ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Svět pokaždé jinak

Svět některých tvorů tak hýří pro nás neviditelnými barvami nebo se od našeho liší natolik, že by to překvapilo i tvůrce vědeckofantastických filmů odehrávajících se na jiných planetách. To všechno kvůli jedinému – každý organismus se dívá na svět tak, jak potřebuje, aby ve svém prostředí úspěšně přežil. S nadsázkou se tak dá říci, že kolik je na světě živočichů, tolik je v jejich mozcích různých světů. A věda zná přes milion druhů živých tvorů. Není to tedy úctyhodný počet pohledů na svět?
 
Svět pokaždé jinak

 

Napsal a vyfotografoval  Michael Fokt

 

Člověk je svým založením zrakový tvor. Ačkoli máme většinou „všech pět pohromadě“ a vnímáme i ostatními smysly, získáváme přes osmdesát procent informací o svém okolí právě díky očím. O důležitosti našeho zraku svědčí i nepřeberné množství přirovnání a slovních obratů, ve kterých se na tento smysl odkazujeme. Můžeme někomu padnout do oka, mít zrak jako ostříži, udělat si u někoho oko, mít na něco oko nebo třeba do někoho vidět. Proto si také dokážeme ze všeho nejlépe představit zrakové vnímání živočichů. Jaksi samozřejmě – ale často mylně – rovněž považujeme jejich zrak za hlavní smysl.
 

Jenže oči zvířat vůbec nefungují stejně, poskytují takový obraz, jaký jejich majitel potřebuje. Žížaly žijí v půdě, a nepotřebují proto ve tmě vidět vůbec. Zato se jim hodí, když poznají, jestli jsou zrovna pod zemí, nebo na povrchu. Mají proto světločivné buňky rozeseté v kůži po celém těle. Rozlišují sice jenom světlo a tmu, ale žížala díky nim nikdy nezapomene žádnou část svého dlouhého těla na očích hladových ptáků.

O očích můžeme mluvit až tehdy, jakmile se začnou buňky citlivé na světlo shlukovat na určitých místech těla. Aby primitivní zrakové orgány viděly o něco lépe, je dobré podložit je vrstvou izolačního barviva. Takovýma pohárkovitýma očima se kolem sebe rozhlížejí například ploštěnky. Když se z mělkých pohárků stanou hluboké váčky, obraz se tím ještě zlepší. Světlo proudí do oka malým otvorem v přední straně jamky. Někteří mlži se tak mohou na vlastní oči přesvědčit, že ke skutečné dokonalosti už zbývá jen krůček.

 

Hadí hypnotizéři?
 
Tou pověstnou třešinkou na dortu je v případě oka průhledná čočka ukotvená v otvoru oční koule. Spolu s rohovkou usměrňuje světelné paprsky tak, aby vytvářely ostrý obraz okolí přesně na sítnici protkané světločivnými buňkami. Takzvané komorové oko je tak nejdokonalejší zrakový orgán, jaký příroda vytvořila. Může se jím pochlubit drtivá většina všech obratlovců včetně nás, lidí. Takové oči však pozorují i svět pod mořskou hladinou. Kromě našich vzdálených příbuzných – ryb a paryb – se jimi honosí i nejpokročilejší z měkkýšů: hlavonožci. Chobotnice, sépie i olihně jsou mistry barvoměny. Ve zlomku sekundy přizpůsobí zbarvení své kůže okolí tak perfektně, že je rozeznají jen opravdu bystrozrací lovci. Dokonce spolu díky rychlým změnám odstínu pokožky vedou i barevné rozhovory. Tohle všechno by bylo bez výborného zraku zcela nemožné.
 

 
Ani oči našich suchozemských příbuzných však nevidí svět kolem sebe stejně. Kvalita obrazu závisí nejen na stavbě oka a počtu citlivých buněk v sítnici, ale i na živém počítači, který zachycené signály vyhodnocuje – na mozku. Draví ptáci mají v místě nejostřejšího vidění na sítnici přibližně pětkrát více smyslových buněk než člověk. Právě vysokému rozlišení oka vděčí za svůj fenomenální zrak, kterým spatří letící vážku na vzdálenost osmi set metrů a myš ukrytou v trávě z výšky téměř dvou kilometrů.
 

