ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VANDR NA VLASTNÍ POHON

Urazil celkem 60 000 kilometrů v horách, pouštích i tropických pralesích. Šlapal v pětadvaceti pod nulou i padesáti nad nulou, po osamělých cestách i ve změti velkoměst. Stál s kolem nejníž, jak to jde, 400 metrů pod hladinou moře, ale i nejvýš, kam vedou silnice, přejel v Himálaji sedm vysokohorských průsmyků v nadmořské výšce až 5231 metrů.


SLÁVA NENÁPADNÉHO VÍTI

I když mu šlo v první řadě o sportovní výkon a až potom o zážitky, nemohl se jim vyhnout do té míry, že je jimi tak trochu přesycen. Přežil několikeré zemětřesení, písečné bouře v Tibetu, hurikány v Indonésii, ale i krkolomné pády na zledovatělém Araratu, havárii vrtulníku v Nepálu, srážku s kamionem v Argentině, posvátnou krávou v Indii i úřednickým šimlem v jiných zemích. Napadla ho smečka toulavých psů v Tunisku a Tibetu, rozběsněné včelí roje v Číně. Třikrát byl okraden, a to v Izraeli, Číně a na Novém Zélandě. V Egyptě potkal u výtahu herce Omara Sharifa a v Japonsku viděl mluvící semafory, přivezl si úlomky soch moai z Velikonočních ostrovů, a poslal domů kazety s folklorní hudbou zemí, kterými projížděl.

I když ze jména VÍTĚZSLAV zní "vítězství" a "sláva", nepatří Dostál mezi lidi, pro které jsou ovace davů podmínkou životní spokojenosti. Vítězslav Dostál z Hlubočce u Opavy, donedávna osamělý cyklista na cestě kolem světa, bývalý triatlonista, poutník křižující pěti kontinenty bez cizí pomoci, autor knih "Na kole třemi světadíly" a "Šťastná planeta, aneb jak jsem na kole objel svět", blonďák v žlutém dresu, jaký kdysi nosil jeho vzor Smolík. Připomíná trochu Terence Hilla anebo Krokodýla Dundee. Šlachovitý, opálený, ale skromný. Obličej zdobí bílé štětečky obočí a pod nimi vstřícné a živé oči, které toho už tolik viděly.

JEN TAK SI ŠLÁPNOUT

Poprvé seděl na kole, když mu bylo pět, a protože to bylo velké kolo a nemohl zabrzdit, skončil v příkopě v kopřivách. Když pak přišlo jaro, usedl na kolo, máma mu dala žluté tričko, jaké nosil Smolík, ale Dostála vůbec nenapadlo, že by měl být nějakým Smolíkem, napadlo ho, že se na tom kole vydá na dalekou cestu do Afriky. Stejně jako všichni ostatní v době, která cestování nepřála, hltal dobrodružství z knížek, sportoval a život plynul.

Jednoho krásného dne zjistil, že na olympijskou medaili asi nemá, a tak se rozhodl, že to nebude dál pokoušet, spíš začal přemýšlet o všech těch nejrůznějších cestách a dopravních prostředcích, jak se dostat do světa a kolem světa.

Na základě toho si udělal takovou rekapitulaci cestovatelských putování v druhé polovině dvacátého století: začalo to "klasikou" dvojice Hanzelka a Zikmund. Po válce Octávia Františka Elsnera, tři kluci, co se vydali "na mopedu k beduínům", čtyři mladé dámy, které se vydaly na olympiádu v roce 1968 jako "šlápoty do Mexika", cesta dr. Potužníka na malém motocyklu po Austrálii, Richard Konkolský, velký český mořeplavec, spousta dalších dopravních prostředků i jejich kombinací, ale pořád tam něco chybělo, a my už víme co. Je to ekologický dopravní prostředek, spolehlivý a elegantní, bicykl, velociped čili kolo.

