ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KDE PRAMENÍ AMAZONKA?

Česká expedice v létě loňského roku pod vedením doc. RNDr. Bohumíra Janského, CSc.
z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy objevila a poprvé přesně vyměřila prameny Amazonky!

V roce 1693 stanul jezuita českého původu Samuel Fritz na břehu horského jezera Lauricocha v Západních Peruánských Andách (viz článek Duchovní dobyvatel, magazín KOKTEJL č. 11/1997). Řeku Maraňon, která z něj vytéká, označil za hlavní pramen Amazonky. Celé povodí největšího světového veletoku pak zobrazil na unikátní mapě, která vyšla tiskem v roce 1707. Více než 300 let se údaj trutnovského rodáka objevoval v mnoha statích, monografiích i encyklopediích celého světa. Deset výprav z rozmanitých států hledalo od třicátých let 20. století prameny Amazonky.

Do Peruánských And přijížděli vědci, novináři i dobrodruzi, aby podávali rozličné důkazy o nalezených pramenech Velké řeky. Na konci června roku 1999 se po devíti letech příprav vydala na jih Peru do departamentu Arequipa osmičlenná skupina Čechů, aby pomocí přesných přístrojů změřila délky toků v pramenné oblasti řeky Apurímac. Výsledkem expedice Hatun Mayu bylo potvrzení dávné domněnky peruánského profesora Peňaherrery, podle níž je hlavním pramenem Amazonky říčka Carhuasanta. Na konec dlouhého řetězce objevitelů se tedy opět zařadili Češi, aby ze světových encyklopedií vymazali zápis svého krajana - jezuity Samuela Fritze.

DLOUHÁ CESTA

Mému prvnímu setkání s Amazonkou pomohla náhoda. Na konci srpna v devětaosmdesátém roce mě tehdejší vedoucí katedry profesor Král překvapil otázkou, zda nechci jet do Peru. Prý jakýsi úředník z ministerstva školství na poslední chvíli cestu zrušil, a tak to nabídli naší fakultě. Již pátým rokem jsem přednášel regionální geografii Latinské Ameriky, ale nikdy předtím jsem ji nenavštívil. Letenka již byla rezervována a na zařízení cesty a dojednání kontaktu s peruánskou stranou zbývaly asi dva týdny. Nenadálá nabídka mě zcela okouzlila - uvidět Andy, jezero Titicaca, Cuzco, Machu Picchu nebo Amazonku - to znělo v čase omezených možností cestování trochu jako pohádka.

Na letišti Jorge Chavéze v hlavním městě Limě mě očekával Dr. Carlos Peňaherrera del Aquila, tehdejší děkan Geografické fakulty nejstarší a největší peruánské univerzity San Marcos. Po příjezdu mi předložil soupis aktivit, které bych mohl na zdejších fakultách vykonávat. Cesta, na jejímž začátku byly jen romantické představy, se změnila v pracovní pobyt s každodenní přípravou přednášek v jazyce, který jsem v té době zdaleka neměl zažitý. Přesto jsem využíval každé možnosti, jak se kontaktovat se znalci rozmanitých přírodních regionů i oblastí dávných a mnohdy stále ještě tajemných kultur. Studium map a plánování budoucích výprav - to byla téměř každodenní náplň mých pozdních tropických večerů.

Cestování v Peru nebylo však tehdy vůbec jednoduché. Za levicové apristické vlády a prezidenta Alana Garcíi ovládala téměř pětinu státního území maoistická Světlá stezka (Sendero Luminoso) a návštěva některých horských oblastí či odlehlých území Amazonie byla životu nebezpečná. Levicové organizace měly tehdy i přes časté masakry obyvatelstva značnou podporu, a to i mezi vysokoškolskými studenty. O tom mě denně přesvědčovaly výrazné emailové nápisy na chodbách fakulty s citáty Mao Ce-tunga, Marxe a Lenina. Nikdo včetně pana děkana si je netroufl smazat - bylo to příliš nebezpečné.

První možnost opustit Limu jsem dostal až po čtyřech měsících. Konečně jsem mohl podniknout dlouho plánovanou cestu, která směřovala do města Iquitos, největšího přístavu peruánské Amazonie. Stejně jako na všech dalších výpravách o mě bylo dobře postaráno. Profesor Peňaherrera vždy zajistil fundovaný doprovod z Limy či místní znalce, kteří mě provázeli doslova na každém kroku. Vzpomínám, že zdejší hydrolog Roberto Paz mě tenkrát vezl z letiště přímo k břehu Amazonky - už jsem se nemohl dočkat...

Královna řek měla v lednu právě nejvyšší stav vody a z jednoho břehu na druhý to bylo přes 6 kilometrů. Plovoucí domy v exotické čtvrti Belén připomínaly, proč je označována jako Venezia Peruana, tzn. Benátky Peru. Domy na kůlech zase svědčily o tom, že vodní živel je třeba respektovat a že se lidé s řekou naučili žít. To, co se Evropanům možná jeví jako úžasná exotika, je však pro trvalé živobytí podle evropských měřítek těžko představitelné. Na jedné straně dovádí skupina dětí, které přímo ze zápraží svých domů skáčí do kalných vod Amazonky teplých kolem 27 °C. Na druhé straně stojí opodál nad řekou visuté toalety a jen malý kousek pod nimi nabírá žena vodu, kterou použije na pití či vaření. A i když se taková hygiena většině z nás asi nezamlouvá, zdají se být zdejší děti zdravé. A to jich ve čtvrti Belén připadá na jednu matku průměrně osm!

