ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Veselo u hrobky

Veselo u hrobky

 

Napsal a vyfotografoval  Jiří Sladký

 

Nikdo nás nepovažuje za vetřelce. Obětujeme, vaříme polévku, modlíme se s nimi na hrobě polomýtického světce při krátkém závěrečném obřadu. Ale především sedíme při sazu a při rakiji. Vypadá to, že bulharští alavité jsou jediní muslimové, kteří mohou alkohol. A svatá místa? Nejspíš si máme myslet, že jsou tu pouze proto, aby se u nich mohli veselit a radovat.

 

Nejposvátnější mauzoleum, které přitahuje alavity z celého Bulharska jako magnet, je Teketo, v turečtině Tekke. Znamená to dervišský klášter a na jeho místě také vyrostlo. Hrobku (turecky türbe, bulharsky tjurbe) přetvořily generace poutníků v bizarní, ale živé muzeum. Barvitá výzdoba na první pohled potvrzuje, že bulharští alavité uctívají tytéž světce jako jejich íránští souvěrci: hazreti oniki imamlar, svatých dvanáct imámů.
 

Mezi desítkami svatých portrétů vyniká muž se lvem a rozeklanou šavlí. Nikdo jiný než Alí, zeť a bratranec Muhammadův, zakladatel šíitského islámu. Byť je ústředním bodem víry alavitů Alí, je tady ale vidět, že čerpají z více zdrojů.

 

Hrobka šejka
 
Tekke už dávno není klášterem dervišů. Tradice dervišských řádů v dnešním Bulharsku (na rozdíl například od západního Balkánu, tedy Bosny, Makedonie a Albánie) se vytratila a ani jejich následovníci, alavité, nehledají ve svých rituálech metafyziku a transcendenci.
 
Podobných hrobek je ostatně na východě Bulharska spousta. Patří súfijům z řádu bektášíja, kteří sem pronikli v počátcích osmanské kolonizace. Jsou památkou na dávnou misii, díky níž do Evropy pronikal středoasijský mysticismus a perská vzdělanost.
 
„Poutě tu probíhaly i za komunismu,“ říká mně Ahmed, s kterým se seznámím na slavnosti. „Zakazovali, ale stejně nic nezmohli.“
 
Kdo byl Osman Baba, kterému hrobka patří? Jak se zdá, vesničani v Teketo, ani ti, kteří sem přijeli ze severu, nevědí více, než co je v bulharštině napsáno v hrobce: „Přišel sem z Chorásánu,“ řekl mi jeden z Turků v kafebaru, aniž by tušil, kde to místo leží. O súfijském původu svých světců, o derviších, již nemají povědomí často ani vzdělanější příslušníci komunity. „Súfí – ti jsou přece v Kosovu, ne u nás,“ říká konečně kdosi, „ne, zikr my netančíme.“
 
Zkouším to mezi poutníky u vedlejšího stolu. „Baba byl přece Turek, vojevůdce a dobyvatel Balkánu,“ dozvídám se od Ahmedova souseda.
 
Nápis v hrobce připomíná dobu, v níž si komunistická moc chtěla přivlastnit a správně zařadit i alavitskou tradici: „Osman Baba nebyl žádným strašlivým bijcem Rúm Milletu (netureckého osídlení), ale jeho přítelem. Nebyl vojevůdcem, nýbrž stařešinou chudých pastevců.“ Vše stvrzuje rudá hvězda a lipová ratolest. Vyber si, co chceš.
 
Kult Osmana Baby měl v očích komunistů dvě chyby: byla to postava, k níž se obraceli věřící, navíc Turci. Tak přišli s teorií, v níž stvořili Osmana Babu jako předchůdce turecko-bulharské družby. Přidali silné sociální cítění a vyšel jim ochránce chudých, kteří trpěli pod knutou bulharsko-turecké šlechty. Pravda je ovšem poněkud jiná. Osman Baba přišel na bulharské území roku 1389 vzápětí po jeho dobytí Osmany. Zemřel, máme-li věřit legendám, ve svých sto dvaceti letech. Byl derviš. On a celá řada jiných světců, které alavité dodnes uctívají, ovšem nebyli šiřitelé islámu ohněm a mečem, nebyli ovšem ani vůdci chudiny, nýbrž súfijskými šejky (baba, v tureckých jazycích otec, je synonymum pro šejka, duchovního vůdce súfijského řádu).
 

Povědomí o Osmanu Babovi se sice vytratilo, převládly mýty, ale zůstala víra v zázraky, kvůli kterým se k hrobce šejka vydávají horliví i vlažní muslimové, ale také bezvěrci a křesťané.

