ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Staříci se zlatými skříňkami

Pouliční čističi bot. K Turecku patří stejně jako špičaté minarety a skopový kebab. A snad nikde jinde na světě nemá jejich řemeslo takovou tradici a úroveň.
 
Staříci se zlatými skříňkami 

Napsal a vyfotografoval  Zdeněk Micka

 

V   našich končinách už z ulic takzvaní cídiči bot dávno vymizeli. Jejich řemeslo bylo totiž vždy považováno za poněkud nedůstojné, něco, čím se žádný řádný občan nemůže trvale živit. Evropané navíc tuto živnost vždy chápali spíše jako žebrotu či atrakci než skutečně potřebnou službu. V Turecku je tomu jinak. Čištění obuvi se tady věnují i ctihodní staříci velebného vzezření a nikoho ani nenapadne na ně koukat skrz prsty. Právě naopak. Ayakkabi boyacisi (čti ajakabi bojadžisi), doslova přeloženo leštiči bot, jsou v zemi obráceného půlměsíce považováni za nepostradatelné a lidé často využívají jejich služby. Turci si totiž velmi zakládají na svém zevnějšku. Mít čisté a vyleštěné boty je pro ně stejně důležité jako správně zastřižený knír. Boty si nechávají čistit cestou do zaměstnání, ale hlavně před návštěvou přátel nebo čajovny.

 

Nečekaný servis
 
Protože turečtí čističi bot dělají svou práci opravdu důkladně, mají jejich zákazníci dost času přečíst si zatím noviny, vykouřit cigaretu či vyřídit mobilem několik telefonních hovorů. Téměř vždy zbude i chvilka na malou sklenku sladkého čaje, kterou ochotně přinese poslíček z nejbližší lokanty. Aby byli klienti maximálně spokojeni, je pro ně obvykle přichystána zvláštní židlička a jednoduché gumové přezůvky. Těm, kteří spěchají, přeleští vždy ochotný řemeslník botu alespoň několika bleskurychlými pohyby přímo na noze a jakýmsi zázrakem při tom svým černým hadrem nikdy ani trochu neušpiní konce nohavic.
 
Každý ayakkabi boyacisi má své stálé zákazníky, kteří ho navštěvují řadu let. Vzájemný přátelský vztah se upevňuje při pravidelné konverzaci. Mluví se o fotbale nebo se probírají politické události. Vděčným tématem jsou také klepy o sousedech a společných známých. Čistič bot ví stejně jako vesnický holič o každém téměř všechno. Zná osobně místní smetánku i lůzu. Nejednou pomůže zprostředkovat dobrý obchod či kontakty. Mnozí jeho zákazníci k němu proto ve skutečnosti chodí hlavně pro informace. Říká se, že pokud zkušený obchodník zavítá do cizího města, měl by nejprve navštívit nejstaršího tamního čističe bot. Ten mu totiž obvykle dokáže říci o místních poměrech více nežli starosta obce muchtar nebo duchovní hoca.
 

 

Zlaté nádobíčko
 
Pro turecké čističe bot je typická víceúčelová skříňka boya sandigi, která slouží k odkládání náčiní, jako pracovní ponk, ale zároveň ji může zákazník využít jako opěrku pro nohu. Téměř vždy jde o malé umělecké dílo, které má řemeslníka dobře reprezentovat. Originálně řešená truhla bývá celá pobitá mosaznými plíšky a z dálky se třpytí jako ze zlata. Také ji obvykle zdobí několik malých kýčovitých obrázků a alespoň jedno magické oko nazarboncuk – oblíbený turecký amulet z modrého skla, jenž má odvracet od svého majitele vše zlé a tím ho chránit.
 
K základnímu vybavení patří sada kartáčů různé tvrdosti, několik druhů krémů na kůži a obuvnické leštidlo. Samozřejmě nechybí ševcovské kladivo, kus smirkového papíru a lahvička lepidla. Dobře vybavený pouliční obuvník totiž boty jen nečistí, ale zároveň i opravuje. Není pro něho problém vyměnit podrážku, přibít nový podpatek či zašít povolené švy. Dobře si poradí i s opravou kožené brašny či pouzdra. Využije zkrátka jakékoli příležitosti k výdělku, při které může uplatnit své nářadí a um.
 

A kolik si takový dobře zavedený čistič bot v Turecku vydělá? Moji turečtí přátelé odhadují, že v přepočtu okolo sto až sto padesáti eur měsíčně. To není mnoho, ale přesto je o tuto práci stále zájem. Čističi bot patří dodnes k centru každého tureckého města. Najdete je dokonce i v moderním Istanbulu, kde mají svou základnu poblíž Galantského mostu v evropské části metropole. Mnohem více jich však spatříte ve městech centrální a východní Anatólie. Dobře se tomuto cechu daří například v odlehlém Erzurumu. Tam jejich zlaté skříňky lemují ulici u starobylé mešity Yakutiye. Na noc si je pak majitelé odkládají do speciálních zamřížovaných výklenků v její mohutné kamenné podezdívce.

 

Dětská práce
 
Kromě pohádkově vyhlížejících staříků s bílou bradou a nezbytným pleteným kulíškem na hlavě se v Turecku čištění bot ale také věnují děti z chudých rodin. Na ně už není tak malebný pohled. Nevysedávají za „zlatým“ ponkem, ale běhají po ulicích se špinavou dřevěnou bedýnkou a vypelichaným kartáčem. Oblíbeným rajonem těchto pětiletých až desetiletých chlapců jsou zejména nádraží, kde na ně lze narazit často i pozdě v noci. Na bedně má každý z umouněných usmrkanců napsanou cenu služby, ale ve skutečnosti se spokojí s jakoukoli drobnou mincí.
 
Donedávna byly v některých oblastech těchto malých podnikavců celé houfy. V posledních letech naštěstí dětských pracovníků značně ubylo. Školní docházka je na rodičích tvrdě vyžadována, životní úroveň roste a objevily se i nové příležitosti k výdělku. Na turecké riviéře už se dnes děti touto činností téměř vůbec nezabývají. Raději prodávají turistům poblíž památek pohlednice a suvenýry.
 
Nezbývá než doufat, že se časem podaří dětskou práci vymýtit v Turecku úplně. Pokud však jednou z této orientální země zmizí i zruční dědové se zlatými skříňkami, bude to docela škoda. Zdá se, že jsou se svou záslužnou prací spokojeni a tento pocit jim sotva může nahradit pravidelná penze či podpora v nezaměstnanosti.
 
Květen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group