ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MĚSTO ZE SOLI

Siwu ani zanikající město ze soli – Šálí – v plánu vůbec nemáme, a tak se necháváme notnou chvíli přemlouvat. „Je to nejkrásnější oáza, jakou znám,“ říká nám Monam Raduf. V lehkých bílých beduínských šatech s námi postává nad rozloženou mapou Egypta. Ještě nám kreslí perem do sešitu cestu, abychom za Marsá Matrú správně odbočili, a pak se zase širokým úsměvem zazubí.
 
MĚSTO ZE SOLI

 

Napsali a vyfotografovali  Kateřina a Miloš MOTANI

 

Z  Marsá Matrú nás čeká daleká cesta rovinatou saharskou pouští lemovanou v dálce se vlnícími pahrbky. Kus od silnice vidíme dva pomalu se vzdalující velbloudy, jinak nikde nic a nikde nikdo. Pak se konečně ocitáme na kraji hledaného zemského zlomu. Pod nohama se nám rozprostře hluboká proláklina a v ní oáza Siwa. První jednoduchá stavení postavená z nepálených cihel dokonale splývají s okolní zemitou barvou. V dálce se zrcadlí rozlehlá jezerní hladina. A kam až oko dohlédne, jsou vidět nekonečné hustě zarostlé datlové háje. Roztřepené tuhé šedozelené listy vyrůstající z tmavě hnědého palmového kmene se ani nehnou. Je bezvětří.
 

Prašné ulice jsou plné snědých lidí oděných do jednoduchých beduínských šatů. Odněkud se ozývá veselý dětský smích. Sem tam projede rozhrkaný dřevěný vůz tažený osly. Slunce spaluje, přestože je teprve únor. Dýchá to tu celé Orientem.

 

Utopená oáza
 
Zatímco v jiných egyptských oázách se musí voda ze země pracně vyčerpávat, v Siwě se z takzvaných artézských studní dostává tlakem na povrch sama. Třicet tisíc let stará tekutina vyvěrá v podobě tří set teplých či studených pramenů a potoků a více než tisíce pěti set studní. Je jí takový nadbytek, že se nestačí vůbec spotřebovávat. Spolu s odpadní vodou se pak hromadí v plochých jezerech nedozírné plochy. Oáza leží přibližně deset až dvacet šest metrů pod hladinou moře, takže nadbytečná voda ani nikam neodtéká. V horkém létě se stačí odpařovat, ale v zimním chladnějším období musejí lidé dávat pozor, aby se vody nevyčerpávalo zbytečně moc a oáza se „neutopila“.
 
Voda v Siwě obsahuje navíc značné množství minerálů, na litr připadá přibližně sedm gramů soli (mořská voda má v průměru asi třicet pět gramů soli na litr). To se bohužel odráží na zdraví obyvatel oázy, kteří více než kde jinde trpí zánětlivými nemocemi pohybového ústrojí. Jednou z nich je například dna.
 
Před téměř dvaceti lety se začala vyčerpaná voda demineralizovat. Problém pomohla řešit v roce 1995 také nově navrtaná velmi hluboká studna. Z ní se dostává zdravá voda nejen do domácností, ale i do umělohmotných láhví a prodává se jako jedna z nejlepších minerálních vod v celé zemi (voda s nálepkou Siwa nebo Safi).
 

Kdo má ze starších obyvatel oázy dnu nebo jiné kloubní onemocnění, nemusí naštěstí za pomocí moc daleko: Léčení se odehrává v saharském horkém písku. Blahodárné účinky zábalů využívají i „přespolní“ a „přesmořští“. Že je vody skutečně dostatek, o tom svědčí nejen spousta kanálů, dobře zavlažovaná pole a plantáže, ale i nadbytek komárů. Sotva se zešeří, žíznivě se vrhají na své oběti a otravují až do rozbřesku. I my si to užili.

 

Město ze soli
 
Ruiny starého města Šálí se tyčí na dvou pahorcích ve středu oázy, hned vedle rušného náměstí. První stavení tu začala vznikat přibližně ve třináctém století. Jelikož tehdejší doba byla velmi těžká a v oáze docházelo k neustálým potyčkám s jinými beduínskými kmeny, lepily se domky kvůli lepší obraně těsně jeden k druhému. Vzniklo tak jakési pevnostní městečko obehnané zdí a protkané klikatícími se uzounkými zastíněnými uličkami. Při stavbě se používal ještě donedávna oblíbený stavební materiál khashif – velké bloky obyčejné soli promíchané s kamennou horninou a poslepované hlínou.
 
