ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA LÉTAJÍCÍMI ŠAMANY

ZA LÉTAJÍCÍMI ŠAMANY
 
Napsal a vyfotografoval  Vít Zdrálek

 

Mohou být skalní malby vzrušující? Většině lidí se vybaví nanejvýš zasutá informace ze školního dějepisu o pravěké Evropě. Nejvíce na světě jich ale má jižní Afrika. Nejstarší malbě je dvacet sedm tisíc let, na nejmladších jsou zobrazeni britští vojáci na koních. Odrážejí jen jídelníček, životní peripetie svých tvůrců, Sanů-Křováků? Možná je třeba hledat mnohem hlouběji.

 

Stále nové archeologické objevy zařazují jižní Afriku mezi oblasti s nejstarším výskytem předchůdců člověka. Svědčí o tom například jedinečný nález téměř kompletní kostry tři miliony let starého lidského předka Australopitheca africana v jeskyni Sterkfontein u Johannesburgu odkrytý v roce 1998. Skalní umění je ale z daleko mladšího období, přibližně od třiceti tisíc let před Kristem, kdy zřejmě celou Afriku na jih od rovníku obývaly roztroušené lovecko-sběračské skupiny – předkové pozdějších khoisanských etnik. Tak vědci označují archaické – starobylé – obyvatele jižní Afriky. Od bantuského, tedy „černošského“ obyvatelstva, které přišlo později, se lišili v mnoha ohledech. Byli nižšího vzrůstu a žlutohnědé pleti, v řeči používali takzvané mlaskavky a měli odlišnou kulturu.
 

 

Připravuje se scéna
 
Skalní malby sice někdy vytvářeli i Khoinové, ale hlavně to byli Sanové. Platí to i o pohoří Maluti v Lesothu a Dračích horách na hranicích mezi Lesothem a Jihoafrickou republikou. Sanové žili v malých mobilních a nezávislých lovecko--sběračských skupinách. Lovili pomocí lehkých šípů, které kousek pod špičkou natírali nervově paralytickým jedem. Přiblížili se zvířeti na dostřel, a pak zasaženou oběť stopovali, dokud ji nezabil pomalu účinkující jed. Za zvěří migrovali: v létě, když se zazelenaly horské louky, odcházeli do hor a na zimu se zase vraceli do mírnější nížiny pod horami.
 

Většinu pohoří Maluti i Dračích hor, jejichž nejvyšší vrcholy dosahují více než 3000 metrů nad mořem, pokrývá čedič, pod kterým leží pískovcové usazeniny. Působením vody v nich vznikly četné převisy a nekrasové jeskyně – úkryt pro Sany, jejichž předkové tuto oblast obývali již nejméně před 25 000 lety. A stěny převisů se staly ideálním malířským „plátnem“, na kterém dodnes ožívají desítky zvířat, lidí či různých nezemských příšer. Použitá barviva jsou téměř vždy anorganického původu, což znemožňuje určit stáří. A tak i když se u jedné malby v Namibii uvádí, že je stará dvacet sedm tisíc let, odhaduje se, že vzhledem k poměrně krátké životnosti barev, vystavených nepřetržitému vlivu počasí, budou dnes viditelné malby staré asi „jen“ 800–150 let. Jak tedy vypadaly starší malby, se můžeme jen domnívat.

 

Vykladači
 
Co se tedy za malbami na skalách skrývá? Odborníky a nejrůznější vykladače lákaly již od druhé poloviny 19. století. Na výkladech však můžeme spíše dobře pozorovat proměny způsobů uvažování „Zápaďana“ 19. a 20. století než se dozvědět cokoli o samotných malbách.
 
Nejlépe to vidíme na poznávání evropského pravěkého jeskynního umění. Například po objevu Altamiry ve Španělsku v roce 1879 považovali archeologové malby za plagiát. Vypadaly příliš dobře, příliš realisticky a příliš umělecky na to, aby mohly být vytvořeny nějakým „pravěkým primitivem“. Později se ukázalo, že jsou staré asi sedmnáct tisíc let. Evropské paleolitické umění začalo být odborníky uznáváno teprve po roce 1895. Objevil se ale nový problém – výklad.
 
