ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Upíři zemí koruny české

„Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.“

zápis z Krátké kroniky římské i české z roku 1360
 
Upíři zemí koruny české

 

Napsal  Aleš Horáček

 

Když archeologové v roce 1999 zkoumali část hřbitova u dnešního Chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci, narazili v nejstarší spodní vrstvě na čtyři zvláštní hroby z počátku 13. století. Přestože v té době již byli nebožtíci ukládáni do rakví nazí nebo v rubáši, ve třech z těchto hrobů ležely kovové přezky dokazující, že mrtví byli pochováni v šatech. Jeden z nich navíc ležel zcela netypicky na břiše. Že to stále jako přesvědčivý důkaz vampyrismu nevypadá? Pak je tu ještě čtvrtý hrob. Mrtvole, pravděpodobně ženě, v něm někdo přibil hřebem nohu k rakvi, aby nemohla vstát.
 
„V první polovině 13. století už by o pohanství neměla být vůbec řeč, a my tu najednou máme přímo u církevní stavby nález, ze kterého pohanství přímo čpí,“ říká Petr Čech z Archeologického ústavu Akademie věd.
 
Objev vampýrských hrobů v Žatci je jen jedním z mnoha. Na podobné narazila například archeoložka Zdeňka Krumphanzlová, která v letech 1955 až 1960 zkoumala slovanské pohřebiště z 10. století v Lahovicích u Prahy. Ostatky v nezvyklých polohách byly ve více hrobech, za vampýrské byly nakonec označeny dva: v jednom ležela kostra asi pětačtyřicetiletého urostlého muže, který měl na kotnících, kolenech i hlavě položeny těžké kameny, aby nemohl vstát. Druhý „vampýr“ byl pohřben s hlavou k východu (zpravidla se pohřbívalo s hlavou k západu) a na břiše, což je jeden z nejstarších protivampýrských zvyků vůbec. „Je to především kvůli víře ve zlý pohled mrtvého, snaze ztížit jeho návrat a obavě, aby duše nevstoupila ústy opět do těla,“ vysvětluje archeoložka Krumphanzlová ve studii publikované v roce 1961 ve sborníku Památky archeologické.
 
Způsobů, jak upírovi zabránit v řádění, existovala celá řada. V Lochenicích na Královéhradecku objevili archeologové v roce 1983 hrob, ve kterém byla na břiše pohřbena žena přibitá železnými hřeby k prknu na dně jámy. V roce 1991 našli ve Starém Městě na Uherskohradišťsku několik hrobů z druhé poloviny devátého století. Někteří mrtví byli svázáni ve skrčené poloze a uloženi na boku s pohledem k severu, aby neviděli východ a západ slunce. Další měli obličeje rozbité kamenem nebo byli kameny zatíženi. V roce 1998 našli archeologové tři vampýrské hroby z první poloviny 11. století ve Vraclavi u Vysokého Mýta. Ve dvou byly pochovány jen hlavy, obě obličejem k zemi. Třetí z nebožtíků měl kromě polohy na břiše oddělenou hlavu od těla a v levé části hrudníku stopy po kůlu.
 
V Bášti u Prahy objevili archeologové v roce 1976 v jednom z hrobů z 10. století dokonce kostru ženy, která měla ve třetím bederním obratli zaražený skalpel. „Nález je dokladem rituálního znovuusmrcení nebožtíka,“ konstatuje ve sborníku Slované 6.–10. století archeolog Ludvík Skružný.
 

Vampýrské hroby se našly také na pohřebišti v Radomyšli u Strakonic, v Zelenči, v Prostějově, v Písku, a tak by se dalo pokračovat nejen u nás, ale v celé Evropě i na jiných kontinentech.

 

Čelákovická záhada
 
Výjimečným je v tomto výčtu objev z Čelákovic u Prahy. Existuje tu lokalita, které se již od 18. století říká Mrchovláčka, což je označení pro místo, kam se zahrabávaly mršiny. Právě tady v roce 1966 odkryl archeolog Jaroslav Špaček pohřebiště s jedenácti hroby. Další byly zničeny v roce 1950 při těžbě písku pro stavbu dělnických domků. Celkem tu bylo v rozmezí několika desetiletí pochováno asi dvacet lidí, z nichž se dochovalo čtrnáct koster. V obvyklé poloze neležela ani jedna. Polovina pohřbených měla svázané ruce, někteří leželi na břiše nebo na boku, několik jich mělo hlavy oddělené od těla.
 
