ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nehlaďte lva po bradě...

Nehlaďte lva po bradě...
 
Napsal  Petr Slavík,  vyfotografoval  Petr Berounský

 

„…ukousne vám prst.“ Takhle nějak zněla písnička z dětského seriálu o zvířátkách z pražské zoo, který před lety uváděl doktor Zdeněk Veselovský. Celkem jednoznačné poselství. Jednoduché, výstižné, jak je v písních pro mladé posluchače zvykem. Přeneseně ho lze uplatnit v kterémkoli národním parku při setkání s velkými kočkami. Stačí dodržovat pravidla.

 

Seděl jsem několik hodin v otevřeném terénním voze uprostřed lví smečky, kontroloval si každý sebemenší pohyb, nedovolil si zakašlat a změna polohy na sedadle mi trvala vždy několik minut. O pár měsíců později jsem viděl mladou Španělku, jak se bezstarostně potuluje pobřežním porostem řeky Luvuhvu. Naštěstí jsme její výlet zarazili hned v počátcích.
 
 Bylo to jako procházet se levhartovi v obýváku. Pokud její rozverná vycházka působila hloupě, pohled na indickou rodinu svačící necelých patnáct metrů od zjevně hladových, téměř dospělých tygřích mláďat, vypadal strašidelně. Děti visely na konstrukci džípu jako opičky, vřískaly a smály se pod dohledem svých rodičů a „zkušeného“ průvodce. Naštěstí se nic nestalo. Snad stál některý z hinduistických bohů opodál. Ale protože i bohové, strážní andělé a lidský rozum občas spí, dochází čas od času k incidentům, které většinou končí tragicky. Útok bývá nečekaný, rychlý a… poslední, který zažijete.
 

 
Jak rychle může být v blízkosti velké kočky všechno jinak, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Měl jsem se fotit na reklamní plakát k připravované fotografické publikaci Divoká srdce. Sehnat velkou kočku, ke které můžete přijít a nechat se s ní vyfotit, není jednoduchý úkol. Přesto se nám podařilo najít krásného šestiletého samce lva, cvičeného pro film. Byl nádherný, s hustou hřívou, štíhlý, prostě zvíře ve stoprocentní kondici. Měl jsem týden, abychom se seznámili. Dotek přes mříže, kdy jsem cítil škubnutí svalů pod plavou kůží, přinesl euforii. Když mi při druhém setkání zmizela ruka se šlehačkou ve spreji po zápěstí ve lví tlamě, měl jsem pocity… smíšené.
 
Pak přišlo focení. Stál jsem ve studeném březnovém větru jen ve vestičce, aby fotografie působila dostatečně ve stylu „dobrodruh pod africkým sluncem“, a klepal se zimou. U nohy mi seděla sto osmdesátikilová kočka a cpala se šlehačkou, kterou ji v pravidelných intervalech zásobovala její majitelka. Spoušť fotoaparátu cvakala. Dokonalá souhra mezi všemi aktéry, než… vlastně dodnes nevím, co bylo tím než. Zavadil jsem objektivem o hřbet lva? Lekl se pohybu plachty, která tvořila pozadí? Bránil svou paní? Byl interval v podávání pamlsku příliš dlouhý? Vnímal jsem ten zlomek vteřiny jako ve zpomaleném filmu. Jeho velká hlava se ke mně otočila. Zorničky ve žlutých očích se přívalem adrenalinu roztáhly. Mně sotva stačilo prolétnout hlavou slovo „průser“ a lev skočil.
 
Zbytek děje vnímám jako žlutou šmouhu. A najednou bylo po všem. Lev se opět ládoval šlehačkou. Já cítil otisk jeho zubů na pravém předloktí a okolí působilo trochu vyděšeně. Nechtěl mi ublížit, snad jen po svém řekl: „Mě nehlaďte…“
 
Červenec 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group