ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Magická hora Jakutů

Daleko na severovýchodě Asie, na pomezí Sibiře a Dálného východu, se nad údolími řek Jany a Adyči vypíná horský hřbet zvaný Kisiljach, mytická hora Jakutů. Usadili se tam již před několika staletími.

 

Magická hora Jakutů 

napsali  Jan Pohanka a Zbyněk Hradílek,  vyfotografovali  Jan Pohanka a Petr Hlavatý

 

Zpola zarostlým zimnikem stoupáme stále vzhůru, do sedla mezi vrcholy oblých hor. Naším cílem je mlhou napůl zahalený Kisiljach. Slovem zimnik se na Sibiři nazývají cesty nebo spíše průseky v tajze, které jsou proraženy těžkými pásovými vozidly a jsou sjízdné jen v zimě, kdy povrch půdy důkladně promrzne. V létě jsou rozbahněné či zatopené vodou a průchodné jen pěšky nebo na koni, a to ještě s jistými obtížemi. Jdeme průsekem ještě asi dva kilometry, obcházíme hodně bahnitá a mokrá místa, kterými bychom ani v holínkách neprošli, a pak se zimnik stáčí příliš doleva. Je jasné, že odbočku k hoře jsme dávno minuli. Abychom nebloudili na zpáteční cestě, určíme si přibližně azimut k místu, kde tušíme vrchol, a pak pokračujeme řídkou tajgou k hřebeni, který vidíme skrz vrcholky modřínů.
 

Podle jedné ze starých jakutských legend se v dávných dobách rozhodli lidé, žijící na severu země, odejít z krutých a nehostinných míst na jih. Až tam ale nedošli. Při přechodu hřebene Kisiljachu všichni umrzli. Dodnes tak zůstali na místě, kde zahynuli, a hora po nich dostala své jméno. Kisiljach v jakutštině znamená volně přeloženo „lidé, kteří jsou vidět z dálky“ (Kisi je jakutsky člověk). Nejsou to samozřejmě skuteční lidé, ale skalní útvary, které z dálky připomínají lidské postavy a jsou vzdáleně podobné pískovcovým věžím v Adršpachu nebo Českém ráji. Kamenní obři stojí na konci své pouti na vrcholu hory, na jejích úbočích, žebrech a hřebenech. Při dobré viditelnosti jsou zřetelní až na sto kilometrů daleko.

 

Vrcholy Kisiljachu byly odpradávna obestřeny rouškou tajemství a zákazů. Vystoupit na ně se neodvažovali ani obyvatelé z okolí. Věřili totiž, že na hoře žijí duchové a žádný živý člověk nesmí rušit jejich klid. Jedinou výjimkou mohl být šaman, který měl svolení k výstupu na horu, aby se s duchy setkal, nabil se jejich energií a posílil tak své šamanské schopnosti.
 

 

 

 

A dál nahoru
 

Stoupáme mírně, ale vytrvale tajgou. Poměrně řídký požárový les je monokulturou jen několik metrů vysokých modřínů druhu Larix cajanderi. Nohy se nepříjemně propadají do hlubokých koberců mechů a lišejníků. Přestože jdeme nalehko, neustálé boření nás docela vysiluje. Naštěstí všude kolem rostou keříčky brusinek s právě zrajícími červenými plody. Časté zastávky na vydýchání tak maskujeme jejich sběrem. Krmíme se vitaminy a zároveň zklidňujeme zrychlený dech. Občas kolem zavane silná vůně jakési voňavky, ale to jen nechtěně šlapeme na keříčky všudypřítomného rojovníku bahenního (Ledum palustre).

 

Místy se tajga rozvolní, to když do ní proniknou proudy kamenů směřujících dolů po svahu. Jsou výsledkem souhry přírodních jevů, které souvisejí s pravidelným zamrzáním a táním vrstev půdy. Jak roste výška, mění se i okolní vegetace.
 
Les řídne, zato houstnou porosty keřových bříz s drobnými listy a nepříjemně ztěžují výstup. Naštěstí přibývá balvanových sutí, po kterých se stoupá podstatně snadněji. S nimi se při horní hranici lesa objevují nízké borovice nápadně připomínající naši kleč – je to limba zakrslá (Pinus pumila). Snadno se pozná podle pěti jehlic ve svazečku. Jejími semínky se živí velký krkavcovitý pták ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), který kolem nás občas prolétne. Na plochých kamenech jsou tak rozházené desítky rozklovaných malých limbových šišek. I my vyloupáváme semínka s chutí oříšků, aby nám cesta lépe ubíhala.
 