Rozdílné vnímání očí může i za pověru o hypnotických schopnostech hadů. Podle lidových zkazek dokážou beznozí lovci tak vyděsit žábu, že strachy zkoprní a pak se hadovi sama vrhne do otevřené tlamy. Ve skutečnosti spolu oba tvorové během celého napínavého okamžiku hrají na slepou bábu. Jak žabí, tak hadí oči jsou velmi citlivé na pohyb. Nehybné předměty vnímají mnohem hůře a ani jeden z živočichů jim také nepřikládá žádný velký význam. Když se tedy setkají tváří v tvář, dojde mezi nimi k dramatické patové situaci. V konečné fázi útoku se had většinou velmi pomalu přibližuje k vyhlédnuté kořisti, dokud se nedostane do pozice vhodné pro bleskový výpad. Vyplašené žábě tak vlastně zmizí z očí. Samotná žába se však z opatrnosti také nehýbá. Had ji tím pádem rovněž nevidí, ale kmitající rozeklaný jazyk ho ujišťuje, že je kořist stále na dosah. Teď jde jen o to, kdo se první prozradí pohybem. A právě v té chvíli žába doplácí na méně dokonalý „software“ svého mozku, který vyhodnocuje zrakové podněty. Přes devadesát procent z nich proudí do části mozku, která má na starosti reflexní chování. To je to, které nám umožní, aby naše ruka ihned ucukla z rozpálené plotny, když se jí nešťastnou náhodou dotkneme – ještě než si uvědomíme, co se vlastně děje. Žábě však reflexy okamžitě přikáží zaútočit na všechno, co je velké jako hmyz a hýbe se. V našem případě tedy i kmitající jazyk hada. Ten na rozdíl od zbytku hadího těla vidí žába velmi zřetelně. Skočí tak přímo k hadovi, a ještě mu tím prozradí svou polohu. Dá se tedy říct, že žába nemá – a ani nemůže mít – nervy na vyčkávání. Většinou za to však zaplatí životem.

 

Proč máš tak velké oči?
 
Kdyby se Červená karkulka vydala na svou pohádkovou pouť lesem v noci, asi by se nestačila divit. Cestou by na ni vykukovaly oči, vedle kterých by byly ty vlčí ještě docela malé. Někteří noční tvorové mají obrovské zrakové orgány, aby zachytili co nejvíce slabého přísvitu měsíce a hvězd. Oči nočních asijských primátů nártounů (rod Tarsius) jsou tak velké, že zabírají většinu obličeje, a dohromady jsou mnohem těžší než mozek ukrytý za nimi. Kvůli své velikosti se navíc nemohou v očnicích téměř vůbec pohybovat. Nártounům to však ani trochu nevadí. Mohou otočit hlavu skoro o sto osmdesát stupňů a bez námahy tak zkontrolovat, co se děje za jejich zády. Podobně fungují i oči sov, které také loví v noci. Úctyhodné zrakové orgány mají i ryby z temných hloubek oceánů, kam proniká pouhý zlomek slunečního světla dopadajícího na hladinu. Hlubokomořské ryby rodu Winteria mají vypoulené teleskopické oči obrácené vzhůru a jimi vyhledávají siluetu kořisti proti světlu přicházejícímu od hladiny. Ze stejného důvodu míří vzhůru i oči stříbrnáčů.
 

