ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ubrání se Galapágy?

„Na obzoru zem!“ zakřičel malý plavčík z vyhlídkového koše vysoko na stěžni. Námořníci se seběhli na palubu a dychtivě se dívali do husté mlhy, z které vyčnívala špička vulkánu osvíceného sluncem. Loď se blížila k ostrovu a z mlhy se vynořily černé vulkanické skály, na kterých nehybně seděli tajemní ještěři, jeden jako druhý uctivě otočení ke slunci jako k božstvu. Vedle na skaliskách se beze strachu rozvalovali lachtani a v husté džungli nad skalami ohryzávaly žluté květy opuncií obrovské želvy. „Bude tady voda,“ zašeptal jeden z námořníků, „a možná i zlato...“
 
Ubrání se Galapágy?

Napsala  Inna Václavova,  vyfotografovali  Inna Václavova,  Radek Križ,  Jirka Liška,  Martin Jakeš a Milan Malaga

 

Tak nějak byly před pěti sty lety objeveny uhrančivé a tajemné ostrovy – Galapágy. Zrodily se před miliony let z ohně a lávy a dnes tvoří jedno z vulkanicky nejaktivnějších souostroví naší planety. Téměř každý ze čtyřiceti pěti ostrovů a ostrůvků je spícím vulkánem, a ty se za posledních dvě stě let vzbudily padesátkrát. Stále se tu něco děje. Někdy se z dvoukilometrové hloubky oceánu prodere na povrch nový sopečný ostrov a jiný zanikne vlivem mořské eroze nebo se rozpadne na několik menších. To však není největší hrozba pro zdejší flóru a faunu. Tou je totiž jako všude jinde – člověk.

 

Želvy jako konzervy
 
Asi největší zkázou pro ostrovy byl nástup člověka. I když v té době ani lidský život neměl velkou cenu, natož aby se lidé zabývali cenou života zvířete, přesto je tehdejší chování pirátů, bukanýrů, velrybářů a osadníků těžko odpustitelné. Po desetiletích vraždění velryb, lachtanů a hlavně obřích želv zůstala na ostrovech téměř jenom spoušť.
 

Oficiálně byly Galapágy objeveny v roce 1535 panamským biskupem Tomásem do Berlanga, kterého na cestě z Panamy zastihlo bezvětří a odnesly ho sem proudy. Ve své podrobné zprávě o cestě pro španělského krále pak biskup popsal lachtany, leguány a hlavně neuvěřitelně velké želvy (Giant Tortoises). Naštěstí (tedy pro Galapágy) námořníci neobjevili vodu a vlámský kartograf Abraham Ortelius zanesl do svého atlasu Orbis Terrarum nové Insulae de los Galopegos neboli Ostrovy želv jako neobyvatelné.

Jenže voda na ostrovech byla. V hloubi ostrovů byly mezi mangrovníky ukryté životodárné prameny. Věděly o nich jen želvy, které každý rok nastupují dlouho pouť za vodou. Denně ujdou jen několik kilometrů, a není těžké je sledovat. A tak se k pramenům nakonec dostali i první lidé – piráti, kteří ostrovy často používali jako skrýš narabovaných pokladů. Rychle tak také přišli na to, že želvy vydrží bez vody a potravy celý rok! A navíc mají vynikající maso. Lodě pak pravidelně odplouvaly od galapážských břehů plně naložené obrovskými živočichy, kteří byli brutálně naskládáni (i šest set kusů naráz) v podpalubích jako živé konzervy. Podnikaví námořníci dokonce kreslili speciální mapy výskytu želv. Za krátkou dobu se pirátům (a později i velrybářům) podařilo zlikvidovat na dvě stě tisíc ušlechtilých tvorů, kterým příroda nadělila až stoletý život. Přesto, že jsou ostrovy pojmenované podle nich, brutální likvidace téměř tento vzácný druh vyhladila.
 