Nejprve byly malby chápány jako umění pro umění; malby lovců, kteří si chtěli ukrátit dlouhou chvíli. Proticírkevní smýšlení řady francouzských badatelů navíc bránilo připisovat prehistorickému umění jakýkoli magický smysl. Dalším výkladem, který dosud přetrvává, byla takzvaná lovecká magie – lovec si měl malbou zajistit úspěšný lov. Problém nastal, když se zjistilo, že nejčastěji zobrazovaná zvířata zdaleka netvořila základ jídelníčku, pokud byla lovena vůbec. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss o australských a jihoafrických malbách jednou lapidárně prohlásil, že zvířata nebyla zobrazována proto, že byla „dobrá k jídlu“, ale proto, že byla „dobrá k přemýšlení“. Do debaty zasahovali vědci z celé řady oborů. Například se zjistilo, že právě nejhustěji pomalovaná místa jeskyní mají nejlepší akustické vlastnosti. Výklad maleb `a la „kronika každodennosti pravěkých lidí“ se stal neudržitelným.
 

Jeden z největších žijících odborníků na výklad maleb, jihoafrický badatel David Lewis-Williams, tvrdí, že pokud chceme malbám rozumět, musíme nejprve poznat způsob života a myšlení těch, kteří je vytvářeli. Představme si, že by před nás někdo postavil da Vinciho Poslední večeři, aniž bychom kdy v životě slyšeli o křesťanství. Co bychom byli schopni o obrazu říci? Zobrazuje skupinu třinácti mužů různého věku kolem stolu, jeden je asi důležitější, snad jde o nějakou událost mezi přáteli, možná oslavu narozenin... Prozkoumali bychom použité materiály, určili stáří a podobně. Lewis-Williams říká, že právě takto absurdně uvažujeme o skalním umění. Důvod, proč byla tato scéna vůbec namalována, nám zcela uniká. Jak ho ale zjistit, když malba vznikla tak dávno?

 

Věda na trestné výpravě
 
Lewis-Williams využil toho, že jihoafrické skalní malby vznikaly až do 19. století a že potomci jejich tvůrců žijí v poušti Kalahari dodnes, přestože žádná ze sanských komunit už nemaluje. A samozřejmě využil i bádání dalších etnografů a antropologů. Na scénu se tak znovu dostaly poznatky Josepha M. Orpena, původem Ira, který ve dvaceti emigroval do jižní Afriky. Tady se živil jako zeměměřič, vyjednavač mezi Búry a nejvyšším basutským náčelníkem Mošeše I., britský úředník..., ale napsal třeba i knihu o dějinách Basutů. Během pronásledování náčelníka Langalabileho v létě 1873 se Orpen dostal se svým oddílem do Dračích hor.
 
Za průvodce si vybral jednoho z nemnoha Sanů jménem Qing, který v té době sloužil basutskému náčelníkovi Qachovi (jeho jméno nese vysokohorské sedlo Qacha’s Nek v jižní části Dračích hor). Orpena malby fascinovaly již delší dobu. Nyní se nacházel v samém srdci hor a udělal to, co nikdo před ním ani po něm. Vzal průvodce Qinga ke skalním malbám v Melikane a Sehonghongu (tehdy Mangolong, obojí v západním Lesothu) a vyzval ho, aby mu jejich význam vysvětlil. Pronásledovaný Langalabile unikl – snad díky Orpenově kuriózní zálibě. Později byl lstí zajat basutským náčelníkem Molapem a vydán Britům. Stal se jedním z prvních vězňů na ostrově Robben Island u Kapského Města, kde strávil o století později přes 20 let například i Nelson Mandela.
 
V téže době pracoval v Kapském Městě se Sany skupiny /Xam německý filolog Wilhelm H. I. Bleek. Kapští Sanové si ve městě odpykávali tresty za přečiny od kradení ovcí po vraždy. Bleek přesvědčil guvernéra, aby povolil několika z nich žít v jeho předměstském domku. Od dvou z nich – //Kabba a Diä!kwaina (to nejsou překlepy, ale ustálený zápis sanských mlaskavek – pozn. aut.) – se naučil jazyk a jako školený jazykovědec vytvořil na základě fonetických znaků písmo. Se švagrovou Lucy Lloyd věrně zapsali přes dvanáct tisíc stran sanských textů a připravili jejich anglický překlad. Vytvořili tak zřejmě nejrozsáhlejší a nejkvalitnější sbírku informací o lovcích – sběračích 19. století na světě.
 

Byl to také Bleek, kdo ukázal Orpenovy kopie maleb „svým“ Sanům a jejich výklad ho dovedl k závěru, že skalní umění „nejsou jen mazanice postav k líné zábavě“ – jak se tehdy obecně předpokládalo, ale vyjadřují, co „nejhlouběji hýbalo duší Křováka a naplňovalo ji náboženskými pocity“.

