ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PRÁZDNÁ MISKA

Jste zcela závislí na tom, co vám kdo dá. Nevíte,

co bude zítra, a váš život začíná každé ráno znovu. Neuškodí čas od času si to alespoň na chvíli představit.
 
PRÁZDNÁ MISKA 

Napsal a vyfotografoval  František Petrák

 

„Batůžkářská“ ulice Khao San v centru thajského Bangkoku nikdy neusíná. I v pět hodin ráno tu potkáte západní turisty potácející se z nočních barů, taxíkáře, prodavače jídla a nadháněče levných hotýlků, vyhlížející svou kořist. Blikající neony klubů, internetových kaváren a cestovních kanceláří vás nenechají na pochybách, že jste v zemi, která naplno vstoupila do 21. století.
 
Jen o dvě ulice dál ale můžete sledovat rituál, který se už dva a půl tisíce let vůbec nezměnil. Za ranního rozbřesku se za rohem vynoří přízračný průvod holohlavých mnichů v oranžových rouchách. Kráčejí bosi, v malých mlčenlivých skupinkách. Nedívají se napravo ani nalevo, okolní svět jako by pro ně snad ani neexistoval. Vtom u chodníku zabrzdí terénní toyota. Byznysmen v drahém obleku sepjatýma rukama zastaví tři mnichy. Skupinka si stoupne do řady, rozhrne svá roucha a odhalí černé misky. Muž do nich pomalými obřadnými pohyby vloží sáčky s vařenou rýží, misky se zeleninovým karí a několik kousků ovoce. Pak poklekne na chodník před mnichy s rukama sepjatýma nad hlavou a naslouchá jejich tichému zpěvu.
 
O kus dál stojí přímo na ulici plastikové stolky, na kterých jsou v řadách vyrovnány igelitové tašky s jídlem. Kolemjdoucí si tu cestou do práce prostě koupí milodary a pak už jen se sepjatýma rukama čekají, až kolem půjde mnich. Někteří z nich si na znamení úcty zuli boty a stojí na chodníku bosí.
 

Tradici ranní pouti za jídlem (bindabaat) prý před dvěma a půl tisíci lety založil sám Buddha. Jde o vysoce ritualizovaný náboženský úkon, svázaný složitým systémem pravidel. Mnich musí kráčet se sklopenou hlavou a nevyhledávat pohledem případné dárce. Prostě jen jde a čeká, až ho sami zavolají slovem nimmon. Nesmí projevovat žádný zájem, nesmí si vybírat a nesmí si vzít nic víc než to, co je mu nabízeno. Nemůže ale ani nic odmítnout. Zároveň si od jednoho dárce smí vzít jen tři plné misky (větší dar by v něm totiž mohl vyvolat chtivost a žádostivost). Pokud je dárcem žena, nesmí se jí mnich dotknout. Jídlo od ní proto přijímá do misky, kterou drží v napjatém rouchu.

 

MNIŠsTVÍ DĚLÁ CHLAPY
 
Členem hierarchicky organizované sanghy (mnišské obce) se aspoň na pár týdnů v životě stává skoro každý thajský muž. Vstup do kláštera je důležitým „přechodovým rituálem“, bez jehož absolvování není považován za dospělého.
 
Teprve mnišství z něj udělá zodpovědného muže a zvýší tak jeho šance založit rodinu. Oranžové roucho je důkazem, že je schopen vyměnit radovánky za přísný asketický život plný pokory. Stane se z něj buď jen krátkodobý novic (nen), nebo zůstane v klášteře celý život (phra). Rozhodnutí je jen na něm.
 
Do řad sanghy nejčastěji vstupují hoši ve věku osmi až dvanácti let. Přijímací rituál začíná oholením hlavy a získáním nového jména ve staroindickém jazyce pálí. Od rodičů nebo od anonymních dárců dostane nový mnich zvláštní kbelík s potřebami pro mnišský život. Vždy obsahuje „osm klášterních pokladů“: misku na milodary, tři roucha, pás, žiletku, filtr na vodu a jehlu, ale bývá v něm i zubní pasta, mýdlo, polštářek, ručník a další nezbytnosti. Ve speciálních obchodech se už dnes prodávají kompletní „sety“ potřeb zatavené do igelitu.
 