A přitom jsou tyto obří želvy doslova svědky pravěku naší planety. Vyskytovaly se v Americe, Asii a Evropě už před šedesáti miliony let. Přežily z nich ale jen dva druhy – želva obrovská (Dipsochelys gigantea) na Seychelách a želva sloní (Chelonodis nigra) na Galapágách.
 

Než přišli lidé, žilo tu ale na čtrnáct druhů želv. Neměly žádné přirozené nepřátele, mohly v klidu klást vejce, ohryzávat oblíbené květy opuncií a jediným nebezpečím byly káně galapážské (Buteo galapagoensis), jediní dravci na souostroví, kteří rádi útočili na jejich mláďata. S příchodem člověka se na ostrovy dostali i potkani, psi a kočky, kteří se sice na velké tvory neodvážili, ale s oblibou a důkladně začali vykrádat jejich hnízda. Domácí zvířata – kozy a osli přivezení rybáři a osadníky – pustošila už tak řídkou vegetaci a tím brala želvám a leguánům potravu.

 

Po pirátech velrybáři
 
Když po pirátech přišli velrybáři, nejen chytali vzácné ryby a vorvaně, ale také se živili masem želv a pokračovali v pustošení ostrovů. Je třeba ale uznat, že z nevědomosti a snahy přežít. Moře tehdy vypadalo nekonečné, zvířata byla nepřáteli a člověka zajímalo jen přežití. Umím si představit posádku, která strávila několik měsíců na moři a netoužila po ničem jiném než po jídle a pevné zemi. Ohledy stranou, největším predátorem tehdy byl člověk.
 
Ještě horší je, že dnes, kdy už lidé mají všeho dost, pokračují v zabíjení mořských živočichů jen tak pro zábavu...
 
Po návštěvnících (pirátech, bukanýrech, velrybářích a pseudovědcích) se na ostrovech usadili první osadníci, většina z Evropy. Nejprve Norové, pobláznění hlásáním jakéhosi proroka o ráji na zemi. Přistěhovali se na Galapágy i s rodinami a tam je čekalo strašné zklamání. První tři roky bojovali o živobytí, snažili se zpracovávat ryby, ale nakonec se vrátili do vlasti.
 

V roce 1832 ekvádorská vláda vyslala na Galapágy vojenskou loď, aby ostrovy obsadila. Protože o téměř neobývanou a nehostinnou zemi neměl nikdo zájem, Ekvádorci si rychle a snadno Galapágy přisvojili.

Pokusů o obydlení zdánlivě nehostinných ostrovů bylo hodně, ale asi nejzajímavějším, nejdramatičtějším a nejtajemnějším je příběh osadníků z ostrova Floreana.
 

 

Záhada Floreany
 
Psychiatr Fridrich Ritter se se svou bývalou pacientkou Dore Strauchovou nechal přivézt na Galapágy v roce 1929 z Německa, aby unikli před civilizací a našli prostor pro nerušené filozofování v přírodním ráji (a to byl teprve rok 1929!). Tato extravagantní dvojice si postavila malou farmu rovnou v kráteru vyhaslého vulkánu bohatě porostlého vegetací v blízkosti přírodního pramene. Dore se dala do zahrádkaření a vytvořila nádhernou, přímo rajskou zahradu. Doktor Ritter udržoval kontakty s Německem a pravidelně tam posílal zprávy (proto je vše tak dobře zdokumentováno) a německý tisk označil dvojici za novodobého Adama a Evu v rajské zahradě. Tyto zprávy přivábily z předválečného Německa na ostrov další německou rodinu – Wittmerovy. Obyčejná pracovitá rodina, která nehledala vyšší cíle, jen se ubytovala na ostrově a pustila do tvrdé práce. I když s Dore a Fridrichem nenavázala žádné kamarádství, po celou dobu si pomáhali. Do té chvíle všechno vypadá normálně, a přesto je příběh zakrytý tajemstvím a mystérii a na ostrovech je předmětem stálého zkoumání.
 