Na silném motorovém člunu Institutu pro výzkum peruánské Amazonie, do něhož jsem ze svého skromného kapesného musel zakoupit naftu, jsme s Robertem podnikli několik výprav po Amazonce. Proti proudu jejích přítoků Nanay, Itaya či Tigre jsme se dostali do míst, kde naše plavidlo proplouvalo zelenými tunely dosud neporušeného pralesa. Vzpomínám na úžasné večery a noci uprostřed panenské přírody. Zakotvený člun posloužil jako pozorovatelna nejbohatšího ekosystému naší Země a po setmění se ocital uprostřed nádherné symfonie nesčetného pralesního orchestru. Na mé přání jsme rovněž dopluli k soutoku řek Maraňon a Ucayali, kde vzniká nejmohutnější veletok naší planety - Amazonka. Několikrát jsem tehdy vzpomněl na jezuity českého původu, kteří se po dvou letech strastiplného putování dostali na Amazonku a ve španělských misiích tu na přelomu 17. a 18. století strávili zbytek života.

Do Limy jsem se tehdy vrátil Amazonkou zcela okouzlen. Můj zájem o ni pak ještě zvýšil fakt, že odborná diskuze o lokalizaci jejích pramenů nebyla zdaleka uzavřena. Samotný profesor Peňaherrera mě přesvědčoval, že žádná z dosavadních expedic nejdelší úsek tohoto veletoku dosud nezměřila. Podle jeho knihy Geografía General del Perú (Všeobecná geografie Peru), kterou vydal již v roce 1969, to měla být zdrojnice Apurímac s pramenným úsekem Carhuasanta.

JAK SE HLEDAJÍ PRAMENY

Obtěžkán literaturou a mapami jsem se v dubnu 1990 vrátil do Prahy. Mé počáteční odhodlání věnovat se i po návratu amazonským pramenům však brzy překryly jiné události. Běh života dovoloval útěk k materiálům z dřívějších expedic jen výjimečně. Přesto jsem postupně studoval poznatky z minulých výprav - články v novinách, časopisech, údaje o geografické poloze pramenů z učebnic i monografií. Od svých peruánských přátel jsem postupně obdržel podrobné topografické mapy v měřítku 1 : 100 000 a poté i letecké snímky území, o němž jsem v Limě tolikrát diskutoval s profesorem Peňaherrerou.

Věděl jsem, že první fáze "hledání pramenů" musí proběhnout právě na mapách, leteckých a družicových snímcích. Jak se mi do ruky dostávaly rozmanité výsledky expedic s těmi "zaručeně pravými prameny Amazonky", probíhalo za pomoci studentů přeměřování délek těchto toků na podrobných mapách. Vše nasvědčovalo tomu, že nejdelší pramen Amazonky je třeba hledat jižně od horské osady Cailloma, kde po soutoku několika bystřin vzniká řeka Apurímac. Tam bychom měli dopravit moderní přístroje a výsledky kartometrických měření na mapách potvrdit přesným vyměřením v terénu.

NÁVRAT PO PĚTI LETECH

Až v roce 1995 se díky nadšení skupiny studentů podařilo sehnat finanční prostředky a uskutečnit expedici do Peru. Jejím hlavním cílem se však stala příprava seriálu filmů o přírodních regionech a dávných kulturách této země. Na pramennou oblast Amazonky zůstalo tehdy pouhých pět dnů. Během nich jsme sice došli až do údolí Carhuasanty a ocitli se pouhých pět kilometrů od jejích pramenů, ale na podrobná měření jsme už neměli dostatek času a k dispozici nebyly ani potřebné přístroje. Už tehdy jsem sám sebe přesvědčoval, že se sem musím vrátit... Zcela odlišnou část obrovského amazonského povodí jsme pak navštívili v závěru expedice Peru 95. Jízda na korbě terénního auta z Cuzca přes hřeben Východní Kordillery, pásmo mlžného lesa až k břehům řeky Madre de Dios umožnila seznámení se všemi výškovými stupni Amazonie. Obraz nejbohatšího přírodního ekosystému Země dotvořilo romantické putování na motorové kánoi až do panenské biosférické rezervace Manú. Blok se zcela zaplnil poznámkami, všechny filmy byly beznadějně exponovány. Už při návratu přes kaskádu kataraktů na průzračné řece Madre de Dios jsem věděl, že nejsem na Amazonce naposledy. Dávný sen se však začal naplňovat až po dalších čtyřech letech.

