ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LEDOVÉ HORIZONTY - PRVNÍ ČEŠI NA OBOU PÓLECH PLANETY

Led, sníh, vítr a mráz mě provázejí v posledních letech téměř neustále. Ani vlastně pořádně nevím, kdy to začalo. Snad první expedicí do Grónska...

V severních oblastech naší planety žijí Eskymáci, kteří mě fascinují. A Antarktida, to je nejkrásnější zoologická zahrada na světě! Zvířata se nás tam ještě nebojí a doufají, že jim neublížíme. Jsou to krajiny, kde ani nedýcháme, abychom neporušili to posvátné ticho praskajícího sněhu a padajících ledových bariér. Kde si teprve uvědomíme naši nicotnost a napadne nás srovnání malosti člověka s velikostí vesmíru. Při pochodech mrazivou pouští mě napadají různé myšlenky a hodnoty se mění. Můj život dostává nový rozměr. Možná proto tam jezdím tak rád.

OD PÓLU K PÓLU

Dne 25. dubna 1996 ve 3.40 ráno jsme stáli na severním pólu. Byli jsme první českou expedicí, a proto patřičně hrdí, že se nám podařilo ten poslední šířkový stupeň na lyžích překonat. Pochod zamrzlým Severním ledovým oceánem má své zláštnosti a přelézání nakupených ker dá pořádně zabrat. Někdy se ledy působením větru rozestoupí, a prodlouží tak cestu o obcházení otevřené vody.

Poprvé jsem zde přičichl k práci polární expedice v extrémních mrazech. Byla to dobrá škola. Míša Malachov, náš ruský průvodce a legenda Arktidy, nás naučil vše, co člověk v takovém prostředí potřebuje. A po cestě zpět na ruskou Severnuju Zemlju mě a mému kamarádu Oldovi Bubákovi začal v hlavě klíčit nápad zkusit také druhou stranu zeměkoule. Vždyť přece žádný z Čechů ještě nestál na obou pólech! Tak se zrodila myšlenka na projekt, který jsme později nazvali "Ledové horizonty". Jeho cílem bylo kromě poznávání a fotografování oblastí nad a pod rovnoběžkami, které jsou pokládány za polární (polární rovnoběžka: severní polární kruh má hodnotu 66° 33' severní šířky a jižní polární kruh pak 66° 33' jižní šířky), především dosažení jižního pólu. To jsme ještě nevěděli, že budeme muset tři roky čekat a navštívit mezitím další zajímavá místa jak na vysokém severu, tak v Antarktidě. Čekání, hlavně na finanční zabezpečení expedice, nakonec přerostlo v touhu přivítat na jižním pólu rok 2000.

DÁVNO PŘED NÁMI

...stanuli polárníci na obou pólech planety a jejich příběhy plné odvahy a dobrodružství se dodnes čtou jedním dechem. Jsou to svědectví stará bezmála sto let, ale když jdete nekonečnou antarktickou sněhovou plání a kolem vás kromě sněhu, ledu a větru není vůbec nic, jejich hrdinové před vámi najednou ožívají. Pochodujete stejnými místy jako tenkrát oni, těmi místy, která čekala na první návštěvníky až do začátku našeho století.

Oba póly se staly místem soupeření dvou dobrodruhů. Bylo věcí prestiže, kdo první stane na nejsevernějším a nejjižnějším místě naší Země. Slzy radosti i smutku provázely dávné dobývání polárních krajů. Velké činy i tragédie v nekonečných sněhových pláních byly průvodci prvních odvážlivců, kteří se pustili za větru a mrazu do míst, jež slunce už nestačí zahřívat.

Psal se 1. březen roku 1909. Z mysu Columbia v severní Kanadě vyrazil se sedmnácti Eskymáky, pěti bělochy a jedním černochem Matthewem Hensonem mechanik amerického námořnictva Robert Peary na cestu k severnímu pólu. Jejich dvanáctery sáně táhlo sto třicet tři psů. Po měsíci se vrátila poslední podpůrná skupina a Peary s Hensonem a čtyřmi Eskymáky zamířil dále k severu. Zpět se vrátil pouhé čtyři dny po poslední skupině a prohlásil, že 6. dubna dosáhl pólu.