„Jednalo se jednoznačně o projevy vampyrismu. Nové však bylo to, že zatímco jinde se našly takové hroby na běžných pohřebištích, tady je to poprvé, kdy byl pro tyto zemřelé vyčleněn zvláštní prostor mimo hřbitov,“ tvrdí Jaroslav Špaček. Podle pěti nalezených kovových přezek, podobných, jaké se našly i v Žatci, určil stáří pohřebiště na konec 10. až první polovinu 11. století.
 
Názor, že se v Čelákovicích nachází jediný známý hřbitov vampýrů ve střední Evropě, nikdo nezpochybnil téměř čtyřicet let. Mrtví z Čelákovic se tak stali nejznámějšími českými upíry vůbec.
 
V loňském roce však vyšla ve sborníku Studia mediaevalia pragensia studie archeoložky Pavlíny Maškové, která se na nález dívá úplně jinak. Vychází z toho, že podobné přezky se později objevily i v nálezech z mnohem mladší doby a předkládá novou hypotézu. Mrchovláčka je podle ní bývalé popraviště někdy z 15.–17. století a domnělí vampýři jsou ve skutečnosti popravení odsouzenci. Všichni pohřbení totiž byli muži, navíc často poměrně mladí, a Čelákovice v 10.–11. století měly řádné pohřebiště.
 
Posunutí stáří nálezu do mladší doby by ostatně mohlo vysvětlit i záhadu, na kterou už v roce 1971 upozornila v Časopise Národního muzea antropoložka Miroslava Blajerová. Čelákovičtí vampýři totiž měli kratší lebky, než bylo podle nálezů z jiných slovanských hrobů na přelomu 10. a 11. století běžné. To později vedlo milovníky záhad k vývodům, že v Čelákovicích skutečně žila nějaká zvláštní vampýrská rasa. Antropoložka Blajerová však jen naznačovala, že lebky z Čelákovic svými rozměry odpovídají spíše ostatkům ze 13.–15. století.
 

„O tom, ze které doby pohřebiště pochází, diskutovat můžeme, protože kromě přezek jsme nenašli nic, z čeho by se dalo stáří nálezu odvodit,“ připouští Jaroslav Špaček. Teorii o popravišti ale odmítá. „Kdyby to bylo popraviště z takto mladé doby, existovaly by o něm písemné zmínky. Záznamy o obecním soudu a čelákovické městské knihy, z nichž nejstarší je z roku 1366, se však zmiňují pouze o popravišti Šibeňák jihovýchodně za městem. Na pohřebišti jsme navíc narazili na projevy, které popravou zkrátka vysvětlit nelze, jako ústa zacpaná jílem nebo kůl vražený rituálně mezi paži a trup. Také víme, že hlavy byly od těla odděleny až po smrti, protože se nenašly žádné stopy po sečné ráně,“ vypočítává archeolog Špaček.

Obě vysvětlení se ve skutečnosti mohou doplňovat. Právě popravení totiž patřili do skupiny, která budila obavy z návratu mezi živé.
 
Ať už ale byli v Čelákovicích pohřbeni upíři, nebo odsouzenci, nový pohled na vampýrskou problematiku již vedl například k přehodnocení podobného nálezu, také ze Žatce.
 
I tady našli archeologové v roce 1998 mimo hřbitov malé pohřebiště. V jednom hrobě ležela kostra s kusem dřeva a železným hřebem v hrudníku. Ve vedlejší jámě pak byly uloženy ostatky čtyř lidí, z nichž dva měli u sebe již známé kovové přezky.
 