MÁLO ZNÁMÝ TÝM

Příprava v Praze zahrnovala nejen uspořádání odborných informací o horské oblasti Cordillera Chilca na jihu Peruánských And, ale také výběr členů expedice. Toho se ujal můj přítel a věrný souputník Vladimír Šimek, pražský fotograf a v poslední době též kameraman. Vzhledem k tomu, že expedici nebylo možno financovat z prostředků fakultních ani grantových, zvolili jsme poněkud netradiční postup. Vladimír vytvořil termín "FF jedinci", což značí osoby fyzicky a finančně zdatné. V jarních měsících pak skupinu asi osmi zájemců "fyzicky" prověřil a poté z nich čtyři vybral. Všichni vstupovali do našeho týmu s vědomím, že se budou podílet na nákladech výpravy. Je pravda, že z takového způsobu výběru účastníků namáhavé expediční akce jsem nebyl příliš nadšen. Přece jen bych se raději obklopil svými studenty, kteří se mně tehdy hlásili. Náklady akce je však beze zbytku odradily. A tak mě z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy doprovázel jen kolega z katedry fyzické geografie a geoekologie RNDr. Luděk Šefrna, CSc., znalec půd.

Jako jediný možný termín pro konání expedice jsem zvolil měsíce červen a červenec, kdy na jižní polokouli vrcholí zimní období. To proto, že měření budeme provádět v močálovitém údolí, které je pouze v tuto dobu z větší části pokryto ledem, a tudíž průchodné. Již z návštěvy území v roce 1995 jsme s Vláďou věděli, že nás čeká nejen náročná aklimatizace na nadmořské výšky kolem 5000 m, ale též značný chlad. Jako proděkan fakulty jsem mohl z Prahy odjet až po přijímacích zkouškách, tedy ve druhé polovině června. Tehdy se už čtveřice našich nových kolegů, vedených Vladimírem a absolventkou fakulty geografkou Kamilou Broulovou, dva týdny pohybovala v peruánské "Sieře" a postupně nabírala nadmořskou výšku.

Společně s Luďkem jsme spěchali za výpravou. Během dvaceti hodin jsme uskutečnili nejprve letecký přesun z Limy do Arequipy a poté třináctihodinovou pouť nedávno zřízenou autobusovou linkou. Rozpadající se autobus nás během noční jízdy poprvé prověřil. Rozbitá a netěsnící okna jsme zprvu přelepovali izolepou, avšak patnáctistupňovému mrazu a ostrému větru jsme stejně nezabránili. Kolem půl čtvrté ráno autobus konečně dorazil do cíle naší cesty - hornické osady Cailloma. Řidič ukázal směrem k rozestavěnému domu z "vepřovic", na němž jsme spatřili otlučený nápis Hotel. Po delším bušení na vrata nám otevřela kečuánská stařena a vybídla nás ke vstupu. Noc v hliněné kobce nebyla o mnoho lepší než autobusové putování. Naše prokřehlá těla se už do svítání nezahřála.

Dva dny jsme procházeli okolím hornické osady, až konečně dorazili naši kolegové. Toyota s deseti místy k sezení, řízená mým přítelem Luisem z Arequipy, by se však spíše hodila na výlety po asfaltových silnicích než do kamenitého terénu a bažinatých úseků v pramenné oblasti řeky Apurímac.

KRÁLOVSTVÍ LEDU A KAMENÍ

Vyrážíme hned následující den, to však již bez nemocné Kamily. Nejprve podél řeky a poté ostrým stoupáním z údolí na kamenitou náhorní plošinu. Co chvíli vystupujeme, abychom odlehčili stařičkému autu nebo ho pomohli vytlačit z bahnitých úseků podél řeky. Po několikerém uváznutí a opětovném přesvědčování řidiče, že lze jet ještě dále, definitivně zapadáme do močálu. Nezbývá než naložit vše na záda a dále pokračovat pěšky. Za doprovodu indiánského průvodce Felixe, kterého jsem najal v Caillomě, nejprve míjíme jezero Lago Parihuana s malou osadou pastevců. Prohlížíme unikátní podzemní kanál s hlubokými revizními šachtami, který vybudovala ve čtyřicátých letech důlní společnost a zcela tím změnila pramenný úsek řeky. Asi po 10 km chůze se přiblížil soumrak. Na břehu řeky Challamayo spěšně stavíme stany.

Pomalé a malátné pohyby Luďka naznačují, že má problémy s nadmořskou výškou. Lékař výpravy Ivan konstatuje horskou nemoc. Z nejhoršího pomáhají injekce. Během noci sestupuje teploměr až k -18 °C. Několikrát mě budí Luďkův kašel doprovázený těžkým horečnatým dýcháním. Ráno zbývá jediné - dopravit našeho kolegu zpět do hornické osady a zde ho posadit na autobus do Arequipy. Tohoto úkolu se ujímá náš domorodý průvodce. Loučím se s Luďkem a mám výčitky - jeho aklimatizace byla příliš krátká.