V roce 1996 jsme s Michailem Malachovem při pochodu zamrzlým Severním ledovým oceánem polemizovali o tom, zda to bylo možné. Dospěli jsme k názoru, že nikoliv. Terén je natolik složitý, že rychlost postupu, jakou Peary uvádí, je nemožná, nehledě k tomu, že psi postupují sice rychleji, ale zato delší trasou, protože musejí hledat terén schůdný pro velké sáně. V případě, že by tato úvaha byla správná, byli by prvními lidmi, kteří došli na severní pól a zpátky pěšky bez cizí pomoci, Michail Malachov a Richard Weber až v roce 1995.

Velikou polemiku o tom, kdo stanul na pólu první, rozpoutal telegram Fredericka Cooka adresovaný New York Heraldu. "21. dubna 1908 dosáhl jsem severního pólu a objevil na vysokém severu pevninu," píše v něm americký lékař. Vyrazil 19. února 1908 s jedenácti Eskymáky, jedenácti sáněmi a sto třemi psy. Byl přinucen strávit zimu na severu Ellesmerova ostrova a na základnu se vrátil po čtrnácti měsících, 15. dubna 1909.

"Cook nikdy nebyl na pólu. Ani 21. dubna 1908, ani kdykoliv jindy. Prostě veřejnost oklamal," vyhlásil Robert Peary. Ten pak získal na svou stranu vlivnou National Geographic Society a celý spor skončil až hlasováním amerického kongresu, ve kterém poslanci vyhlásili Pearyho oficiálním vítězem, a jmenovali ho dokonce mimořádným kontraadmirálem. Cookova slova byla prohlášena za pohádku, ale víme, že ani Peary nepřivezl dostatek důkazů o tom, že skutečně na pólu byl. Tuto záhadu již nikdo nikdy nerozluští a nekonečná arktická pláň si navždy zachová tajemství souboje těchto dvou dobrodruhů.

Přibližně ve stejnou dobu se zájem polárníků upírá i na opačný konec zeměkoule, do Antarktidy. Anglický důstojník Robert Falcon Scott neunesl slávu, které se dostalo Shackeltonovi po jeho poslední výpravě, a za pomoci veřejné sbírky nalodil na starý velrybářský člun šedesát pět mužů, sedmnáct poníků a třicet psů. Byl rok 1910 a Scott se vydal na cestu do Antarktidy, aby zde prováděl vědecká bádání a dobyl jižní pól.

"Dovoluji si Vám oznámit, že Fram je na cestě do Antarktidy." Telegram adresovaný Scottovi Norem Roaldem Amundsenem odstartoval závod o jižní pól. Amundsen původně připravil svoji loď Fram na cestu do Arktidy s cílem dobýt driftem pól severní, ale po vyhlášení Pearyho a Cooka v září 1909 změnil svoje plány, a obrátil loď směrem k Antarktidě, aby podnikl výpravu k jižnímu pólu. Na podzim roku 1911 vyrazil Amundsen ze základny na Rossově ledovci směrem k pólu. Na cestu si vybral čtyři druhy a na trojích saních, každých tažených dvanácti psy, dosáhl 14. prosince 1911 jižního pólu. Nechal zde stan s norskou vlajkou, dopisem pro Scotta, a v pořádku se vrátil zpět na základnu.

Scott mezitím zvolil postup s poníky. Byl to špatný tip, nakonec je všechny museli utratit a táhnout sáně sami. Pro cílovou skupinu si Scott vybral Wilsona, Oatese, Bowerse a Evanse. Na pól došli 17. ledna 1912. Poté, co našli Amundsenův vzkaz, zklamaně nastoupili cestu zpět. Evans cestou zemřel následkem pádu a Oatesovi omrzly nohy. Sám si pak zvolil smrt v bouři. Na jaře 1912 našla jiná část výpravy stan s těly Scotta a jeho druhů. Tato tragédie navždy poznamenala celou antarktickou historii.

ANTARKTIDA JE JEŠTĚ HODNĚ DALEKO

Celá pohnutá historie mě natolik vystrašila, že jsem se měsíce před odjezdem budil zpocený hrůzou po divokých snech, plných červených stanů, omrzlých končetin a ostatních úskalí, kterými se polární kraje jen hemží.

Nakonec se ale v polovině prosince loňského roku, kdy jsme nastupovali s Oldou do letadla směr Jižní Amerika, sen o pochodu k jižnímu pólu pomalu stával realitou.