„Byli to vesměs mladí lidé a museli zemřít ve stejnou dobu. Protože neleželi na hřbitově, zřejmě právo pohřbu z nějakého důvodu ztratili. Kvůli analogii s pohřebištěm v Čelákovicích jsme nález původně pokládali za projev vampyrismu, dnes se ale již spíš přikláníme k novějšímu vysvětlení o pohřebišti popravených,“ říká žatecký archeolog Petr Holodňák.
 
Pro drtivou většinu vampýrských hrobů, pokud byly nalezeny přímo na hřbitovech, z toho však nevyplývá vůbec nic. A je jich stále dost. Na každých sto hrobů z raně středověkých pohřebišť u nás připadá v průměru jeden.
 

 

Svědectví kronik
 
Vampýry ostatně známe i ze starých dokumentů. Z nich můžeme usoudit, že dochované hroby jsou ve skutečnosti jen malým pozůstatkem na protivampýrská tažení, protože ostatky velké části domnělých upírů jejich současníci spálili. V kronice benediktýnského opata Jana Neplacha najdeme vedle již zmíněné zprávy o Brodce z Levína u Kladska, které tehdy patřilo k českým zemím, také zápis o případu z roku 1337, kdy v Blově u Kadaně údajně každou noc vstával z hrobu a sužoval okolní vesnice zesnulý pastýř Myslata. Protože jeho řádění neskončilo ani poté, co byla mrtvola vykopána a probodnuta dubovým kůlem, i jeho tělo spálil kat na hranici.
 
Nebo lze zmínit příběh trutnovského bohatého a ctěného měšťana Štěpána Hubnera, jak jej zaznamenal místní kronikář Šimon Hüttel. Krátce po své smrti v roce 1567 prý začal Hubner vstávat z hrobu, honil lidi a několik jich umačkal k smrti. „I bylo poručeno katovi, aby to tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu jemu sťal. To když se stalo, vystříkla hojná krev z těla všecka čerstvá, ačkoliv ten boháč před pěti měsíci umřel, z těla kat vytrhl srdce jeho celé čerstvé, a to tělo na prach spálil.“
 
Poslední etapa honu na upíry přišla krátce poté, co ochabla vlna čarodějnických procesů. Právník a ředitel kroměřížských biskupských statků Karel Ferdinand Schertz sepsal roku 1704 spisek Magia posthuma, ve kterém líčí upírské příběhy z té doby a popisuje protivampýrská opatření. Od něj víme, že před takovými zásahy zpravidla nejprve vyslýchala komise v čele s děkanem pod přísahou svědky a po exhumaci na tělech nebožtíků hledala důkazy o jejich vampyrismu – stadium rozkladu, krev v ústech, ohebnost končetin a podobně. Tělo usvědčených upírů pak končilo v ohni.
 
Podle knihy Giuseppa Maiella Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy se na Moravě tato praxe tak rozšířila, že osvícenská panovnice Marie Terezie nařídila v místě dvakrát úřední šetření. Nakonec v roce 1755 vydala Dekret o upírech, kterým zakázala duchovenstvu otevírání hrobů a jakékoliv hanobení mrtvol bez předchozího projednání se státními úřady a přítomnosti odborného lékaře.
 

Nicméně na některé formy protivampýrských opatření narazili etnologové ještě počátkem druhé poloviny dvacátého století v cikánských osadách na Slovensku. Pozůstalí tu například dávali zesnulým do rakví noviny. Podle novodobé pověry totiž mrtvý nemohl vstát z rakve, dokud noviny nepřečetl, takže se tím mrtvému zabránilo vycházet z hrobu nadobro. To proto, že většina lidí v osadách zkrátka neuměla číst. Připomíná to staroslovanský zvyk házet do hrobů mák, protože mrtvý pak může z hrobu vyjít, teprve až spočítá všechna zrníčka.

 

Kdo byli upíři?
 
Odpověď na otázku, kdo byli lidé pohřbení ve vampýrských hrobech, se hledá jen velmi těžko. S největší pravděpodobností to byly oběti prastaré lidové víry, která vznikla už v myslích primitivních lidí jako reakce na strach z mrtvých a z jevů, pro které tehdy neexistovalo vysvětlení. Jak je ale možné, že tato prastará víra přežívala až do osvíceneckých časů, a kdo byly její oběti? K vysvětlení nám zbývají jen teorie, které se mohou navzájem doplňovat a zároveň se lišit případ od případu.
 