Idyla se změnila, když jednoho dne vstoupila na ostrov impozantní rakouská dáma, která si nechala říkat baronesa de Bosquet. Objevila se v cestovatelském oblečení podle poslední módy, na pásku připevněný revolver. Na břeh s ní vystoupili tři muži – ekvádorský sluha a dva Němci, Rudolf Lorenz a Robert Phillipson, otroci lásky! Skupinka se ubytovala na pobřeží a zakrátko baronesa prohlásila, že míní na ostrově postavit luxusní hotel Hacienda Paradiso. Mezi osadníky vypukly neshody. Nejvíce jim vadilo množství luxusních jachet, které začaly na ostrovy přijíždět, aby se jejich majitelé podívali na bohémský život baronesy. Její aktivity, intriky, snaha získat guvernéra Galapág a zadržování zpráv osadníků na pevninu vyústily v otevřenou nenávist. Všechno vyvrcholilo, když se extravagantní Rakušanka spolčila s Phillipsem a začali surově ponižovat Lorenze. Ostatní popisovali, že ho bili, zneužívali a používali jako otroka.
 
Lorenz stále častěji utíkal k rodině Wittmerových. Ale vždy, když si ho párek přišel vyzvednout, poslušně s ním odešel. Jednoho dne baronesa oznámila, že odplouvá na Tahiti. I když v té době na Galapágách nebyla žádná loď, od té chvíle ji ani Phillipsona už nikdo neviděl. Zvláštní je, že baronesa si s sebou nevzala ani ty nejnutnější věci.
 
Krátce nato utekl na lodi Dynamita z ostrova i Lorenz. Loď vzápětí zmizela. Po několika měsících našli tělo Lorenze a kapitána lodi na ostrově Marchena.
 

 
Ale příběh tím nekončí.
 
V témže období Dr. Ritter podlehl učení Nietzscheho, které učí opovrhovat ženami jako podřadnými bytostmi, a začal týrat Dore. Došlo to tak daleko, že jí zakázal chodit z domu a starat se o zahradu. Krátce nato doktor – vegetarián – umřel na otravu vařeným kuřetem v náruči německé paní Margareth Wittmerové...
 
Rodina Wittmerových žije na ostrově dosud, vlastní několik potápěčských lodí, Wittmers cafe a penzion. Jediná svědkyně událostí, Margareth Wittmerová, zemřela roku 2000 ve věku devadesáti pěti let. Dore sa vrátila do Německa, kde vydala knihu Satan vkročil do ráje.
 

Celý příběh je zakryt tajemstvím a podrobnosti vám budou rádi vyprávět obyvatelé Floreany, pro které je turistickým artiklem. Vyšetřování stále pokračuje – jak tvrdí Agatha Christie, žádná vražda není zapomenuta, jen spí!

 

Svět pod hladinou
 
Náš plně naložený potápěčský gumák zastavil u impozantní Darwinovy brány – velké skály ve tvaru oblouku, vzdálené asi tři sta mil od hlavního souostroví Galapág. Stojí osamocená uprostřed Pacifiku a o její stěny se tříští velké vlny. Máme nasazenu výstroj a jsme připraveni rychle se ponořit. Průvodce Solon odpočítává – uno, dos... Na tres všichni jako jeden padáme do teplé pacifické vody. Už za chvíli se držíme podmořské skály. Proud je velmi silný. Malá chybička, a už jsme někde uprostřed oceánu na cestě k Tahiti.
 
Držíme se skal a korálů a lítáme v proudu jako vlajky, některým se podařilo vyhlídnout si malý úkryt za kameny, ale většina jeskyní je obsazena modrofialovou murénou, která výhružně otevírá zubatou tlamu. Mezi korály musí být člověk opatrný, lehko totiž natrefí na stone fish – podivnou mořskou kreaturu, která splývá se skálou a má neobyčejně jedovaté ostré ploutve.
 
