Archiv vydání magazínu Koktejl

Napsal Vladislav Burian

Ze hřbitova jsme pak v doprovodu našeho britského společníka zamířili do bývalé catterické základny, odkud J. Gutvald startoval ke svému poslednímu letu. I tentokrát nám přálo štěstí. Seznámili jsme se s místním obdivovatelem československých válečných letců, který nás zavedl na místo, kam dopadl Gutvaldův Spitfire Mk. I. K našemu velkému zklamání jsme se dozvěděli, že tady už žádné dobové artefakty nenajdeme. Byly asi před sedmi lety vyzvednuty ze země a dovezeny do nám neznámého muzea. Místo následně zasypali hlínou, zarovnali a dnes se tady poklidně pasou ovce.

***

Ač celá záležitost vypadala velmi jednoduše, po správném místě jsme nakonec pátrali více než půl hodiny. Jak výstižně zaznamenal kronikář expedice Karel Ludvík, námi první objevený hřbitov byl nedobytně uzamčen: „Klid zesnulých a nedaleko trénujícího fotbalového týmu narušil pouze kolega Slunéčko, který se pokoušel provést průzkum lokality přes vysokou hřbitovní zeď. V té době už naštěstí náš tlumočník Petr Pokovba zjistil za pomoci místních obyvatel, kde leží správné místo.“

***

Také my jsme k hrobu položili růži a k ní přivázali českou trikoloru s údaji o expedici a názvem Jindřichova Hradce, přidali klubový znak a vizitku. Možná jsme si od toho slibovali až příliš. Potěšilo by nás ale, kdyby se paní Julinka či někdo z její rodiny ozval a přijal naše pozvání do Jindřichova Hradce…

***

In memoriam plukovník letectva Václav Jícha je nositelem vysokých britských vyznamenání DFC a AFC (Distinguished Flying Cross – Záslužný letecký kříž a Air Force Cross – Kříž letectva). Před válkou byl vynikajícím leteckým akrobatem, členem slavné Novákovy skupiny. Své umění dokázal uplatnit i během vzdušných bojů. Sestřelil šest nepřátelských letounů a zvládl mistrně vymanévrovat několik německých protivníků najednou. Byl to prostě „pan pilot“. Ostatně čest našemu letectvu dělal i mimo boj. Jak ve své knize „Vzpomínky na padlé kamarády“ s noblesou sobě vlastní popsal František Fajtl, Václav Jícha dokázal rozohnit i klidné britské letce a příslušníky pozemního personálu:

Václav Jícha dosáhl všech nejvyšších leteckých met. Opět se však potvrdila letitá pravda již z dob bájného Ikara: Generálové nebes neumírají v posteli. Zahynul jako pasažér letadla typu Anson, který zmizel 1. února 1945 ve skotském pohoří Lammermuir Hills během sněhové bouře. Těla členů osádky nalezli po šesti dnech, Jíchovo až o den později. Vyšetřující komise následně zjistila, že byl zraněn pouze lehce. Bez nutné pomoci však zmrzl. Z dokumentů získaných z Velké Británie jsme dodatečně zjistili, že se jednalo o kopec Turf Law s převýšením přibližně tři sta metrů. I ten se mu bohužel kvůli nepřízni počasí stal osudným.

***

Vlastně jsme přece jenom jednoho potkali. Přivydělával si v rámci cizineckého ruchu hraním na dudy a v plné kráse stál v národním kroji uprostřed davu zvědavců. Ostatně v Edinburghu se můžete setkat v kostkovaném kiltu, s pomalovaným obličejem národními „bojovými barvami“, s jednou historickou postavou – Williamem Wallacem (Voličem), bojovníkem za nezávislost Skotska a především hrdinou odboje proti Angličanům (jeho zfilmovaný příběh nedávno slavně obletěl svět). Pochopitelně jako řada jemu podobných skončil mučednickou smrtí, zaprodán bývalými přáteli, roku 1305 na popravišti v Londýně. Jak lidské! Přerostl jim přes hlavu, tak o ni musel přijít. Když ho dnes potkáte nedaleko edinburgského hradu, rád vám půjčí sekeru i meč. Vždyť byznys je byznys!