Teorie sociologická: Má-li nějaké společenství fungovat, potřebuje nepřítele. Nic lidi nespojí tolik, jako když se mají vůči komu vymezit a na koho svést vše špatné. A když skutečný nepřítel neexistuje, stává se jím zpravidla ten, kdo se nějak odlišuje.
 
Ve spojení s vampyrismem se nejčastěji mluví o lidech s porfyrií, poruchou projevující se sníženou tvorbou krevního barviva. Pacienti při ní mají jevit příznaky typické právě pro upíry. Ve skutečnosti se jedná jen o nejméně častou formu tohoto postižení známou jako Güntherova nemoc. Kůže je při ní mimořádně citlivá na sluneční záření, nehojící se léze vedou až k znetvoření prstů, nosu a uší, pacient trpí chudokrevností, bývá plešatý, velmi chlupatý, a to i v obličeji, a dokonce má červené zuby. Že by však touto nemocí trpěla nějaká větší část středověkých „vampýrů“, je velmi nepravděpodobné. V celé České republice, mnohem hustěji osídlené než ve středověku, jsou totiž momentálně známi jen dva lidé s touto chorobou.
 

Za upíra ale mohl být považován prakticky kdokoliv. Mentálně postižený, člověk trpící tělesnou vadou, nemocí, ale třeba i ten, kdo měl křivé či vypadané zuby, bradavice nebo velká mateřská znaménka. Etnoložka Alexandra Navrátilová v národopisném časopise Český lid připomíná, že „vampýrem se mohli stát podle lidové víry také jedinci narození v košilce (plodové bláně) nebo lidé zlí, samotářští a náměsíční“.

Teorie historická: V první polovině devátého století začalo na české území pronikat křesťanství a vytlačovat pohanské zvyky a rituály. To však nebylo nijak jednoduché. Jak víme z Kosmovy kroniky, ještě počátkem 11. století, kdy již byla církev pevně usazena i na venkově, „mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští“. Z té doby se dochovalo mnoho církevních a šlechtických dekretů, které nařizovaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit. Až v roce 1092 vydal Břetislav II. nařízení, kterým zakázal konání pověrečných obyčejů, nařídil vypudit čaroděje, kouzelníky a hadače z království a vymýtit pohanské posvátné háje a stromy.
 
Právě z dob počátku křesťanství v českých zemích pochází většina nalezených vampýrských hrobů. Někteří vampýři tedy ve skutečnosti mohli být i stoupenci starého kultu, kteří byli nové věrouce nepohodlní a bylo z nich tedy třeba i po smrti udělat symbol všeho zla.
 
Teorie medicínská: Když archeologové ve východním Connecticutu zkoumali vampýrský hrob pocházející dokonce ještě z 19. století, napadlo je porovnat výsledky výzkumu se záznamy, které se o upírech dochovaly v místních archivech. Ukázalo se, že se všech dvacet zdokumentovaných případů vampyrismu z té doby podobá. Po pohřbu nebožtíka začali chřadnout jeho příbuzní, požádali tedy o exhumaci mrtvoly a tělo buď spálili, nebo na něm provedli protivampýrská opatření. Michael Bell, který záznamy vyhledával, našel společné pojítko: všichni pohřbení zemřeli na tuberkulózu. Národní americký institut zdraví a medicíny následně potvrdil, že stopy po tuberkulóze byly zjištěny i na žebrech muže ze zkoumaného hrobu. Je tedy víc než pravděpodobné, že upírem byla v tomto případě ve skutečnosti bakterie Mycobacterium tuberculosis. Jinde jím mohl být mor či cholera.
 