Zbylá šestice nejprve překonává zcela zamrzlé Challamayo a poté pokračuje dále napříč horskou planinou ve výšce kolem 4600 m. Na břehu Lago Carhuacocha už výškoměry ukazují 4712 m n. m. a naše kroky jsou stále pomalejší a těžší. Pak sestupujeme do údolí řeky Lloqueta a poprvé měříme její průtok. Množství protékající vody je spolu s délkou toku, nadmořskou výškou pramene a plochou povodí také jedním z kritérií pro určování hlavního toku. Pokud opravdu míříme k nejdelšímu pramennému úseku Amazonky, pak má každé měření její vodnosti svůj význam. Když si uvědomím, že před námi zde průtoky pravděpodobně nikdo neměřil, zmocňuje se mě vzrušení. Je však nutné vstoupit bosou nohou do ledové vody o teplotě 2 °C se zbytky ledu kolem břehů. Na řece široké přes 6 metrů měřím rychlost proudění pomocí hydrometrické vrtule, a to po každém metru vždy 30 sekund. První úkol byl splněn - řeka Lloqueta má po soutoku všech zdrojnic průtok 536 litrů za sekundu.


Při měření průtoku pomocí hydrometrické vrtule bylo nutné vstoupit do vody o teplotě kolem jednoho až dvou stupňů Celsia.

Je 21. června, čtvrt na čtyři odpoledne, když dorážíme k soutoku řek Carhuasanta a Apacheta. Tady v nadmořské výšce 4781 m stavíme základní expediční tábor. V noci necítíme již takový chlad, údolí řeky je sevřené a zabraňuje tak v přístupu mrazivým větrům, které nás trápily na otevřené náhorní planině. Ráno rozehříváme kus ledu, abychom připravili instantní polévku. Vkládáme dvojnásobnou dávku prášku a ještě zahušťujeme nudlemi. Na cestu do terénu přibalujeme plátek tvrdého sýra, kolečko suchého salámu a několik müsli tyčinek.

NEPŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ

Zkoušíme nejprve funkčnost přístrojů. Zatímco výškoměry pracují za stabilních tlakových poměrů spolehlivě, laserový dálkoměr nereaguje na žádný cílový terč. Jeho prověrka v Praze na Letné dopadla sice excelentně, zdejší nadmořské výšky s vysokou intenzitou slunečního záření jsou však zprvu nad možnosti naší moderní techniky. Více než hodinu měníme terče různé barvy a odrazivosti včetně bund, svetrů či ručníků. Snažíme se předstírat klid a znovu a znovu zkoušíme dálkoměr. Najednou vybuchuje Kuba radostí. Po zaměření na moji stříbrnou karimatku konečně odečítá vzdálenost s milimetrovou přesností. Před zahájením prací prověřujeme ještě funkčnost satelitního pozičního přístroje GPS, kterým opakovaně přeměřujeme stometrový úsek. Výsledek ukazuje rozmezí od 70 do 80 m - pro naši potřebu měření délek říčních toků se tedy GPS nehodí. U laserového dálkoměru oceňujeme nejen jeho přesnost, ale i nízkou hmotnost. Vždyť každý kilogram navíc je v těchto nadmořských výškách pořádně znát. Délky vodních toků se měří po střednici (tzn. středem říčního koryta). Snažíme se proto, aby stativ s dálkoměrem i cílový terč byly postaveny vždy co nejblíže ke středu toku. V případě Carhuasanty sice nepotřebujeme milimetrovou přesnost, kterou zaznamenává dálkoměr, navýsost by postačovalo zaokrouhlení na celé metry. Naměřené přesné hodnoty nám však pomohou v argumentaci proti výsledkům ostatních expedic. Jsme přitom vůbec první, kdo při určování nejdelšího pramenu Amazonky takto detailně v terénu měří.

Po desáté dopoledne vyrážíme proti proudu řeky Carhuasanty, která byla již v Praze při měření na mapách a leteckých snímcích vytypována jako nejdelší zdrojnice řeky Apurímac, a tudíž i Amazonky. Začínáme odměřovat jednotlivé úseky a neopomíjíme ani ty nejmenší zákruty. Nejprve procházíme kaňonovitým úsekem, kde řeka prořízla lávový proud, a brzy se ocitáme v močálovitém údolí plném oválných ostrůvků. Přeskakujeme po zelených polštářích a jen lehce se boříme do pevně srostlých rostlin podobných našemu rašeliníku, které tu označují champa. Moje nálada se zlepšuje. Kluci měří s velkým zaujetím a náš postup je překvapivě rychlý. Před půl čtvrtou končíme u malého skalního výchozu, tvořeného utuhlou lávou s četnými brekciemi. Ve výšce 4983 m nad mořem máme za sebou již 359 záměr délek. Toto číslo vlastně udává, kolikrát jsme při měření přestavěli stativ s dálkoměrem a kolik úseků s rozmanitými délkami zaměřili.

Návrat do základního tábora trvá asi 90 minut. Nálada je skvělá a všichni jsou již patřičně nažhaveni na zítřek. Nebudou-li žádné komplikace s přístroji či zdravotní problémy, mohli bychom nějaký pramen do večera nalézt. K večeři znovu "vyrábíme" instantní polévku a kaši s tuňákem na cibulce. S plným žaludkem a několika vrstvami prádla značky Moira se vsouváme do spacích pytlů. Pod čelovou lampou znovu prohlížím mapy a letecké snímky. Sám sebe ujišťuji, že jsme v tom správném údolí, že právě ve Valle Carhuasanta dosáhneme maximálních hodnot délky toku i nadmořské výšky pramenů. Už dříve jsme při měření na mapě zjistili, že právě řeka Carhuasanta má ze všech sousedních největší plochu povodí (tj. území vymezené rozvodím, z něhož všechna srážková voda odtéká směrem k závěrovému profilu). Všechna tato kritéria se v hydrologii používají pro určování hlavního toku. Více než tři hodiny diskutujeme s Vladimírem zbylou část našeho programu. Myslíme i na zdravotní stav Luďka, o němž stále nemáme zprávy. Dostal se vůbec k autobusu do osady Cailloma? Návrat indiánského průvodce předpokládáme do dvou dnů.