 

Poslední modlitba beránkovi
 
Je časné ráno, když otlučený minibus vyklopí poutníky. Přijeli od Razgradu, kde se ve středověku usadila šíitská enkláva. Vede je imám, chlapík v černé rádiovce, kterou si on a další muži nesundají ani v hrobce. Ženy mají tradiční „turecké“ oblečení – pestrobarevné baňaté kalhoty šalvari a podobně pestrý šátek. Zato mladé dívky se bez šátku skoro neliší od svých bulharských vrstevnic třeba v Sofii.
 
Chlapi vyvlečou z mikrobusu tři berany a hned se všichni dají do přípravy hostiny. Je to krvavá podívaná, pro místní – jako všude v islámských zemích – běžná rutina. Zaříznutí je ovšem duchovní úkon – je to imám, kdo se chopí ostrého nože. Jedna z žen se oddělí od ostatních, vezme beránka do vykachlíčkovaného rohu a začne mu potichu prozpěvovat jako malému dítěti. Dlouho zvíře uklidňuje a mezitím nad ním muži, jeden po druhém, vykonají očistnou modlitbu. Kohouti nemají to štěstí, zamíří na špalek bez modlitby.
 
Mauzoleum a vše, co k němu náleží, je celý propojený mechanismus. K hrobce patří posvátný pramen a strom přání, kde se zhmotňují prosby. Přípravný prostor kolem je vlastně celým hospodářstvím, tady se odehrává to podstatné, kvůli čemu poutníci přijeli. Porážejí se ovce a drůbež, vaří jídlo na hostinu a pečou nekvašené placky. Opodál, kde stojí stoly a lavice, se lidé baví až do večera. Mauzoleum tak plní funkci kulturního klubu a hospody, je místem, kde se upevňuje pospolitost. Zatímco mešity v alavitských vesnicích trpí a chátrají, hrobka a její příslušenství, džemev (doslova dům shromáždění), jsou až dojemně opečovávány. Vypadá to, že si alavité na modlitby nepotrpí.
 
„Nemodlíme se ani třikrát za den jako šíité, ani pětkrát jako sunnité,“ ztiší Ahmed hlas a skoro se zasměje. „Ale když je třeba a doma. Taky se otvírá mešita jen na páteční modlitbu. Ale i v pátek se každý modlí nejraději doma. Pokud vůbec. Naší mešitou je türbe (hrobka).“
 
Už chápu, proč ve vsi neslyším muezzina. Bulharští alavité praktikují pouze dvě modlitby týdně (úterý a čtvrtek), ale ani to není pravidlem. A vybraným místem je speciální místnost u mauzolea některého z šejků. Sem přinášejí alavité různé dary jako obětiny (kurban). V modlitbách se obracejí k Alímu a k třetímu imámu Husejnovi, jehož mučednictví oplakávají ve svátku ášurá. Součástí modliteb je zvláštní rituál, při němž se muži společně s ženami drží za ruce a vytvářejí kruh, aby docílili propojení všech přítomných s šejkem a zesílili účinek modlitby.
 

 

Ášurá bez krve
 
Mezi alavity nás pozval Džamil, sympatický organizátor slavnosti. Sedí s ostatními u dlouhého stolu, zpívá, hoduje, veselí se, pije. Bude to on, kdo nakonec zahraje na saz. „Šerafe – na zdraví!“ Zvedáme sklenky s mastikou a rakijí, alkohol teče proudem a Alláh se na to dívá a neřekne ani slovo.
 
Když v posledních letech své vlády komunisté přitlačili a začali nutit Turky, aby přijali bulharská jména, nastalo pozdvižení. Náhlá masová emigrace do Turecka, které se tehdy, koncem 80. let, posměšně říkalo goljama exkurzija, znamenala odchod několika set tisíc Turků. I když se značná část vrátila, v rodopských horách zůstaly opuštěné vesnice.
 
„Goljama exkurzija už skončila, ale začala jiná. Bedna e Bālgaria,“ zanaříká můj soused Ahmed. „Když jde o peníze, je na tom Turek zrovna jako Bulhar. Každý, kdo může, uteče.“ Odcházejí podle něj i mladí z jeho vesnice.
 
U stolu se nejvíc zdržují muži, návštěva hrobky není jen jejich svátek, jsou těmi, kdo celou slavnost organizují. Když se ženy s dětmi rozptýlí, zbudou mezi láhvemi rakije a chladnoucím skopovým sami. „Přišli jsme se radovat, zahrát si a zazpívat,“ vysvětluje Džamil. „Říkáme tomu džem (sešlost).“
 
Je to něco jako naše zabijačka a svatba, zpověď a svaté přijímání dohromady. Krev, alkohol a modlitby. Zavzpomínají, popějí, anebo se zaposlouchají do uhrančivého drnčení sazu, nejobvyklejšího nástroje mezi Turky. Pořádají berana. A hlavně pijí a pijí.
 