Teorie mystická: Za zmínku stojí i teorie, která se snaží upírství vysvětlit lehce mystickým způsobem. Vychází z toho, že při stavu tehdejší medicíny mohlo docházet k případům, kdy byl člověk ve strnulém stavu považován za mrtvého a byl pohřben zaživa. Pokud by se takový člověk v hrobě probral, mohly podle některých mystiků jeho zoufalé myšlenky na záchranu vyvolat telepatii či halucinace příbuzných. Pokud by na jejich základě byla rakev znovu otevřena, lidé by v ní skutečně objevili upíra – člověka šíleného prožitou hrůzou, patrně ještě stále částečně strnulého, nebo již jen jeho mrtvolu zohavenou úpornou snahou dostat se na svobodu.

 

Žijí mezi námi
 
Vampyrismus nyní prožívá jakousi renesanci naruby a pro mnoho lidí se stal dobrým byznysem. Novou vlnu zájmu o upírskou tematiku vyvolala před sto deseti lety legendární kniha Brama Stokera Dracula a první filmy na její motivy Nosferatu (1922) a Dracula (1931) s charismatickým hercem Belou Lugosim, o kterém jsou kvůli jeho podivínství moderní vyznavači vampýrského kultu přesvědčeni, že byl sám upírem. Na této vlně se postupně svezly desítky spisovatelů a filmařů (z české produkce známe například knížku hororů Miloslava Švandrlíka Draculův švagr nebo film Svatba upírů). Živnou půdu pro novodobý vampyrismus pak dotvořil rozvoj počítačových her a internetu.
 
Když v roce 1998 vydal frontman jihlavské gothic-rockové skupiny XIII. století Petr Štěpán Knihu Nosferatu s podtitulem Vampýrská bible, byla rozebrána během několika měsíců, podobně jako za pět let její nové vydání. Přitom z pohledu moderního vampyrismu jde vlastně již o přežitý kousek. Upíři tu většinou stále vystupují jako záhadné postavy z tajemného světa. Tomu už dnes uvěří málokdo, a tak nová generace vampyristů přišla s novou, moderní teorií.
 
Na jedné z oblíbených českých „upírských“ stránek vampyres-support.mysteria.cz se lze dočíst, že upíři jsou vlastně celkem normální lidé, jen s výjimečnými schopnostmi, potomci starobylého rodu, který lidstvo kvůli jeho úspěchům pronásledovalo a téměř vyhubilo. Zbylí jedinci nyní svou jedinečnost raději skrývají a všechny ty pověry o strachu z česneku, o tom, že se upír neodráží v zrcadle, má dlouhé špičáky a umí se proměňovat ve zvířata, jsou prý jen záměrně rozšířené povídačky kvůli vytvoření falešného dojmu, že upíři jsou jen výplodem pověrčivých prosťáčků. Příslušníci upírského rodu prý sice potřebují pít krev, ale jen jako energetický doplněk stravy a stačí jim, když si jednou za čas cucnou od nějakého dobrovolného dárce – například z ruky kamaráda či kamarádky.
 

Vtip je v tom, že svou odlišnost si musí upír uvědomit v období puberty, jinak zůstane celý život obyčejným člověkem. Vezmeme-li v úvahu, jak se za ta staletí lidé křížili, dává tato teorie každému puberťákovi to, po čem většina z nich touží: šanci na výjimečnost. A tak zatímco dřív byl vampyrismus zaměřen na vymítání domnělého zla, dnes vlastně jen vychází vstříc takovým výkřikům, jaký napsal do diskuse na serveru ritual.cz jistý Martin: „Hele, já bych se chtěl stát upírem. Už jsem o tom hodně přemýšlel a prostě bych se jím chtěl stát. Neví někdo o někom, kdo by mi pomohl?“

 

Protivampýrská opatření

* poloha na břiše

* skrčená poloha

* zavalování a zatloukání kameny

* ucpávání úst (kamenem, železem, hlínou)

* probíjení kůlem

* násilné porušování těl

* pohřby samotných hlav

* střílení šípy do hrobu

* zažíhání ohňů na hrobech nebo v nich

* svazování mrtvých

zdroj: Zdeňka Krumphanzlová, Památky archeologické 1961

 

Formy vampyrismu

* Revenant – Mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.

* Vampýr nebo upír – Nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.

* Mora – Dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.

* Vlkodlak – Poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním.

zdroj: Městské muzeum Čelákovice
 
Duben 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group