 

Krev a oryx
 
Nejdůležitějším zjištěním bylo, že malby velice složitě a na mnoha úrovních souvisejí s náboženskými rituály uzdravování, získávání síly, ovládání deště apod. Častou scénou je na malbách rituální tanec, při kterém byl šaman přiváděn do tranzu tleskáním a zpěvem žen, které stály nebo seděly okolo. Do stavu změněného vědomí se dostával intenzivnějším dýcháním a někdy pomocí zvláštních bylin. Prudce se roztřásl, došlo k bolestivým stahům břišního svalstva, takže se musel předklonit, často až do pravého úhlu. Aby nespadl, opírá se na mnoha malbách o speciální hůlky. Někde se jen lehce předklání a natažené ruce dává za záda. Často krvácí z nosu. Všechny detaily jsou nejen dokonale zachyceny na stovkách maleb, ale znají je i antropologové z terénních výzkumů mezi Sany v Kalahari. Šaman, který takto vstupuje do nadpřirozeného světa, získává zvláštní sílu a moc a je schopen uzdravovat nemocné. Snaží se udržet své tělo pod kontrolou a třesoucíma se rukama se dotýká lidí kolem a vyhání z nich nemoci zřejmé i neviditelné. Někdy k tomu používá speciální metličky nebo krev z krku zabité antilopy.
 

 

Ústřední postavení mezi zobrazovanými zvířaty má oryx – největší jihoafrická antilopa. Zatímco lidská postava bývá zpravidla pouze jednobarevná a schematická, různě velcí oryxové jsou vyvedeni v nejjemnějších barevných odstínech a v anatomicky přesně zvládnutých polohách (z profilu, shora, zezadu, pasoucí se, ležící, ohlížející se, umírající...). Je to zarážející už na první pohled.

Náboženství tehdejších Sanů není zcela jasné, ale z výpovědí Qinga i prvních misionářů v Lesothu ze 30. let 19. století vyplývá, že ústřední postavou bylo božstvo /Kaggen: bůh-muž, který „se skrýval v horách tam, kde se nacházela stáda oryxů“ a mohl se do podoby této antilopy i převtělit.
 
Také postavu šamana v tranzu často doprovází (nebo přímo překrývá) oryx, který krvácí z nosu (jako šaman), leží s nohama v poloze nad hřbetem (jako šaman za zády) a padá na kolena, jako by umíral (jako šaman vyčerpaný tranzem). Naopak šaman je někdy zobrazován s antilopí hlavou, která krvácí z nozder, či s kopyty místo chodidel. Šaman na sebe při tranzu bere podobu oryxe, během rituálu umírá – vstupuje do nadpřirozeného světa – a pak se opět probouzí k životu.
 
Šaman měl především zajistit ve správnou dobu na správném místě déšť a tím i dostatek lovné zvěře. Byl (a dodnes je) za to ceněn i mimo sanskou komunitu u okolních bantuských zemědělců. V horách přichází déšť buď v podobě bouře, nebo jako mírný dlouhý („správný“) deštík. Už Sanové, se kterými spolupracoval Bleek, připisují černému bouřkovému mraku mužské pohlaví a hovoří o něm jako o „těle deště“ a o sloupcích padající vody jako „nohách deště“. Déšť tak „kráčí“ krajinou. Přívěsku, který visí za hlavním černým mrakem, říkají „ocas deště“, tenkým mrakům pod bouřkovým mrakem „vlasy deště“ a mrholení nebo mlze (spojované s ženským pohlavím) „dech deště“. Sanové samozřejmě naivně nevěří, že déšť je zvíře, přesto pro ně v rituálním smyslu získává jeho podobu. Šaman či skupina šamanů jsou schopni ho svou energií získanou v tranzu ovládnout a přinutit, aby šlo tam, kam potřebují. Na malbách táhnou šamani zvíře na symbolickém vodítku – na laně, které v sanské ikonografii vždy znamená mocnou šamanskou energii.
 

Do výkladu maleb také vstupuje neurofyziologie. Podle ní má tranz tři stadia. V prvním jde o vnitřní (entoptické) vize, při kterých omámený vidí různé geometrické obrazce. Tyto halucinace mají všichni lidé na světě shodné. V druhém stadiu se z těchto tvarů formují skutečné objekty (křivky jako kopce, šipky jako hroty šípů...). Tyto představy už ale vycházejí z individuálních kulturních zkušeností jednotlivého člověka. Při přechodu do třetího stadia má člověk pocit, že prochází vírem nebo rotujícím tunelem a naplňují ho plnohodnotné trojrozměrné obrazy, některé běžné, jiné neobvyklé. Může vidět částečně zvířecí, částečně lidské chiméry, které se pak objevují i v sanských malbách, ale stejně tak i na stěnách některých evropských jeskyní z pravěku.