Když už si každý konečně najde trochu klidné místo nebo se zachytí o skálu, můžeme sledovat neuvěřitelné přírodní divadlo. Proti silnému proudu plují celá hejna žraloků, mant a rejnoků. Otočím se dozadu a vidím, jak se z dálky blíží velký žralok kladivoun bronzový (Sphyrna lewini) s ostrými ploutvemi a hlavou připomínající přístroj na hledání kovu, jen ve tvaru kladiva. Na jeho koncích se nacházejí studené oči. Vlní se celým tělem, neobyčejně nádherný se přiblíží na dosah, ale za chvíli se odvlní dál proti proudu. Kamarádi se ho snaží vyfotit a nafilmovat, ale proud je tak silný, že hoši neudrží kamery.
 
Vzápětí se ale objeví celá školka kladivounů. Připlavali ze všech stran se svými směšně šišatými hlavami, trochu poplašení jako malé rybky, neustále všichni najednou mění směr. Ani nedýcháme vytržením. Znenadání se celý houf rozprchne a zmizí v hloubce.
 

„Plaveme dál,“ gestikuluje Solon a my vyletíme ze svých hnízd jako hejno a bez pohybu se vznášíme a necháváme unášet proudem. Za rohem v malém zátiší pozorujeme neuvěřitelné množství malých ryb. Z dálky připlouvá mořská želva kareta obrovská (Chelonia mydas) – nádherný tvor s velmi kuriózním způsobem rozmnožování. Na samičce se veze několik samců. Ona ze všech sil mává nohama a snaží se udržet v prostoru, zatímco samci (někdy bývají i čtyři) jeden na druhém na ní nehybně leží a čekají, až přijdou na řadu. Když je jich moc a samička je už neunese, spadne na dno jako torpédo. Ale když je po všem, vydá se hlubokou nocí na pláž, vyhrabe několik hnízd a do nich naklade stovky vajec. Po nějaké době se z nich vylíhnou malé želvy a instinktivně hned utíkají k moři. Na cestě je čekají draví ptáci, ve vodě zase ryby a žraloci. Ty, které přežijí, se dostanou do hlubin oceánu, zmizí na celých dvacet jedna let a nikdo dodnes neví, kam vlastně. Objeví se až silné a velké a létají hlubinami moře pro radost potápěčů...

Okolo už delší dobu krouží malí žraloci galapážští (Carcharhinus galapagensis) a bělocípí (Triaenodon obesus). Jsou trochu drzí a někdy na ně musíme zamávat ploutví, aby dali pokoj. Jsou zvědaví, věčně hladoví, ale naštěstí malí.
 
Z velké hloubky se vynoří houf mant (Mobulas). Obrovské množství okřídlených ryb se tlačí proti proudu. Je jich alespoň sto. Absolutně neuvěřitelné, nádherné. Jsou totiž tak vzácné, že vidět je jen jednou v životě je pro potápěče velké štěstí. A tady jsou jich stovky! Nádherné! Fantastické!
 
Snažíme se nepouštět bubliny, abychom tichý podmořský svět nerušili, ale přece jen jsme suchozemci. Pokračujeme tedy ke stěně, která se stříbří množstvím ryb okusujících chutné řasy. Body, parťák, se od nás oddělí a přiblíží na dotyk k sibám skvrnitým. Vlní se s nimi, bez bublin, potichu. Siba skvrnitá za sebou veze nebezpečně jedovatý osten, může jím klidně zabít člověka.
 