Jiní tvorové mají k zesílení vidění v slabém světle ještě důmyslnější vynález. Jejich oči pracují na stejném principu jako reflektory automobilů. Mají za sítnicí odraznou vrstvu tvořenou stříbřitými krystaly chemické látky guaninu, která odráží světelné paprsky zpět na sítnici. Světlo tedy prochází světločivnými buňkami cestou tam i zpět a vyvolá dvojí podráždění. Odborníci tuto vrstvu znají pod názvem tapetum lucidum a je to patent, který se v přírodě objevuje hned u několika zcela nepříbuzných skupin živočichů. Zdvojený účinek světla využívají oči některých ryb, nočních ještěrů, pavouků či šelem. Právě proto v noci „svítí“ v záři světlometů odraženým světlem i oči psů a koček. Ve tmě by se tedy neztratil ani již zmiňovaný vlk z pohádky o Červené karkulce.

 

Nejpropracovanější reflektory
 
Mají je patrně žraloci. Jejich odrazný systém se musí vyrovnávat hned s několika problémy najednou. Kromě prostého nedostatku světla je to i nerovnoměrné osvětlení a úbytek světla s přibývající hloubkou vody. Už v hloubce pár desítek metrů je světla podstatně méně než u hladiny. Žraloci jsou jako živá torpéda, která často zaměřují cíl plující u hladiny a útočí na něj zespodu. Při plavání plnou rychlostí tedy zažívají něco jako světelnou smršť a jejich oči musejí zajistit, aby je v rozhodujícím okamžiku příval světla neoslnil. Mají proto v oku vestavěnou jakousi oponu z pigmentových buněk. Jejich výběžky v jasném světle překrývají guaninová zrcátka a zabraňují jim odrážet světlo na sítnici.
 

 

Žraloci však neméně často proplouvají i mělkými a dobře prosvětlenými vodami, kde narážejí na jinou obtíž. Jejich oči potřebují současně sledovat prosvícené vrstvy vody u hladiny i tmavé hlubiny dole. I zde je však po ruce elegantní řešení – spodní a horní část reflektoru se mohou zatahovat oponou nezávisle na sobě. Žralok tak může zakrýt barvivem spodní část odrazné vrstvy, kam dopadají paprsky od hladiny, a nechat odkrytou horní část, která vnímá rozptýlené světlo z vody. Odrazné destičky některých druhů žraloků se mohou dokonce natáčet podle úhlu dopadajících paprsků. Po vzoru soustav zrcadel obřích teleskopů tak odrážejí maximum dostupného světla. Díky tomu všemu jsou při slabém světle žraločí oči asi desetkrát citlivější než lidské.

 

Proč mají ryby plošší oko
 
Kromě žraloků křižují vody oceánů i řek statisíce dalších tvorů vybavených lepším či horším zrakem. Díky tekutému životnímu prostředí nemusejí řešit některé z optických problémů, se kterými se museli vypořádat jejich předkové při dobývání souše. Jejich oči například nemusejí mít stěrače v podobě očních víček, protože je neustále omývá proud vody. Také na rohovku nemají vodní tvorové většinou tak velké nároky jako my. Naše rohovka musí pomáhat vyrovnávat rozdíly lomu světla při přechodu z ovzduší do tekutiny uvnitř oka. Je proto mnohem vyklenutější a pomáhá čočce s usměrňováním paprsků. Rohovka ryb může být mnohem plošší, protože přejímá světlo z tekutého prostředí s podobným indexem lomu světla. Oči vodních tvorů jsou také na rozdíl od našich v klidu zaostřené spíše na blízko, protože je ve vodě mnohem nižší viditelnost. Sladkovodní ryby zaostřují oko sotva na dva metry, neboť v kalné vodě řek a jezer stejně o moc dál nedohlédnou. Oči mnoha mořských tvorů jsou díky čistotě vody nastavené na zhruba patnáctinásobnou vzdálenost.
 