Další dvanáctihodinovou noc jsme přečkali bez újmy, na patnáctistupňový mráz jsme už přivykli. Již před osmou vyráží kluci s dálkoměrem. Spolu s Lukášem měříme průtok Apachety a poté se vydávám za skupinou. Ve střední části údolí docházím Vladimíra, který se věnuje filmování. Vystupuji na úpatí hřbetu, kde v nadmořské výšce kolem 5000 m nacházím mocnou vrstvu světlých sopečných tufů, v níž vodní eroze vytvořila četné bizarní pyramidy a hluboká údolíčka. Míjím nejméně 2 m vysoké zelené polštáře jedinečné jarity, kterou pro vysoký obsah pryskyřic používají místní pastevci k vytápění svých kamenných příbytků. Kluky docházím až pod příkrou stěnou vyhaslé sopky Nevado Mismi, kde se právě přiblížili k mohutnému kamennému moři. Hlásí, že narazili na soutok dvou zdrojnic a jako hlavní zvolili tu levou. Neprotestuji, i když si v duchu říkám, že stejně bude nutné změřit obě. Ale to si raději nechávám pro sebe. Kdybych jim teď sdělil, že jsme v polovině naší práce, vzal bych jim asi to dosavadní nadšení. Abychom mohli zodpovědně určit, která z obou zdrojnic je hlavní, musíme znát nejen jejich délky, ale i plochy povodí, průtok a nadmořskou výšku obou pramenů.

PRAMENY JSOU UŽ BLÍZKO

Po namáhavém stoupání nemůžeme popadnout dech. Těšení na prameny je však silnější. První vývěr vody nacházíme ve výšce 5138 m a dál stoupáme balvaništěm. Další prameny byly zaměřeny ve výškách 5164 a 5166 m nad mořem. Všechny jsou suťové a mají malou vydatnost kolem 1 litru za sekundu. Pak však spatřujeme vysoko nad námi ostrůvek sněhu, přímo pod okrajem svislé skalní stěny. Nacházíme pokračování levé zdrojnice a postupujeme nyní již mezi mohutnými bloky hornin stále výše. Co chvíli nám proud vody mizí z očí a pouze ho slyšíme hučet v balvaništi pod nohama. Najednou hlásí Ivan s Petrem, že už jsou na okraji firnu, do něhož padá vodní tříšť z horní hrany skalní stěny. Výškoměry ukazují 5212 m n. m. Po prvním návalu euforie vyráží Petr vpravo kolem stěny, aby se podíval, "odkud ta voda padá". Rychle ho následuji.

Obcházíme mohutné bloky sopečných hornin a snad už po 20 minutách vystupujeme na skalní terasu s vyhlazeným a zaobleným povrchem. Přímo pod okrajem sněhového pole spatřujeme ledovcové jezero, které jsem předtím viděl jen na leteckém snímku. Peruánští geografové ho na mapách označují jako Laguna (tzn. Jezero). Směrem k okraji skalní stěny je hustě zarostlé vodním rostlinstvem v pokročilém stadiu odumírání. Břeh jezera je vzdálen pouhých 15 metrů od skalního srázu, přes nějž každou sekundu přepadá asi 9 litrů vody. Hladina jezera leží nyní ve výšce 5233 metrů nad mořem, což je nejnižší stav z celého roku. Odhaduji, že na přelomu roku, který je srážkově nejbohatší, může až o půl metru stoupnout.

Postupně dorazili i další kluci a všechny zachvátila vlna opojení. Ze skládacího kalíšku po Vláďově dědečkovi si připíjíme vodou z jezera, pořizujeme snímky a pózujeme pro kameru. Pak si beru slovo a křtím jezero na Laguna Bohemia, to na paměť zásluh českých jezuitů i výsledků naší výpravy.

Slunce už pomalu klesá za hřeben Západní Kordillery, když vybízím kluky k návratu do základního tábora. Téměř dvouhodinovou cestu musíme zvládnout do šesté, kdy se nad krajem rozprostře tma a chlad.

Po návratu všichni sdělují své dojmy Lukášovi, který jako hlídač tábora o vše přišel. Nezasahuji do večerního toku dobré nálady. Nechci ty euforií naplněné mladé muže připravit o krásné chvilky uspokojení nad dobře vykonanou prací, i když vím, že zdaleka nejsme u cíle. Zbývá totiž proměřit pravou zdrojnici, a to oznámím až zítra ráno.