U stěny už není proud, zastavíme se tedy ještě před vynořením. Máme už dávno jen rezervu vzduchu, ale nechceme tenhle svět opustit. Vtom se mi něco otřelo o záda. Otočím se a mám před sebou velké černé oči a smějící se tlamu. Mořský lachtan – nejhravější mořský tvor. Začnu se točit dokola, mávat rukama a můj nový kamarád se ihned přidá. Točí se jako káča spolu se mnou. Jenže nestíhám, je neuvěřitelně rychlý. Na souši vypadá jako nemehlo, ale pod vodou je nepřekonatelný. Lachtaní mláďata si ráda hrají v celých skupinách, honí se, obtěžují ryby a želvy, někdy se pustí do žraloka, který pak raději utíká, aby mu nepokousala ocas.
 

 
Dospělí už takoví hraví nejsou. Samice se starají o potomstvo, samci stráží celou kolonii, hlavně ji ochraňují před dalšími samci. Mají těžký život. Kolem jejich samic a mláďat se toulají další samci, kteří chtějí ovládnout prostor. Samec tak neustále svádí souboje, hlídá, co mu stačí síly – nejí, nepije a téměř nespí. Většinou vydrží jen několik týdnů, pak je tak slabý, že prohraje souboj a musí se vrátit zpět do moře. Ve vodě se regeneruje, plave, chytá ryby, je svobodný a sám. Když se vrátí na břeh, opět bojuje o kolonii. A tak dokola. Samičky se mají trochu lépe, mohou pendlovat z kolonie do kolonie.
 
Na Galapágách žijí dva druhy lachtanů – kalifornský a galapážský. Lachtani z teplé Kalifornie mají tenkou srst a malé oči a uši, seveřané zase oči obrovské a hrubou srst. Své malé území hlídají dost agresivně, každý rok odvezou do nemocnice několik neopatrných pokousaných turistů.
 

Když večer probíráme zážitky z potápění, někteří je považují za nejlepší, jaké zatím zažili. A přitom je leden. Velryby, vorvaně a až patnáct druhů žraloků sem táhne studený proud až v říjnu. Je to čas rozmnožování, proudy jsou dvojnásobně silnější a voda o deset stupňů studenější. Povolení provozovat komerční potápění má jen několik speciálních lodí a ty jsou v tu dobu beznadějně vyprodané už několik let dopředu. Ale jen díky omezením zůstaly Galapágy téměř panenským a neporušeným koutkem světa.

Jenže jakákoliv turistika potřebuje zázemí, a tak se i malá městečka na pobřeží rozrůstají o malé a útulné hotýlky. Domácí pochopili, že jejich přírodní bohatství je hotovým zlatým vejcem. Zatím sem přicházejí lidé za divokým a krásným světem. Jenže zatím!

 

Ochrana na papíře
 
Ekvádorská vláda v roce 1935 na počest stého výročí návštěvy Darwina vyhlásila ostrovy za národní park. Ale byl to spíše formální krok, protože zřízení skutečné rezervace vyžadovalo kromě nově vybudované infrastruktury i prostředky na ochranu. Tehdy padla myšlenka založit na ostrově Santa Cruz výzkumnou stanici, která by se zaměřila na kontrolu, ochranu a výzkum. Po druhé světové válce, kdy byla na ostrově Baltra postavena americká základna na ochranu Panamského průplavu a kontrolu Pacifiku, byla otázka národního parku nastolena znovu.
 
V roce 1959 nakonec vznikla za podpory mezinárodních organizací, mezi nimi UNESCO, nadace Charlese Darwina pro Galapágy. O rok později ekvádorská vláda přijala pod nátlakem mezinárodní vědecké veřejnosti legislativu, která má ostrovy ochraňovat. Oblasti, kde nežijí lidé, tvoří národní park s přísnými pravidly. V městě Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz se v roce 1964 oficiálně otevřely dveře Darwinovy výzkumné stanice, která měla koordinovat vědecké práce, shromažďovat základní informace o ohrožených druzích zvířat, tvořit systém ochrany oblasti a připravovat programy pro ekvádorskou vládu, mezi jinými i plán na vyhubení přivezených tvorů, jako jsou potkani a divoká prasata. O čtyři roky později vznikla takzvaná Park Service, která měla tyto programy realizovat.
 