Na rozdíl od nás se však musejí ryby vyrovnat s prudkým úbytkem světla. Sardinky proto mají sítnici rozdělenou na dvě oblasti. Na její spodní část dopadají hojné paprsky světla od hladiny, takže zde najdeme mnohem více čípků než tyčinek. Čípky zajišťují barevné vidění a uplatňují se nejlépe v jasném světle. Tyčinky sice vidí černobíle, vystačí si však s mnohem menším množstvím světla. U sardinek proto okupují spíše horní oblast sítnice, která je vystavená rozptýlenému světlu z hlubin. Obecně také platí, že ryby s většíma očima vidí lépe. Proto mají většinou lovci tekutého živlu větší oči než jejich kořist. Podobně na tom bývají i rychlí plavci volné vody ve srovnání s obyvateli dna. Větší oči mají také hlubokomořské ryby, ovšem jen do hloubek, kam ještě dopadají zbytky světla. V temnotách nejhlubších vod jsou oči prakticky zbytečné.
 
Nejobtížnější to mají tvorové, kteří potřebují vidět v obou živlech současně. Lososi nebo pstruzi občas vyskakují nad hladinu, aby se zmocnili letícího hmyzu. Tropická ryba stříkoun lapavý (Toxotes jaculatrix) dokonce sestřeluje kořist do vody dobře mířeným proudem vody jako oživlá dětská vodní pistolka. Takové výkony však zdaleka nejsou tak snadné, jak vypadají. Každý si může jednoduchým pokusem ověřit, že „hůl do vody vnořená vypadá jak zlomená“. Je to optický klam způsobený různým lomem světla ve vzduchu a ve vodě. Lovící ryby s ním musejí počítat a ve skutečnosti skáčou či střílejí o něco blíž, než kde hmyz skutečně vidí. Zkušené ryby mají větší počet zásahů než začátečníci.
 

Halančík čtyřoký (Anableps tetrophtalmus) si své jméno vskutku zaslouží. Loví těsně u hladiny a musí proto zároveň hledat potravu ve vodě a hlídat vzdušné dravce. Jeho vypoulené oči na svrchní straně hlavy proto vyčnívají nad hladinu a mají dvě části. Každá z nich má vlastní rohovku i část sítnice. Čočka uvnitř oka má vejčitý tvar a je umístěná tak, aby světlo z vody procházelo jejím delším rozměrem a paprsky ze vzduchu zase kratším. Díky tomu je oko zaostřené současně na dálku i na blízko. Ve vodě vidí blízké předměty, jako je drobná potrava, ve vzduchu zase zahlédne v dostatečné vzdálenosti dravého ptáka. Podobně jsou složené i oči brouků vírníků, které můžete pozorovat i u hladiny našich tůní.

 

Hned několik patentů
 

Podivná ryba lezec obojživelný se dokonce vydala mimo vodní prostředí na břehy mangrovových bažin. Má proto vypoulené oči, které se mohou podobně jako oči žab zatahovat do lebky a tím se čistit od nalepených nečistot. Mnoho suchozemských tvorů se za potravou naopak vydává do vodního živlu. Každý, kdo se pokusil otevřít oči pod vodou, rychle zjistil, že jsou ve vodním prostředí téměř nepoužitelné. Podmínky lomu světla jsou ve vodě natolik odlišné, že oko nemůže přes veškerou snahu zaostřit. Chybí mu k tomu přibližně čtyřicet dioptrií. My lidé nosíme potápěčské masky, které vodu zadrží a vytvoří očím ochrannou vzduchovou komoru pro správné fungování. Příroda přišla hned s několika nápady, jak lovcům ze souše obživu pod vodou usnadnit. Asi nejjednodušeji to řeší pelikáni nebo rybáci, kteří zaměří rybu ještě ze vzduchu a pak se k ní střemhlav snesou. Tučňáci mají neobyčejně zploštělou rohovku, která funguje na vzduchu i pod vodou. Tučňák patagonský navíc zvládne ve vodě rozšířit zorničku až třistakrát, a pohodlně si tedy vystačí s rozptýleným vodním světlem. Kormoráni mají měkké čočky, které ve vodě oční svaly stlačují do té míry, že čočka vyčnívá z duhovky do zornice. Vyrovná proto chybějící dioptrie a oko bezchybně pracuje. Na souši svaly povolí sevření a čočka zaujme „normální“ tvar pro vidění nad hladinou. Krokodýli, hroši či největší hlodavci světa kapybary se problému s viděním pod vodou vyhýbají jednoduše. Mají oči na výstupcích svrchní strany hlavy, takže zůstávají nad hladinou, i když je zbytek těla ponořený.