„Naše ášurá (hlavní svátek šíitů) není krvavá,“ dozvídám se od Džamila. „Naše svátky nepřinášejí útrapy. Nejsme derviši, ani se nebičujeme jako šíité v Íránu. I když i tady jsou vesnice, kde to lidé ještě dělají.“

Co v Teketo chybí, je tedy bolest a krev z trýznivých obřadů jako někde v Íránu, zkoušejících pevnost dervišovy víry a jeho lásku k Bohu. Jediné, co teče, je krev porážených zvířat a do vyprahlých muslimských hrdel rakije a pivo Kamenica nebo Zagorka.
 
V hrobce panuje stále stejné šero osvětlené dlouhými svícemi. Rodina z města se rozložila s dětmi a krabicemi cukrovinek, tráví dlouhou chvíli při svíčkách. Děti si hrají s kapajícím voskem, nejmladší na koberci popíjejí limonádu. Nedělní výlet? Je to vlastně druh meditace, rozprostřít si tabuli na koberci vedle hrobu, před špalírem svíček, a v tichu odpočívat a hodovat.
 

Každý, kdo přijde, obchází dokola náhrobek – proti směru hodinových ručiček – dotýká se kamenných okrajů sarkofágu a prsty pak klade nejprve k srdci, pak k čelu a k ústům, snad aby se odkaz světce vtělil do jejich těla, srdcí i mysli (tak vroucí chování islám obvykle nepřipouští). Společná fotka vedle hrobu, ale ještě před tím položí na náhrobek dary. K hrobce tisknou láhve s vodou, které nabrali z pramene před mauzoleem – dotykem se přece voda posvěcuje! Ale nedělají právě totéž pravoslavní křesťané? A pozor! Z hrobky se neodchází, nýbrž couvá stále čelem k svatému hrobu.

 

Prosebná modlitba
 
Co všechno lze dělat u svaté hrobky? Ženská skupinka postává u soustředných kruhů sestavených do podoby terče. Zkoušejí místní magický zvyk: jít pět metrů poslepu a trefit se nataženým prstem přesně do středu, který znamená směr kibly. Neúspěšné pokusy provází veselí, čas od času se to nějaké šťastlivkyni hned napoprvé podaří. Znamená to bohatství, šťastný sňatek a kupu dětí alespoň do příští pouti, při níž musí přízeň osudu potvrdit opětovnou zkouškou.
 
Je večer a vesničani se pomalu scházejí v hrobce. Cítím, že se bude dít něco výjimečného. Uvnitř už není takové šero, svíček svítí mnohem více než během dne. Nastává večerní namáz (modlitba).
 
Nejprve všichni obejdou hrobku, dotknou se každý po svém svatého hrobu. Polibky a dotyky čela vzdají úctu. Vedle hrobu položí dary pro mauzoleum, několik krabic svíček. Pod koberci u nohou náhrobku příchozí nahmatají a chvíli podrží prkénko, za generace poutníků už pěkně ohlazené – další z lidových pověr.
 
Já Ali (Ó Alí), stojí na zelené, červené a bílé trikolóře, která obemyká stélu nad hrobem, tam, kde bývá na osmanských hrobech zvýrazněn turban. Imám v černé rádiovce začíná úvodní modlitbu. Ženy mají holé paže, ale každá si nasadí přes vlasy alespoň improvizovaný závoj. Mezi alavity mají ženy při náboženských obřadech rovnocenné postavení s muži. Na rozdíl od obvyklé praxe v islámských zemích alavité ženy ctí a respektují.
 
To, co přijde dál, by se v mešitách v Turecku anebo v íránských hrobkách stát nemohlo. Vystoupí plavovlasá dívka a zazpívá děkovnou modlitbu. Modlitba zní skoro jako lidová píseň. Většina žen klečí a sklání hlavy až k zemi, muži reagují jen silným úklonem, ale někteří utírají slzy. Jsou vlevo, zatímco místo pro ženy je na druhé straně hrobu. Rituál pokračuje docela neočekávaně. Muži se s ženami vezmou za ruce a vytvoří kruh. Imám zpěvavě přednáší duvá, hlavní prosbu určenou mrtvému v mauzoleu: „Ó Osmane Babo…“
 
Dozněla poslední modlitba a ženy se vzápětí doslova složí k zemi, některé se k hrobu plazí nebo se belhají po kolenou, jiné klečí před sarkofágem, opakovaně líbají kámen a zelené roucho. Přichází chvíle na vlastní modlitbičky. Ženy přinášejí kurbany (obětiny), prádlo a látky, kladou je na hrob, který předtím vyčistily od vrstvy textilií, co tu během dne zanechali předchozí poutníci. Skoro celý sarkofág je zaplněný. Ručníky, přehozy, pruhy látek, vyšívané ubrousky, šátky, ale i košile, prádlo, které přinesly z domova, jsou symbolickým darem světci a přímluvci, který má potvrdit závažnost přání, seslat zdraví pro jejich majitele a všechny blízké. Dotyk darů s posvátným hrobem přináší jejich posvěcení, podobně jako světí vodu, prádlo či vrbové proutky pravoslavní. Až vyjdou z hrobky, navštíví strom přání a ke stovkám stužek přidají vlastní jako výraz přání a prosbu o ochranu.
 