V sedmdesátých letech ale začaly Galapágy přitahovat turisty, zřejmě i díky zrekonstruovanému letišti na Baltre, které zůstalo po Američanech, a nově postavené cestě z Baltry do Puerto Ayora. Okolo Darwinovy stanice vyrostlo pěkné turistické městečko, kam kromě vědců přijížděli i umělci. Podle zákona o národním parku se nemohlo rozvíjet zázemí pro turisty na břehu, a tak místní podnikatelé začali zřizovat restaurace a hotely na lodích. Proto se v roce 1986 zákon na ochranu Galapág rozšířil i na pobřežní vody s přísným zákazem rybaření. To je povoleno jen pro domácí rybáře a ve vyhrazených oblastech.

Problém je však v tom, že všechny zákony a legislativa jsou jen na papíře. Ekvádorská ekonomika třetího světa nemá prostředky na aktivní ochranu ostrovů.
 
Jedna jediná ochranářská loď nedokáže uhlídat stovky nelegálních rybářských člunů, které vytahují sítěmi z moře ušlechtilé žraloky (jen kvůli ploutvím, které jsou žádané na asijském trhu), žlutoploutvé tuňáky, manty, mořské želvy a delfíny.
 
Jedním z nejhorších způsobů lovu je dlouhý speciální hák, který umožňuje chytat lachtany a mořské ptáky. Jen několik kilometrů za chráněnými pobřežními vodami stojí velké, většinou japonské lodě – pojízdné konzervárny, které rovnou nakupují a zpracovávají dovezené rybářské úlovky. Blázniví Asiati jsou schopní zaplatit i tisíc dolarů za žraločí ploutev, a přesto se jim nelegální rybolov vyplatí. Doma prodají ještě dráže. A Ekvádorcům zase stačí dva žraloci, aby jejich rodina žila celý rok.
 
V posledních letech se turistika i na Galapágách rozrostla do obrovských rozměrů – zatímco v roce 1970 přišlo na ostrovy okolo čtyř tisíc turistů, v roce 2002 až osmdesát tisíc. Ekonomika malých, skromně obydlených ostrovů vyletěla do nebes.
 
„Pracovali jsme jako instruktoři potápění,“ vykládá Colette Moine, naše instruktorka a majitelka stylového sportovního obchůdku v Puerto Ayora. „Turisté platili v dolarech a když jsme je vyměnili za domácí měnu, najednou z nás byli milionáři. Mohla jsem lítat na pevninu jen tak, ke kadeřnici. Tento propastný rozdíl přivábil tisíce přistěhovalců z Ekvádoru a Kolumbie.“
 

Invaze přistěhovalců přinutila vládu pod nátlakem mezinárodních ochranářských organizací vydat pro Galapágy speciální zákon o omezení migrace a rozšířit ochranné pásmo pobřežních vod na čtyřicet mil.

„Realita je taková, že ročně obyvatelstvo průměrně vzroste o dvanáct procent. Mnozí nenajdou práci, a tak zůstává rybolov. „Před třemi lety jsem odešla z Galapág,“ pokračuje Colette, původem Francouzka narozená v Ekvádoru. „Nemohla jsem se na to dívat. Všude rybáři, lodě plné vzácných ryb, nemilosrdně rozsekané želvy... Odešla jsem, protože jsem nevěřila, že se to dá zastavit! Do nelegálního rybolovu tu jsou zapojení i nejvyšší vládní činitelé!“ Colette je vášnivá potápěčka, bioložka a aktivistka – ochránkyně národního parku.
 
Ochranáři volají po úplné konzervaci Galapág. Tlačili na nerozhodnou ekvádorskou vládu, která čelila opozici – militantním rybářům a tučným příspěvkům do kapes vládních špiček.
 