 

Osm očí pro lovce
 
Zrakovými přeborníky nejen mezi pavouky jsou beze sporu skákavky. Tito drobní pavoučci jsou velcí většinou jen několik milimetrů a tropičtí zástupci větší než centimetr v jejich světě platí za vyložené obry. Přesto jsou skákavky postrachem hmyzího světa a pronásledují mezi stébly trávy kořist jako miniaturní šelmy. Nakonec ji uchvátí bleskovým skokem.
 
K tomu, aby potravu objevily a ulovily, potřebují dobrý zrak a odhad vzdálenosti i směru a rychlosti pohybu oběti. Mají tedy osm očí, které si mezi sebou obdivuhodně rozdělily úkoly při pozorování okolí. Skákavky je mají rozložené na přední části těla – hlavohrudi – tak šikovně, že s jejich pomocí obhlédnou veškerý prostor kolem sebe. Nikdo se k nim proto nemůže nepozorovaně přiblížit ani zezadu nebo shora. Stará se o to šest takzvaných vedlejších očí. Mají široké zorné pole a dobře vnímají pohyb, ostrost vidění je však nízká. Osminohým lovcům to však nevadí. Přímo dopředu totiž míří dvě velké hlavní oči. Jejich stavba je naprosto odlišná. Jsou to v podstatě výkonné teleobjektivy s protaženými bulvami, které zasahují hluboko do hlavohrudi. Mají sice úzké zorné pole, vidí však ostře až do vzdálenosti dvacetinásobku délky těla pavouka. Jakmile skákavka postřehne pohyb, ihned zaměří podezřelý objekt hlavníma očima. Tak pozná, co se k ní vlastně blíží. Skákavky navíc dobře rozeznávají i barvy. V období rozmnožování se samečkové skákavek dvoří samičkám složitými zásnubními tanci. Když vědci při pokusu nabarvili nebohou pavoučí nevěstu na modro, přestal o ni do té doby horlivý nápadník zcela projevovat zájem.
 

Hlavní oči skákavek mají ještě jednu obrovskou výhodu: leží blízko sebe a míří přímo vpřed, takže se jejich zorná pole překrývají. Možná to na první pohled moc důležitě nevypadá, ale právě tomu mohou pavoučí lovci děkovat za prostorové vidění a tedy i přesný odhad vzdáleností. Pouze ze dvou určitým způsobem posunutých obrazů dokáže mozek vytvořit prostorový obraz. Na stejném principu jsou založené prostorové fotografie, které byly velmi populární za první republiky a ještě dnes se v Praze prodávají v obchůdcích pro turisty. Většinou jsou na nich polonahé slečny ve svůdných pozicích. Jsou to vlastně dva snímky vedle sebe, na které se díváme jednoduchými brýlemi. Díky tomu pak vidíme prostorovou erotickou scénu. Také po sejmutí speciálních brýlí během promítání trojrozměrného filmu v kině IMAX zjistíme, že se i tady ve skutečnosti díváme na dva posunuté obrazy promítané přes sebe.

 

Luxus jen pro lovce
 
Prostorové vidění je sice skvělá věc, ale zužuje zorné pole, které jsou oči schopné dohromady obsáhnout. Pro tvora, který se musí mít neustále na pozoru, je to velmi nebezpečné. Trojrozměrný svět si proto mohou dovolit jen lovci, kteří potřebují při lovu přesně zaměřit oběť, či tvorové, kteří potřebují přesně odhadovat vzdálenosti kvůli pohybu v členitém prostředí. My, lidé, stojíme každou nohou v jedné skupině – nejdříve se naši předkové museli jako většina primátů s jistotou pohybovat ve větvích a posléze na zemi lovit či zacházet s nástroji.
 
