ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Píseň pro sekvoje

Jako sloupy mohutné katedrály působí sekvoje vždyzelené Sequoia sempervirens v porovnání se silnicí mezi nimi. Auta i lidé jsou miniaturami v tomto světě největších stojících živých organismů na Zemi a člověk se mezi nimi neubrání úctě a bázni.
 
Píseň pro sekvoje

 

Napsal a vyfotografoval  Jan Baltus

 

Každý, kdo míří na sever, zalituje, když po přejetí řeky Klamath na rozhraní států Kalifornie a Oregon mohutné sloupy kmenů sekvojí zřídnou, až zmizí docela. Člověku se chce ještě jednou zastavit a naposledy se pokochat pohledem na červený kmem a korunu osaměle stojícího velikána. Shlíží z nesmírné výše na své menší bratry smrky, túje a jedle krčící se pod nimi. Klid místa umocňuje vše zahalující mlha.
 
A pak se z lesa vynoří pitoreskní postava vysokého muže v pracovním ušmudlaném overalu: „Hej, jak se máte? Zachtělo se vám sekvojí? Tohle jsou už poslední zbytky. Lidi, je to hrozný, všechno zničili. A v San Franciscu sedí několik rodin na milionech dolarů a po čertech se nestarají o to, co po nich zbylo. Tak se to nedá dělat, měli si brát jenom to, co přirůstá. Jako já.“
 

Normálně by mne nářky lesního muže, který se tu živí na okraji hor kdo ví jak, zarazily, ale obklopen stromy, jež ve mně vzbuzují po několik dnů úctu a pokoru, nic nenamítám. A to ještě vůbec nic nevím o marném boji zdejších lidí proti některým dřevařským společnostem, příbězích s dynamitem a podplacenou policií i dopisech prezidentům USA, protože přijíždím z perfektně organizovaného národního parku Redwood a vše mi připadá vyřešené, logické, ba dokonce ideální. Jenže nic není tak, jak to vypadá.

 

Podle indiánského náčelníka
 

Z původních sekvojových lesů rostoucích v pásu kalifornského pobřeží od montereyského zálivu na jihu až k hranicím se státem Oregon na severu, tedy v délce sedmi set kilometrů a šíři bezmála osmdesáti kilometrů zbylo dnes pouhých osm set kilometrů čtverečních sekvojových lesů a národního parku Redwood a dalších asi dva tisíce šest set kilometrů čtverečních určených pro komerční využití! Vše ostatní nadobro zmizelo.

Zbavení celých svahů a údolí sekvojí je provázeno všemi průvodními jevy takových katastrof vyvolaných člověkem. Erozí, řáděním náletových dřevin, zničením lososích trdlišť, na jejichž existenci závisely celé populace indiánů i bělochů a zvířat. A nakonec ze zdevastované krajiny odešli i lidé. A to vše za pouhých dvě stě let. Nejde tedy o historii psanou nepoučenými lidmi. Jde i o přítomnost a minulost zcela nedávnou.
 

Samotné objevení a popsání dvou druhů čeledi Taxodiaceae – tisovcovitých, Seqouiadendron giganteum, sekvojovce obrovského, nejmohutnějšího stromu na světě, pokud jde o objem dřevní hmoty (až 1500 m3), a Sequoia sempervirens, sekvoje vždyzelené, pro změnu nejvyššího žijícího organismu na světě s korunou až do výše sto dvaceti metrů, přišlo dosti pozdě. Světu byly ukryty až do roku 1769, než je objevili Španělé (a pojmenovali první z druhů jako Palo Alto, dnes městečko jižně od San Francisca). Přídodovědec Stephan Endlicher jim posléze přiřkl jméno Sequoia na počest osvíceného náčelníka Sequoyah z indiánského kmene Cherokee, muže, jenž dal svému lidu dokonce vlastní písmo. Sekvoje nemohly dostat důstojnější jméno, i když většina lidí je prostě nazývá „červeným dřevem – redwood“.