V nejjižnějším chilském městě Punta Arenas si nás "přebírá" společnost Adventure Network International, která je od této chvíle naším adoptivním rodičem a měsíc pro nás bude jediným spojením s okolním civilizovaným světem.

Hned další den se ale dozvídáme, že počasí v Antarktidě na Pattriot Hills je natolik špatné, že náš let musí být odložen. Kdy poletíme, je zatím ve hvězdách. A další čekání, další hotely a další piva. Máme pocit, že se proti nám spikli snad všichni polární bozi. Nakonec slavíme v Punta Arenas i Štědrý den a rybičky z konzervy s majonézou a chilským šampáněm chutnají skoro jako ten náš kapr. Myšlenky se toulají tisíce kilometrů k domovu a hned zase na jih, jestli se počasí lepší.

"Za čtyřicet minut odjezd na letiště a nástup do Herkulesu," přišel nám další den oznámit Paul. Kdyby řekl za čtyřicet vteřin, úplně by nám ten čas stačil. V mžiku na sobě máme polární výbavu. Na letišti nezbytné vážení zavazadel, protože i takový mamut, jako je vojenský Herkules, má svoji nosnost. A potom nad mraky, kolem Hoornova mysu pořád na jih. Jsme sice připraveni na to, že půjdeme na jih tak dlouho, než se otočíme na sever, ale po všem tom čekání nám šest hodin letu připadá nekonečných. Nakonec se přece jen rozsvítí nápis nabádající nás k připoutání, a letadlo se snese na modrý neupravený led lehce jako na nejkvalitnější runway.

PATTRIOT HILLS - BASE CAMP

Jsme tady. Pattriot Hills, srdce Antarktidy, base camp Adventure Network uprostřed Ellsworth Mountains. Těmito místy prošly dějiny antarktických polárních výprav. Transantarktická expedice v roce 1990, první sólový přechod Norem Auslandem, Messnerova expedice, to všechno začalo zde. A začíná dodnes. Většina expedic mířících k pólu za císařskými tučňáky nebo na nejvyšší antarktický vrchol Mount Vinson startuje z tohoto campu. Téměř s posvátnou úctou absolvujeme několik stovek metrů od letadla do tábora. Přátelská atmosféra všech, kteří tu zrovna jsou, nás okamžitě pohltí, a tak se za chvíli cpeme čerstvě upečeným chlebem a čajem. Na to, že jako zástupci bývalého východního bloku působíme jako exoti, jsme si už dávno zvykli.

Rychle kontrolujeme všechnu výstroj, i když jsme to všechno kontrolovali nejméně tisíckrát, znovu se přesvědčujeme, že je vše v pořádku. Tři vrstvy oblečení, od prádla transportujícího vodu od těla přes fleece až po neprofouknutelný gore tex, již máme dávno na sobě, takže jenom péřovka, která se obléká na zastávkách, když člověk není v pohybu. Prstové rukavice z windstoperu na chůzi a velké péřové do campu mám také v sáních. Ještě kuklu na hlavu, čepici přes uši a na obličej masku z neoprenu proti větru. Nakonec sluneční a lyžařské brýle, a mohu jít balit jídlo. Čaj, čokoláda, ořechy, vakuově balené uzené malé klobásky, tvrdý sýr, sušené mléko, horká čokoláda a nevímco všechno ještě zabalit a roztřídit tak, aby vycházelo 1,5 kg na den včetně obalů a dalo to každému šest až sedm tisíc kalorií denně. Jinak bychom nepřežili. Benzinové vařiče, kanystry s palivem, stany, karimatky, spacáky a upravit si bederní pás na tažení sání. Nabiji film do foťáku a jsem z toho všeho trochu zpocený, i když kolem je -20 °C.

Je to dost hektické, protože máme zpoždění a musíme neprodleně vyrazit, abychom stihli do silvestra urazit ten poslední stupeň, který jsme si předsevzali. Těch posledních sto kilometrů vzdušnou čarou, které nás za pár hodin budou dělit od jižního pólu.

