ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejstarší v Americe

Kousek po kousku odkrývají archeologové v pouštní krajině kousek od pobřeží středního Peru město z kamene a hlíny. Rozbory uhlíku, provedené v USA na vzorcích organického materiálu z vykopávek, ukazují, že vzniklo téměř před pěti tisíci lety (2627–2100 před Kristem). Zdá se, že jde o dosud nejstarší známé město v Americe vůbec.
 
Nejstarší v Americe 

Napsala   Monika Baďurová,  vyfotografoval  Petr Materna

 

Vědci se totiž až dosud domnívali, že nejstarším a nejkomplexnějším kulturním centrem starověkého Peru byl Chavín z období 900–300 před naším letopočtem. Objevený Caral svým stářím ale dokonce předstihuje i mexickou kulturu Olméků (1200–400 před naším letopočtem), považovanou za první vyspělou civilizaci na území Ameriky.
 
Nebýt mravenčí práce archeologů, která v Caralu začala v roce 1996, jevilo by se město laickým očím jako shluk roztroušených kopečků zavátých pískem. Tak zapracoval zub času. Pod vrstvou sutě se však na rozloze šedesáti šesti hektarů skrývají pyramidy a chrámy i zbytky lidských obydlí. Člověk by si řekl, jak tady vůbec mohli žít – od božího rána praží slunce, neprší tu – tedy pokud zrovna neřádí El Ni~no – kolem samá poušť, písek a kamení, jenom u řeky trochu zeleně, zvlášť když v sousedních horách nastane období dešťů.
 

Ale v údolí lidé žijí i teď – stavějí si domky z nepálených cihel či rákosu, pěstují cukrovou třtinu, fazole, kukuřici, bavlnu a papričky ají, jezdí do města na trh. Ke skromnému živobytí to stačí. I dávní obyvatelé Caralu se zabývali zemědělstvím – využívali zavlažovacích kanálů a spodní vody. Navíc tehdy byla okolní krajina podstatně zarostlejší a vegetace poskytovala útočiště lovné zvěři. A protože Caral leží jen dvacet šest kilometrů od moře, místní obyvatelé měli na stole i ryby a mořské živočichy. Nepochybně čile kvetl i výměnný obchod. Archeologické nálezy dosvědčují, že sem přicházelo zboží i z hor a tropického pralesa.

 

 
Lidé v Caralu žili zhruba v letech 3000–1800 před naším letopočtem, v době, které se říká předkeramické či pozdní archaické období. A město se během své existence neustále proměňovalo – budovy byly rozšiřovány a přestavovány, vše podle předem promyšleného plánu, který zřejmě vycházel z astronomických pozorování. Vytvořili si i svůj kalendář, protože zjistili, že určité děje v přírodě (například počátek a konec období dešťů) souvisejí s pohybem nebeských těles. Obyvatelé Caralu navíc věřili, že chod přírody ovlivňují nadpřirozené síly, které je třeba uctívat, a tak kalendář určoval i data náboženských obřadů a svátků. Praktický život byl úzce spojen s náboženstvím a příslušnými rituály a to se odrazilo i v charakteru a orientaci významných budov a chrámů ve městě.
 
Vzhled města ovšem ovlivňovalo i společenské rozvrstvení společnosti. Caral byl pravděpodobně – jako později incká města – rozdělen pomyslnou čarou na dvě poloviny, takzvanou horní a dolní. Archeologové ještě rozlišují část centrální, ve které jsou seskupeny stavby veřejného charakteru a několik dalších domů, a část periferní, jakousi obytnou zónu. Stavby veřejného charakteru mají většinou stupňovitou konstrukci s plošinami a chrámovými prostory na vrcholu. Dole k nim přiléhá otevřené prostranství, někdy obehnané zdí. Takové budovy stojí okolo „náměstí“.
 