„Dovolili jste nám sem přijít, tak teď nás tu nechte žít,“ hlásili rozzuření rybáři. Od 90. let minulého století zuří na Galapágách boj o prostor mezi přistěhovalci a ochranáři.
 
„Život želvy tady má vyšší cenu než lidský,“ tlačí na humánní notu protivníci národního parku a čas od času zablokují letiště, vraždí želvy a už obsadili i Darwinovu stanici.
 

Ale stále více lidem dochází, že živý žralok přinese víc peněz než mrtvý. Potápěči, amatérští vědci a dobrodruzi jsou schopní zaplatit majlant, jen aby mohli na vlastní oči vidět neporušený prehistorický svět. A i když většina peněz skončí na pevnině, podařilo se přesvědčit ekvádorskou vládu, aby přistoupila na spolupráci s mezinárodními skupinami, kterým jde o zachování ostrovů. Na moři se tak objevují i první zahraniční lodě, které nahánějí nejen pytláky, ale i „politiky a admirály“, pro které, jak se zdá, zákony neplatí. Mezi ochranáře se zařadily i potápěčské lodě, protože jejich majitelé mají zájem na zachování podmořského a ostrovního světa.

 

Epilog
 

Galapágy jsou unikátní, shodou okolností byly zapomenuté, a tím i téměř neporušené. Modlím se, aby žraloci neodplavali do studenějších vod a na divokých neobývaných plážích se potom nepostavily zrůdné hotely s poplašenými německými turisty. Naštěstí zatím žraloci u pláží jsou – malí bělocípí. Plavou neohroženě v mělké vodě a na bílé pláži se vyhřívají nehybní černí leguáni. Hluboko v písku jsou zahrabaná vejce mořských želv a na kraji vln běhá spousta ptáků a vyzobává z písku malé krevety.

A v sluneční škole malebného městečka Puerto Ayora žáci v modrých uniformách a podkolenkách opakují po učitelce slova: „Naše zem je unikátní, jsme hrdí na to, že tu můžeme být, žít v harmonii s přírodou a chránit si ji.“ 

 

Nepokojné Galapágy

* Rozloha je 7994 km2, leží na rovníku, tisíc kilometrů od západního pobřeží Jižní Ameriky. Největšími ostrovy jsou Isabela a Santa Cruz. Žije tu asi dvacet tisíc lidí.

* Na Isabele je šest aktivních sopek a spousta malých, takzvaných parazitujících sopek, které jsou aktivní, až když se hlavní kráter uzavře pokličkou ze ztuhlé lávy. Malé sopky stále bublají a vypouštějí sopečné plyny. Na Isabele se nachází i nejvyšší, 1707 metrů vysoká sopka Wolf.

* Galapágy jsou téměř bez vody. Ale kam se dostane spodní voda s tenkou vrstvou tisíciletími rozpadlé lávy, vytvoří úrodnou půdu.

* Jde o samosprávnou provincii Ekvádoru s hlavním městem Puerto Baquerizo Moreno na ostrově San Cristóbal.

* V 19. století připlouvaly náhodou nebo úmyslně ke Galapágám desítky lodí a mnoho kapitánů si myslelo, že právě objevili novu zem. Radostně pak ostrovy pojmenovávali, takže každý má nejméně dvě jména – například Santa Cruz (Indefatigable), Floreana (Charles), Isabela (Albemarle), a některé ostrovy dokonce názvů i osm.

* Platí se tu americkým dolarem, ekonomika je postavená na turistice, pěstuje se kávovník, citrusy, lidé se tu živí rybolovem. Hovoří se španělsky.

* Některé významné endemické druhy zvířat: želva sloní (Chelonoidis negra), leguán galapážský (Conolophus subcristatus), leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus), lachtan galapážský (Arctocephalus galapagoensis), tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), kormorán galapážský (Phalacrocorax harrisi).