Cíl, kterému podřídil nejméně deset let života. V rámci přípravných cest sjezdil na kole Polsko, Balaton, Jugoslávii, Západní Evropu, v roce 1990 Spojené státy americké a jako generální zkoušku napříč Austrálií přes Ayers Rock. Tady si ověřil, že by se do toho dalo šlápnout.

SEDMADVACET PÁRŮ SJETÝCH PNEUMATIK

Představte si, že je 18. září 1994. Internet u nás je čerstvě narozené dítě, o tunelování bank a českého průmyslu vědí zatím jenom tuneláři, Václav Klaus je na výsluní moci, televize Prima ještě neexistuje, magazín KOKTEJL poprvé vychází na kvalitním papíře. Každý z nás si může dosadit své vzpomínky, a tím zjistí, kolik času od té doby uplynulo. A po celou tu dobu cyklista Dostál "do toho šlapal" tak dlouho, až objel úplně celý svět na klasické české velamosce, trekinkovém kole. Měl jen trochu kratší rám, protože když je kolo plně zatížené, tak se rám vlní. Myslí si, že vsadil dobře, protože klasický rám by možná prasknul.

V průběhu cesty vyměnil 27 párů pneumatik, což je 54 gum. Kromě toho se přední gumy mění po ujetí určitého počtu kilometrů za zadní, protože zadní je víc namáhaná, nese větší zátěž a víc se sjede. Duše nepočítal, defektů 106 a poslední stosedmý dostal v předměstí Berouna. Vyměnil čtyři řetězy a s tím související čtyři sedmikolečka, protože s vytahaným řetězem se mění i modul ozubeného kola. Středovou osu, na které jsou kliky a pedály, měnil po 40 000 km v bolivijském městě La Paz, v Sydney a v Mexiku. Během cesty vyměnil sedm zadních kol a měl stanoveno sedm technických stanic, a to v Káhiře, Káthmandú, Bangkoku, Sydney, Santiagu, Limě a Caracasu. V Peru mu prasknul zadní nosič, který sdrátoval a s tím drátem přijel až do Prahy. Jediné, co nikdy doopravdy nevyměnil, bylo to, co je nejen na bicyklu, ale na každém dopravním prostředku nejdůležitější, a to je motor, v tomto případě cyklista.

KARIMATKA, STAN A... SPISOVKA

A protože motor musí vydržet, je důkladná fyzická příprava asi hlavní předpoklad k rozhodnutí vydat se na takovou cestu, kde každodenní posun o průměrných 120-130 kilometrů je normou. Víťa na takovou dávku byl zvyklý, ale když to narůstá už třetí rok, je to horší, a tak už ho ani tolik nezajímala denní vzdálenost, jako spíš vzdálenost k místu odpočinku, která činila vždy asi tak 1200 kilometrů. Pak dva až tři dny odpočíval, po 10 000 to vzrostlo na pět dnů až týden. Co se týče zdraví, konzultoval všechno s odborníky, půl roku před startem už chodil na očkování proti všem možným i nemožným chorobám, až jich nakonec bylo asi třináct nebo patnáct, nestačil na ně očkovací průkaz, a tak do něj vlepili listy navíc. Nechtěl, jak on říká, dát pomocnou ruku osudu, a pro každý případ si nechal vyoperovat slepé střevo. V lékárničce měl sterilně zabalený skalpel, pinzetu, chirurgické šití.