Krásné a urostlé stromy s načervenalou borkou nemohly uniknout pozornosti už prvních kolonizátorů, zvláště když se zjistilo, že jejich dřevo je odolné proti hnilobě. Navíc rovnoměrně rostlé a v jádru vlastně bez suků, tedy snadno štípatelné! A všude byly nádherné zelené pralesy „mlžného stromu“: od Silicon Valley (kde jsou dnes světově proslulé společnosti počítačového světa) až k pobřeží Big Sur a městečku Monterey na západě a k sněžným vrcholkům Sierry Nevady na východě. Tam ještě rostou zbytky obou druhů sekvojí, především zcela poslední ostrůvky sekvojovce obrovského. Mlžný strom sekvojím říkali lidé proto, že rostou jen v mlžném pásu horizontálních srážek, jež se každé ráno objevují nad pobřežím, kde se střetává teplý vzduch nad pevninou a vlhké chladné páry Kalifornského proudu Tichého oceánu.

 

A začalo kácení
 
Španělé káceli sekvoje sporadicky, jen pro omezenou potřebu svých misií kolem San Jose a Monterey někdy kolem roku 1834. Ale už v roce 1850 začala první těžba sekvojí vždyzelených na sever od San Francisca a už v prvních letech yenkeeovské kolonizace jeho výstavba spolykala všechno dřevo v okolí proslulé zátoky. Jména jako Napa či Sonoma tehdy nebyla spojena s vinicemi, které dnes rostou na svazích odlesněných hor, kde na výslunných místech zůstaly už jen duby, ale se sekvojemi. Za pár let už ale dřevaři táhli za kvalitním dřevem sekvojí na sever od San Francisca, k řece Russian River a do kraje Humboldt.
 
První parní pila na řezivo stála tam, kde je dnes městečko Guerneville na Russian River, ale těžit kmeny sekvojí vždyzelených bylo v těch podmínkách moc těžké. Chybělo železniční spojení, kmeny se musely k pile splavovat po vodě, těžit se tedy mohlo jen podél řeky. A výběrovým způsobem, neboť limitujícím nářadím byly pily.
 

 

Pak přišel technický pokrok – obouruční pila o délce dvou metrů, což umožnilo porážet kmeny do tohoto průměru – ale nejméně půldruhého metru naD zemí. Dobové fotografie ukazují dřevorubce stojící na vachrlatých lešeních přistavených ke kmeni, z nichž se teprve provedl zásek a posléze řez. Zbylé pařezy byly ohyzdné, ale díky vitalitě stromu mohly obrážet. Mladý podrost navíc doplňovaly mohutné semenné stromy s kmeny o větším průměru, na něž si dřevorubci s krátkými pilami netroufali.

Zpočátku se těžily stromy kolem řeky, protože po řece je dřevorubci dopravovali dál. Ale pak museli vymyslet jiný způsob dopravy. Ve vlhké a humusovité půdě bylo třeba vybudovat cesty. Nezbylo než vyskládat jednu vedle druhé užší části kmenů a po nich tahat klády šestispřežím koní nebo volů do údolí k řece. Aby se kmeny dostaly k pile, muselo se často čekat na jarní tání. Stačila ovšem větší povodeň, a vše mizelo v moři.
 

Byla to nejenom děsná dřina, ale především ničila krajinu. Při jarním tání v kraji proslulém enormními sněhovými srážkami a dešti brala voda vše – kmeny, půdu, cesty i nářadí. V tomto boji se živly se nikdo nestaral o budoucnost, o zalesňování.