 

Klíčem fungování je klima

* Ostrovy jsou ovlivňovány studenými a teplými proudy a pravidelnými pasáty. Nacházejí se na křižovatce několika proudů, které v pravidelných cyklech střídají svou intenzitu a teplotu a jako výsledek vytvářejí na ostrovech dvě období.

* Od června do prosince jsou pod vlivem Humboldtova proudu (neboli Peruánského), který celoročně směřuje od Antarktidy na severozápad do Pacifiku a omývá Galapágy studenou vodou (asi 17–23 °C). Nad proudy se udržují masy studeného vzduchu, které se nad pevninou ohřívají a přijímají větší množství vodní páry. Vytvářejí nad vrcholy vulkánů hustou mlhu a podmínky pro vznik pralesa. Na pobřeží se srážky většinou nedostanou, jsou tu naopak polopouštní podmínky s minimální vegetací a pálícím rovníkovým sluncem. Toto suché a studené období s teplotami vzduchu okolo 20 °C se nazývá Garúa season a končí v prosinci, kdy pasáty zeslábnou a přestanou tlačit Humboldtův proud ke Galapágám.

* Na začátku nového roku většinou převládá teplý Panamský proud, který se rozlévá jižním směrem a ve spojení s chladným vzduchem od Humboldtova proudu přináší ostrovům teplo a déšť. Průměrná denní teplota vyšplhá na 28 °C a voda má okolo 26 °C.

* Pokud pasáty výrazně zeslábnou a teplý proud pronikne daleko na jih, nebezpečně ohřívá povrch vody a narušují přírodní inverzi. Tento fenomén se nazývá El Ni~no, v překladu „dítě“, protože se většinou objevuje na Vánoce. El Ni~no je pozorováno od roku 1726.

* Existuje několik druhů El Ni~na. Jeden z nich, ENSO (El Ni~no Southern Oscillation), je charakterizován drastickým zvýšením teploty povrchu mořské vody a vzduchu, následnými dramatickými změnami globální cirkulace mezi oceány a změnami v atmosférickém tlaku. Výsledky jsou vždy katastrofální s krutými obdobími sucha v Indii a Austrálii a záplavami v oblastech ve východním Pacifiku.

* Nejsilnější ENSO postihlo Galapágy v letech 1982–1983 a 1998, kdy teplota vody stoupla o 9 stupňů. Ekologický systém byl katastrofálně narušen, vyhynulo množství vodních řas a rostlin, na kterých jsou závislí mořští živočichové a ptáci. Téměř vyhynuli lachtani, tučňáci a mořští leguáni.

 

Charles Darwin

„Význačné je, že ostrovy, které leží přesně na rovníku, ani zdaleka nemají horké a suché klima příznačné pro tuto šířku. Vypadá to, že studenější klima zapříčinila studená okolní voda, kterou sem přináší Humboldtův proud. Kromě krátkého období sucha s nepravidelnými dešti je tu většinou zamračeno s těžkými a nízkými deštnými mraky. Nižší polohy jsou skoro prázdné, zatímco ve vyšších je vlhké klima, kde bují luxusní vegetace. Je to zvlášť citelné na návětrných stranách ostrovů, kde se dřív kondenzuje vlhkost z atmosféry, “ napsal v roce 1845.

Právě Galapágy přivedly tehdy ještě neznámého přírodovědce k úvahám o vzniku života na naší planetě, které vyústily do teorie o vývoji živočichů v jeho světoznámém díle O vzniku druhů přirozeným výběrem. „Zdaleka nejpozoruhodnějším rysem zdejší přírody je... že různé ostrovy jsou ve velké míře obývané zcela rozličnými skupinami živočichů. Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavoval podobné ostrovy, jen padesát nebo šedesát mil vzdálené od sebe, velmi podobné, formované ze stejných skal, s podobným klimatem a výškou, které by byly tak rozdílně obydlené...,“ konstatoval.
 
Květen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group