Málo platné, údržba motoru se nesmí zanedbávat. Víťa často spal ve volné krajině, a to buď ve stanu, anebo bivakoval jen tak. S veškerými náklady se musel vejít do 20 dolarů na den. Do pětatřiceti kilogramů zátěže, kterou si vezl na kole, se vešlo jen to nejnutnější. Karimatka. Spacák. Stan, fotoaparát, videokamera. Vařič a mapy, pár náhradních dílů na kolo a taky česká vlajka. Nezbytné zásoby jídla a pití. A pak spisovka. Byly to vzpomínky na domov. Řada lidí Víťu před startem podpořila morálně, napsali mu krásná slova na cestu, a když mu bylo krušno, tak otevřel spisovku, podíval se na fotografie rodiny, přečetl si povzbudivá slova a pokračoval dál. Možná ho spisovka inspirovala i při psaní deníku. Jeho rukopis ale není krasopis, tak při první příležitosti na zastávce požádal o možnost technického přepisu, a to se nakonec ukázalo jako nejlepší, protože kolikrát předtím mu jeho manažerka Lýdie z Čech vyhubovala, že to po něm nemůže přečíst a že tedy takováhle spolupráce ne. Tak se musel snažit a psal, kde se dalo - po restauracích, v Japonsku u benzinové pumpy s klimatizací. Své neuvěřitelně systematické poznámky tady psal tak, že jezdil přískoky od jedné pumpy k druhé a využíval toho také ke "zchlazení", protože čtyřicet stupňů je vedro, které drtí. Vedl si také zvukový deník a své zážitky autenticky namlouval během jízdy na diktafon, který držel v ruce! Přepisy jeho záznamů již stačily obletět naši zem a do konce roku by měla vyjít kniha s příznačným názvem ŠŤASTNÁ PLANETA.

POD KOLY KAMIONU

Technických problémů na bicyklech není tak moc, fyzické problémy se dají odstranit odpočinkem. Víťa se naučil relaxovat i za jízdy, a protože je z generace Porty, pouštěl si do sluchátek během jízdy Nedvědy anebo Spirituál kvintet, ale taky Pavla Bobka nebo Beatles. Měl s sebou jedinou knihu - miniaturní vydání Bible. Když přišla opravdová krize, nezbývalo mu než zatnout zuby a šlapat dál. Nejhorší bylo, když se nakupila krize psychická, fyzická únava a do toho ještě technické problémy. Něco takového se stalo v peruánských Andách při přejezdu jednoho z dílčích hřebenů Kordiller: "Nejhůř jsem se cítil v peruánských Andách na trase z Cuzca do Nazcy v nadmořské výšce 4500 metrů," vzpomíná. "Není tam asfaltová silnice ani civilizace, asi tři vesničky na sto padesáti kilometrech, po okolních kopcích se potulují gerillos, partyzánské protivládní bojůvky, navíc jsem tam dostal někde v nějaké jámě defekt. Neměl jsem ani jídlo, ani na čem si udělat teplou polívku, tak jsem otevřel sáček instatní polévky, nasypal jsem ten obsah do sebe, šel k řece a zapil to vodou a šlapal dál."

Nejhorší zemí pro cyklisty je Brazílie. Zde cyklistika moc "nefrčí", když se sem tam někdo odváží na silnici, tak na něho není brán zřetel. Když viděl v televizi, jak německý cyklista zahynul pod koly tiráku, netušil, že podobnému osudu unikne jen o vlásek. Na cestě z Mendozy do Buenos Aires, kde fouká ostrý boční vítr a kamiony tu vozí zboží z Brazílie do Chile po trase delší než přes celou Evropu, ho jeden brazilský kamion strhnul. Prý se to tu občas stává, šoféři jsou přetížení, usnou, namíří si to do pampy a někdy si ani nevšimnou, že někoho přejeli. Víťa strávil noc v nemocnici, kolo bylo nepojízdné, bagáž rozbitá a on také rozbitý. Deset dní se kurýroval na našem zastupitelském úřadu v Buenos Aires.

Nejšťastnějším se člověk cítí, když vyvázne z takovéhle svízelné situace, anebo když má za sebou dílčí úsek nějakého těžkého kontinentu. Cyklista Dostál se nejšťastněji cítil, když dorazil do Caracasu. Od startu do Santiaga to bylo 15 700 kilometrů Jižní Amerikou, přijel tam o sedm kilo lehčí, už o něm věděli, pan velvyslanec ho přivítal skoro jako nějakého vládního činitele, připravili pro něj tiskovu besedu, ale on první tři dny jen spal.