 

Pilařská revoluce? Apokalypsa
 
Tehdejší parní pily nedokázaly zpracovat velké kmeny. Tehdejší způsob těžby tak byl katastrofálně neefektivní a devastující. Představte si stometrový kmen vážící tři sta tun, který padá k zemi a drtí svou korunou nejenom okolní stromy, ale sám je tak těžký, že se po dopadu roztříští o nerovný terén. Dřevorubci tedy odřežou jen zdravé části kmene a zbytek nechají ležet. Za chvíli je však všude kolem tolik balastu, zbytků kmenů, větví a celých vrcholků stromů, které jsou pro pilaře nezajímavé, že se k dalším stromům nemohou dostat. A tak zapálí vše, co leží na zemi. K obloze stoupají mraky dýmu, na zemi shoří i mladé stromky, hrabanka, semena, šišky i ostatní stromy. Prvním deštěm je pak zničena vrstva půdy, která se tvořila čtvrt století. Sekvoje umějí odolávat díky své stavbě kmene a vlastnostem kůry, která postrádá pryskyřici, velkým ohňům. Dělají to tak už od druhohor a vysoká teplota dokonce napomáhá otevírání jejich šišek i vyčištění půdy k uchycení semen, ale takovému typu „swamper burning“, lesnímu běsnění ohněm, vynalezeném bezohlednými těžaři, nedokáže odolat nic živého. Po těžbě zůstává měsíční krajina, kdo by se o to staral!
 
Ceny sekvojového dřeva začaly na počátku 20. století stoupat. Ale zatímco v roce 1850 obdržel majitel pily za zhruba tři kubíky řeziva třicet amerických dolarů, když definitivně zmizely poslední sekvojovce kolem San Francisca, vyšplhala se cena na desetinásobek. Těžařům se postupně dařilo přesvědčit o kvalitě sekvojového dřeva širší veřejnost. A to přesto, že jen naložit nařezanou surovinu na lodi na divokém pobřeží Kalifornie byl oříšek. Buďto bylo moře bouřlivé, nebo zátoky naopak zanesené pískem a bahnem. Panamský průplav neexistoval a obchod s východním pobřežím USA probíhal po strastiplné plavbě kolem Hornova mysu. Železnice, pokud byla, byla neúnosně drahá. Obchod s Evropou neexistoval.
 
Díky dobrým cenám se těžařům vyplatilo investovat do vývoje nářadí. V roce 1880 se na trhu objevily obouruční pily dlouhé 3,5 metru a hlavně první parní stroje na přibližování kmenů. Zhouba pro kmeny vzdálené na jeden a půl kilometru od cest, zvláště když těžaři dokázali postavit malé železnice k přibližování dřeva do horských údolí. Po roce 1900 se začalo dokonce používat zařízení nazvané bull-donkey. Složitým systémem lan se stahovaly kmeny k železnici i ještě větší vzdálenosti než doposud. Osud sekvojových lesů byl zpečetěn.
 

 

Otevření Panamského průplavu zvýšilo odbyt řeziva, pily dodávaly pražce pro nově budované železnice. Jen za rok 1912 jich ze sekvojového dřeva bylo prodáno v USA a do Evropy na padesát milionů. Později stoupla výroba na dvojnásobek. Ale proč ne. Sekvojové lesy se stále zdály nekonečné. Ovšem jen na pohled, protože už nestály ani dříve nedostupné stromy v Napa Valley a kolem Russian River. Jen v okolí Mendocina zmizelo například trvale šedesát tisíc hektarů sekvojových lesů. Těžaři se dokonce rozhodli využívat i té spouště, kterou po sobě zanechali, a pronajímali nově vzniklé paseky farmářům k pasení dobytka. Ten samozřejmě spásl a rozšlapal i nesměle rašící výhonky sekvojí a tím jen zkázu urychlil. Začaly se ozývat kritické hlasy.

 

První obavy
 
První náznaky znepokojení z kořistnické těžby se objevily už v roce 1900, kdy byl zřízen U.S. Forest Service, tedy něco jako federální lesní úřad. Pod tlakem odborníků z tohoto úřadu a veřejnosti nakonec prvních deset těžebních společností v roce 1922 přistoupilo k zalesňování. Za devět let vypěstovali ve školkách na třináct milionů kusů sazenic sekvojí, které vysadili na pouhých 26 400 hektarech, tedy na zlomku plochy, která se ročně odtěžila. Přestože to stálo jen necelých třicet tisíc amerických dolarů, zalesňování zastavili. Z vysazených sazenic se totiž kvůli žalostné péči o jejich růst ujalo jen dvacet procent. Američané neměli se zalesňováním a pěstěním lesa žádné zkušenosti, lesy se zdály být nevyčerpatelné a k tradici této země prostě bezohledné drancování zdrojů vždy patřilo.
 
