ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TRABLE S KATEŘINOU

TRABLE S KATEŘINOU

 

Napsal a vyfotografoval  Petr Tůma,  časopis Esquire

 

„Chci navštívit jednu fajn babu,“ odpovídal jsem známým na otázku, kam pojedu na dovolenou, drsným výrazivem chalanů z Valašska, abych zakryl svůj měkký pražský přízvuk. Většinou jim zvědavě zacukalo obočí a téměř každý se chytil na nastraženou udičku a začal se vyptávat na bližší podrobnosti. Dodával jsem jediné – že tahle „známá neznámá“ sídlí uprostřed sinajské pouště. Na místě, o kterém byste si při pohledu z výšky řekli, že ho nasnímala sonda Discovery na nevlídném povrchu Marsu. Nebo snad na Měsíci? Vždyť Sinaj dostala pojmenování po bohyni Luny Sin, kterou uctívali její původní obyvatelé.

 

Egyptologové, dobrodruzi, věřící, moudří a mnozí další se jistě dovtípili, že jsem hovořil o návštěvě svaté Kateřiny. Formuloval jsem to možná nadneseně. Ale to k místu, které Arabové nazývají Gebel Musa, čili Mojžíšova hora, patří. Vždyť právě na její vrchol ve výšce 2285 metrů sestoupil podle Starého zákona Hospodin, aby promluvil k Mojžíšovi a jeho lidem, když putovali přes sinajskou poušť do zaslíbené země Kanaán. To tam se prý zrodil základní kánon mravních přikázání – kteří někteří nazývají Archou úmluvy a jiní Desaterem. V Izraeli si o tom vykládají úsměvnou historku, podle níž se vrátil Mojžíš ke svému lidu a řekl: „Mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá je, že z třiašedesáti přikázání jsem to usmlouval na deset. Ta špatná je, že nesesmilníš tam zůstalo…“
 
Ať už to bylo jakkoliv, toto místo si uchovává punc zvláštnosti a magneticky přitahuje procesí novodobých poutníků stejnou silou, jako to činilo po celý středověk. Výstup za zlatavou září právě vycházejícího slunce přikrývající vrcholky okolních hor utkví nadlouho v mysli, zatímco ve svalové paměti stehen a lýtek zůstane vzpomínka na sestup do údolí po 3750 příkrých schodech, které vytesaly generace mnichů z kláštera svaté Kateřiny. K osvícení duchovnímu i fyziognomickému tedy opravdu dochází…
 

 

V kamenném moři
 
Z výšky vypadá opevněný klášter jako část dětské stavebnice. Tak je prťavý a malinký. Až když se mu přiblížíte, uvědomíte si mohutnost hradeb, které dal v roce 527 postavit byzantský císař Justinián na obranu proti pouštním pirátům i beduínským nájezdníkům. V roce 1820 je nechal obnovit císař Napoleon Bonaparte. Jsou skoro dvacet metrů vysoké a tři metry široké… Za nimi leží oáza viditelná nejlépe shůry, kterou před pár lety navštívil i Jan Pavel II. Zelený ostrov uprostřed vysušeného kamenně žlutavého moře. Prosté obytné budovy, rozsáhlou knihovnu, kapli Hořícího keře a kostnici doplňují zahrady s cypřišovníky, pomerančovníky a olivovníky, po kterých se zvědavě pnou šlahouny vinné révy. Toto místo je také malinkým styčným bodem křesťanství v moři islámu, vždyť patří k nejstarší nepřetržitě fungující farnosti a dodnes ho obývají necelé dvě desítky mnichů řecké ortodoxní církve. Modlí se a také opatrují ostatky Kateřiny.
 
Původně se jmenovala Dorota a narodila se v roce 294 v Alexandrii do šlechtické rodiny, kde se věřilo hlavně na vědu a empirické poznání. I proto dostala vzdělání matematické, filozofické, astronomické či rétorické. Navíc prý byla velice krásná. K víře v Boha ji přivedl až syrský mnich a brzy poté, co prozřela a křtem přijala nové jméno Kateřina, obvinila římského císaře z modloslužebnictví. Není divu, že byla zuřivě pronásledována a nakonec umučena. Zvlášť když se jí podařilo během krátkého života obrátit na víru na padesát učenců včetně několika členů císařské rodiny. Nakonec ji popravili, avšak její tělo do druhého dne zmizelo… Andělé ho prý odnesli na jeden z vrcholků sinajského pohoří, šeptalo se. Každopádně tam o tři sta let později nalezli její ostatky mniši z kláštera v údolí a pojmenovali po ní svůj svatostánek. Každý rok 25. listopadu, v den, kdy byla popravena, jsou ke klášteru vypravována zvláštní procesí.
 