Protože bylo uprostřed vysokých hradeb málo místa, začalo se stavět také do výšky. Časem vznikl z těsně nalepených domků až šestipatrový celistvý komplex, ve kterém žily stovky lidí. Po celá staletí se dovniř staré Siwy dostalo jen málo nově příchozích a ještě méně jich mohlo volně odejít ven. Tak nejisté a tvrdé časy tenkrát na pokraji písečné Sahary panovaly.
 
Ale největší nepřítel přišel až v roce 1926. V poušti se s ním moc nepočítá: třídenní vytrvalý déšť. Byl tak ničivý, že se zhroutilo mnoho zdí a většina lidí byla nucena Šálí opustit. Směrem na východ se pak začaly stavět nové příbytky, zpočátku také ze solných bloků a hlíny, později z kamene, cihel a pak i z betonu. Původní budovy ale obyvatelé postupně opouštějí a stěhují se dál a dál – na „lepší“.
 
Ve starých zakřivených uličkách polozbořeného Šálí se pohybujeme velmi opatrně. Kolem vyšlapaných cestiček se tyčí stěny opuštěných domů, jen sem tam v některém zachovalejším ještě někdo bydlí. Zdi jsou ale rok od roku stále labilnější a každou chvíli se může některá z nich zřítit, propadnout se může i strop. Nejednou se stalo, že zdi pohřbily i své obyvatele.
 

Dostáváme se až na vysoký kopec, odkud je úchvatný pohled na celou oázu s nespočetnými palmami. Do očí bije nový sportovní stadion nalíčený svítící růžovou barvou – moc se sem opravdu nehodí.

Ještě se nestačíme pořádně rozkoukat, a už k nám míří malý kluk Mahmut. „Jak to, že nejsi ve škole?“ ptáme se. Usmívá se a krčí nechápavě rameny. Vysvětlení je prosté – jeho rodina si vzdělání pro své potomky nemůže dovolit. Mahmut je rád, když nám aspoň na chvíli může dělat společnost a ukázat nám v solném městečku, ze kterého po každém silnějším dešti vždy něco ubude, věci, kterých bychom si možná sami ani nevšimli.
 

 

Nesmějí na ulici
 
V dřívějších dobách docházelo mezi západní a východní částí oázy k rozporům, které nakonec vyústily v dlouhotrvající krvavé potyčky. Bojovníci obou znepřátelených stran se každého dne ráno sešli a bojovali až do západu slunce. Večer se mrtví a zranění posbírali a na druhý den se nesmyslně pokračovalo. Ani společná řeč a společné náboženství, ani společná minulost nebo denní boj o přežití nedokázaly odradit tyto lidi od vzájemného zabíjení.
 
Dnes se minulé krvavé doby připomínají každoročním festivalem Sijáha. Na podzim kolem úplňku se po dobu tří dnů scházejí Siwané na kopci Džabal Dakrúr a oslavují uzavřené přátelství. Po polední modlitbě následuje společné hodování. Podává se obvykle chleba politý hovězím vývarem. Každý večer se pak muži shromáždí, zpívají a tančí zikr. Ženy se představení neúčastní. Do západu slunce mohou být přítomny pouze dívky do dvanácti let.
 

Ženy žijí v Siwě velmi izolovaně. Vdané nevycházejí téměř na ulici a pokud ano, tak úplně zahalené do modrošedého velkého šátku (tar-fodit). Pod prostým nenápadným přehozem přitom nosí často velmi barevné šaty. Jistou volnost mají pouze mladá děvčata, která chodí i na veřejnosti většinou bez zahalení.

Přes den vidíme projíždět po ulici pár „dámských vozů“ tažených osly. Za jezdcem sedí na pryčnách několik žen. Na svět se dívají jen tenkou škvírkou v šátku. Není vidět vůbec nic, ani kousek obnažené kůže. Upřímně řečeno, připadám si při tomto pohledu, oblečená v košili s dlouhým rukávem a tmavých džínách, jako ve vitríně.

 

Hora mrtvých
 
Několik kilometrů od středu města směrem na sever se nad oázou tyčí velmi impozantní kopec zvaný Džabal al-Mautá. Světle zbarvený skalnatý pahrbek je provrtaný nespočetnými hroby. Hodně hrobů je vytesaných přímo v kolmé skalní stěně. Některé jsou jednoduché, jiné tvoří celou hrobku, někdy i o více komorách.
 
Co se stalo se všemi těmi mrtvými, jejichž těla tady po řadu let odpočívala? Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Když pokračujeme dál podél kopce, zpozorujeme, jak si hned na úpatí Hory mrtvých hrají a pokřikují děti, a o kousek dál se v nepříliš čisté vodní nádrži pere špinavé prádlo. A na prašné zemi se roztroušeně povalují lidské kosti. Tam leží kousek lebky, tam ulomená pánevní kost, vedle kosti stehenní, jinde celá dolní čelist. O kus dál nacházíme dokonce několik pouze z poloviny zahrazených hrobů, ve kterých leží lidské kosti a lebky naházeny neuspořádaně jedna přes druhou. Objevujeme dokonce i část mumifikované nohy a pánve. Naskýtá se nám opravdu poněkud drsný pohled na dobu minulou – bez hrdosti, bez slávy a bez ovací. Odcházíme tiše a s respektem.
 