Federální lesní úřad poté sice určil, že na každém akru vytěženého porostu musí zůstat stát alespoň pět semenných stromů, to však pomohlo jen v období před druhou světovou válkou. Po ní se opět zvedla poptávka po dřevě a obchod s řezivem se rozjel naplno.
 
Nikdo nerespektoval nic. Během jediného roku 1946 zmizelo z povrchu Kalifornie dalších čtyřicet čtyři tisíců hektarů sekvojového lesa. Bez náhrady.
 

Už pouhých sedmdesát let po zahájení těžby sekvojí stačilo dřevařům k tomu, aby bylo zřejmé, že tyto stromy mohou rychle a natrvalo zmizet z povrchu Země.

 

Zachraňte sekvoje
 

Šílené drancování lesů však nedávalo spát lidem, kteří takové pojetí podnikání nikdy nepřijali za své ani v USA. Lesní inženýři a významné osobnosti po celých Spojených státech amerických v roce 1918 založili Ligu pro záchranu sekvojí Save the Redwood League. Různé návrhy k právní ochraně alespoň zachovalé části lesů už ale zaznívaly již dříve. Několik fotografů přiblížilo krásu sekvojových lesů široké veřejnosti prostřednictvím Geografické společnosti a jejího slavného časopisu, své řekli a zaplatili i členové klubu Sierra Nevada. Slovo zaplatili je příhodné, protože například území dnešního národního parku Redwood, vyhlášeného až v roce 1968, je poslepováno z postupných koupí půdy od dřevařských společností. Dnes má rozsah 445 kilometrů čtverečních lesů, k nimž je ještě přičleněno unikátní pobřeží. Ke zmíněné rozloze přidal další chráněná území ve zhruba stejném rozsahu sekvojových lesů i stát Kalifornie, takže na první pohled vypadají sekvoje vždyzelené zachráněné. Ale sekvoje by mohly růst na ploše odhadované na šest a půl tisíce kilometrů čtverečních, tvrdí odborníci, a nikoliv na pouhém zlomku někdejší rozlohy.

Mnoho dřevařských společností nakonec souhlasilo i s programem zalesňování a stát Kalifornie majitele lesních pozemků za to daňově zvýhodnil, aby zajistil spíše výběrový způsob těžby, a zabránil tak vzniku tolik devastujících holosečí.
 

Zájem veřejnosti o oba druhy sekvojí je enormní a neustále vzrůstá. Oblast sekvojových lesů na severním pobřeží Kalifornie navštíví ročně až dva miliony lidí, národní park Redwood asi čtyři sta tisíc návštěvníků ročně. Park je zapojen do sítě největších a národních parků USA a sekvoje se staly státním stromem státu Kalifornie. Rozum jako by zvítězil nad bezuzdným kořistnictvím.

 

„Počestné“ podnikání
 
Ale stačí otevřít noviny a dočteme se, že společnost Maxxam jistého Charlese Hurwitze z Texasu, známého široké americké veřejnosti pod českým označením tunelář penzijních fondů, převzala násilně kontrolu nad rodinnou dřevařskou společností Pacific Lumber. Její majitelé byli vyhlášení šetrným přístupem k lesům sekvojí vždyzelených. Zato nový majitel začal bezohledně kácet všechny starší háje sekvojí ponechané jako ukázky či matečné stromy v Humboldt county, kde se zmocnil téměř osmdesáti tisíců hektarů lesů. Dřevařské podnikání se pod kontrolou společnosti Maxxam vrátilo do doby zlaté horečky, kdy neplatil zákon, jen síla peněz a násilí. Jen s tím rozdílem, že poslední nádherné kmeny sekvojí nestěhují k pilám už ani lankovky, jak bylo obvyklé, ale přímo helikoptéry. Potoky jsou přehrazovány bahnem a kamením, u cest lemujících naprosté holoseče o rozlohách stovek hektarů se vrší klády. Scény jako z učebnice raného kapitalismu. Ale i dnes se tomu říká počestné podnikání.
 