„Nepřicházíme jen k Osmanu Babovi, během roku navštívíme několik dalších hrobů, vždy jiného světce,“ říká mně jeden z chlapíků v černé rádiovce. Pokaždé k jinému přímluvci. Během dvou dnů se u Osmanova hrobu vystřídaly více než desítky poutníků, dobrá stovka alavitů, ale i několik křesťanů a jistě i nevěrců. Poraženo bylo pět beranů a nepočítaně drůbeže. Kolik se vypilo rakije, odhadnout při nejlepší vůli nelze. Tak to běží u světcova hrobu týden co týden, jen po dobu šíitských svátků se počet návštěvníků zmnohonásobí.

 

Alavité (kizilbašové), bektašové a jejich víra

* Turecké pojmenování kizilbaši („rudohlavci“) pochází od červených turbanů

s dvanácti záhyby na počest dvanácti imámů, které nosili členové súfijského řádu safavíja. Řád, z nějž kizilbašové odvozují svůj myšlenkový základ, se rozšířil v 15. století na území dnešního Ázerbájdžánu a pronikl do dalších turecky mluvících částí tehdejší Persie a osmanského Turecka.

* Bulharští kizilbaši jsou potomky šíitských kmenů Turkmenů silně ovlivněných středoasijským súfismem. V 16. století deportováni z Anatolie a usídleni v Bulharsku. V důsledku konfliktu osmanských sultánů s perskými šáhy, šíitskými Safíjovci, se dostali na místa, kde dvě století předtím, na samém počátku turecko-bulharských kontaktů, působil súfijský řád bektášíja. Hroby jejich šejků kizilbašové přijali za vlastní svatyně a osvojili si i řadu náboženských praktik spojovaných s bektáši.

* Zakladatel řádu bektášíja, polomýtická postava Hádží Bektáš Valí, přišel do Anatolie z Chorásánu ve 13. století. V ryzí podobě je řád dodnes rozšířen ve středním Turecku. Anatolští bektášové nezachovávají mnoho vnějších obřadů islámu, zato provádějí náboženské úkony podáváním chleba, vína a sýra vzdáleně připomínající křesťanské přijímání, zpovídali se svým šejkům a věřili v „trojici“ tvořenou Alláhem, Muhammadem a Alím.

* Svými kořeny sahá bektášíja až k středoasijské turecké minulosti a uchovává v sobě některé prvky staroturkického šamanismu s extatickým tancem, vizionářstvím a kultem přírodních sil. Mystický tanec tančí bektášové společně – muži dohromady s ženami, což je v súfismu věc zcela ojedinělá. Bektášové nestavějí mešity ani neputují do Mekky. Jedinec má při vykonávání náboženského rituálu naprostou volnost, neplatí žádné předpisy či zákazy.

* Dnes se ke kizilbašům řadí snad třetina všech bulharských Turků, už si tak ale neříkají. Pojmenování alavité (tur. alavi, bulh. aliani) vyjadřuje šíitskou víru a vztah k Alímu.

* Bulharští alavité žijí nejen v Rodopech a jejich předhůří, ale i ve větších městech, původní oblastí alavitů (kizilbašů) je ovšem Deli Orman (Bláznivý les), oblast při Dunaji na severovýchodě země. Nejvíce alavitů žije v Turecku (Turci a Kurdové), pravděpodobně 20 milionů. Také se této víře říká „anatolské náboženství“. Kromě toho žijí v Libanonu, Sýrii, Bulharsku, Makedonii a Řecku, v Arménii, ale také v západní Evropě, všude, kam se dostala turecká (kurdská) emigrace (Německo, Nizozemí, Belgie, Rakousko).

* Vedle šíitských imámů uctívají alavité své lokální, místní světce, šejky nebo derviše proslulé náboženskou horlivostí. Jde o pozůstatek kultu předků. Světce alavitů provázejí neuvěřitelné legendy. Tak třeba zrcadlo, které patřilo jednomu z šejků, údajně poskytuje svému novému majiteli, pokud to je skutečný derviš, mytologickou auru, umožní mu vznést se do vzduchu, pod silou jeho hlasu se rozestoupí moře a bortí hory.
 
Červenec 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group