Velmi zajímavý pohřební komplex pochází z ptolemájovského a římského období. V době druhé světové války sloužily hroby jako bunkry. Při objevení dalších nových hrobů docházelo k silnému poničení vnitřních maleb, neboť si vojáci odnášeli kusy malované omítky coby suvenýry. Jak se později dozvídáme, v téměř původním stavu se zachovalo už jen několik málo hrobek.
 

Chrání je kované zámky, od kterých má klíč jen jejich správce. Za malý bakšiš dovolí nahlédnout do Siamonovy hrobky ukrývající barevné reliéfy. V hrobce Niperpathota zdobí zdi zjednodušené červené fresky. V jiné se zase nachází malba krokodýla. Oku neujde ani několik zachovalých strašidelně vyhlížejících mumií.

 

Snad nebude pršet
 
O den později, již na cestě do Bílé pouště, vidíme na obzoru převalující se mraky. Odradily nás od cesty do písečných dun. Pak se nebe sevřelo a začal vát nepříjemně silný vítr. Po horkých dnech jsme si museli dokonce vzít bundu, tak citelně se ochladilo.
 

Je už tma, a tak hledáme místo na spaní. Když konečně najdeme vhodný plácek, jsme už nesmírně unavení. Skoro usínáme, když slyšíme, jak o kapotu začínají bušit dešťové kapky. Uprostřed Sahary se spí při dešti dobře. Ale co Siwa?

 

Život v Siwě

* Hodně izolovaná oáza Egypta leží v Libyjské poušti (severovýchodní část Sahary) přibližně 305 kilometrů jihozápadně od Marsá Matrú – v proláklině dlouhé asi 80 kilometrů. Sníženina je široká 9 až 28 kilometrů.

* Siwa vznikla na místě staré karavanní cesty, po které se už za doby faraonů dopravovaly sladké datle. V současné době roste po celé oáze v palmových hájích na tři sta tisíc datlovníků (má se za to, že Siwa produkuje ty nejlepší datle z celého Egypta) a sedmdesát tisíc olivovníků. V ovocných sadech zrají také kapkovité fíky, šťavnaté pomeranče a další ovoce. Na uměle zavlažovaných polích se daří obilí a zelenině.

* Datlovníky jsou pro obyvatele oázy užitečné i jako materiál na topení, ke stavbě plotů, lýko pak na provazy a na vycpávání. Z mladých listových ratolestí se pletou košíky či ošatky. Palmové kmeny se využívají jako trámy při stavbě příbytků a s vysekanými zářezy slouží jako žebříky. Z datlovníků se získává i palmové mléko.

* Světu se oáza otevřela s vybudováním zpevněné silnice do Marsá Matrú. S příchodem Evropanů ale také mnohé ze své nedotčenosti ztratila. Uprostřed prašných ulic vznikají vedle obyčejných obchůdků penziony a malé hotýlky, na pár místech je přístupný už i internet. Přesto si oáza dokázala uchovat hodně ze svých starých zvyků a tradic. Mezi obyvateli se dokonce zachoval původní berberský jazyk se specifickým dialektem.

* Velmi ceněné jsou zdejší okázalé stříbrné šperky. Prodávají se i tradiční hodně barevné oděvy, šály, látky, keramika a košíkářské zboží.

* Na dřevěných vozíkách (karetách) s oslíky můžete jet kamkoli, například na kopec Aghumi, který láká zbytky Amonova chrámu věštby. Sem se vydal i Alexandr Veliký, aby po osmidenní úmorné cestě vyhledal ve věštírně slavné orákulum. Když mu potvrdilo, že je bůh, nechal se vyhlásit za syna boha Amona a zároveň korunovat na egyptského faraona.

* V létě mohou výletníky osvěžit prameny Džúba (Kleopatřina koupel) nebo Fatnas na jezerním Ostrově snů. K horkému prameni Bir Wáhid mezi písečnými dunami se dá za doprovodu místního průvodce dostat už jen pomocí terénního auta. Sehnat řidiče s vhodným autem na jakkoli dlouhou cestu do písečné pouště není těžké.

* Ve dvou jednoduchých restauracích nabízejí egyptská i místní jídla a horký, nesmírně sladký čaj. Poslední krámky se zavírají, až ulice silně prořídnou a provoz na silnici se ztiší.
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group