***

Další obětí byl W/O (Warrant Officer – praporčík) Václav Přerost. Zahynul u stejné výcvikové jednotky 31. prosince 1943. Ostatky obou dodnes leží na hřbitově v Grandsable. Jejich hroby dnes zdobí růže s českou trikolorou. Jako z ostatních míst i zde jsme odebrali prsť země, které jsme přivezli do Jindřichova Hradce. Chceme je časem využít do postupně vznikající expozice připomínající osudy našich válečných pilotů z let 1939–1945. Osobně jsem proto rád, že se snad i s naším přispěním na tyto muže od kniplu nikdy nezapomene.

U Dyce je dnes velké dopravní letiště, které patří k městu Aberdeen. Jen na válku tu už definitivně zapomněli. Nikde ani památky či jakákoliv připomínka. Ani malá informativní deska. Fakt je ten, že je jiná doba a na mnoho věcí není čas. Na obranu ostrovanů však musím říci, že kdyby měli udělat byť jen sebemenší pomníček na každém místě spojeném s druhou světovou válkou, tak by byly na každém kroku.

Podle archivních materiálů měli „někde“ v Dyce najít věčný klid další českoslovenští letci. Jenže my to místo i přes sebevětší snahu nemohli najít! Veškeré pokusy byly neúspěšné, i když jsme oslovili řadu místních obyvatel. Správný tip nám dal teprve postarší muž, pamětník válečných let. Přesunuli jsme se tedy až na samotnou periferii městečka a po několika dalších mílích dojeli ke hřbitovu nad prudkým svahem nad řekou. A tady, na Dyce Cemetery, se skutečně nacházely hroby dvou československých pilotů. Nedaleko nich byl pochován polský stíhač, poručík Wilhelm Sniechowski, který zahynul 8. prosince 1941 jako příslušník 310. československé perutě během nočního cvičného letu. U této jednotky létali také oba naši piloti. F/O (Flying Officer – nadporučík) Vladimír Zaoral zahynul 19. listopadu 1941 kvůli technické závadě svého spitfiru během simulovaného útoku na kluzák. Tragický osud potkal i Sgt Aloise Dvořáka, který během přeletu z Dyce do Montrose narazil 24. září 1941 v nízkých mracích do kopce Leachie Hill. Byl nalezen mrtev až druhý den, asi tři metry od trosek svého stíhacího letounu Hurricane Mk. II.

Další z letců, Sgt Jaroslav Kalášek, zahynul 10. července 1944 při havárii letounu typu Anson během výcviku ve střeleckém kurzu. Vyhledat místo jeho posledního odpočinku však vyžadovalo mistrovství v silniční navigaci. Lokalita Kiltearn, v nejrůznějších publikacích často mylně citovaná, totiž neexistuje snad na žádné běžně dostupné mapě Skotska. Asi to bude tím, že není ničím výjimečná. Teprve při projíždění zmíněné oblasti se Radku „Slunéčku“ Novákovi podařilo přece jen najít snad jedinou existující směrovku k hledanému místu. Chvíli jsme kličkovali po silnicích té nejnižší kategorie, až jsme dojeli ke hřbitůvku obehnanému hrubou kamennou zdí. Připadali jsme si jako na samotném konci světa. Co však pro nás bylo nejdůležitější, hrob Jaroslava Kaláška jsme skutečně našli!

***

V kempu jsme se od pamětníků dozvěděli, že snad dodnes jsou v nedalekém lese patrné drobné fragmenty plechů z československého letounu B-24 Liberator, který se zde zřítil 10. dubna 1945. Operativně jsme se rozhodli, že se časně ráno vydáme na terénní průzkum.