 

Do jiného světa
 
Co tedy zobrazují staré skalní malby v jižní Africe? Podle současných výzkumů halucinace, které sanští šamani zažívali ve stavu tranzu. Dokonce se předpokládá, že část maleb šamani sami vytvořili. Některé výjevy by totiž nedokázal ten, kdo je neviděl, namalovat. Jde především o zachycení těla v podobě klikaté čáry (tak sami sebe namalovali při výzkumech i sanští šamani z Kalahari), pocit brnění a růstu chlupů – převtělení ve zvíře, opeřené ruce jako křídla a pocit létání (obrazy létajících šamanů s křídly nebo ptáků jako šamanů). Energie vycházející ze šamanova těla byla zobrazována v podobě linií. V očích šamana není obraz na skalní stěně jen namalovaný, povrch skály je jakousi oponou či branou oddělující přirozený a nadpřirozený svět, který se otevírá během rituálu a cesta podle mýtů vede až do samého nitra hor.
 

Možná i proto skalní malby magicky přitahují návštěvníky z celého světa. Aby mohli zakusit zvláštní pocit, který se dostaví, když člověk stojí tváří v tvář pomalované skalní stěně a snaží se porozumět, často se hodiny trmácí horskými údolími. Výzkum časem jistě opět pokročí, výklady se zpřesní, ale malby za několik desítek let už pravděpodobně nikdo v přírodě neuvidí. Jsou sice odolné vůči světlu, ale nikoli vodě, a ta s každým obdobím dešťů odnáší část fantasticky bohatého dědictví africké historie.

 

Khoinové a Sanové a ostatní
 
* Složeniny „khoisanský“ či „Khoisanové“ vytvořili vědci ze jmen Khoikhoi a San. Khoinové sami sebe nazývali Khoikhoi, doslova Lidé lidí nebo také Praví lidé. Tím se distancovali od Sanů i ostatních bantuských etnik. Při kontaktu s Evropany jim to ale nebylo nic platné, stali se pro ně línými a nekultivovanými Hotentoty.
 
* Pojmenování San pochází od Khoinů a je pejorativní, neméně hanlivě zní ovšem evropské označení Křovák (Bushman). Obě evropská přízviska jsou dnes považována za nevhodná (podobně jako hrubě urážlivé označení kafr pro černocha). Přednost se zpravidla dává původním africkým jménům, i když v případě Sanů se o tom stále vede diskuse.
 
* Sanové žili v lovecko-sběračských skupinách roztroušených na velkých územích.
 
* Khoinové si v oblasti severní Botswany během 1. tisíciletí př. Kr. osvojili pastevectví a migrovali odtamtud dále na jih a jihozápad; nejprve do dnešních jihoafrických provincií Svobodný stát, odtud do Západního a Severního Kapska a do Namibie. Byli to právě oni, kteří se jako první setkali v oblasti Kapské zátoky s Evropany.
 
* Bantuské („černošské“) zemědělské komunity pronikaly do jižní Afriky v 1. tisíciletí po Kr. a postupně osídlily úrodnou část: nejprve se v nížinné oblasti zvané lowveld mezi Indickým oceánem a Dračími horami usazovali předchůdci obyvatel zvaných souhrnně Nguni (dnešní Zulu, Xhosa, Swazi, Ndebele...) a později, až přibližně do 14. století, obsadili vnitrozemskou náhorní plošinu zvanou highveld předchůdci obyvatel zvaných souhrnně Sotho-Tswana (dnešní Tswana, Pedi, Sotho...). Mezi skupinami docházelo k četným kontaktům, které měly charakter dlouhodobé spolupráce i konfliktu.
 
* Složité demografické proměny, zkomplikované nástupem Evropanů od poloviny 17. století, způsobily, že khoisanské obyvatelstvo buď splynulo s nově příchozími nebo bylo postupně likvidováno a vytlačeno z tradičních území. Khoinové dnes prakticky neexistují (potomky jsou například takzvaní kapští barevní neboli Cape Coloureds) a sanské komunity živoří za hranicí moderní společnosti v poušti Kalahari nebo se stali atrakcí pro turisty v soukromých rezervacích.
 
Červenec 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group