V dvaatřiceti tisících thajských klášterů žije asi čtvrt milionu mnichů. Všichni jim tu neustále prokazují respekt sepjatýma rukama (tradiční pozdrav wai). Dopravu mají zdarma a každý jim uvolní místo k sezení. Pokud si mnich něco kupuje v obchodě, mezi zákazníky se většinou najde někdo, kdo za něj zaplatí.

Každý den kolem půl páté ráno vzbudí klášter úder gongu. Po modlitbách a meditaci se mniši za rozbřesku vydávají ven. Čas od času se můžete dočíst, že si jdou „vyžebrat“ svou ranní misku rýže. Srovnávat bindabaat se žebráním je ale nesmysl. Mnich o nic neprosí. Na toho, kdo mu něco dal, se nedívá a neděkuje mu. Prostě jen přijímá. Tím, kdo děkuje, je naopak dárce. Přijetím jídla mu totiž mnich prokázal velkou službu – umožnil mu udělat dobrý skutek. Buddhisté věří, že každý z nás svými činy a myšlenkami neustále vytváří karmu, řetězec příčin a následků, který předurčuje naši budoucnost. Dobré skutky můžeme „střádat“ stejně jako peníze. Nejen zítřek, ale i naše další životy po smrti a převtělení budou přesně takové, jaké si zasloužíme. A právě dar je jedním ze způsobů, jak svou karmu vylepšit a získat „zásluhy“ (punna). Vůbec přitom nezáleží na tom, co dáváme. Podstatný je jen záměr konat dobro.

 

EKONOMIE DARŮ
 
Rituál bindabaat ale zároveň duchovně propojuje laiky se sanghou, mnišskou obcí. Srílanský mnich Thánissaró ve studii s názvem Ekonomie darů vysvětluje, že jde o symbolickou výměnu, při které získávají obě strany. Mniši nesmějí pracovat, obchodovat ani si sami vařit. Aby se totiž mohli plně soustředit na víru, musejí být zcela vyvázáni z každodenních světských starostí o přežití. Laici mnichům dávají materiální dary v podobě jídla a za odměnu od nich dostávají duchovní dary v podobě poučení.
 
„Neexistuje žádná cena, nic jako ‚doporučená výše daru‘,“ píše Thánissaró. „Zatímco v obchodě se člověk řídí rozumem, při bindabaatu prostě tím, co vám napovídá srdce.“
 

Symbolem téhle oboustranně výhodné výměny je právě miska na milodary. Mnichům neustále připomíná, že jsou zcela závislí na štědrosti laiků, bez jejichž pomoci by nepřežili. Každý den pro ně začíná ranní výpravou za jídlem a nemají žádnou jistotu, že ho dostanou. Miska je také důkazem, že sangha nemá nad laiky žádnou moc. Lidé se sami dobrovolně rozhodují, že budou její příslušníky krmit a podporovat.

Laikům zase miska naznačuje, že člověk má konat dobro a myslet na druhé.
 
Každodenní ranní cvičení v dobročinnosti a šlechetnosti jim připomíná, že peněžní ekonomika není jediným smyslem života. Štěstí nespočívá v hromadění, ale naopak v rozdávání (dana), v dělení se, zkrátka v přístupu k druhým s otevřeným srdcem. Darem se člověk zbavuje lpění na majetku, které způsobuje utrpení. Podle mnicha Thánissaróa tak miska vyvažuje naši chtivost a sobectví. Zároveň v moderní společnosti vytváří „alternativní étos“ a pomáhá udržovat při životě i jiné než materiální hodnoty.
 
Na první pohled jsou to banální pravdy. Ale ruku na srdce – kdy jste si je naposledy uvědomili? Thajští buddhisté je díky bindabaatu mají neustále na očích. Je to pro ně otázka duševní hygieny. Zatímco my si každé ráno jen čistíme zuby, oni začínají den i čistou duší.
 