Pronásledovaní tvorové, jako například antilopy, mají naopak oči po stranách hlavy, aby obhlédli co největší výseč prostoru kolem sebe. Nejlépe jsou na tom živočichové, kteří mohou pohybovat očima nezávisle na sobě. Chameleoni, ale také někteří jiní stromoví ještěři či ryby se tak mohou dívat dvěma směry současně.
 

Prostor se však dá odhadovat i při pozorování okolí jedním okem podle toho, jak moc se vůči sobě při pohybu oka nebo celé hlavy do strany zdánlivě pohybují blízké a vzdálené předměty. Ty bližší mění polohu více a živočichové se také rychle naučí, že vzdálené předměty vypadají menší než blízké. Proto přestane i jednooký člověk za nějaký čas narážet do sloupů a zábradlí.

 

Až dvacet tisíc oček
 
Zhruba tři čtvrtiny všech živočichů se při vývoji zraku daly zcela jinou cestou. Vznikly u nich oči složené z jednotlivých šestihranných oček neboli ommatidií. Složenýma očima se orientuje naprostá většina hmyzu a mnoho dalších skupin členovců. Jejich obraz světa se podobá mozaice, protože každé z oček vnímá jen jeho část. Zorná pole oček se však mírně překrývají, takže se patrně prolínají i výsledné obrazy. Jak hmyzí mozek tento složitý puzzle poskládá, je zatím zahaleno tajemstvím.
 

Kvalita obrazu je závislá na tom, z kolika oček se celé oko skládá. Nejvyhlášenější lovci hmyzího světa, vážky, jich mohou mít až dvacet tisíc. Oči zabírají větší část jejich hlavy. Očka na svrchní straně jsou větší a mají za úkol vyhledávat kořist proti obloze. Spodní ommatidia jsou menší, zaostřená více nablízko a citlivější na barvy. Sledují kořist proti pestrému pozadí země, když se na ni vážka snáší jako miniaturní orel.

Většina hmyzu má však oček mnohem méně – moucha přibližně čtyři tisíce, motýl přes patnáct set a mravenčí dělnice, která žije v mraveništi a orientuje se především podle pachů, méně než deset. Hmyzí oči také vnímají zcela jinak než lidské. Aby včela zaregistrovala předmět, který je v místě nejostřejšího vidění jejího oka, musí být předmět asi stokrát větší než v případě oka našeho. Natočit film pro včelu by však byl oříšek i pro toho nejostřílenějšího kameramana. Zatímco nám obrazy splývají do plynulého pohybu už při rychlosti promítání asi dvaceti snímků za sekundu, včela by ještě při desetkrát vyšší rychlosti viděla celý film jako sérii jednotlivých statických obrázků. Díky vynikajícímu pohybovému vidění se může hmyz za letu vyhýbat překážkám a vyhledávat potravu.

 

Jiné vidění
 
Zdaleka ne všichni se musejí při poznávání okolního světa spoléhat především na zrak. Rybám při orientaci ve vodě velmi pomáhá postranní čára. Je to orgán na bocích těla, který vnímá vlnění vody a odrazy těchto vln od předmětů. Funguje jako prodloužený hmat a informuje rybu o poloze předmětů kolem ní stejně jako o blížícím se dravci. Některé jeskynní ryby ve tmě zcela ztratily oči a orientují se převážně díky postranní čáře.
 
Delfíni či netopýři „vidí“ pomocí zvuku. Vysílají do okolí pro nás neslyšitelné výkřiky a poslouchají jejich ozvěny odražené od okolních předmětů. Z prodlevy od vyslání zvuku k zachycení ozvěny zjistí vzdálenost objektů, ze zkreslení zvukových vln jejich tvar a podle takzvaného Dopplerova posunu dokonce to, jestli se daný předmět pohybuje směrem k nim nebo od nich. V prvním případě se vracejí ozvěny o vyšším tónu, vzdalující se předmět odráží hlubší zvuk než původní výkřik. Snadno tak pomocí echolokace netopýři v noci chytají létající hmyz.
 