Tyto velkolepé stavby a chrámy dokládají, jak velkou roli hrálo ve společnosti a organizaci života obyvatel Caralu náboženství. Právě tady se odehrávaly rozličné rituály, ale vědci předpokládají, že na velkých otevřených prostranstvích se kromě toho mohly konat i různé slavnosti a trhy. V domech kolem patrně žili významní lidé, kteří o danou stavbu pečovali či měli na starost obřady. Společenská elita zřejmě také bydlela v centru, ostatní lidé žili na periferii. Jednotlivé části města byly obehnané zdí a také jejich vnitřní plocha byla dalšími zdmi rozdělena na jednotlivé různě velké pravoúhlé „buňky“. Tam lidé bydleli, pracovali, používali je jako sklady, prostranství mezi nimi pak sloužila k vykonávání obřadů a společnému setkávání.

***

Vědci zjistili, že jako stavební materiál sloužil opracovaný kámen i valouny, které se spojovaly maltou z písku a hlíny. Obyvatelé Caralu ale také používali dřevo či rákos. Zdi z rákosu propleteného mezi vertikálně umístěnými kůly pak omítli maltou a červeně, bíle či žlutě pomalovali. Barevná bývala často i hliněná podlaha. Střechy se zřejmě zhotovovaly z trávy, rákosu či listí a spočívaly na kůlech zaražených v zemi.
 

Pro obyvatele Caralu bylo město jako živý organismus, kde se vše a všichni rodí, dozrávají a umírají, což je patrné zejména při výzkumu rezidenčních celků. Při „zrození“ nejdříve vzniklo několik poměrně rozlehlých prostor ohraničených zdí, které se postupně podle potřeb zmenšovaly stavbou přepážek a dělily se na stále menší „buňky“, které nakonec byly „pohřbeny“ – tedy obřadně zasypány – a na témže místě se začalo stavět znova. Při zasypávání se využívala suť a koše s velkými oky naplněné kamením. Pod vrstvu suti lidé pokládali rozmanité obětiny (potraviny, různá semena a části rostlin, bavlnu, peří, zvířecí kosti, schránky měkkýšů a výrobky z mušlí, různé ozdoby, figurky z nepálené hlíny, kamenné nástroje, košíky, kusy látek, kousky drahých kamenů i různé píšťaly a flétny. Některé obětiny se obřadně pálily a popel se pak smísil s materiálem nové stavby jako symbol toho, že staré pokračuje v novém. Stavební styly a techniky se v průběhu existence Caralu proměňovaly. Než obyvatelé město okolo roku 1800 před naším letopočtem opustili, celé je zasypali sutí. Město pro ně umřelo...

 

 
Bádání v Caralu rozhodně nejsou u konce. Je jednou z osmnácti podobných lokalit rozmístěných po obou březích řeky Supe podél celého říčního údolí (devět na každé straně). Podle vědců může jít o středisko vůbec prvního státu na území Ameriky. Postavit tak velké město vyžadovalo mít na jeho stavbu mnoho lidí, což se může podařit jen tam, kde má společnost svůj řád a moc je centralizovaná – v tomto případě zřejmě v rukou vládce, který představuje politickou i náboženskou autoritu. Neboť to, co obyvatele sjednocovalo a zároveň sloužilo jako prostředek k jejich podrobení, bylo právě náboženství. Náčelníci či kněží, zběhlí v astronomii a medicíně, působili jako prostředníci mezi lidmi a světem nadpřirozených sil. Pro obyvatele města bylo důležité nejen se zúčastnit obřadů, ale i pracovat a tím sloužit bohům i jejich pozemským zástupcům.
 

Privilegovaní ale nebyli jen kněží a vládcové, ale i úředníci, obchodníci a specializovaní řemeslníci. Vědci to předpokládají na základě nálezů zbytků jejich oděvů, důkazů o tom, jak si upravovali vlasy a jaké nosili šperky, i když dokladů je zatím poskrovnu. Co ale archeologové v Caralu dosud neobjevili, je pohřebiště. Bylo sice nalezeno několik málo kosterních pozůstatků, ale patrně šlo o oběti, pohřbené v základech nových budov.

***

Obyvatelé Caralu využívali dostupné přírodní materiály – kámen, dřevo, rostlinná vlákna a rákos, kosti, mušle, bavlnu i hlínu, tu však nevypalovali ani z ní nezhotovovali nádobí. Jako nádobí sloužily tykve. Stejně tak neuměli tkát a nezpracovávali žádné kovy. Neznali ani písmo, pomineme-li uzlové kipu, známé z dob Inků (1400–1533), které podle dosavadních poznatků sloužilo spíše jako účetní či mnemotechnická pomůcka. Přesto byli výbornými architekty, museli ovládat aritmetiku a geometrii.
 