Ořešník ale není jediným ptákem, kterého po cestě nahoru potkáváme. Na několik metrů od nás přilétá i sojka zlověstná (Perisoreus infaustus) a zvědavě si nás prohlíží. Při jednom z odpočinků si bůhvíproč vzpomeneme na povídku klasika woodcraftu E. T. Setona – Stoupání na horu. Stejně jako v povídce mladí indiánští chlapci i my stoupáme výš a výš a okolní vegetace ubývá.
 
Na nejbližším hřebeni se nám otvírá úchvatný pohled na „lidi, kteří jsou vidět z dálky“. Před námi jsou dva hlavní vrcholy hory. Vyšší z nich je zakončen rovnou plošinou, která se zdá jako předurčena k magickým obřadům. Na nižším stojí skalní město – vypadá jako ateliér s nedokončenými sochami z hrubozrnné žuly. Skalní zdi, hradby, hlavně ale jednotlivé skalní věže jsou vysoké až třicet metrů. Jejich hrany vzdorují drsnému klimatu Sibiře – větru, dešti a mrazům, dosahujícím v zimě až minus šedesáti stupňů Celsia.
 

 

 

 

Hrob šamana
 
Tady někde je podle vyprávění místních Jakutů pohřben i jeden z jejich velkých šamanů. Byl jistě významnou osobou, když byl pohřben na vrcholu hory mezi duchy kamenných lidí, jejichž společnosti byl po své smrti hoden.
 
Dlouho a tiše obcházíme skalní obry a vychutnáváme úžasné výhledy do okolní krajiny. Na samém obzoru na jihu se zvedá předhůří mohutného hřebene Verchojanského pohoří, na jihovýchodě už sníh pokryl divoce rozeklané štíty Čerského hřbetu. Pod námi se rozprostírá kotlina řeky Adyči. V dálce je vidět její pravostranný přítok Tuostach, po němž jsme před několika dny připluli na kánoích. A všude okolo leží nekonečná tajga plná barev. Jen místa nedávných požárů jsou šedá.
 

Na zpáteční cestě přicházíme na náš známý zimnik jen nedaleko od místa, kde jsme jej opustili. Vracíme se po něm k řece Adyče, hora Kisiljach zůstává za námi. Zítra odjíždíme domů. Dnešní den byl poslední, kdy bylo možné navštívit „lid, který je vidět z dálky“. Na setkání s nimi se ale nezapomíná.

 

 

 

Magický Kisiljach

 

* Magická hora se nachází ve Verchojanské oblasti Jakutska na Dálném východě přibližně 200 km nad severním polárním kruhem, 60 kilometrů od města Batagaj, nejbližšího většího sídla.

 

* Její dva vrcholy se zdvihají nad soutokem meandrujících řek Adyča a Tuostach do nadmořské výšky 820 a 1160 metrů.

 

* Od západu ji obtéká řeka Jana, která poté, co se spojí s Adyčou, odvádí své vody do Severního ledového oceánu.

 

 

 

Před více jak sto lety
 
Zasněženou tajgou a po zamrzlých řekách kolem Kisiljachu putoval podle zaznamenaných vyprávění zřejmě brzy na jaře roku 1897 moravský rodák Jan „Eskymo“ Welzl na své cestě z Verchojanska do Nižne-Kolymska a odtud dál až k Severnímu ledovému oceánu. Jeho čtyřleté putování napříč Sibiří až na Novosibiřské ostrovy by se z dnešního pohledu mohlo zdát snadné. Musel ale na své cestě překonat nekonečnou tajgu s množstvím řek a jejich rameny, močály s mračny komárů a jiného hmyzu, ohromné vzdálenosti. Na jedné straně to vzbuzuje obdiv, na druhé straně stále vyvolává jisté pochybnosti o bezmezné pravdivosti jeho příběhů. Ale ať už tomu bylo jakkoli, krajina, kterou jsme viděli z Kisiljachu, je opravdu taková, jak ji Welzl popsal ve svém vyprávění.
 
Červen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group