K mému překvapení ráno nikdo neprotestuje ani nevyjadřuje svůj nesouhlas s pokračováním práce. Dohodli jsme se na přesunu základního tábora ve směru pozdějšího návratu. Vše tedy znovu nakládáme na záda a asi s 25 kilogramy vyrážíme proti proudu Carhuasanty. Ve střední části údolí odbočuje vlevo směrem proti svahu pěšina vyšlapaná stády dobytka. Po několika zastávkách se přehupujeme přes horní hranu údolí a nacházíme chráněnou polohu v závětří nevysokého skalního hřbítku. Rychle stavíme stany, abychom mohli znovu sestoupit k soutoku obou zdrojnic Carhuasanty a pokračovat v měření. Celé údolí včetně zasněženého masivu Mismi máme odtud, z výšky 5041 m n. m., jako na dlani a téměř na dosah. V táboře zůstává tentokrát Kuba, a všichni ostatní traverzují úbočím směrem k soutoku. Po cestě potkáváme Felixe, který naštěstí dopravil nemocného kolegu až do hornické osady a zavedl jej k autobusu. Mluví o Luďkových problémech, o noci v malé chýši pastevců, ale naštěstí informuje i o tom, že jeho stav se u cíle cesty poněkud zlepšil.

DRAMATICKÉ OKAMŽIKY U CÍLE

Hned u soutoku je pravá zdrojnice zahloubena do navátých písků s příměsí světlého sopečného popelu. Říční údolíčko hustě porůstá tráva třtina. Pojednou se tok noří pod zemský povrch a protéká unikátní jeskyní v mohutné vrstvě humolitů. Je to jakási obdoba našich rašelinišť, kdy svrchní vrstva mokřadních rostlin neustále dorůstá a v dolní části naopak odumírá. Tímto způsobem vznikly za stovky let více než desetimetrové vrstvy zetlelých rostlinných zbytků, v nichž vodní eroze vytvořila jeskynní systém. Protože právě vrcholí zima, údolí je plné ledových ploten a zmrzlých vodních kaskád. Na okraji humolitové jeskyně vytvořila padající voda dokonce nádherné ledové varhany, jejichž jednotlivé obří rampouchy visí nad temnou propastí.

Zatímco skupinka "měřičů" prošla tímto úsekem poměrně rychle, já se zde zdržuji. Fotím unikátní přírodní výtvor a zkouším si představit, jak by asi sopka Mismi vypadala při pohledu z jeskyně přes ledové varhany. Opatrně se přibližuji k okraji temné díry, ale sotva se dotknu prvního rampouchu, o nějž se hodlám opřít, podjíždějí mi nohy a po zadku sjíždím kamsi do temna. Za silného šplouchnutí vody kupodivu dopadám na tvrdý povrch. Opírám se o okraj stěny a v polotmě se snažím rozpoznat, co se vlastně stalo. Stojím tak do půl lýtek v korytě potoka a asi dva metry nad sebou vidím kousíček modré oblohy. Již si uvědomuji obrovské štěstí - o pouhý krok dále pokračuje jeskyně dalším hlubokým stupněm... Zvažuji, co dělat. Kluci už dávno zmizeli za obzor a v hučící vodě mé volání stejně nikdo neuslyší. Rozepínám pásek u kalhot, navazuji na něj řemínek od pouzdra fotoaparátu a snažím se je přehodit přes silný ledový sloup, který přirůstá k podkladu. Po několika pokusech se to daří a já se opatrně přitahuji. Pak už na ledový rampouch dosahuji rukou a s vypětím všech sil přehazuji nohu přes okraj neznámé jeskyně. Zhluboka dýchám a až po chvíli si uvědomuji, co všechno se mohlo stát. Myslím i na své bližní - všem jsem přece slíbil, že nebudu riskovat. Pokud by mně dole ujely nohy, mohl jsem pokračovat hlouběji do měkkých humolitů... Led, po němž jsem uklouzl, byl však i mým štěstím. Právě v červnu, kdy je půda na povrchu zmrzlá, jsou humolitové vrstvy kompaktnější. Led v korytě toku nestačí roztát ani přes den, a tak je dno stále tvrdé. Pokud by k pádu došlo někdy na přelomu roku, mohl jsem dopadnout mnohem hůře!

Po dramatických chvilkách se vydávám za skupinou. Objevuji ji v dáli pod balvaništěm na úpatí Mismi. V rozbahněném úseku pod stěnou je značné množství vody a téměř všichni mají už mokré nohy. Krátce líčím svůj příběh a teprve nyní si uvědomuji, že po mém pádu do jeskyně jsem přišel o hodinky. Měření jde však do finále. Postup mezi kamennými bloky je velmi rychlý. Poslední záměra má pořadové číslo 592 a končí u mohutného puklinového pramene pod svislou skalní stěnou. Je 16 hodin a 37 minut. Jsme u cíle - v nadmořské výšce 5238 m! Všichni se radují. I mě zachvátil nával opojení. Jsme u pramenů Amazonky. Kolik let jsem snil o tomto okamžiku! Znovu vzpomínám na lidi, kteří mně pomohli, především profesora Peňaherreru - bez jeho rad bych tohoto úspěchu nedosáhl.