Všechno je vypočítané do posledního haléře, účty za prohrané soudy s obyvateli a náhrady škod nedosahují ani čtyř procent zisku za dřevo a to je vlastně ještě zlomek částky, již by měla společnost Maxxam skutečně zaplatit, kdyby Ch. Hurwitz nenašel (jakými prostředky asi?) ve státní správě a mezi soudci horlivé zastánce. To samozřejmě vyvolalo silný odpor veřejnosti a postižených, kteří se obrátili i otevřeným dopisem na prezidenta Billa Clintona. Je to neuvěřitelné čtení.
 

Nebudete věřit, že jste v 21. století, když se začtete do záznamu pořadu na stanici Alternative Radio a vyposlechnete si neuvěřitelný příběh ekologické aktivistky Judi Bari, která s kytarou v ruce, jak je v Americe obvyklé, skončila ve vězení a posléze zemřela na následky zranění způsobeného atentátem.

 

Podivná smrt
 
Co se stalo? V květnu 1990 řídila Judi Bari ještě s jednou kolegyní bílé subaru a mířily na sraz protestujících, když pod jejím sedadlem vybuchla nastražená bomba. Na místě byli ve dvaceti minutách nikoliv dopravní policisté, ale agenti speciální protiteroristické jednotky FBI a obvinili zpěvačku s roztříštěnou pánví a v bezvědomí z výroby bomby a neopatrné manipulace s ní.
 
Celá policejní akce se nakonec změnila ve frašku, neboť se zjistilo, že tentýž speciální agent FBI, který byl záhadně rychle na místě výbuchu, přednášel jen náhodou o výrobě stejného typu bomby – komu jinému než zaměstnancům devastované Pacific Lumber kontrolované společností Maxxam. To už veřejnost neunesla, zvláště když na další demonstraci proti bezohlednému kácení sekvojových lesů v blízkosti vesnic zavřela policie na čtyři sta lidí. Kupodivu to nebyli ekologičtí aktivisté či teroristé, jak s oblibou tvrdí i politici v ČR, ale dělníci a lidé, jimž šlo o životy a o osud kraje, kde chtěli i nadále žít v klidu a míru. Dřevařský průmysl, ale i lesnická obnova, poskytují zaměstnání asi sedmi a půl tisícům lidí a mají samozřejmě budoucnost, jen pokud se s lesy bude nakládat jako s obnovitelnými zdroji.
 
Konec tohoto příběhu je tragický. Fyzicky oslabená Judi Bari po šesti operacích následujících po dvou neúspěšných pokusech o zabití zemřela na rakovinu plic v roce 1997. Bill Clinton ani současný prezident nikdy řádně nezasáhli proti řádění společnosti Maxxam kontrolující Pacific Lumber a postižení lidé se scházejí i nadále na demonstracích s prosbami o pomoc ve věcech, které by snad měly být v 21. století s úrovní vědy, které lidstvo dosáhlo, samozřejmostí. To však nebrání politikům v tom, aby čas od času pojmenovali nějaký zachovalý háj sekvojí po svém kolegovi, neboť monumentální klenboví zelených katedrál skutečně vzbuzuje úctu a lidskou bázeň před silou přírody.
 

V tomto neutěšeném stavu příběh sekvojí končí, navzdory tomu, že mnozí z nás obdivují zbytky hájů sekvojovce obrovského či sekvoje vždyzelené v národních parcích propagovaných reklamou.