***

Jestliže se v průvodcích píše, že se slavné skotské mušky midges vyskytují pouze na západním pobřeží Skotska, tak na východě mají jejich hodně blízké příbuzné. Nebylo kam před nimi utéci. To byla noc! Když pak začalo alespoň na chvíli intenzivně pršet, měli jsme radost, skryti pod plachtou šikmo spuštěnou ze střechy našeho auta, že déšť nenasytné vetřelce rozehnal. Jenže zároveň všude kolem vytvořil bahnité kluziště. Ráno celý kemp i nedaleké údolí plavaly v bahně. Jakékoliv pokusy dostat se na místo v lese tak skončily. Vzdali jsme to. Až o pár dnů později jsme se od kolegů v anglickém Millomu dozvěděli, že liberator byl před několika lety vykopán jistou britskou leteckou historickou skupinou a převezen do jejich sbírek. Pokud se v těchto místech ještě někdy někomu podaří v budoucnu něco najít, bude to nutné považovat za velký zázrak. Ale – kdo ví…

***

A tak jsme se na několik následujících hodin pomyslně vrátili o celých šedesát let zpět. Detailně jsme zdokumentovali nejen bývalou řídicí věž, kde jsou stále na stěnách dobře patrné nadepsané názvy jednotlivých místností, ale také okolní budovy původního technického zázemí. Bylo nám ctí toto místo navštívit. Ještě dnes na nás působí skrytá energie vyzařovaná tímto prostředím, úzce spjatým s mnoha desítkami osudů našich válečných letců.

***

Na jihozápad vrchu Ward Hill jsme se dostali po hodinovém pochodu. Těsně sousedí s přibližně stejně vysokým Cuilags a jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, údolí mezi nimi je více než zrádné. Nacházejí se zde rozsáhlá podmáčená vřesoviště. Nakonec byl jediný, komu se z nás podařilo projít celý Ward Hill a část Cuilagsu, Petr Pokovba. Především díky němu teď máme ve sbírce unikátní nález světelného zdroje z palubní desky B-24 Liberatoru. Další exponáty jsou vystaveny v místním muzeu Scapa Flow Visitor Centre, pouze však s mylnou popiskou přisuzující nálezy liberatoru z 331. čs. bombardovací perutě.

Úhledným rukopisem a překrásným textem v češtině, poznamenané dlouhými léty odloučení od rodné vlasti, nám paní Julinka děkovala, že jsme na jejího Vendu nezapomněli. Poznali se v Praze během jednoho leteckého dne. Julinka byla sportovní pilotkou a od samého počátku obdivovala Jíchovu mistrovskou pilotáž. Po válce se nemohla dlouho smířit s jeho smrtí. Na hrob do Haddingtonu jezdí i přes svých pokročilých osmdesát pět let nejméně dvakrát ročně. O úpravu hrobu se starají i její britští přátelé.

Julinka žije v Bruselu a aby zůstala věrná odkazu našich letců i své lásce k aviatice, dlouhodobě spolupracuje na dokumentaci osudů československých válečných letců, kteří během druhé světové války zahynuli na území Beneluxu.

Členové expedice: Vladimír Vondrka, Vladimír Běhal, Jiří Růžička, Karel Maršík, Vladimír Volf, Radek Novák, Petr Pokovba, Karel Ludvík a Vladislav Burian.

Klub historie letectví

* Jindřichohradecký Klub historie letectví absolvoval již dvanáct zahraničních expedic po stopách československých válečných letců, kteří v zahraničí položili životy za znovuzískání svobody své porobené vlasti.

* Mapují nejen osudy těchto mužů, ale i jejich hrobů rozesetých po celé Evropě. V současné době mají zdokumentovány všechny hroby na území Francie, Belgie, Nizozemska, Německa, Skotska, Walesu, ze tří čtvrtin v Anglii a téměř v celém Polsku.

* Členové klubu svou činnost považují za nepatrný příspěvek do postupně utvářené mozaiky historie II. československého zahraničního odboje.