I když se slunce už značně sklonilo k obzoru, ještě vystupujeme nad horní okraj stěny, kde výškoměr ukazuje 5274 m nad mořem. Zaoblený povrch skalní terasy svědčí o tom, že byla docela nedávno přemodelována ledovcem. Spěšně fotografujeme posledními záblesky slunce osvícený masiv Nevado Mismi. Přehlížíme do soumraku zahalenou Západní Kordilleru a rozlehlou náhorní plošinu. Shlížíme i do údolí Carhuasanty, kterou jsme v uplynulých dnech tak detailně proměřili. V pološeru se začíná ochlazovat a je nejvyšší čas k návratu.

Slézáme asi 40 m vysokou skalní stěnu, abychom zamířili vstříc Kubovi a našim stanům. Ocitáme se v situaci, kterou jsem nechtěl zažít - pohybujeme se v neznámém terénu potmě a teplota rychle klesá k nule. Přesto se skupina vrací ve skvělé náladě. Líčení zážitků nebere konce. Už v úplné tmě postupujeme po horním okraji údolí Carhuasanty a zraky upíráme směrem, kde nás očekává jídlo a teplý stan. Musíme urazit ještě asi 4 kilometry. V těžších úsecích pomáhají čelové lampy. Po chvíli někdo spatřuje mihotavé světélko v dáli. Je to určitě Kuba. Poněkud pokleslá nálada se znovu zlepšuje, světlo se objevuje v pravidelných intervalech a skvěle nás naviguje tmou. Asi po půl druhé hodině nacházíme našeho kolegu a děkujeme mu za spásný nápad!

VYČERPÁVAJÍCÍ NÁVRAT

Po skvělých prožitcích a opojném úspěchu byl před námi návrat do civilizace. Na mapě se cesta jevila sice dosti dlouhá, ale dobře schůdná. Zastavujeme se u rodiny pastevců, kde žijí rodiče s asi patnáctiletým synem a stádem čítajícím 170 alpak. Přesvědčujeme se o tvrdém živobytí rodiny. Na nejbližší trh, kde lze koupit brambory, kukuřici a další základní potraviny, to mají dva dny cesty.

Po několikahodinovém pochodu přes plošinu Pampa Colquipana začínáme stoupat směrem k průsmyku, přes nějž vede cesta do údolí řeky Colca. Každý krok na kamenitém svahu bolí. Zhoršuje se mi nálada a kluci na tom nejsou lépe. Říkám Felixovi, že nevybral nejlepší cestu. Jeho argumenty, že nechtěl cestu zkrátit za cenu značného stoupání, však musím přijmout. Konečně máme za sebou táhlé stoupání do průsmyku v nadmořské výšce 5147 m a začínáme klesat. Vpravo se nám neustále představuje zasněžený masiv Mismi, tentokrát z východní strany. Krkolomný sestup do druhého nejhlubšího kaňonu světa, údolí řeky Colca, konečně přerušujeme, abychom sejmuli těžké batohy a oddali se odpočinku v údolíčku na břehu horské bystřiny.

Obdivujeme našeho průvodce, který během krátké chvíle postavil z roztroušených kamenů malý domeček a vystlal ho trávou ichu. Pod sebe rozložil kožešinu z berana, navrch položil deku a opět vrstvu trávy. Ráno si pochvaloval "teplou noc", při níž teploměr klesl "jen" k deseti stupňům pod nulou.

Po větrné noci ve výšce 4833 m n. m. pokračujeme v sestupu, na němž jsou nepříjemné pouze krátké ostré výstupy z říčních údolí. Z mnoha míst se nám otevírají nádherné výhledy na horské pásmo Cordillera Chilca - v dáli spatřujeme i zaledněné Nevado Ampato a sousední bílou horu Hualca Hualca. V pozdním odpoledni konečně přicházíme do vesnice Coporaque, kde má náš průvodce rodiče. Vrháme se do místního obchůdku a skupujeme několik lahví piva Arequipeňa. Mezitím na náměstí přijíždí "kamioneta" z městečka Chivay a čeká, než dopijeme. Loučíme se se skvělým Felixem a už se nemůžeme dočkat horké lázně v minerálních pramenech. Večerní koupel byla tím nejpříjemnějším završením našeho namáhavého putování!




SAMUEL FRITZ - ČESKÝ JEZUITA A AUTOR MAPY AMAZONKY

Jedním ze silných motivů naší další expediční cesty v roce 1999 byla postava nepříliš známého jezuity českého původu Samuela Fritze, který se především v hispánském světě proslavil jako autor první kvalitní mapy Amazonky.

V roce 1683 byl spolu s J. V. Richterem a J. Burgrem vyslán do misijní služby v tehdejší Západní Indii. Ve své španělské misii mapoval v roce 1691 během 1300 km dlouhé plavby jednotlivé přítoky Amazonky, ostrovy i indiánské osady. Po návštěvě španělského místokrále v Limě se v květnu 1693 zastavil na horním toku Maraňonu a popsal jeho prameny v horském jezeře Lauricocha. Toto místo udává dodnes jako pramennou oblast největšího veletoku planety např. prestižní New Encyclopaedia Britannica (1998).

Samuel Fritz byl prvním člověkem, který na svých cestách poznal celý hlavní tok Amazonky od pramenů Maraňonu až po ústí. V roce 1707 vyhotovil v pořadí sice druhou mapu veletoku (po Guillermo Sansonovi), avšak mnohem dokonalejší. Na svou dobu neobyčejně přesné dílo bylo přitom vytvořeno pouze za pomoci úhloměru!