Kromě kipu patří v Caralu k dosud nejzajímavějším nálezům soubor několika sedátek z velrybích obratlů, používaných patrně při významných setkáních, dvaatřicet fléten z kondořích a pelikáních kostí, osmatřicet trubek z kostí lam a jelenů a asi stovka figurek z nepálené hlíny, na nichž jsou dobře patrné způsoby dobových účesů a odívání. Nalezené předměty spojené s náboženstvím jsou nejčastěji zdobeny motivy kříže, geometrickými tvary, tvary propletených ryb, jsou na nich zobrazeni hadi, kočkovité šelmy, opice, orli a kondoři, stylizované lidské obličeje. Tedy to, co se později objevuje i v dalších peruánských kulturách. Podobné prvky se využívaly také v architektuře – například u výklenků ve tvaru lidských obličejů, vchodů ve tvaru kříže, pilovitých okrajů zdí.
 
Caral tak poněkud rozbíjí vžité představy archeologů, že velká města mohla vznikat jen tam, kde se rozvíjela řemesla jako výroba keramiky, tkalcovství a zpracování kovů. Na takové úrovni ještě kultura Caralu nebyla, a přesto tu byla společnost, která dokonce využívala abstraktní vědy, jakými jsou matematika a astronomie – a to i bez znalosti písma.
 

Peruánští archeologové jsou na svůj objev velmi hrdí – poskytl jim důkaz, že v době rozkvětu civilizace ve starém Egyptě a Mezopotámii existovala i v Peru společnost na pozoruhodně vysokém stupni vývoje. Považují Caral za nejstarší město v celé Americe, ovšem tento kontinent ještě svá veškerá tajemství zdaleka nevydal.

 

Výzkumy v Caralu

* Výzkum provádí především zaměstnanci Univerzity svatého Marka v Limě a hradí jej peruánská vláda, z čehož je patrné, nakolik si Peruánci této lokality cení. Zároveň probíhá konzervace odkrytých a prozkoumaných objektů, které už jsou zpřístupněny veřejnosti.

* Předměty z archeologických nálezů jsou zatím uloženy v depozitářích v Limě, plánuje se ovšem výstavba lokálního muzea. Vláda chce využít Caral pro turistický ruch, předpokládá, že by tak v této poměrně chudé oblasti vznikla řada pracovních příležitostí.

* Leží v provincii Barranca, v údolí řeky Supe, 182 km severně od hlavního města Limy.

* Největší a patrně nejvýznamnější je v Caralu Hlavní chrámová pyramida. Prostranství kolem ní tvoří kruh zapuštěný pod úroveň okolního terénu. Základna této pyramidy měří 171 krát 150 metrů a je vysoká okolo dvaceti metrů.

* Nachází se tu také takzvaný Amfiteátr, chrám s velkým kruhovým prostranstvím pod úrovní terénu, o průměru třiceti metrů. Je obehnán kamennou zdí.

* Takzvaný Chrám s kruhovým oltářem je tvořen pravoúhlým prostranstvím ohraničeným zdí, s kruhovou budovou s ceremoniálním ohništěm uprostřed.

 

Otevřeno pro veřejnost

* Žádné hromadné cesty se sem zatím nepořádají, lokalita je přesto po zaplacení vstupného (10 solů plus 20 solů za povinného průvodce; 1 sol = asi 7,50 Kč) přístupná. V lednu 2006 se tu už budoval přístřešek s občerstvením, sociální zařízení a plánována byla i restaurace.

* Zatím nejsnadněji se lze do Caralu dostat taxíkem z městečka Supe u Panamericany, cesta trvá kolem půl hodiny (asi 25 km) a cena je taková, jakou si kdo usmlouvá. Je dobré mít s sebou dostatek pitné vody, sluneční brýle, klobouk a opalovací krém, prohlídka s průvodcem trvá bezmála dvě hodiny a slunce nemilosrdně pálí.
 
Květen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group