Delfíni mají v čelní části hlavy uloženou zvláštní tukovou „akustickou čočku“, která jim dovoluje vysílat úzké zvukové paprsky zvoleným směrem. Protože zvuk proniká i pevnými předměty, „vidí“ delfíni i dovnitř nebo si mohou „prohlédnout“ jejich odvrácenou stranu.
 

Ani termovize, která pomáhá policii v nepřehledném terénu vyhledávat pohřešované osoby, není lidským vynálezem. Chřestýšovití hadi, hroznýši a krajty vnímají teplo pomocí zvláštních jamek pod očima. Mají na každé straně hlavy jeden nebo hned několik tepločivných receptorů. Dokážou rozlišit rozdíly teplot v řádech setin stupně Celsia a najít tak teplokrevnou kořist i v naprosté tmě. Protože porovnávají vjemy z obou jamek, „vidí“ vlastně tepelné zdroje prostorově a snadno k nim naleznou cestu. Přirovnání ke zraku je přitom velmi přiléhavé, protože nervy z tepelných smyslů končí ve stejné oblasti mozku jako nervy zrakové a zpracování jejich informací je tedy pravděpodobně obdobné.

 

Poslouchání kolenem
 
Ve světě hmyzu by mnoho druhů vnímalo známou frázi „posloucháš kolenem“ spíše jako lichotku než výtku. Sluchové orgány na nohách mají například cvrčkové a kobylky. Saranče by možná zvolily ještě jadrnější slovní obrat, protože mají „uši“ na zadečku. Noční motýli slyší i ultrazvukové echolokační výkřiky netopýrů a zachraňují se okamžitým pádem na zem. Samečkové komárů poznají podle zvuku vznikajícího máváním křídel samičku svého druhu a dokonce určí, jestli je moc mladá, příliš stará nebo má ideální věk na milostné hrátky. Motýlí samečkové se slétají k samičkám podle pachové stopy feromonu. Čichové buňky na rozvětvených tykadlech se dokážou orientovat podle pouhých několika molekul vůně lásky rozptýlených v krychlovém centimetru vzduchu a neomylně dovedou nápadníky k nevěstě ze vzdálenosti několika kilometrů.
 
Mouchy také vyhledávají potravu čichem, ale ochutnají ji, ještě než ji vezmou do úst. Mají totiž chuťové buňky i na nohou a ochutnávají vše, po čem se projdou. V muším světě bychom tedy museli dávat velký pozor, kam šlapeme. Mnoha mouchám však na druhou stranu chutnají přesně ty věci, do kterých my šlapeme velmi neradi.
 

Některé ryby se orientují podle změn elektrického pole, které vytvářejí přeměněné svaly v jejich těle, a žraloci vnímají elektrické impulzy vznikající při činnosti nervů jejich kořisti. Dokonce i samotné oči některých tvorů vidí věci pro nás nevídané. Hmyz vidí ultrafialové světlo a na okvětních plátcích, které se nám zdají jednobarevné, vnímá přistávací dráhy vedoucí do středu květu ke zdroji nektaru.

Motýli mohou na svých pestrých křídlech obdivovat i ornamenty viditelné v ultrafialovém světle, které my vnímat nemůžeme. Stejným způsobem vidí poštolka z výšky cestičky hrabošů a na první pohled tak pozná, jestli přelétá nad bohatým lovištěm. Olihně zase díky vnímání polarizovaného světla vidí zřetelně proti hladině siluetu kořisti.
 
Rozsah a různorodost smyslového vnímání živočichů rozhodně sahají za hranice naší nejbujnější fantazie. Když ale budeme mít oči otevřené, jistě objevíme další způsoby, kterými si rozliční tvorové vytvářejí představy o světě kolem sebe.
 
Duben 2007

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group