 

Na vlastní pěst
 
Výstup na Mojžíšovu horu dávno zdomácněl v nabídkách cestovek z hotelových komplexů podél Rudého moře. Organizují ho hromadně a nejen svačinami v papírových sáčcích připomíná někdejší zájezd ROH (kdo už neví, oč jde, ROH byla zkratka pro Revoluční odborové hnutí – pozn. red.).
 
Aby měl tento výlet alespoň nádech dobrodružství, rozhodli jsme se tam vypravit sami. Začalo to handrkováním o ceně za dopravu s taxíkářem, který řídil tak, že přešlapoval jako klavírní virtuos mezi brzdovým a plynovým pedálem pravou nohou, zatímco levou vystrkoval z okénka. Po většinu života nějak takhle jezdil na velbloudu... Naštěstí byla kolem druhé ranní, kdy se vyjíždí, taková tma, že člověk mhouřil oči a při trošce sebezapření si toho nevšímal. Přesto jsme byli rádi, když jsme mohli vystoupit na místě připomínajícím beduínské ležení. Zvukovou kulisu zajišťuje nastydlé frkání velbloudů, vizuální pak stíny chlapů v těžkých kaftanech na hlavách s turbany neurčité barvy. Angličtinou všech odstínů nabízejí průvodcovské služby, vařící čaj i teplé pokrývky. Když nic nechceme, posílají nás esperantově srozumitelnými výrazy do míst, která se naštěstí shodují s počátkem cesty vedoucí na horu. Tam parkují další velbloudáři a bez problémů odchytávají „své“ Němce a Američany. Ti překvapivě ještě nemají naši zkušenost, kdy jsme se vydali na velbloudech do šest hodin vzdálené oázy a byli po návratu tak rozlámaní, že jsme si museli prodloužit dovolenou o týden... Dokonce jim nedojde ani to, že na hřbetech zvířat budou zbytečně mrznout. To my se cestou vzhůru pěkně zahřejeme.
 

Čelovky osvětlují prostor jen pár kroků, jinak nás obestírá neprodyšná tma. Všechno to smlouvání zůstalo hluboko pod námi. Po dvou a půl hodinách pochodu civilizovaná cesta končí, dalších dvacet minut tak nějak intuitivně zdoláváme balvanovité stupně různé velikosti a klouzavosti. A najednou tu je zatím opuštěný vrchol, dál už to nejde. Společnost nám dělá jen ledový vichr, a tak se choulíme k sobě opřeni o kapli z roku 1934 postavenou na místě původního kostelíku a na chvilku usínáme. V barevném snu vidím Buraka – okřídleného koně proroka Mohameda – jak odsud vzlétá k nebesům, takže se místo stalo posvátným i pro Araby. Máchá mohutně křídly a podivně sípavě hučí…

 

Japonské ranní orgie
 
Ne, to hučí rotory helikoptéry. Kde se vzala, tu se vzala, pohupuje se nad plošinkou, ještě před pár hodinami prázdnou. Mezitím se zaplnila neuvěřitelným množstvím lidí. Kameraman pootevřenými dveřmi točí tu zajímavou podívanou a neví, kam švenkovat rychleji. Nebe totiž začíná podezřele rychle blednout a tam, hle, za hlavami davu, většinou ze země vycházejícího slunce, vychází …slunce. Kvůli tomuto pohledu sem všichni vážili onu strastiplnou cestu a zjistili, že i v poušti, kde denní teploty dosahují běžně 45 stupňů, se dá v noci zmrznout! Listy vrtule helikoptéry sekají přicházející rudé paprsky jako pažitku a hukot přehlušuje slova, která mají daleko k pokornému rozjímání. Prvotní „ach“ nahrazuje cvakání fotografických závěrek a z digitálních kompaktů šlehají blesky. To je „maso“, napadne nás asi nepříhodnější český výraz, když v čele pelotonu šupajdíme zpátky dolů do údolí.
 
A necelých sedm kilometrů od nás šibalsky pomrkává jako maják nejvyšší hory Sinaje nesoucí jméno svaté Kateřiny, Gebel Katarina. Přestože i na její špici ve výši 2642 metrů je malá kaplička, turisté tam nesměřují, protože výstup trvá o několik hodin déle a Mojžíšova hora je mnohem známější. Kateřina si tak uchovává své tajemství, za života byla krásná a chytrá a to jí zůstalo i po smrti…
 
Červenec 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group