 

Sekvoje

* Sekvoj vždyzelená, latinsky Sequoia sempervirens (D. Don) Endl., patří do čeledi Taxodiaceae – tisovcovité, kam náleží i její nejbližší příbuzní.

* V roce 1948 byl v Číně objeven a popsán druh Metasequoia glyptostroboides – metasekvoje čínská, stromu, o jehož existenci věděli vědci jen z fosilních nálezů. Její objevení bylo velkou senzací.

* Sekvojí Američané hlavně nazývají Seqoiadendron giganteum – sekvojovec obrovský. Americká veřejnost odlišuje sekvoji vždyzelenou od svého mohutného příbuzného zjednodušeným názvem redwood, podle výrazně načervenalého dřeva.

* Oba druhy amerických sekvojí jsou monotypickým rodem vázaným jen na tento kontinent, avšak jejich předkové byli v druhohorách a třetihorách rozšíření po celém světě.

* Sekvoj vždyzelená je velmi vysoká, soupeří svou výškou snad jen s australskými blahovičníky. Nejvyšší sekvoj v současné době dosahuje 112 m. Průměr kmene může dosáhnout až 5,4 m. Tento druh, podobně jako jeho příbuzný, sekvojovec obrovský, se vyznačuje rovněž dlouhověkostí, nejstarší jedinci dosahují 2200 let, semenáčky dnes nejstarších stromů tedy začaly růst ještě před zrozením Ježíše Krista.

* Označení vždyzelená, sempervirens, si vysloužila pro svoji vitalitu, vyhání snadno výmladky, které tvoří hlavně na kořenových nábězích, ale i na kmeni, který ztratil vrcholovou část, nebo z kalusů. Výjimkou nejsou výmladky na padlých stromech.

* Sekvoje vyžadují velmi vlhké klima s častými srážkami a mlhami. Z mlh také získávají až čtyřicet pět procent vláhy. Nadneseně lze říci, že v suchých obdobích si sekvoje vytvářejí zadržováním vlhkosti vlastní mikroklima. Je dokonce jasné, že část vláhy, kterou sekvoje potřebují ke svému životu, zřejmě vstřebávají listy.

* Hustý zápoj větví a tříletá obnova plochých, ve dvou řadách protistojně rostoucích listů na větvičkách způsobuje též jev nazývaný stromový půdní profil, kdy spadané listí zachycené na větvích mineralizuje, vytváří trsy organické hmoty a stává se domovem mnoha epifytů.

* Sekvoje jsou jednodomé rostliny. Oplodněná semena dozrávají až na podzim příštího roku v šiškách velkých překvapivě jen 13 až 30 mm. Přečkávají na větvích i několik měsíců, i když k uvolnění semen dochází ihned po jejich dozrání.

* Semínka redwoodu jsou nesmírně malá, na jeden kilogram jich připadne až 265 000 kusů. Přes svoji lehkost nepadají za bezvětří dále než 60 až 120 m od mateřského stromu. Zato jeden dobře plodící strom vyprodukuje ročně až 6 milionů semen.

* Největším nepřítelem růstu sekvojí vždyzelených je oheň. Snáze mu odolávají vzrostlé stromy, jejichž kůra může být i 30 cm tlustá a prakticky bez pryskyřice a silně provzdušněná. Výzkumy ukazují, že sekvojový les může bez úhony přežít i tři silné požáry v jednom století. Po požáru totiž stromy i pět let neplodí. Na druhé straně, podobně jako u jejich příbuzného sekvojovce obrovského, jsou požáry pro obnovu sekvojí vždyzelených potřebné, neboť mineralizují půdní hrabanku a umožní tak průnik semen až k ní.

* V poslední době byl výzkum případné snazší obnovy sekvojových lesů zaměřen též na možnosti vytvářet klony, případně mezidruhové křížení genovou manipulací. Rozdílnost geonomů mezi sekvojí a sekvojovcem je však tak výrazná, že k druhovému křížení nemůže dojít. Při obnově sekvojových lesů tedy nezbývá než postupovat v souladu s přírodou.
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group