(O Samuelu Fritzovi vyšel podrobnější článek v magazínu KOKTEJL č. 11/1997)


VÝVOJ NÁZORŮ NA PRAMENY AMAZONKY

Až do 50. let 20. století byl za pramenný úsek Amazonky považován Maraňon. Po téměř 250 let od zveřejnění mapy českého jezuity Samuela Fritze v roce 1707 platila tedy jeho lokalizace pramenů Amazonky v ledovcovém jezeře Lauricocha, v pásmu Cordillera Central Peruánských And.

V 50. letech se však začaly objevovat údaje o tom, že druhá zdrojnice Amazonky Ucayali je výrazně delší než Maraňon. Oproti dřívější době, kdy délky toků byly určovány z map v měřítkách 1 : 2 500 000 či 1 : 1 000 000, se tehdy začalo měřit na mapách větších měřítek, zpravidla 1 : 200 000 či 1 : 100 000. Tak mohly být zachyceny všechny výrazné říční zákruty, a naměřené délky toků se začaly prodlužovat.

V roce 1953 potvrdil francouzský výzkumník Michel Perrin domněnku peruánského plukovníka Gerarda Dianderase, který ujišťoval, že nejdelší zdrojnicí řeky Ucayali je Río Apurímac, pramenící na úpatí vrcholu Huagra v pohoří Cordillera Chilca na jihu Peru (departament Arequipa), severozápadně od vesnice Cailloma. Tento údaj přijímali geografové více než 15 let a po léta se objevoval i v našich učebnicích geografie. Uvedený pramen převzal např. do publikace "Hydrologie pevnin" i Rostislav Netopil (1972).

V roce 1968 označili manželé Schreiderovi za pramennou oblast řeky Apurímac jezero Lago Vilafro, které napájí řeku Río Santiago a leží asi 11 km západně od osady Cailloma.

Rok poté tvrdil anglický žurnalista Nicholas Asheshov, který navštívil spolu s výsadkářem a dobrodruhem Johnem Ridgwayem oblast vrcholu Cerro Minaspata (asi 30 km jihozápadně od osady Cailloma), že pramenný úsek řeky Apurímac se nachází právě zde.

Tentýž rok vydal v Limě významný peruánský geograf Dr. Carlos Peňaherrera del Aquila monografii s názvem "Geografía General del Perú". Zde uváděná data se opírají o výsledky kartometrických měření, která prováděl Národní geografický institut (Instituto Geográfico Nacional) v Limě. Za počátek řeky Río Apurímac je označena Quebrada Carhuasanta na severním úpatí hory Nevado Mismi, přičemž pramen je přesně lokalizován pomocí zeměpisných souřadnic: 71°40'36" západní délky a 15°30'49" jižní šířky.

V roce 1971 se uskutečnila expedice pod záštitou amerického časopisu National Geographic Magazine a Mezinárodní geodetické služby (International Geodetical Service). Vedl ji fotograf Loren McIntyre, kterého dále doprovázeli alpinista Richard Brandshaw a geograf Víctor Tupa. Cílem bylo ověření domněnky amerických kartografů, podle níž je nejdelší zdrojnicí Amazonky Río Carhuasanta. McIntyre oznámil, že nejvzdálenější pramen tryská z malého jezera na úpatí vrcholu Nevado Choquecorao, všeobecně nazývaného Nevado Mismi. Toto místo se přitom nachází necelé 2 km od pramenu, který označil Dr. Peňaherrera.

Následovaly další výpravy. V roce 1978 se Walter Bonatti opět vrátil k názoru M. Perrina a za pramenný úsek Amazonky označil Río Huarajo pramenící na úpatí Cerro Huagra. Při přípravě filmu o Amazonce navštívil sledovanou oblast v jižním Peru v roce 1982 též Jean Michel Cousteau, přičemž převzal teorii o lokalizaci pramenů, kterou 11 let před ním prezentoval McIntyre.

Poslední z expedic, které se pokoušely nalézt pramen nejmohutnějšího veletoku planety, se uskutečnila v roce 1996. Mezinárodní výpravy se pod vedením polského dobrodruha Jacka Palkiewicze zúčastnili dva Rusové (glaciolog S. Ushnurtsev a geografka R. Chayrutdinova z Ruské akademie věd), čtyři Peruánci v čele se Z. N. Goicocheou z Pontificia Universidad Católica del Perú (dále hydrografové G. Faura a R. Rojas a horolezec J. L. T. Velasco) a italský dobrodruh R. Grego. Expedice stanovila nový pramenný úsek řeky Apurímac - Río Apacheta, pramenící ve výšce 5170 m n. m. na úpatí vrcholu Nevado Quehuisha v pásmu Cordillera Chilca. Tento tok považují autoři za nejdelší a nejvodnější zdrojnici, přičemž její pramen se údajně nachází i v nejvyšší nadmořské výšce ze všech uvažovaných pramenných úseků řeky Apurímac.

Přehled dosavadních názorů na lokalizaci pramenů Amazonky
autorrokpramen
S. J. Santos García 1935   Laguna Vilafro
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group