 

ZBAVIT SE EGA
 
Dnes ráno je dárců tolik, že po několika desítkách metrů jsou misky plné. Za skupinou mnichů kráčí dek wat, chrámový sluha s velkým košem, do kterého misky průběžně vyprazdňuje. Neinformovaného diváka napadne otázka, proč si mniši berou víc, než mohou sníst. Důvodem je ohled na dárce – odmítnutí přijmout jídlo by mu totiž zabránilo udělat dobrý skutek.
 
Dřív mniši nesměli od dárců přijímat peníze, ale dnes už to tak docela neplatí. Vede se o to velká polemika. Zastánci říkají, že se změnila doba. Bez peněz prý nemohou žít ani mniši a malá částka v ceně jídla je prý pro obě strany pohodlnější. Jeden z průzkumů ukázal, že Thajci každý rok věnují klášterům v přepočtu asi dvě miliardy korun. Oponenti tvrdí, že peníze v člověku probouzejí žádostivost. „Peníze jsou jako moc,“ můžete se dočíst v jedné z mnoha internetových diskusí. „Vytvářejí ego, a mnich by se měl svého ega naopak zbavit.“ Některé kláštery proto přijímání peněz zakazují.
 
Mniši nikdy nejedí přímo na ulici. Všechny dary odnesou do kláštera, kde je v jídelně prostřena snídaně. Jídlo se řídí přísnými rituály. Mniši nejdřív recitují zvláštní formuli v staroindickém jazyce pálí. Říká se v ní, že nejedí pro potěšení, ale že potrava je jen způsobem, jak udržet tělo při životě.
 

Aby se všichni dárci dočkali svých „zásluh“, musejí mniši od každé porce ochutnat aspoň kousek. Nesmějí si ale vybírat, na co mají chuť, a také se nesmějí přejíst. Další pokrm se podává před polednem a pak už nesmějí jíst nic až do dalšího rána. Zbytky z jídelny se rozdají chudým.

 

BAAT – UMÍRAJÍCÍ UMĚNÍ?
 
Miska na milodary (baat) je vedle oholené hlavy a oranžového roucha jedním z nejdůležitějších vizuálních symbolů buddhismu. Když prý chtěl kdysi Buddha svým žákům názorně demonstrovat, že podstatou veškeré existence je prázdnota, přiložil prostě dvě misky k sobě. Od tohoto jeho gesta se také odvozuje indická buddhistická stúpa, v jihovýchodní Asii nazývaná čedý – kuželovitá stavba, do níž je ukládán popel zemřelých.
 
Dávná tradice výroby mnišských misek, která byla po staletí integrální součástí thajského buddhismu, dnes s obtížemi přežívá v několika úzkých uličkách v centru Bangkoku. Hned vedle rušné třídy Bamrung Meuang můžete navštívit Ban Baat, Vesnici misek. Kdysi dávno to bývala opravdová vesnice, ale v průběhu staletí její dřevěné domky pohltilo rozrůstající se velkoměsto. Podle tradice ji založili uprchlíci z bývalého thajského sídelního města Ajuttchaja, které roku 1767 zničili Barmánci. Když v roce 1782 nastoupil na trůn král Ráma I., přesunul hlavní město do Bangkoku. Přivedl s sebou prý i mistra jménem Por-kru (Otec-učitel), který mnišské misky původně vyráběl pro královský dvůr. Právě tady dřív v rodinných dílnách vznikaly tisíce misek, které při každodenních výpravách za almužnou používali mniši z většiny thajských klášterů.
 
Prosperující živnost pak ale zničili Číňané, kteří v 70. letech minulého století zaplavili trh lacinými strojově vyráběnými miskami. V přepočtu je pořídíte už za 50 Kč, zatímco ruční miska stojí podle velikosti asi 500–5000 Kč. Výroba se proto přestala vyplácet a většina obyvatel Ban Baat si musela najít jiný způsob obživy.
 
Uznávaným „vedoucím“ skomírající řemeslnické komunity je Hiran Suasriserm (45), v pořadí osmý následník generace miskařů. Z jeho domku zní tlukot kladívek, škrábání pilníků a syčení kovářských měchů.
 