TWIN OTHEREM NA START

Konečně je všechno v malém letadle Twin Other, slyším poslední "good luck" a osm členů naší millenium expedice se hroutí do sedaček. Tak snad konečně vyrazíme. Každému z nás letí v hlavě myšlenky, není nám do řeči. Piloti dávají ruku na rychlostní páku a lyže sviští po sněhu. Vzlétáme, kroužíme nad táborem a vydáváme se opět směrem na jih. Naše nekonečná cesta má další pětihodinové pokračování. V polovině trasy přistáváme v Thiel Mountains a doplňujeme z kanystrů palivo. Ještě poslední úpravy startovací dráhy lopatou, poslední start.

Prohlížím si obličeje členů naší výpravy. Kdo zrovna nepospává, dívá se dolů na bílou pláň, která nás za chvilku čeká. Všechny problémy, starosti s uspořádáním takové expedice a hlavně jejím finančním zabezpečením zůstávají daleko za námi, a před námi je jediný cíl, ta velká stříbrná koule označující jižní pól. A tak myslím, že ti tři Angličané, jedna Švédka, Američan, Kanaďan a my dva Češi myslíme v tu chvíli jen na jedno. Ať se to povede a dostaneme se ve zdraví tam i zpátky.

KONEČNĚ ŠLAPEME


Antarktické plato. Kolem jižního pólu se na všechny strany rozprostírá do vzdálenosti 200 km planina ve výšce od 2,8 do 3,5 tisíc metrů nad mořem. Je to placka, leží nad ní 2-5 cm sněhu, pod nímž je led, zvlněný do půlmetrových vln, které jsou pro Antarktidu specifické.

Vytahujeme z letadla sáně, nazouváme se do lyží, poslední fotky vzdalujícího se letadélka, a "vzhůru na jih"! Do tváří a nosu mě bodá silný mráz. Je zde kolem -40 °C a k tomu docela silný vítr. Navíc se pohybujeme ve výškách okolo tří tisíc metrů nad mořem, takže dýchání nic moc. Vyrážíme slušným tempem, ale nedostatek aklimatizace je znát, a tak se záhy zadýcháváme a musíme zpomalit. Máme před sebou šest dní, ve kterých to musíme stihnout. Chceme přece na pólu přivítat nový rok 2000.

Každý z nás zezačátku improvizuje s různými brýlemi, čepicemi a rukavicemi, než se ustálí vybavení, které dokonale vyhovuje. V pevném řádu se potom střídá hodina chůze s několikaminutovým odpočinkem. Při něm dám do pusy kus úplně zmrzlé čokolády a zapiji ho douškem rozpuštěného vitaminu z termosky. Sednu si chvíli na sáně, fotím. A zase se zapřáhnu a šlapu. Tak to jde sedmkrát až osmkrát denně. Počasí se střídá, ale většinou je zamračeno a mlha. Vzácné chvíle, kdy bílou temnotu protrhne slunce, stoupne teplota o několik stupínků a i ta hrozná ledová poušť se zdá být veselejší. Máme super stany a spacáky, takže v noci nám zima není. Důležité je, aby byl člověk dobře izolován od ledu pod ním. Nafukovací karimatky tento problém řeší perfektně. Jsme hodně vysoko nad mořem a já vnímám výšku s bolestí v hlavě. Musíme hodně pít. To je však v těchto končinách ten největší problém. Ráno několik hodin rozehříváme vodu a snažíme se každý napít do zásoby. Přes den jsme odkázáni na litrovou termosku a večer zase rozehříváme sníh.

I když není nic vidět a nahoře, dole, vpravo i vlevo je bílo, slunce přece jen proniká i touto bílou tmou a zanechává za námi určitý stín. To nám pomáhá v orientaci. Samozřejmě používáme přístroje GPS, ale k určení směru pochodu si počítáme v určité hodiny polohu slunce na obloze a řídíme se pak podle směru stínu.

JIŽNĚJI TO NEJDE

Dva dny před cílem jsme na obzoru poprvé zahlédli černé tečky - budovy Amundsen Scottovy stanice na jižním pólu. Těch posledních asi dvacet mil (jedna námořní míle je 1852 m) je nejdelších. Obraz se postupně ztrácí a zase objevuje, jak procházíme terénními vlnami a my se těšíme, a hned zase propadáme skepsi. K večeru předposledního dne pochodu se mlha přece jen trochu protrhla, a my jsme znovu uviděli pól. Zdá se nám, že je na dosah ruky, a proto se utáboříme, abychom tam přišli až druhý den, na silvestra 1999. Teprve po změření polohy zjišťujeme, že jsme vzdáleni ještě asi deset kilometrů. Scházíme se všichni v jednom malém stanu, tak jako každý večer, a vaříme večeři. Řeč jde samozřejmě jenom o tom, jak zítra dojdeme na pól.

