Julinka žije v Bruselu a aby zůstala věrná odkazu našich letců i své lásce k aviatice, dlouhodobě spolupracuje na dokumentaci osudů československých válečných letců, kteří během druhé světové války zahynuli na území Beneluxu.

 

Členové expedice: Vladimír Vondrka, Vladimír Běhal, Jiří Růžička, Karel Maršík, Vladimír Volf, Radek Novák, Petr Pokovba, Karel Ludvík a Vladislav Burian.

 

Klub historie letectví

* Jindřichohradecký Klub historie letectví absolvoval již dvanáct zahraničních expedic po stopách československých válečných letců, kteří v zahraničí položili životy za znovuzískání svobody své porobené vlasti.

* Mapují nejen osudy těchto mužů, ale i jejich hrobů rozesetých po celé Evropě. V současné době mají zdokumentovány všechny hroby na území Francie, Belgie, Nizozemska, Německa, Skotska, Walesu, ze tří čtvrtin v Anglii a téměř v celém Polsku.

* Členové klubu svou činnost považují za nepatrný příspěvek do postupně utvářené mozaiky historie II. československého zahraničního odboje.

* V současné době je připravována další z klubových zahraničních expedic.
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group