„V dobách mého mládí tu bývala stovka dílen, které vyráběly až padesát misek denně. Dnes jich zůstalo jen pět,“ říká, zatímco mi ukazuje celý výrobní postup. „Misky už umí dělat jen pár lidí. Mladí o řemeslo ztrácejí zájem – z kdysi výnosného povolání se stal jen koníček, který je neuživí. Naše rodina přežívá jen díky tomu, že jeden z mých synů dělá taxíkáře.“
 
I na Hirana prý manželka naléhala, aby změnil zaměstnání. „Kdybych to udělal, umění baat by se změnilo v pouhou legendu. Tuhle práci mi ale předali moji předkové a koluje v mých žilách. Výrobou misek propaguji buddhismus a získávám zásluhy stejně jako lidé, kteří do nich mnichům každé ráno dávají jídlo. Proto bojuji o to, aby umění baat zůstalo naživu.“
 

Před několika lety Hiran naštěstí získal významnou posilu. Ohrožené tradice si všimli městští úředníci a Vesnici misek začali propagovat jako turistickou atrakci. Když o ní vyšla zmínka v průvodci Lonely Planet, objevili se tu první cizinci. Prohlédnou si výrobní postup, vyfotí si Hirana a jeho pomocníky při práci a pak si pár misek koupí jako suvenýr. V poslední době proto obchod trochu ožil.

 

AKUMULÁTOR ZÁSLUH
 
Podle tradice nesmějí být misky vyrobeny z drahých kovů (zvyšují žádostivost), ze dřeva (špatně se udržuje) a z mědi (je jedovatá). Dřív se misky dělaly z hlíny, bronzu nebo cínu, dnes se nejčastěji používá obyčejný ocelový plech.
 

Mistr Hiran z něj nejdřív podle šablony vystřihne osm dílů, které prý symbolizují Buddhovu osmidílnou stezku vedoucí k osvobození: správný vhled, správné rozhodnutí, správnou řeč, správné chování, správný život, správné úsilí, správnou bdělost a správné soustředění. Okraje všech dílů jsou vystřiženy do tvaru zoubků, takže do sebe přesně zapadnou. Největší díl ve tvaru kříže spojí Hiran s pásky, tvořícími okraj budoucí misky. Prostor mezi rameny kříže pak vyplní trojúhelníkovitými díly, ze kterých vzniknou boky. Budoucí misku pak předá manželce, která pilníkem dokonale vyhladí její vnitřní i vnější stěny.

Následuje několikanásobné vypalování v kovářské peci. Stěny misky se při něm pokryjí uhlíkem, což snižuje riziko rezavění. Nakonec se miska natře několika vrstvami černého laku.
 
Hiran je optimista. Plánuje, že by mohl misky začít vyvážet do okolních buddhistických zemí. „Chce to ale pořádnou reklamu a marketink, aby se o nás svět dozvěděl. Jinak nepřežijeme,“ říká, zatímco mi ochotně pózuje s hotovou miskou.
 
Mniši, kteří vstupují do kláštera jen na pár měsíců, sáhnou po levných strojových miskách. Ti, kteří se v oranžovém rouchu rozhodli prožít celý život, si ale raději připlatí za ruční misky. Do Ban Baat se pro ně sjíždějí z celého Thajska. Věří totiž, že Hiranovy výrobky lépe vyjadřují podstatu víry.
 
Dlouhým používáním prý v sobě navíc každá miska postupně akumuluje požehnání, dosažené při každodenním obřadu obětování jídla. Starožitné misky proto mívají obrovskou cenu. Na začátku 5. století se z Číny do Indie vydal mnich Fa-Sien. Ve slavném cestopisu Zápisky o buddhistických zemích popisuje zázračnou misku, která prý kdysi patřila samotnému Buddhovi. Když se ji vládci říše Purušüpura pokusil ukrást je-č’ský král, neutáhl ji ani vůz, do něhož bylo zapřaženo osm slonů.
 
„Miska se dokáže naplnit i trochou květů, jež do ní hodí chuďas,“ píše Fa-Sien. „A naopak zase, chce-li ji boháč naplnit množstvím květů, nepodaří se mu to, i kdyby jich do ní vhodil sto, tisíc, ba i deset tisíc.“
 
Květen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group