Ráno krásné slunečno. Dobrá nálada a prostě pohoda. Během posledního pochodu jižním směrem, kdy se nám zdálo, že se pól vzdaluje, místo aby se přibližoval, se pořádně zatáhlo a začal foukat vítr. Nakonec přece jen docházíme k vytouženému cíli - stříbrné kouli na pruhované dřevěné noze obklopené vlajkami různých států vyjma české. Tu jsme přinesli až my.

Bylo půl sedmé večer našeho času, silvestr 1999, zatažená obloha a hrozná zima. I přesto se koule krásně leskla a odrážela naše obličeje přesně tak, jak jsem si to mnohokrát představoval. Oba dva jsme na ni najednou položili ruku. Bylo to za námi. Já jsem si sundal rukavici, abych cítil, jak je strašně studená. A pak už mi začaly zamrzat oči, jak se mi do nich řinuly slzy. Byl jsem tam. Chvíle největšího štěstí a smutku si vždy prožívám už předem. Při pochodu, tak asi 5 mil před cílem, kdy už je skoro jasné, že tam skutečně dojdeme, mě nejprve popadne ohromná radost. Mám chuť řvát a mlátit hůlkou do sněhu. Mám chuť vyřvat do celého světa, že jsem došel na jižní pól. Hned potom na mě ovšem lehne velká melancholie a pro slzy vidím rozmazaně. Nevím, jestli proto, že jsme to skutečně dokázali, nebo proto, že další z mých snů na této planetě je splněn a já se na něj už nemohu těšit.

STÁLI JSME S "DĚDKEM" NA OBOU KONCÍCH PLANETY

Doufám, že to z nás udělalo lidi opět o nějaký ten kousíček pokornější a přizpůsobivější. Víme, co dokáže divočina, a máme k ní patřičný respekt. První leden 2000 pro nás není jen datem na vlajce u kolonky jižní pól, ale něco, na co do smrti nezapomenu.

Jack s sebou přivezl šampáňo a po celou dobu ho ochraňoval ve spacáku, aby nezmrzlo. Bouchli jsme první láhev až v táboře, který jsme rozbili asi 15 minut od pólu. Po čtyřiceti vteřinách z něj stejně byla šampaňská ledová tříšť, kterou jsme z plastikových skleniček jedli lžící. Na pólu jsou všechny časy, protože se tady sbíhají poledníky do jednoho bodu. Zástupci každého národa tedy slavili ten svůj silvestr, který byl zrovna u nich doma. My jsme se řídili podle chilského času, takže jsme měli o čtyři hodiny méně než u nás doma. Když jsme měli den, Singapurci měli noc a spali. Američané na stanici měli čtyři hodiny ráno. Všichni na jednom místě.

Já s Oldou jsme oslavili ten náš silvestr už ve stanu. Ťukli jsme si vitaminovým nápojem z termosky a popřáli si hodně štěstí do toho slavného roku 2000. Pak jsem si jen zalezl hlouběji do spacáku a představoval si, co se asi děje u nás doma.

ZASE ČEKÁME

Kvůli špatnému počasí pro nás letadlo přiletělo až 4. ledna, takže jsme si pólu užili dostatečně. V Pattriot Hills nás čekalo obrovské "Welcome home", dokonce s plechovkovým pivem. Dali jsme se trochu dohromady s tím, že pátého má přiletět Herkules a odvézt nás do civilizace. Skutečně přiletěl, ale pilot nerozeznal dostatečně kontrast ledové plochy, otočil a k našemu velkému zklamání odlétl zpět do Punta Arenas. A tak zůstáváme další dny v base campu. Využili jsme jich k návštěvě Ellsworth Mountains a krásným trekům po jejich hřebenech. V těchto místech je sice menší zima než na pólu, ale stejně nám od větru omrzaly nosy.

Pilot 9. ledna konečně přistál a my jsme naposled pod sebou uviděli nekonečnou pláň, kterou jsme si po celou dobu našeho pobytu snažili naklonit, aby k nám byla alespoň trochu přívětivá a nechala nás prožít ve zdraví to krásné dobrodružství na jižním konci světa.
duben 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group