JAK JSEM SE ZMĚNIL

"Jak jsem se změnil, nemohu posoudit. Já si myslím, že člověk se příliš nemění," řekl mi Víťa Dostál, "ale kdybych se změnil, byl bych rád, aby to bylo jenom k dobrému. Člověk samozřejmě za tři roky na cestě leccos pozná. Hlavně to, že naše země není tak velká a také, že střídání podnebných pásem, kultur a náboženství, to vše dokazuje, že svět je opravdu různorodý už od svého vzniku, a bylo by dobré, kdyby takový zůstal. Naučil jsem se respektu k druhým lidem, toleranci. Stal se ze mě větší realista, ale vím, že když nebudeme mít optimistický pohled na budoucnost, tak to můžeme zabalit. Viděl jsem na cestě rodit děti, ale taky umírat lidi. Jsem strašně vděčný osudu, že mě do toho sedla posadil a umožnil mi objet svět."

Ví, že kdyby cestoval autem, měl by větší problémy, protože když domorodec vidí bělocha zastavit u chýše s džípem, myslí si zákonitě, to je bohatý člověk, a on to skutečně také bohatý člověk je. "Oni si to domorodci čas od času mysleli i o mně," vzpomíná Víťa. "Ale když viděli zaprášeného, zpoceného, unaveného cyklistu, který si všechny věci veze na kole, tak jsem se s nimi líp sžil. Berou vás jinak."

Věděl to z předchozích cest a počítal s tím od samého začátku. Vyjel na nenápadném bicyklu tmavozelené barvy, brašny byly původně fialové, pak už se nedalo poznat, jakou barvu mají. Potkával čas od času cyklisty, kteří vypadali jako cirkusový stan vyšňořený cingrlátky. Všude samé nálepky, nášivky, třásničky. To on nechtěl, úmyslně si oblékal v Jižní Americe dres, který má díry na zádech.

Z každé cesty přivezete také nějaké překvapení. To Dostálovo se jmenuje LIDICE. Tohle jméno má všude na světě jen jediný význam, a to ten náš, český. Jen v Jižní Americe jsou prý troje Lidice - v Panamě, Mexiku a pak v Brazílii, kde se český cyklista Dostál setkal s českým prezidentem Havlem.

SPORTOVEC ROKU?

Osamělý český dobrodruh není sám. Spíš se zdá, že i když je svět objeven a popsán, dobrodruhů přibývá. Jenom namátkou můžeme vybrat ženy z Velké Británie za poslední roky: šestapadesátiletou babičku Jennifer Murrayovou, která se letos v srpnu stala první ženou, jež zeměkouli obletěla vrtulníkem za 97 dní. Devětadvacetiletá Samantha Brewsterová zase jako první žena obeplula svět a třicetiletá Ffyona Campbellová během jedenácti let obešla svět pěšky.

Pro někoho je Víťa Dostál příkladem toho, jak se plní životní sny, jak poctivost, vytrvalost, síla a odvaha společně se štěstím dokáží cokoliv. Pro jiného pak výzvou, jak dosáhnout na svou hranici možností. Exministr Kočárník mu fandí jako všem lidem, kteří chtějí dokázat něco víc než ostatní, herec Dejdar tvrdí, že jen silný člověk dokáže "vyjet, přežít, žít a někde nezemřít", cyklista Škoda ví, že to byl obrovský výkon a cestovatel Zikmund navrhuje Víťu Dostála na titul sportovce roku. Dostálův výkon je přece nesrovnatelný s tím, když se někomu podaří pěkně umístit míč anebo puk do branky. Dostál má v sobě něco ze starověkých olympijských maratonců. A co tomu všemu slávou možná trochu zaskočený Víťa říká sám? Kolo prý na hřebík nepověsí, protože kdo to udělá, zrezaví sám. Ale těší se na výletních dvacet-třicet kilometrů bez bagáže českou krajinou. Jen tak si pojede a bude se dívat kolem sebe. Taky se těší, jak bude s bráchou sázet stromky.
duben 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group